Navzdory tomu, že člověk na moře očividně z hlediska svého uzpůsobení nepatří, vydává se na něj. Prožitky strachu, naděje nebo útěku, které v průběhu plavby prožívá, jsou vyhroceným způsobem podobné těm, které jsou běžné v životě na pevnině. Avšak možná jsou tak běžné, že kvůli jejich neohraničenosti se s nimi jen obtížně lze vyrovnávat. Extrémní situace „jako na moři“ je dopomáhají zvýraznit, aby je člověk uměl lépe pojmout.

Ten, kdo nechal v Praze u velkých dopravních uzlů vysázet zlatý déšť, věděl, že díky výrazným květům prokoukne i nemísto. Květy skryjí jeho zanedbanou podstatu. Musí se počkat, až skončí jaro, pak se nemístům vrátí jejich obvyklá odpudivost.