Už dlouho jsem neměla v ruce knihu napsanou na objednávku, která by se tak povedla. Už žádný verše o zvířátkách je zajímavým titulem z několika důvodů. Český trh s dětskými knihami praská ve švech, knihy s podobným zaměřením bojují o pozornost čtenářů a pečlivý výběr je nezbytný, pokud nechceme mít knihovničku plnou komerčních rychlokvašek na jedno brdo. Na naší literární mapě ale existují i bílá (nebo jen lehce našedlá) místa, která by bylo potřeba zaplnit.

Poezie pro děti ve věku druhého stupně základní školy právě takovým bílým místem je. Příjemně vyživovaná půda poezie pro mladší děti s nakročením do pubertálního věku čtenářů vysychá a zazelenají se na ní jen věkovité kaktusy národní klasiky. Nemám nic proti sukulentům, ale šťavnaté louky plné kvetoucích náprstníků a šumící koruny lip a habrů nepokrytě upřednostňuji. Když ale nezaprší, tak je holt vyprahlo.

Dvojice editorů Olga Stehlíková a Petr Gojda se rozhodla napustit velký džber osvěžující vody a dali malému kousku půdy možnost zazelenat se. Oslovit „Dismančata“ a jejich „poeziožadavky“ zadat pestrému vějíři současných českých básníků a básnířek považuji za vynikající nápad. Dali společně vzniknout různorodé, osvěžující, a hlavně současné antologii, o níž se domnívám, že dokáže oslovit jak danou dětskou cílovou skupinu, tak rodiče a pedagogy, kteří ji mohou do zorného pole cílové skupiny posunout.

Maličko bych se ohradila proti nakladatelem doporučenému věku, jehož rozpřáhnutí až k osmi letům považuji za komerční potřebu zvětšit záběr sítě lapající zákazníky knihkupectví. Kromě několika básní (například „Jeden kocour zrzavý…“ Ondřeje Hanuse, „Skořicové ucho“ Miloše Doležala nebo „Tohle mi nebudete věřit“ Ewalda Murrera) jde opravdu o poezii vhodnou spíš pro druhý stupeň. A to nejen v případě básníků a básnířek obvykle cílících na dospělé čtenáře, ale například i u Robina Krále nebo Radka Malého, tedy autorů pevně etablovaných právě na poli poezie určené nevinným prvostupňáčkům. Vždyť už samotný titul sbírky je citátem básně Michala Bystrova, která se vymezuje proti dětské naivitě básniček o zvířátkách, emblematickému tématu tradiční dětské literatury vůbec!

Co do formy převažuje volný verš, pro současnou českou poezii typický, ale najde se tu i několik kousků vázaných, což je dobře, neb ten je mladým čtenářům, zejména těm méně zkušeným, často přístupnější a srozumitelnější. Nálada antologie se houpe od vážných témat a hluboce niterních ozvuků generační výpovědi (například „Výhled z okna ředitelny“ Tomáše Gabriela, „Godzilla“ Jana Žambocha nebo „Svobodné slovo“ Robina Krále) přes příjemný realismus všedních dní kořeněný přirozenou introspekcí dospívání („Hora za horou“ Simony Rackové, „Já v novém, upraveném vydání“ Marty Veselé Jirousové nebo „Co když“ Jitky Bret Srbové), až po nadsázku a humor (básně Pavla Novotného o Zdeněčkovi). Najdeme tu epickou doslovnost i lyrickou impresi k tichému zamyšlení, zvukomalbu a atraktivní rytmus, který vybízí ke čtení pěkně nahlas a navádí ke kroku do další kategorie poezie milované dospívajícími – slam poetry. Klíčem k této oblasti české poezie může být „Kosmonautický sonet I a II“ Tima Postovita.

A nakonec tu najdeme i ty básně o zvířátkách. Jen už trošku jiné, posunuté dál od dětské roztomilosti k hlubšímu myšlenkovému zářezu („Želvuška & Co“ Daniely Vodáčkové, „Kdo ubližuje“ Ondřeje Hanuse nebo „Ptáci ve městě“ Petra Hrušky). Zařazení těchto básní je přesným odrazem dospívání: ještě jsou trochu dětmi a chtějí číst o zvířátkách, ale zároveň už nakračují k dospělosti a odmítají, aby si jejich zvířátka vyrazila na banálně rýmovaný výlet a žonglovala u toho s míčky.

Výběr ve svém širokém tematickém i stylovém rozstřelu necílí na jeden konkrétní čtenářský typ, spíš se rozmachuje doširoka a doufá, že v jeho podběráku uvízne alespoň nějaká rybička, která už nevyklouzne a svět poezie ji zláká k dalšímu čtení. Považuji to za vhodnou strategii a výběru tvůrců i básní tleskám. Jsou to otevřené dveře pro mnoho nesměle nakukujících. Za nimi je vidět svět české současné poezie, který volá náctiletého čtenáře srozumitelným hlasem, reflektujícím současný, rychle se měnící, nově vznikající slovník, ale zároveň sahá pod povrch slov, ukazuje, v čem poezie umí být krásná, a nezaprodává se líbivému poetickému blábolení hojně dostupnému „na sítích“.

Nedílnou součástí estetické působivosti jsou ilustrace. Každý autor či autorka tu má „svého“ ilustrátora či ilustrátorku z řad studentstva Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni. Spolupráce vedená Renátou Fučíkovou se zase povedla! Stejně, jako texty, i ilustrace jsou rozmanité. Všechny jsou svébytné a s básněmi skvěle spárované. Přestože jde o množství výtvarných technik, celkový dojem jejich rozmanitost ani v nejmenším netříští. Nádherná, inkoustově rozpitá obálka, na první pohled temná, s osamělou postavou otočenou zády, je hned na ten druhý snově barevná, odhalující další, drobounkou postavu, která té první běží vstříc. Zasmušilost vystřídá naděje. Má jediná výhrada ke grafice obálky se týká oddělených slov „o zvířátkách“, jejichž pád do hlubin se stylově ke zbytku knihy příliš nehodí, přestože logiku záměrného odtržení za tímto rozhodnutím chápu.

Pro mě je poezie něčím tichým, vnitřním, neukecaným. Ale nemá to tak každý, někdo potřebuje poezii vykřičet, mluvit ji, mluvit o ní, sdílet ji. Tento soubor je skvělý. Ale trošku se o něj bojím. Protože se sám samotinký postavil do obrovské díry zející až dosud mezi poezií pro děti a poezií pro dospělé, hrozí mu, že se stane otřepaným klišé, tisíckrát okopírovanou stránkou kolující recitačními přehlídkami, předmětem prázdného deklamování. Hrozí, že mu někdo sebere tu krásu a křehkost, že ho pedagogicky znásilní, rozmělní, věčným kopírováním mu vyrve duši z vázaného hřbetu, zašlape do prachu hodin češtiny jména ilustrátorů a ilustrátorek. Tak, jako se to stalo ikonickému Shelu Silversteinovi a jeho dvěma výběrům básní pro menší děti, které vyšly v Albatrosu.

Měly by přijít další soubory básní pro tuhle věkovou kategorii. Citlivé výběry kousků, které osloví a zachutnají těm, na koho jsou cíleny. Pohledné obláčky poetické krásy i řezavých apelů, oděných do výtvarné práce rodících se umělců. To chceme! Jen doufám, že úspěch, který „Zvířátkům“ věštím, nezpůsobí degradaci kvality jejích knižních pokračovatelů, že zájem a chuť komerčně si olíznout rty nesníží laťku, kterou „Zvířátka“ nastavila. Pokud bude následovat další výběr poezie vhodné pro druhý stupeň, a já bych si to moc přála, úpěnlivě prosím, aby jeho příprava nebyla uspěchaná, aby na něm byla patrná stejná redaktorská a grafická péče, jakou vidíme zde. Pokud se to totiž nepovede, pokud bude pokračování průsvitnou, neostrou napodobeninou, stane se kudlou v zádech samotné poezii. Nic si nepřeju míň.

Poezie může být jazykem, jímž hovoří rozháraná duše dospívajících. Může být útočištěm a místem, kde je mi dobře, když mi nikdo nerozumí, ale také pódiem, jakýmsi „speakers corner“, který dává prostor vykřičet se z neklidu dospívající hlavy a srdce. Je protipólem plastového žvanění s AI. Je živnou půdou myšlenek a názorů. Nezahoďme tuhle šanci, když už „zvířátka“ nahodila motor.