Žijeme v rychlé době, která nás nutí neustále konzumovat informace. Za den jich spořádáme tolik, že si před uložením se ke spánku nejspíš nevybavíme ani polovinu z nich. Knihy, články, zprávy, filmy, seriály, reklamy, sociální sítě… Nedobrovolně jsme si koupili lístek na kolotoč získávání i zapomínání a především – nemůžeme vystoupit. Točíme se dokola, ale máme z toho vůbec něco? Jakým způsobem nás to formuje?

Poslední dobou vnímám, jak se v naší společnosti vyostřuje debata mezi zdánlivě nesmiřitelnými stranami. Na sociálních sítích se lidé častují nadávkami, aniž by znali hranice. A snahu porozumět si, nebo dokonce domluvit se? Tu aby jeden hledal lupou. Připadá mi, jako by si všichni byli jisti tím, že právě oni mají pravdu. Jedinou pravdu. Jenomže pokud nás o naší domnělé nezlomitelné pravdě přesvědčil algoritmus, můžeme jí skutečně věřit? V žaludku máme to, čím nás algoritmus nakrmil. Navíc na sítích už dávno nestačí pouze tvořit, musíte šokovat. Zábava zrychluje, naše pozornost hledá nové a nové postřehy a my se zasekneme ve smyčce sítí, jež nás nechtějí propustit. Vstřebáváme informace jako květiny vodu po dešti. Vědomě i nechtěně – jen se přiznejte, kolikrát jste scrollovali na sítích mnohem déle, než bylo vaším plánem? Kolikrát jste hledali dopamin a místo toho dostali jen únavu a vztek?

Samozřejmě nejde jen o „socky“. Svůj čas věnujeme například i filmům či zprávám o aktuálním dění. V neposlední řadě nás ovlivňuje i to, co čteme v knihách. Domnívám se, že pokud jde o fikci, je pro nás snazší odlišit obsah od reality. Stěží si bude někdo myslet, že ve svém životě potká sedmihlavou saň nebo cestovatele v čase. Musíme si však uvědomit, že vše, co se v knihách dočteme, je alespoň malinko fikce. Ani reálná historická postava nebude v beletrii zachycena stoprocentně věrně. Ani kronice nemůžeme věřit její přesnost, byť by případná „nesrovnalost“ byla pozůstatkem například autorova přesvědčení. Jen si pomyslete, kolika různými pohledy se dá vylíčit jediná bitva – ze strany vítěze, ze strany poraženého a z „neutrální“ pozice (nikdo přitom nedokáže být zcela objektivní). A literatura faktu? I tu musíme brát s odstupem, dívat se na ni kriticky a vzpomenout si na optiku doby, v níž vznikla. Až s tímto přístupem se můžeme zabývat myšlenkou, jak nás konzumovaná média ovlivňují.

Nechápejte mě špatně, rozhodně se nesnažím tvrdit, že například při časté četbě a sledování westernů se člověk jednou probudí, na hlavě bude mít kovbojský klobouk a v garáži na něj místo auta bude čekat zkrocený kůň. Na druhou stranu – pokud jsme něčemu konstantně vystaveni, můžeme pochytit třeba některé povahové rysy nebo do našeho slovníku proniknou slangové výrazy dané zájmové skupiny. Dobrá detektivka procvičí analytické myšlení, historický román pro změnu pomůže nezapomenout na minulost. A i prostá pohádka nám může říct hodně o společnosti, poučit nás o dobru a zlu a všech odstínech mezi nimi.

Ať chceme, nebo ne, pod kůži se nám dostává to, čemu věnujeme čas a co konzumujeme. Jedná se o naprosto přirozenou věc. Vždyť i spoustu zásad světa jsme se naučili nápodobou. Navíc to nutně nemusí být špatná věc. Pokud se díky westernům naučíme respektovat divokou přírodu nebo bojovat za právo a pořádek, využili jsme čas skvěle. Stejně jako z nás může konzumace udělat lepšího člověka, lehce lze sklouznout i k protipólu. Jak jsem již naznačila v úvodu, přílišným hltáním pesimistických informací či cílených příspěvků může dojít ke zhoršení psychického zdraví. Od tohoto momentu je to pak už jen kousek do pasti algoritmu, z níž téměř nelze uniknout.

Jestliže jste v poslední době nakoukli do komentářů pod libovolným příspěvkem na facebooku, dobře víte, o čem píšu. Diskusní prostor se dávno změnil v ring, v němž nikdo nezvítězí.

Mindfulness a ovlivnitelnost

Nemůžeme být neovlivnitelní. Pokud bychom toužili po takové situaci, museli bychom vše zapomenout a nejspíše se zavřít do nějaké temné místnosti a nikdy nevyjít ven. To je nejen nereálné, ale i nepředstavitelné. Proto musíme najít jiné řešení. Domnívám se, že do určité míry stačí člověku kriticky přemýšlet nad tím, co, proč a v jaké míře konzumuje. Důležitá je nejen kvalita „materiálu“, ale také jeho pestrost. K rozkvětu například nepotřebujeme jen seberozvojové knihy, o žánr proto nutně nejde. Nové obzory a nepoznaná témata nám může nabídnout i sci-fi nebo poezie.

Tuto mindfulness se snažím aplikovat i na sebe. Všímám si, jaké knihy, filmy, podcasty nebo i hudbu volím a jak se následně cítím. Pokouším se také o pestrost. Přestože miluji fantasy a historické romány, sahám i po jiných žánrech. Nechci nic dopředu odsoudit a pravidelně dávám šanci třeba filmům, které mě na první pohled nezaujmou. Je to plýtvání časem? Možná. Ale co je život, když ne množina příležitostí, které dostaneme a můžeme, ale nemusíme využít?

A když mám všeho dost, nařídím sama sobě detoxikační kúru – namísto poslouchání hudby se soustředím na zvuky kolem, místo seriálu vezmu do ruky skicák. Radši než se přehltit ještě větším množstvím informací a obsahem nechám čas volně proudit kolem a prostě se nudím. Říkám si, že nuda by k životu měla neodmyslitelně patřit stejně jako dobrodružství. Jestliže se nezvládneme nudit a zůstat jen sami se sebou, možná je čas to změnit. Nejde jen o hlučnou část života, měli bychom se umět i zastavit a užít si trochu ticha.

Stojí také za to se zamyslet, proč je pro nás ticho tak nepříjemné. Bojíme se samoty? Opuštění? Koutů vlastní mysli? Domnívám se, že řešení tohoto problému je na každém z nás. K tomuto tématu mě však napadá ještě jedna myšlenka – i malé děti by měly být vystaveny po určitou dobu nudě, aby se rozvíjela jejich fantazie. Díky dostatku času pro vlastní zábavu dostávají prostor k objevování a novým nápadům. Možná i v dospělosti potřebujeme nudu k tomu, abychom nalezli svou kreativitu a mohli tvořit, případně vymysleli nová řešení k problémům.

Důležité je také zmínit, že jsme někdy spíše pasivní, u sledování filmu či poslouchání hudby většinou tolik neaktivujeme svou fantazii. Dokonce tyto činnosti můžeme praktikovat při jiné aktivitě – například když si pustíme film, uklízíme nebo vaříme. Kdežto čtení vyžaduje větší zapojení, v soustředění i během vnímání obsahu, prakticky si sami vytváříme obrazy ve vlastní hlavě.

Trénování naší vize

Informace a média, která zkonzumujeme, neovlivňují jen naše chování. Mohou měnit i způsob, jakým přemýšlíme. Náš mozek je to nejdůležitější – řídí každý náš krok, každý nápad, každé slovo. Musíme toho tedy využít a vycvičit si jej – jestliže chceme, aby nás nezrazoval a nezraňoval, potřebujeme pozitivní myšlení, které nás posune. Do určité míry si sami vytváříme realitu, již žijeme, a také sami určujeme, jak ji budeme vnímat.

Vzděláváme se i konzumací – to, co vídáme nejčastěji, považujeme za běžné. I to nás formuje. Můžeme ovšem změnit svůj fokus. Vnímáme totiž svět spíše selektivně. Pokud se soustředíme třeba na pravopisné chyby, nalezneme jich mnohem více, než kdybychom se jen zběžně dívali kolem sebe. Stejným měřítkem jsme pak schopni se rozvíjet. Můžeme například mluvit o technice manifestování. V kontextu osobního rozvoje jde o zaměření mysli na určitý cíl, který si musíme ujasnit, vizualizovat si jej a představit si, že jsme jej již získali. Následně vědomě podnikáme kroky, jimiž se k němu přibližujeme. Díky víře, že se náš plán naplní, se zbavíme tlaku a pochybností. Součástí manifestace je také pravidelné zapisování toho, po čem toužíme, ve formě afirmací.

Ačkoliv tato technika zní poněkud chabě, v přeneseném významu bych ji označila jako sebedůvěru, případně koncentraci nebo lepší způsob organizace. Pokud věříme, že jsme něčeho schopni dosáhnout, rozhodně se nám bude dařit lépe, než když budeme bojovat se strachem a nejistotou. Pokud nám tedy manifestace poslouží jako podpora, může u nás dojít k podstatnému zlepšení. Rozhodně je však důležité se ptát, kde se nachází hranice mezi vírou a sebeklamem.

Naše mysl je nástroj. Otázka je, kdo jej ovládá.

Jsi tím, co jíš, aneb o konzumaci a tvorbě

Často slýcháváme, že jsme tím, co jíme. Pokrmy, které vkládáme do úst, přímo působí na naši energii a celkové zdraví. Stejně tak mohou v následku ovlivnit i naši psychickou pohodu. Ovšem pokud si toto rčení vztáhneme na celý náš život, otevře se před námi nový obzor. Neplatí to totiž jen ohledně jídla a výživy. Náš život nabízí mnoho situací, v nichž máme možnost volby. Třídíme emoce, výlety, média a platformy. Většinou se ukáže, že jedna možnost je snazší a druhá v komplexnějším pohledu prospěšnější.

Ke správnému výběru potřebujeme i velkou dávku sebereflexe a uvědomění si sebe sama – svých pocitů, svých potřeb, svých dalších plánů. Nestačí jen vědět, o čem se na literárním poli právě diskutuje nebo co čtou naši přátelé. V každém z nás lze najít intuici, jíž bychom měli naslouchat. Sebereflexe nám umožní zjistit, zda právě potřebujeme jen relax nebo něco „víc“, co nám pomůže růst. Občas bychom se také měli sami sebe ptát, jestli potřebujeme číst, nebo jen nevíme, co si počít. Správný výběr tedy není otázkou kvality, prestiže ani kvantity. A právě v tomto momentu uvědomění se mění konzumace v odpovědnost.

Konzumovaná literatura i další média působí i na naši tvorbu. Ačkoliv nejsem žádná velká spisovatelka, jsem schopna pozorovat na svém „díle“ vliv toho, co jsem přečetla, anebo toho, o čem jsem se učila. Také tato esej nese známky mých nejmilejších knih i myšlenek, které se mi navždy zapsaly do nekonečna mozkových závitů či komor srdce. Bez čtení fantasy knih bych pravděpodobně nikdy nenapsala jedno vypravování na gymnáziu, jež mě posunulo dál a já díky němu pokračovala ve psaní.

Troufám si tvrdit, že jsem se naučila psát čtením. Jen tak – pokud nedostanete do vínku božský talent – si můžete zafixovat, jak napsat dialog, nebo zjistit, jakými způsoby lze vyprávět příběh. Protože možností jsou stovky. Ale jen některé prověřil čas a jen část vypovídá o kvalitě. Stejně tak si čtenář podvědomě zapamatuje, jak autor budoval napětí či pracoval s rytmem vět. Jenže lze vůbec tvořit, když konzumujeme? Přístup některých spisovatelů je takový, že nečtou žádná literární díla, pokud píší něco vlastního. Vyhýbají se riziku, že by se, byť náhodou, příliš inspirovali a tato inspirace by se propsala do jejich rukopisu. Oprostí se od cizích knih a věnují se jen té své.

S touto myšlenkou souzním. Když jsem se snažila napsat něco delšího, než je povídka či esej, také jsem příliš nečetla. Souvisí to i s tím, že čtení a psaní jsou dvě strany jedné mince. Pokud se zabývám déle psaním, nebudu mít poté tolik chuť číst. Tento příklad je poměrně radikální, proto si troufám odhadnout, že většina spisovatelů čte dál. Mimo jiné z toho důvodu, že je čtení jednoduše baví.

Vždy jsem si také pokládala otázku, zda spisovatelé čtou stejné žánry, kterým se věnují profesně. Logicky by to dávalo smysl, ovšem co kdyby se jednoho dne tohoto žánru přesytili? Vyzkoušeli by pak něco jiného číst, nebo tvořit? Anebo by přestali psát úplně? Na tuto otázku nejspíš neexistuje jednoznačná odpověď. Záviset bude totiž na každém z nich.

Přesto jsem se zeptala známé české autorky Kateřiny Tučkové, zda ráda čte knihy s podobným žánrem, jemuž se věnuje.

Romány zaobírající se náměty z nedávné historie samozřejmě čtu – měla jsem je ráda už jako dospívající čtenářka a pokusila jsem se o ně i jako začínající spisovatelka, když jsem narazila na příběh odsunutých brněnských Němců přímo v ulici, kam jsem se přestěhovala. A od té doby se námětům kořenícím v minulosti – a vrhajícím stín na dnešek –
věnuji cíleně. Během mé čtenářské historie ve mně myslím nejvíce utkvěly romány Ljudmily Ulické Daniel Stein, překladatel, Roberta Menasseho Vyhnání z pekla a Olgy Tokarczukové Knihy Jakubovy, považuji je za jakési hraniční patníky pole, v němž se také pohybuji – nebo se o to snažím. Čtu však i knihy jiných žánrů, protože mě samozřejmě zajímá tvorba klasiků i mých souputníků. Mezi moje milované autory patří například Toni Morrison, Edgar Lawrence Doctorow a William Styron, z povídkářek Flannery O’Connor,

napsala mi.

Odpověď mě zaujala autorčiným označením zmíněných románů jako hraničních patníků. Naznačuje, že literatura je prostor, do nějž nějakým způsobem vstupujeme. Patník neznamená jen vymezení, také vytyčuje směr a říká nám, kdo tudy prošel před námi.

Literatura tedy neexistuje izolovaně – představila bych si ji spíše jako dialog mezi autory i čtenáři, jako místo ke zlepšení, provokaci i tradici. Čtením i psaním vstupujeme do rozhovoru, který začal dávno před naším narozením a bude následovat ještě dlouho po nás. Hlasy, jež tu byly před námi, nemlčí. Čekají, až se k nim někdo vrátí, jsou nesmrtelné ve svém zachycení. A pokud literatura opravdu funguje jako dialog, nejsme pouhými konzumenty, ale i tím, kdo obsah ovlivňuje.

Interpretace

Kdybych se měla stát tím, co konzumuji, většinu svého dospívání bych byla vyvolená hrdinka, která by oplývala velkou nadpřirozenou silou. Hnala bych se za svým cílem, jímž by nejspíš bylo svrhnout nespravedlivý politický a společenský řád, nebo bych se potýkala s nějakým mocným čarodějem. Nosila bych jedinečné oblečení a vlasy bych měla spletené do dlouhého copu. Naopak dnes bych se musela přesunout do devatenáctého století a jako hrdá vlastenka bych bojovala za český jazyk nebo na venkově řešila mezilidské vztahy. (A po mém boku by se do devatenáctého století teleportoval také celý ročník bohemistů, s nimiž tento semestr pilně čtu Světlou, Máchu i Němcovou.)

Takto nějak bych vypadala na základě knih, jimž věnuji svůj čas. A ačkoliv tento obrázek samozřejmě neplatí doslova, snadno mohu nalézt ve svém životě momenty, do kterých se tyto zkonzumované prvky propsaly. Jsme tedy doopravdy tím, co konzumujeme? Do určité míry nejspíš ano. Rozhodně tento vliv nelze jen tak odstranit. Ale nelze to říct definitivně. Jsme tím, co si z přečtených knih, zhlédnutých epizod i poslouchaných písní vybereme. Možná totiž nezáleží jenom na tom, co přečteme, ale i na naší povaze a našem zaměření při čtení. Vsadím se, že si mohou dva lidé odnést odlišné závěry, přestože četli identická písmenka vytisknutá na papíře.

Nejsme tím, co mechanicky zkonzumujeme, ale tím, co v nás zůstane díky naší interpretaci. Formuje nás to, co přijmeme, avšak zároveň i stránky, které odmítneme. Snad je naše tělo jakousi knihovnou, jež skrývá všechny příběhy. Snad záleží na každičkém z nich a jsme mozaikou ze všeho, co nás v životě potkalo. Některé ze svazků uvnitř nás budou jistě ohmataná milovaná vydání, po jiných nikdy nesáhneme znovu – ať už proto, že v nás nezanechaly nic, nebo naopak příliš mnoho.