Některé básně dávají velkorysý prostor pro rozhlížení se po místech, za která se zodpovědné osoby stydí a všeobecně se patří na ně nadávat. Obvykle jsou špatně přístupná, zarostlá, na první pohled nezajímavá a nemají být na očích, protože kazí dojem z města. Jsou nemilou externalitou „civilizovanosti“, vyvažují naleštěnou tvář nových sídlišť jako zbytečné odkrojky jejich vzniku. Jsou to místa, na kterých jako by se člověk neměl vyskytovat, a když, tak ne dlouho, a vlastně by ani neměla být místem – jsou to nemísta. Zarostlé, špinavé, škaredé, šupácké ostrůvky, zákoutí nebo celé plochy, trčí z nich různé věci, můžou být nebezpečné – a kdo by si jich všímal. Přesto k nim mnozí nějak po svém lnou. A nemusí to nutně připomínat romantickou fascinaci ruinami. Do těchto míst občas není snadné se dostat, lze je zkoumat jen zdáli. „Cesta, kterou se prodere báseň, není schůdná pro člověka,“ píše Iva Jakimiv ve své nejnovější sbírce Onde (Protimluv, 2025).

Na nemístech se neobjevuje nic neznámého, jen konstelace věcí je zarážející. Jezdí kolem nich všichni, o něco víc je pak mají na očích ti, kdo jezdí příměstskou dopravou. Málokdo jim věnuje pozornost, většina by je nejraději ani neviděla, a tak je prostě nevidí. Mezi chodci se do škály pocitů zhnusení a zmaru přidává prvek pocitu nebezpečí, když nemísty procházejí. Tvoří je opuštěné věci v neobvyklých shlucích, trochu v rozkladu, čekající na to, že je někdo odklidí nebo vrostou do krajiny jako lůžka rumištních rostlin. Zásahy můžou být v různých časových i prostorových vrstvách, a ačkoli je to dost pravděpodobné, nikdy není zcela jisté, že za nimi stál člověk. Procházka vrostlými nemísty může místy připomínat Piknik u cesty.

Nejčastěji na ně narazí chodci. Po nemístech se člověk nemá pohybovat v otevřené a nestabilní obuvi, leč právě takovou obuv cestou často uvidí. Nebývá v páru, většinou je nepochopitelně odhozená v křoví. Na nemístech se očividně realizuje bezmoc vůči odpadu. Odpad nyní chápejme přesně tak, jak nám slovo samo napovídá – odpad je to, co odpadne od ruky a já to nezvednu. Věc opustím a ona se stane odpadem, z níž opadl původní smysl. A potom se najednou ocitne na nemístě. Není jasné, jak se to děje – někdo ji tam donese, zavane ji tam vítr, prohrabe se hlínou… Pak dlí ve křoví, na němž vlají igelitové sáčky ve stejném směru, jako by vlálo listí.

Poetika nemíst, anti-míst a vágního terénu

Nemístům obvykle věnují pozornost pobudové, básníci a umělci. Videa pořadu České televize Jedna věta bývají situována do scenérií skvostných nemíst. Nejsou to jen zbořeniště a rumiště, zanedbané ostrůvky měst, jsou mezi nimi také místa, kde se člověk nemá zastavovat na dlouho, jsou to místa, kudy se má pouze procházet. V tomto širším pojetí by se za nemísto dal označit i průchod mezi nástupišti metra, obchodní centrum nebo most. Bylo by to v souladu s tím, jak je chápal francouzský antropolog Marc Augé ve svém konceptu non-lieux (Non-lieux, introduction à une anthropologie de la surmodernité, Le Seuil, 1992). Nás ale zajímají ta zanedbanější nemísta, nejlépe ta pod širým nebem, nebo alespoň s děravou střechou – neodmyslitelně k nim totiž patří prorůstající zeleň, třeba „přebujelé myší houštiny neodhadnutelného“ Víta Janoty v jeho sbírce Jen třídit odpad nestačí (Dauphin, 2011). Pro oblasti, kde se s výskytem člověka nepočítá vůbec, byla snaha v návaznosti na Augého ne-místa zavést pojem anti-místo, který se neuchytil a není k nalezení v žádné pozdější publikaci, objevuje se pouze v článku kolektivní monografie Třetí město (Masarykova univerzita, Pavel Mervart, 2011).

Málokdo věnoval nemístům tolik péče jako Anna Beata Háblová, která mezi nemísty měst rozlišuje ztracená, skládkovací, tranzitní, dočasná a virtuální. Coby architektka a urbanistka by měla k nemístům chovat přirozený odpor, místo toho jim za přispění svého básnického zaujetí věnovala urbanisticko-esejistickou pozornost v knize Nemísta měst. Opomíjená, pomíjivá a míjená místa měst (Host, 2019). Studovaným okem je v posledních týdnech zvýrazňuje také pomocí doprovodných textů k básním ve svých kurátorských výběrech z titulu úřadující básnířky města Prahy. Je roztomilé, že se tak pod záštitou UNESCO může dostat pozornosti i zaflusanému autobusovému nádraží na Černém Mostě. Okolí stanice Černý Most zná zcela jinak ten, kdo jím projíždí autem, a ten, kdo se v jeho okolí snaží procházet pěšky. Skoro dokonale se zde totiž povedlo naplnit lecorbusierovský styl monumentálních sterilních přímých cest. Když se povede lidi přemístit do aut, odpadne odpudivě živočišná oblast cest, které vypadají, jako by je plánovalo tažné zvíře (tzv. pack-donkey’s way), slovy Le Corbusiera. Ale naštěstí jen skoro. Život nejde naporcovat do krabic a zalít betonem. Čím více se vzniku cest brání, tím špinavější, odpudivější a nebezpečnější ochozy vznikají. Člověk s nákladem na oslovi si vždycky najde cestu a vydrží na nohou dlouho.

Z nemíst, jak je ve své knize rozdělila Anna Beata Háblová, nám do zřetele nyní vstupují zejména první dva typy – ztracená a skládkovací:

Ztracená místa mohou být důsledkem nekoncepčního plánování, mohou to být zbytkové odkrojky od výstavby, nevyužitelné prostory podél tranzitního systému nebo místa, kterými se divoká příroda dostává do vnitřku měst, zároveň tam však zůstává ve zdecimované a neupravené podobě. Skládkovací místa, která byla původně navržena ‚za městem‘, ale město je již dohnalo a dorostlo, se stávají jeho součástí a jejich uzavření a revitalizace jsou nevyhnutelné.

Nemísta obvykle lemují nepopsanou, odříznutou zeleň různých příměstských náletů a starých zašlých sídlišť nebo fabrik. Nejen vytlačovaní lidé, ale hlavně obrovské množství zvířat v těchto těžko přístupných oblastech nachází útočiště – na dohled od člověka, ale zároveň v bezpečné vzdálenosti. Daří se to nenápadně: málokdo by odhadoval, že širší oblast Prahy rozmanitostí fauny a flory předčí kterýkoli z národních parků. Když před několika lety (na doporučení Petra Borkovce) věnovalo několik autorek a autorů pozornost pražské zvířecí záchrance, byla mezi nimi i Marie Iljašenko, které v loňském roce vyšla básnická kniha Zvířata přicházejí do města (Host, 2025). Daří se jí vystihnout průběh vzniku jednoho typického nemísta: „Dříve než tu byl vágní terén, tu bylo rumiště: / lítý pryskyřník, šípek, zaječí stopy. / Dříve než tu byl pryskyřník a šípek, / byly tu základy domu, cihly z nedaleké cihelny, ptačí lebka. / (Cihelna se později sama stala ruinou, / ptačí lebka se stala součástí zátiší)“. Citovaná báseň, nazvaná „Rumiště“ (Tvar, 21/2024), končí verši, že na onom „rumišti“ dříve bylo „území nikoho vhodné ke snění“. Ale z hlediska rozložení vlivu ve městě se stejně nakonec dostaneme k tomu, že příznačnější „území nikoho“, než jsou nemísta, ve městě nenajdeme. Možná proto se v nich nenápadně zabydlují básně – svobodně a neužitečně, jak jim to je vlastní.

Marie Iljašenko tato místa zve vágním terénem, toto označení se objevilo už v šedesátých letech ve stejnojmenném francouzském filmu Marcela Carného, který je situován do industriálních ruin na pařížském předměstí. Je pozoruhodné, že do angličtiny se film překládá jako Wasteland. Navyklí na překlad slavné básně bychom měli tendenci představit si pustinu, nehostinnou pustou zem, které chybí vláha a nic na ní neroste – ale s nemísty to bývá přesně naopak. Síla rumištních rostlin vypořádat se s nehostinností nemíst je naprosto signifikantní. Blíže tomuto způsobu chápání proslavil termín vágní terén katalánský filosof a architekt Ignasi de Solà-Morales Rubió. Na tuto interpretační linii nemíst navazuje také oborově pestrý autorský kolektiv kolem Radana Haluzíka, který stojí za publikací Město naruby. Vágní terén, vnitřní periferie a místa mezi místy (Academia, 2020). Nemísta jsou podle nich periferií provozu města.

Tato ztracená místa jsou bezúčelná, nikdo se k nim nehlásí, a proto se o ně nikdo nestará. Mezi nimi vynikají ta, která jsou nekoncepčními zbytky po developerech nebo prostě jen lemují nové efektivní spoje mezi budovami a komplexy budov, které mají být navštěvovány zejména automobilovou dopravou. Nezáměrně vzniklá místa jsou neviditelná, nadbytečná. Pokud taková místa „ovládne“ příroda, můžou být nazvána terrain vague. Jejich bezúčelnost je nakonec tím hlavním, proč z různých důvodů vzbuzují zájem.

Ztracená místa vyskytující se na překryvu mezi známým a neznámým jsou důležitá pro svou nekontrolovanost. […] Kdyby ve městě nebyla žádná ztracená místa, město by se stalo homogenizovanou, přeregulovanou nudou. Kdyby jich bylo příliš, z města by se stala nesouvislá nebezpečná džungle,

píše Háblová ve výše zmíněné knize. A v básni „Škvíra mezi ploty“ (z připravovaného rukopisu) hledí na nemísto škvírou mezi ploty a pohlíží na ni slovy: „Je vědomím otevřenosti, škálou možností, / neomezeným potenciálem a čistou myslí. / Vymezuje smysl, i když smysl v ní ještě / není obsažen.“

Vybavuje se mi autorské čtení, které bylo věnováno vzpomínkám na tehdy ještě ne úplně zbourané okolí Smíchovského nádraží. Petr Borkovec, Vít Janota a Jakub Řehák zde nevystupovali jen jako pamětníci a oblibovatelé legendární nádražní restaurace Oáza, středobodem pozornosti tuším byly staré patníky a ohrazení, zarostlá socha s fontánou a polorozpadlá lavička. Tehdy mě zaujala ta schopnost a ochota libovat si v něčem, o čem by se řeklo, že každý příčetný člověk musí chtít zrekonstruovat. Nač by se to ale dělo, když z toho za chvíli bude zbořeniště. Možná právě ten nelíbivý provizorní ráz dodával celému nevelikému plácku, o němž byla řeč, kýženou upřímnost. Nemísta člověka nevodí za nos, jsou přesně taková, jak se jeví. V době, kdy jsme si obklopeni marketingem úplně všeho zvykli na to, že reklama je navoněná zdechlina, člověk tu a tam ocení mrtvou krysu prostě tak, jak má být – bez příkras. Protože tak ji od života očekává, ale reklama „je nemoc, jako zánět v krajině“, říká Háblová. Zdá se mi to, nebo se slovo reklama začalo z veřejného prostoru vytrácet? Možná si někdo všiml, že to slovo v sobě má „klam“ – tak se tomu raději začalo říkat vztahy s veřejností.

Básník a odvážný průzkumník internetových jevů Lubomír Tichý vyzývá k pozornosti vůči nemístům, neboť na nich lze narazit na staré zarostlé prolézačky. Tyto již bezpečnostním pravidlům nevyhovující, a proto zakázané konstrukce pak mapuje ve facebookové skupině „staré průlezky“. A jako odpůrce ambivalentního označení „periferie“ velmi dobře ví, kde najde nejlepší nemísta svých básní. Jasně že to nejsou ta, kam by se kterýkoli rodič nebál pustit své dítě si hrát.

Barbora Müllerová svou básnickou druhotinu pojala jako atlas pomyslných i doslovných nemíst s názvem Atlas křoví (Lux, 2025). Fotkami vágních terénů knihu doprovodila Nora Třísková. Není to její první sestavení atlasu, již dříve pro děti vyhotovila Atlas opravdovských příšer (Labyrint, 2019), což spolu pěkně ladí. V Atlasu křoví se zaměřuje na poetiku a symboliku vágních míst, křovisek podél cest a zarůstajících parkovišť. Autorka je vskutku milovnicí těchto terénů. Přitahuje ji obrovská rozmanitost fauny a flory, jaká v městském prostoru nemá obdoby, a ráda na nemístech sbírá jedlé plody náletových keřů a pozůstatků starých sadů. V jejích básních je přiznaný zájem o „místa / kudy se špatně chodí, kde se / prodírá / tělo v křoví“. Prochází se haldami a hlušinami, liminály města. Zájem se v této knize vyloženě pěstuje, je třeba k němu být pozorný tak pečlivě, jako když kosi otáčejí listí – když budu parafrázovat jednu z básní. Je jisté, že tahle rumiště nezajímají každého. V boudě u nádraží jsou „dědci nalezlí jak brouci / v květu pampelišky“.

Pro básnění chodecké a pozorovatelské nejsou nemísta žádnou neznámou, člověk si jich všimne přinejmenším v periferním vidění. Kromě již jmenovaných zde nesmí chybět básník-chodec Josef Straka, o němž se ví, že nemísta neobchází, když na ně narazí, ačkoli preferuje krajinu, která není zaneřáděná. Dobrodružně jimi prochází v saku a v polobotkách a rozhodně při tom nespěchá, činí tak s důkladnou pomalostí, aby měl čas si všímat.

Být jako osel

Jmenovaní rozhodně nejsou jediní ctitelé městských hranic, přechodů a ruin výdobytků nedávné doby. Místo zřícenin středověkých hradů k lidem promlouvají kukaně vrátných, stopy po těžké výrobní technice (která byla rozprodána do „rozvojových zemí“, kde slouží dodnes), plastové roury čnící ze zarostlé nelegální skládky, náletové dřeviny, fragmenty betonových zídek nejasného původu, triangulační body mezi nouzovými stavbami pod městským okruhem. Tento text ale není adorací skládek a bordelu. Nemísta v sobě koncentrují nesourodé prvky, jako černé díry smyslu skýtají prostor pro cokoli. Když se o nich píše, platí to samé. V nemístech je prostor pro soucit i pro surovost, všechno se tam rozprostře a za nějaký čas se to rozfouká a roznese do okolí. Ale proč jim věnovat pozornost?

Spjatost s místem, na které je člověk zvyklý, člověka nějak ovlivňuje. Hledání místa ve světě není jen věcí společenské situace. Podle místa, kde se člověk vyskytuje, má výhled na svět – v celé prostotě tohoto tvrzení. Pak je otázkou pozornosti, čeho si z celého výhledu kdo všimne. Básník nemusí žít ve věži, aby viděl. A když vidí, může vyslovit rozhodný nesouhlas s tím, že by to, co vidí, nebylo místem. Nepřehlíží.

Možná je pro zaujetí nemísty charakteristická snaha nepřehlížet. Ačkoli jsou nemísta dost často tělesně odpudivá, a když je sucho, jsou prašná a smrdí, jinak mají zvláštní půvab – většinou kvůli tomu, že cokoliv na nich vyroste, si zaslouží obdiv. Nemísta jsou mimovolným důsledkem svého okolí, jsou nezamýšlená a jejich kurátory jsou neoblomné výrostky městské zeleně, kolemjdoucí, co na nich nemají co dělat, ničitelé, zvířata a větrem nanášené odpadky. Ani jeden z těchto kurátorů nemíst by „správně“ neměl mít žádný prostor, žádné pole působnosti v dané lokalitě, žádné místo. Stejně tak ani rostliny, které tudy prorůstají, nejsou součástí žádného plánu výsadby – všechno se to na nemístě naskytne, ocitne se, aniž by kdo chtěl – v rámci města jsou nemísta zcela mimo plán. Jejich mimovolnost je osvěžující, ačkoli je to snad poslední adjektivum, které by jim mělo náležet.

Le Corbusier začátkem minulého století, tedy ve stejné době, kdy ustávala pražská asanace, snil o rovných a přímých ulicích, v nichž by se zrcadlily ideály ušlechtilosti, čistoty a sebeovládání. Přímost je podle něj vlastní člověku, protože ten ví, kam míří, zatímco veškeré vinoucí se uličky se mu zdají, jako by je projektoval osel, který je líný a neví co se sebou.

Klikatící se ulice je cestou soumara, přímá ulice je cestou člověka. Klikatící se ulice je výsledkem lehkomyslné nevšímavosti, volnosti, nedostatku soustředění a zvířeckosti. Přímá ulice je reakcí, jednáním, kladným skutkem, výsledkem vlastního zdokonalování. Je zdravá a ušlechtilá,

napsal ve svém díle Urbanisme (Éditions Crès, 1924). Jenomže každá přímá cesta v nerovném terénu musí něco zamlčet nebo vyhnat, aby mohla demonstrovat svou přímost. Zatímco soumaří způsoby jsou v přirozeném souladu s terénem a respektují jej – neděje se zde žádné „poručíme větru, dešti“, soumar šetří své síly a naslouchá tomu, co po něm cesta vyžaduje. Člověk, který je schopný naplánovat cestu z bodu A do bodu B rovně, musí buďto dobře znát terén (a tudíž je dobrým soumarem), anebo trpí developerským titanismem. Básnivě obvykle kráčejí soumaři, nikoli developeři. Když se v básních objevují nemísta, je to následek svobodného pohybu po krajině, kde se s pěším člověkem nepočítá, a svobodného všímání si toho, co člověka vůbec nemá zajímat, pokud není „povolanou osobou“, která má něco „vyřešit“.

„Nijaké“ oblasti v okolí dálničních sjezdů a nájezdů, kouty u výjezdů z garáží, zapomenuté oblasti nikoho mezi halami a novostavbami, místečka ostudy. Někdy jsou i v centru – stačí prolézt kopřivami nebo roztrhaným plotem, projít křovím na velkém náměstí, potloukat se kolem řeky, protnout město křížem krážem pěšky. Věnovat pozornost ochozu kolem zrušené, ale ne docela odklizené železniční tratě, projít se po hranicích plánů. Jsou mezi námi ve městech i subtilnější místečka s několika vyvrácenými dlaždicemi prorostlá jitrocelem u zohýbaných ohradníků. Před všechna tato místa se dává zápor. Možná je tento postup pochopitelný, má-li za jejich správu někdo nést zodpovědnost, musí-li mít pojišťovna vymezeno, kde ještě se člověk smí bezpečně pohybovat. Je přirozené, že z hlediska každodennosti a dobrých sousedských vztahů se na nemísta musí hledět s odporem, když už na ně přijde řeč, protože jakákoli snaha o zastání by působila vyšinutě.

Ale právě na „zbytečných“ místech se často nejlépe zrcadlí jejich okolí, na nich se vyjevují jímavé scenérie, čpí z nich cynismus, sálá z nich bezstarostnost, jsou to oblasti nepořádku a znepokojení, ale také útočiště pro všechno to, pro co není místo ve sterilní povaze stylizovaného pořádku. Přes všechny snahy se jich ne a ne zbavit. Paradoxně jsou tyto více či méně špinavé vágní kouty ohromujícími důkazy života.

Ten, kdo nechal v Praze u velkých dopravních uzlů vysázet zlatý déšť, věděl, že díky výrazným květům prokoukne i nemísto. Květy skryjí jeho zanedbanou podstatu. Musí se počkat, až skončí jaro, pak se nemístům vrátí jejich obvyklá odpudivost. Pokroucený plech na krajnici v záhybech rezaví. Kdyby i tenhle ohradník byl naleštěný, necítili by se lidé, kteří projíždějí v autobusech po magistrále, nepatřičně? Nejsou ty kousky rzi a špíny, nelibé kouty, škraloupy na dokonalosti někdy stéblem pro duševně tonoucího? Když se člověk cítí být vyháněn z veřejného prostoru, když je zraněný, jako hnaná zvěř hledá úkryt. Nemísta jsou dost potrhané, ale donedávna všudypřítomné záchytné sítě lidskosti, protože přiznávají, že lidé nejsou jen naleštěné a navoněné součástky generování zisku. Někdy se hodí, že existují nemísta, která člověka nesoudí a dovolují skoro vše, protože na nich nikomu nezáleží. Nevyhnutelná omšelost městu dodává na autenticitě, je žito a není jen obrázkem s vymodelovanými falešnými ulicemi, na kterých by lidé překáželi. Opravdové město bude uzavřeným minimalistickým místnostem sklobetonových budov vždycky zavánět, ale nezbaví se ho. Hned jak budovu postaví, její roh pomočí pes. A hned na další jaro ze spáry betonových spojnic vykoukne pampeliška. A o tu se zachytí plastový bordel, který někomu vítr vyfouknul z ruky. Docela nepokrytě se tvoří něco, čemu člověk v rámci velkých lidských sídel neumí poručit na slovo.