Hrozálie a podezřelá pomocnice katalánské autorky Susanny Isernové (1978) je v češtině už třetím pokračováním volně navazující série o malé čarodějce, která ke svému kouzelnickému životu přistupuje dost neortodoxně, a tím poutá pozornost zejména čtenářek lehce předškolních a raně školních. Příběhy holčičky Hrozálie, která se rozhodne stát čarodějkou, ale odmítá zkostnatělé, stereotypní zvyklosti této „profese“ a hledá vlastní cestu k dosažení vysněného povolání (místo černé kočky si pořídí růžovofialového králíka, protože na kočky má alergii, místo na koštěti létá na koberci, protože je to pohodlnější, a kouzla se rozhodne dělat jen dobrá), rozhodně v knihkupectví nemiňte s myšlenkou: k čemu další titul o juvenilní magii?!

Proč by Hrozálie měla upoutat pozornost nejen dětí, ale i rodičů a pedagogů? Díky čemu vystupuje ze stále houstnoucího davu literárních čarodějek a kouzelnic?

Na první pohled, soudě zejména podle líbivých ilustrací italské výtvarnice Laury Proiettiové, bychom mohli usoudit, že je to roztomilá, a tedy nevinně neškodná kniha pro malé, jemné, do růžova laděné dušinky. Pokud se ale pozorně začteme a ilustrace začneme vnímat jako promyšleně integrovanou složku vyprávěcí metody, odhalíme hlubší roviny příběhu vystavěného zkušenou, do desítek jazyků překládanou autorkou, která všechny své dětské knihy záměrně staví na tématech vycházejících z její praxe dětské psycholožky. Setkáme se tu s omylnou osůbkou, která má sice vždy srdce na správném místě, ale rozhodně není neustále naladěná jen na růžovou vlnu, pochybuje, klopýtá při učení se novým věcem,  v chaloupce nemá vždycky uklizeno a jejím nejlepším kamarádem je polozlobr Tristan, známý svým „kulometným“ prděním.

Na tomto místě je třeba zatleskat překladatelské a redaktorské péči, kterou knize věnovaly Jana Lišková a Pavla Nejedlá. Pozorné čtení výchozího textu umožnilo umně zachovat humornou rovinu, ale správně vypíchnout důležitá sdělení, tak aby nezůstala pod legráckami pohřbena. Díky pečlivému překladatelskému vnímání textu jako celku nesoucího důležité sdělení, nikoli pouze strojovému překládání slov a vět v dlouhém vláčku izolovaných informací, se dá Hrozálie doporučit nejen jako odpočinkové čtení, ale i coby klíč k otevření mnoha emocionálních témat, s nimiž se v komunikaci s malými dětmi setkáváme a ne vždy je dokážeme správně pojmenovat.

Kromě citlivého převodu všech rovin příběhu se tu navíc můžeme potěšit s bohatou, avšak malému čtenáři srozumitelnou češtinou, mnohdy kořeněnou jazykovým humorem. Jako například v kritickém momentu odhalení, kdy čtenář objeví pravou podobu „podezřelé pomocnice“ pomocí kouzelné formule:

,UKAŽ PRAVDUS, ČÁRY FUK!‘ Michaela začala pobrekávat a čím víc fňukala, tím víc se její tělo měnilo. Vyrašily jí fousky, narostla jí srst, uši zašpičatěly… [Hrozálie] nevěřila vlastním očím. Michaela nebyla Miška, ale… MYŠKA!
s. 73–74

Kéž by všichni redaktoři dětských překladových knih přistupovali ke svěřeným titulům s takovou důsledností. Kéž by se na trhu blýskalo méně horkých jehel…

V prvním dílu Hrozálie se chce stát čarodějnicí (Host, 2023) se setkáváme především s tématem odlišnosti a respektu vůči individualitě jednotlivce. V díle druhém Hrozálie – čarodějka začátečnice (Host, 2024) narážíme na téma neúspěchu a opakovaného selhání. V zatím posledním přeloženém díle Hrozálie a podezřelá pomocnice se ke čtenáři dostává téma lži, podezřívavosti, žárlivosti a vydírání, zároveň však také odpuštění a smíru.

Do Hrozáliina domečku se nastěhuje špionka, začarovaná myš Michaela, která má za úkol na Hrozálii donášet třem zlým čarodějnicím Klapálii, Kornélii a Mechomorce. Později se však ukáže, že tak činí pod nátlakem a hrozbou, že jejích šest myších dětiček bude proměněno ve šváby, pokud se myška Miška nepodvolí. Autorka s náročným tématem pracuje návodně, pomáhá dětem rozklíčovat původ problematického chování a pojmenovat emoce („Mrzuté je, že člověk občas nedokáže usnout, přestože je hodně unavený – hlavně, když mu není dobře nebo mu něco dělá starost. A mě trápilo obojí.“ – s. 68). Ukazuje také, jak v nelehkých momentech vhodně volit jazyk – například namísto rozezleného osočování v okamžiku, kdy je provinilec přistižen při činu, položit otázku: „Miško, ty o tomhle všem něco víš?“ (s. 64)

V případě některých dětských knih není ilustrace jen doprovodným zdobením textu. Obrázkům je potřeba věnovat zvýšenou pozornost, často mohou být nedílnou součástí dějové linky, nikoli jen podpůrným nástrojem. Literatura pro malé děti už se dávno nedělí na obrázkové knihy pro mrňousky a plnotextové knihy pro starší čtenáře. Objevuje se víc a víc mezistupňů určených začínajícím čtenářům, pro něž je vyvážený poměr ilustrací a textu klíčový pro plné prožití příběhu.

Knihy o Hrozálii jsou právě takovým šikovným mostem na cestě mezi předčtenářstvím a čtenářstvím. Ilustrace obohacené „popisky“ podporují zahnízdění předávané informace. Zároveň pomáhají udržet pozornost roztěkaného, k hlubokému čtení zatím málo trénovaného mozku, i díky napětí a přímým otázkám explicitně směřovaným na čtenáře. V dramatických okamžicích nepřichází okamžitá, jednoznačná odpověď, ale plynutí textu je ilustrací zastaveno, čtenář je upozorněn na význam daného okamžiku a vybídnut k vlastnímu zamyšlení nad tím, jak bude děj asi pokračovat. To, co vypadá jako humorná hříčka, která má za úkol čtenáře pobavit, je ve skutečnosti velice silným nástrojem učení se kritickému myšlení. „Vyskočila [jsem] z postele a běžela se tam podívat. Z toho, co jsem tam spatřila, jsem úplně zkoprněla… ‚Mi-Miško…‘ Rozčilením jsem se zakoktala. ‚Co-co tady děláš?‘.“ Následuje dvoustránková ilustrace popisující překvapivý, tajemství odhalující výjev, který Hrozálie ve své laboratoři spatří, s několika vhodně umístěnými šipkami a s popisky zásadních detailů, jichž by si čtenář měl pro správné vyhodnocení situace všimnout. Na další straně pak přichází pokračování rozhovoru:

‚Přišla jsem sem trochu uklidit,‘ odpověděla Michaela.
s. 70–71

Budování schopnosti pozorného, hlubokého čtení u předškolních a raně školních dětí je základním kamenem ve výchově ke čtenářství. Nenásilný obrazový pokyn zamýšlet se nad čteným je přirozeně funkční i pro další klíčovou dovednost dneška – vizuální gramotnost. To, co zkušenému čtenáři připadá při vstřebávání informací a emocí z knihy samozřejmé a automatické, je ve skutečnosti schopnost, do jejíhož osvojení je třeba investovat čas a energii. Pro ty, kteří se jí chtějí učit nepozorovaně, bez škobrtání a hromad kontrolních otázek, jsou tu výjimečné knihy – jako ty o Hrozálii.