Omylem jsem rozšlápl černou kočku polského spisovatele, fotografa a lukostřelce Filipa Zawady (1975) mě překvapila a pohnula mnou. Mezi současnými tituly z kategorie young adult je excentrickým zjevením, které se vymyká současnému populárnímu mainstreamu svou útlostí, naturalismem zjemněným dětskou ich-formou a nebojácností. Autor se nesnaží opatrně volit slova, aby nikoho neurazil, zároveň však citlivě formuluje. Výsledkem není frontální útok, ale dobře mířené bolestné nakopnutí. Jakási syrová laskavost. Nejde však o žádné nesrozumitelné novátorství, milovníkům Sirotka Lowoodského, Adriana Molea a do jisté míry i Mikulášových patálií je v Zawadově textu komfortně a srozumitelně.

Emocionálně silný vhled do života desetiletého Františka vyrůstajícího v sirotčinci se při povrchním čtení může zdát být jen útlým svazkem sledujícím volně řazené příběhy běžného života v církví provozovaném domově pro opuštěné děti. Při hlubším ponoru do textu však na pozadí života v „paláci našeho Pána“ sledujeme i andersenovsky chmurné komentáře polské společnosti druhé poloviny 20. století, respektive společnosti vůbec.

Rámec každodennosti, který působí kompaktně jen s odstupem, nabízí jako semínka v jádřinci 149 kratičkých kapitol označených pouze číslicemi, které jsou místy zcela samostatně stojícími filosofickými úvahami či aforismy.

V paláci našeho Pána je jedna televize, na kterou se nesmíme dívat. Stojí zamčená ve skříňce. Zapíná se jen když se všichni nejvíc nudíme. Při sledování pořadů v televizi maj sestry výčitky svědomí, že to není výchovný. Slyšel jsem, jak si o tom povídaly, když jsem se šel vyčurat během reklam. Jestli televize dělá lidem z mozku kaši, tak proč byla vynalezená? Proč si lidi televize kupujou? A nejdivnější je to, že si lidi koupěj televizi, aby ji zavřeli do skříně. Tomu se říká dobrý příklad.
s. 77

Je to kniha, která se nehodí k rychlém průletu, k němuž mladé čtenáře často záměrně vybízejí tlusté fascikly některých současných autorů lákajících na příběhy rozředěné stovkami stran, v nichž tu a tam přeskočený odstavec nehraje v pochopení příběhu roli a podstata zápletky je naservírovaná doslovně. Je to kniha přetékající nahozenými návnadami plnotučných myšlenek určenými k ulovení pozorným čtenářem. Čtení je jako řeka, jejíž břeh lemují pruty s barevné splávky témat – pokud vesly své pramice rychle prolistujeme kolem nich, potěšíme se jen splavně plynoucími vlnkami překladu, pokud však zakotvíme a vrhneme se do hloubky, objevíme mnohem víc, než na první pohled ukazuje explicitní hladina slov.

Není to tedy čtení tak nenáročné, jak by se mohlo zdát. Chvíli trvá, než se v autorově stylu zorientujeme, ale jakmile na Františkův myšlenkový vlak naskočíme, začneme si užívat každou stránku. Na rozdíl od toho polského může být pro mladšího českého čtenáře prostředí církevní instituce, běžný život neoddělitelně provázaný s křesťanskou výchovou a zevnitř nahlížený život řádových sester či kněží místy až exotickým jevištěm. Autor předkládá srozumitelný, realistický obraz osob působících v náboženské instituci, bez pozlátek a vznosné duchovní image neomylnosti. Jeptiškám a kněžím však při sestupu z piedestalu pomáhá citlivě, se špetkou rebelie je ukazuje v jejich lidské přirozenosti a omylnosti, ale bez zbytečné militantní kritiky nebo dehonestujícího posměchu.

Když jde farář po dvoře, vždycky se dívá do země. A když se modlí, obrací oči k nebi. Díky tomu, že se dívá pod nohy, vždycky něco najde. Z nebe nikdy nemá reálnej užitek, ačkoliv se to nesmí říkat nahlas, protože by se hodně lidí mohlo urazit. […] Některý věci se nemaj říkat nahlas, aby to faráři nebylo líto. I tak ho život tvrdě zkouší. Každej věděl, že má rád město a v naší vesnici se necejtí dobře. Oceňoval všechno, co bylo velký, proto chtěl pohřeb ve Štětíně, kde je největší hřbitov v Evropě. U nás byl farář pohřbenej zaživa. Smrt poznáváte postupně.
s. 53

Pod rutinně plynoucím provozem sirotčince se ukrývají příběhy tuto každodennost narušující – návštěvy potenciálních zájemců o adopci a následné odchody některých dětí, příchody nových dětí, nemoci a zranění, výstřelky Františkova kocoura Satana, drobné krádeže nebo setkávání s lidmi žijícími ve vesnici – většinou excentrickými figurkami, k nimž František přistupuje s racionálním přijetím a pochopitelnou dávkou empatie.

Pod všemi příběhy, které nám sarkastický a bystrý František ve svém „deníku“ předkládá, se schovává ještě něco mnohem hutnějšího a silnějšího… něco, co už není k zasmání. Najednou si začneme jinak všímat Františkova nočního pomočování, jeho podivných snů, reakce na adopci nejlepšího kamaráda „debila Blažeje“, školní šikany, nevybíravého slovníku, setkání s naslouchajícím lékařem, neustálého hledání porozumění a sblížení, úvah o „bohatejch lidech“, lásce nebo vlastní, nepoznané mámě.

V okamžiku, kdy si uvědomíme tragiku, která se pod nátěrem komiky tiše skrývá, chce se nám inteligentního, ale intelektuálně zanedbaného a duševně deprivovaného Františka politovat, ale on nám okamžitě vychrstne do obličeje, že

… litovat někoho je na nic. Ale nebudu lhát: je příjemný, když se k vám někdo chová jako k psovi, kterej tři dny nežral.
s. 135

Najednou vidíme chudobu a zoufalství místo ctnostného odříkání, sirotčinec není romantizovanou útulnou spravovanou počestnými sestrami, ale společenským dnem, na něž se dá jen spadnout bez možnosti odrazu k hladině.

Se sestrou Marlenou to jde z kopce. Nikdy jsem se o ní nezmiňoval, protože na ni svět zapomněl v okamžiku, kdy začala žít v klášteře, a to bylo fakt před mnoha lety. […]Sestra teď prochází další fází dospělosti a nerozpoznává lidi ani věci. Ty fáze jsou pořád delší a delší a většina na ně zapomíná. Ale dneska, když stála nahá v otevřené cele a vlnila zadkem velkým jako zpovědnice, vypadala tak, že si člověk radši zakryl oči, aby se nepozvracel. […] Sestra Marlena se pohybovala neslušně, jako se nikdo nikdy v klášteře nehýbe. V dávných dobách to prý byla normální kurva, ale Bůh ji zachránil a od té doby dává příklad jiným lidem. Ukazuje, že všechno v životě jde změnit.
s. 75

Komu je tato kniha určena? Dospělým i pokročilým dospívajícím čtenářům, kteří se chtějí zamyslet nad společenskými tématy, kteří se nebojí vystoupit z vod mainstreamu a nepotřebují, aby zpoza každého rohu vystrkoval hlavu drak nebo robot… i když, i tady se s robotem v samém závěru setkáme:

Jak poznáte, že jste tvrdší než ostatní? Podle toho, že nebrečíte ani uvnitř těla, ani zvenčí. Jste jako robot, kterej nezrezne, když ho polejete slanou vodou. Já jsem dneska nebrečel, takže jsem jako robot. A co ty?
s. 137–8