S modelem ideální rozlohy Polska přišel po druhé světové válce významný polský matematik Hugo Steinhaus. Čím je podle něj země kompaktnější, tím je dokonalejší. Podle Steinhausova vzorce bylo Polsko nejkompaktnější roku 1945, přesunuté jaltskou a postupimskou dohodou z východu na západ, v podobě ideálního tvaru uprostřed Evropy. Mimo odborné publikace však pro Steinhause Polsko roku 1945 už tak ideální nebylo. V září přijel do Vratislavi, bývalého německého Breslau, jako repatriant – tento termín se běžně používal k označení lidí z bývalých polských území, kteří je museli opustit a přesídlit na bývalá německá území, obvykle nazývaná „znovuzískaná“. Argument pro připojení zněl, že většina těchto území byla kdysi, ve středověku, součástí Polska, avšak pod německým tlakem se stala součástí Německa a postupně se germanizovala, a tedy se měla po válce Polsku znovu vrátit. Ve Vratislavi na podzim roku 1945 ještě čekali na vysídlení Němci, byli zde sovětští vojáci, kteří si nedaleko, v bývalém německém Liegnitzu, později polské Legnici, zřídili základnu, a také noví polští osídlenci. Všude se rabovalo tak moc, že si polština osvojila zvláštní sloveso: szabrować. Tedy: krást těm, kteří tu buď už nejsou, nebo rychle zmizí. V nejkompaktnější verzi Polska, jakou kdy země ve svých dějinách zažila, se ve Vratislavi nacházel největší szaberplac, místo, kde se prodávaly szabrované věci – uprostřed trosek velkoměsta, napolo zničeného německými obránci a sovětskými a polskými dobyvateli. Cihly nasbírané v ruinách budov se hromadně odvážely do Varšavy, kterou měl znovu „pozvednout celý polský národ“, bez ohledu na to, odkud se cihly braly. Steinhaus se díval na szaberplac a na životní podmínky obyvatel, které měly k ideálu daleko, a zapsal si, že Vratislav je největší hromadou chudáků na největší hromadě suti v Evropě.

Jaký vliv měly tyto cihly, wyszabrowane věci a vůbec zbytky německé materiality na ty, kteří do oblastí dříve obývaných převážně německy mluvícím obyvatelstvem přišli, a jaké důsledky měly rozpory ve vnímání těchto nových bydlišť na vznik tamějších nových, post-přesídleneckých společností – to jsou hlavní otázky, které si kladu ve svém výzkumu. Spolu s týmem – Karinou Hoření, Michalem Korhelem a Magdalenou Bubík – analyzujeme, co se stalo na konci války v polském Pomořansku, na českém Liberecku a v Krkonoších a ve slovenském Hauerlandu. Etnograficky a historicky zkoumáme důsledky nuceného vysídlení a především následného osídlování. Znamená to, že probíráme dlouhé časové období: v archivních dokumentech zkoumáme, jak se zacházelo s německým majetkem těsně po válce, a pomocí etnografického výzkumu, při kterém se snažíme co nejdéle pobývat ve zkoumané oblasti a vést rozhovory s pamětníky, ale také s  příslušníky generací jejich dětí a vnuků, se snažíme analyzovat, jak se poválečné důsledky v čase měnily a co pro lidi dnes znamená, že žijí v krajině „po Němcích“.

Přestože tyto regiony – a do jisté míry i celé státy – mají některé společné rysy, jako je vysídlení německého obyvatelstva, konfiskace a redistribuce jeho majetku a dlouhodobé soužití v post-přesídleneckém prostředí, kde je většina lidí „odjinud“, nacházíme také mnoho rozdílů. Už v samotném Československu se politika konfiskace a redistribuce, stejně jako způsoby vysídlování lišily mezi českými zeměmi a Slovenskem. Postavení sudetských a karpatských Němců v obou částech státu se navíc lišilo i s ohledem na odlišné historické trajektorie Česka a Slovenska během války. V Polsku se vysídlování netýkalo pouze Němců z polského vnitrozemí a osob považovaných za Němce, například protestantů, tradičně spojovaných – na rozdíl od polských katolíků – s němectvím. Především šlo o vysídlení Němců z území, která byla po staletí převážně německá. Jinými slovy, na rozdíl od českých Němců, kteří byli před rokem 1938 občany Československa, Poláci vysídlovali především Němce, kteří se v roce 1945 ocitli v nových hranicích Polska. Do těchto oblastí přicházeli noví osídlenci – částečně, jako v případě Steinhause, z bývalého východního Polska, ale také ze západní Evropy, navrátilci z koncentračních a zajateckých táborů, většinou však novoosídlenci z polského vnitrozemí. Životní příběhy nových obyvatel a jejich zkušenosti s bývalým německým majetkem zůstávaly po desetiletí převážně v soukromé sféře, často nevyslovené. Právě proto tyto příběhy sbíráme a snažíme se odpovědět na otázku, jak se žilo – a dosud žije – uprostřed toho, co zde zanechali předchůdci.

Π aneb to, co známe jen přibližně

I když se během posledních osmdesáti let od konce války představa polského přesídlence natrvalo spojila s člověkem, který přišel o svůj domov na bývalém polském východě, jemuž se obecně říká Kresy, tedy „okraj“, „pohraničí“, není to zcela přesné. Takzvaných repatriantů přišlo do poválečného Polska více než dva miliony: lidé se přesouvali směrem na západ už během války, zejména ti, které k tomu donutily masové vraždy páchané ukrajinskými nacionalisty na Volyni. Stejně jako volyňští Češi byli i Poláci, kteří zůstali na územích, jež se po válce stala součástí Ukrajinské sovětské socialistické republiky, na základě mezistátních dohod „evakuováni“ na nově osidlovaná bývalá německá území. Lišily se však zážitky těch, kteří přijeli z Litvy, z Běloruska a Ukrajiny, což ani slovo Kresy, ani slovo repatriant nedokáže vyjádřit: v jednom termínu rozdílné příběhy splývají. Stejně jako průběh repatriace nebyl jednorázovou událostí, ale trval delší dobu: část Poláků se rozhodla zůstat ve svých domech, které se v roce 1945 ocitly v Sovětském svazu, a přesídlila až ve druhé polovině padesátých let, a stejně tak mělo i delší průběh vysídlování Němců. To znamenalo, že noví polští osídlenci se často buď zabydlovali v domech, v nichž ještě žili němečtí majitelé, nebo přicházeli do styku s jejich přítomností prostřednictvím věcí, které po nich zůstaly.

Ne všude to však bylo možné. Už když Emanuel Ringelblum, židovský historik dokumentující vyhlazování Židů, popisoval realitu varšavského ghetta, líčil při tom  szaber: jakmile zmizí původní vlastník určité věci, někdo hned přijde na jeho místo, aby si ji vzal. Tento proces se po válce ještě rozšířil: rabovali sovětští vojáci, odnášející si válečnou kořist. Ale rabovalo se i ve zničené Varšavě, když se tam v lednu roku 1945, po jejím definitivním dobytí polskými a sovětskými jednotkami, začal vracet život. Plundrovaly se šlechtické dvory v důsledku pozemkové reformy. A rabovalo se i to, co zůstalo po německých obyvatelích v zemích, které se měly stát součástí nového polského státu. V polštině pro tyto typy majetku vznikla zvláštní slova: pożydowskie, podworskie, poniemieckie. Pouze to poslední se však už na jaře roku 1946 stalo součástí nového právního řádu: 8. března roku 1946 vznikl dekret o majetku opuštěném a poněmeckém. Samotný pojem „poněmecký“ však nebyl přesně definován, což se později stalo základem pro jeho různé interpretace. Stručně řečeno, ne veškerý majetek, který se ocitl na znovuzískaných územích, byl „poněmecký“: lidé často cestovali se svým vlastním majetkem, který jakmile se ocitl v Pomořansku, Slezsku či Mazurech, spadal pod dekret. Ty, kteří se pak chtěli i se svým původním majetkem přestěhovat zpět do vnitrozemí, tak čekalo nepříjemné překvapení.

Lidí, kterých se to týkalo, byly téměř tři miliony – tvořili tedy největší část mezi osídlenci – a v dobovém slovníku se jim říkalo „přesídlenci“. Přesidlovali z polského vnitrozemí, které jak před rokem 1939, tak i po roce 1945 zůstalo uvnitř hranic Polska. Na rozdíl od výše uvedených přídavných jmen však v polštině nevznikl žádný termín, který by přesně pojmenovával jejich zkušenosti. Polština dokonce nemá ekvivalent českého slova „vnitrozemí“. Naopak oblastem, z nichž přesídlenci přicházeli, se říkalo Centrala, což mělo označovat regiony centrálního Polska. V praxi však bylo toto označení používáno velmi volně: dokonce i někdo, kdo se přesídlil z jižního Malopolska u Tater, byl počítán mezi takzvané centraláky, tedy lidi z „vnitrozemí“, přestože přijel z jižního okraje Polska. A protože se jak autoři článků v dobovém tisku, tak i jiné skupiny novoosídlenců domnívali, že každý centralák se má v případě neúspěchu kam vrátit, rychle se o nich začalo psát jako o těch, kteří szabrují nejvíc, a tato nálepka jim zůstala až do dneška. Nebyla to úplně pravda: ne všichni centrálci se stěhovali jen pro lepší zítřek, často přišli o veškerý majetek během války, která zanechala mnohá města a vesnice vypálené, a v poněmeckých zemích hledali spíš střechu nad hlavou než poklady.

P aneb plocha země, která jistě nekončí

Navíc hranice poválečného Polska dlouho nebyly jisté: kam tedy jet a jak dlouho Polsko zůstane tam, kam je po válce umístily mocnosti rozhodující o novém tvaru světa? Na rozdíl od Česka, pro které nebylo zdůvodnění historických hranic příliš složité, nebylo vymezení ideálního Polska v rozsahu, jaký vypočítal Steinhaus, zdaleka tak snadné. Dlouho se vůbec nevědělo, kde bude ležet jeho západní hranice. Linie oddělující Sověty kontrolovanou německou zónu nebyla dlouho pevně vymezena mimo jiné i proto, že sovětská vláda měla zájem udržovat nejistotu ohledně toho, jak bude střední Evropa v poválečném uspořádání vypadat. Nejasné navíc bylo, čím znovuzískaná území přesně jsou v pohledu mezinárodního řádu: zda součástí Polska, nebo spíše jakousi pátou okupační zónou Německa. Nejistota se přitom netýkala jen západní hranice, ale stejně také hranic východních a jižních. Poměrně jisté bylo pouze to, že Polsko získá větší přístup k Baltskému moři než před válkou. Kam až však jeho hranice skutečně dosáhnou, zůstávalo dlouho otevřenou otázkou. Na východě probíhalo upřesňování hranice ještě dlouho po válce, a to prostřednictvím oficiálních i neoficiálních jednání se Sovětským svazem.

Na jihu, s Československem, to však také nebylo jednoduché. Přestože se mnoho namluvilo o novém přátelství dvou sousedících slovanských států a předchozí konflikty byly připisovány jakýmsi „fašistickým tendencím“ předválečných vlád, brzy se ukázalo, že takto hladce situaci vyřešit nepůjde. V Jilemnici státní konzervátor ochrany přírody Jindřich Ambrož dokonce připravil návrh upravené hranice mezi Polskem a Československem a zastával názor, že by Krkonoše měly spadat celé pod Československo. Jelenia Góra se však hraničním městem nestala.

Za Ambrožovými námitkami se skrývaly i pochybnosti o tom, nakolik Poláci horám rozumějí a zda budou schopni tuto novou, téměř neznámou část polsko-československé hranice správně spravovat a využívat – zvláště když již kolovaly zprávy o vypalování horských bud a o tom, že se na druhé straně hor usazují noví obyvatelé, kteří většinou neměli s horským prostředím žádné zkušenosti. V Polsku se začalo říkat, že země získala nové hory, ale bez horalů, tedy Goralů, etnické menšiny tradičně spojované s Tatrami. Protože předtím „hory“ znamenalo Tatry. Co tedy dělat se Sudety? Nešlo tak jen o české nedůvěřivé pohledy na sousedy: v literární tvorbě i v tisících stran zapsaných v pamětích polskými osídlenci se hory objevovaly nejen jako výzva, ale často i jako překážka. Polský spisovatel Henryk Worcell, který z polského vnitrozemí přesídlil do Dolního Slezska, ve sbírce Najtrudniejszy język świata (Nejsložitější jazyk na světě) zasadil své hrdiny do podhorské vesnice, jejíž název i topografie se neustále proměňují. Tím dával najevo, že zvykat si na takto odlišnou krajinu nebylo snadné – a že se právě ona stávala překážkou onomu novému, lepšímu životu, který slibovala poválečná propaganda.

L aneb prstenec opřený o hraniční sloupy

Propaganda na tom byla v Polsku i v Československu podobně a na obou stranách Krkonoš vytvářela obraz krajiny, která jen čeká na nové osídlence. Na české straně se tímto způsobem symbolicky odčiňovala Bílá hora, zatímco na polské straně se v propagačních letácích a na plakátech představa zbytků zbraní rytířů od Grunwaldu – kde Poláci a Litevci (a Jan Žižka) na začátku 15. století zvítězili nad Řádem německých rytířů – mísila s pozůstatky poslední války. Současnost měla dát za pravdu minulosti. Tisk se předháněl v ukazování, že jde v podstatě o nápravu dějinných chyb a že nové hranice Polska na Odře a Nise a Československa na Šumavě představují společnou hranici Slovanstva, která jako jediná zajišťuje mír nejen v Evropě, ale i ve světě — a to pod ochranou Sovětského svazu. Není proto divu, že právě pod touto ochranou měl být rychle ukončen i polsko-československý spor o hranice: nově bratrské národy se přece nemohly jen tak hádat.

Ale nová hranice se velmi rychle stala místem, které bylo často – odkážeme-li se na myšlenky francouzského filosofa Jacquese Derridy a jeho hauntologii – prostoupeno „přízraky“. Hauntologie, tedy ontologie, která nám umožňuje soustředit se i na to, co nevidíme, ukazuje, že skrze trhliny vzniklé v této neobvyklé době, kdy se svět proměňuje a kdy se – řečeno shakespearovsky – „svět vymkl z kloubů“, objevuje přízrak. Spolu se Sigmundem Freudem, otcem psychoanalýzy, lze tuto dobu chápat také jako okamžik, kdy se to, co bylo známé, stalo neznámým, kdy se to, co bylo soukromé – například majetek – stalo veřejným, a kdy tak realitu ovládlo tísnivé, Unheimliche: to, co kdysi bylo domácké, ale stalo se znepokojivým a strašidelným. Freud tento koncept uvedl ve stati, ve které vzpomíná na zvláštní procházku: šel městečkem, a když začal bloudit, známé uličky se mu odcizily. Tím pádem se mu to, co už znal, stalo cizím a musel se na to dívat novýma očima. Poválečné post-přesídlenecké regiony, jejich vesnice a města byly v tomto smyslu Unheimlich nejen pro ty, kteří se tam chystali jako novoosídlenci a museli ve zničeném prostředí rozpoznat bohatá území slibovaná propagandou. Unheimlich se postupně stávaly i polonizované, bohemizované a slovakizované regiony pro starousedlíky a Němce, kteří se po letech vraceli.

A nakonec i pro ty, kteří je znali dříve a nyní se vraceli ve skupině osídlenců. V jedné z pamětí, se kterými jsem pracovala při vzniku knihy, v níž jsem popsala polské osídlování bývalých německých území, Ziemie. Historie odzyskiwania i utraty (Země. Dějiny znovuzískávání a ztráty), jsem pracovala s pamětí Ilony, která byla za války totálně nasazená v německém Köslinu. Popsala město takto:

[…] bylo krásné, vyzdobené květinami, a přestože probíhala několikaletá válka, nebylo zničeno.

Po válce se město změnilo v polský Koszalin a Ilona zapsala, že v něm strašily vykradené obchody a nedostatek základních potravin. Polský Koszalin není jen tím, čím byl německý Köslin, a není jen pokřiveným odrazem toho, čím Köslin býval. Abych pojmenovala, jak stejné místo funguje současně ve dvou podobách – odražené jak v paměti, tak v současné realitě a skrze materiální pozůstatky předchozí kultury – využila jsem pojem topolganger (v českém překladu Milana Žáčka: místodvojník). Britský spisovatel China Miéville takto popsal fantastická města, která se zřídka proplétají, i když existují ve stejném prostoru, a jejich obyvatelé se učí nevidět tu druhou realitu. Antropoložka Elizabeth Dunn tento koncept navrhla jako popis uprchlického tábora. Zdá se však, že místodvojníci fungují od 80. let i na územích dříve osídlených německým obyvatelstvem ve střední Evropě. Dokonce i Praha je zároveň Prag – topolgangerem.

Ale vezměme si i tuto novou hranici: nejen ta polsko-německá se měnila, i ta nová československo-polská dříve na mapě tento tvar neměla. Hranice ideálního Polska se tedy staly místem, kterým proniká přízrak. Je to vidět už v samotné její materialitě: když se podíváme na hraniční známky, je tam německé D zhruba předělané na polské P. Když jsem poprvé prováděla etnografický výzkum na polsko-českém pohraničí, byla jsem překvapena, když mi jeden z narátorů začal vyprávět příběh o tom, že nová hranice byla nebezpečná, protože ji Poláci přísně střežili – a když se k ní někdo příliš přiblížil, byl unesen a odvezen do Varšavy. „Víte,“ říkali, „Varšava ležela v troskách, a tak aspoň měli lidi, aby ji znovu vystavěli.“ Zpočátku jsem byla přesvědčena, že mi tento příběh vyprávějí proto, že jsem Polka, a že si dělají legraci. Brzy jsem však zjistila, že trhlina, kterou vznik hranice vyvolal, je mnohem hlubší: nejenže se tento motiv objevoval téměř v každém rozhovoru, ale pronikl i na polskou stranu. Jedna z prvních poválečných polských komedií Skarb (Poklad), která líčí příběh mladého manželství, které se snaží najít bydlení ve zničeném hlavním městě, to ilustruje hned v úvodní scéně. Witek spěchá na vlastní svatbu, ale protože ulice už nevypadají jako dříve a on se v nich nedokáže orientovat, rozhodne se zeptat, kde najde úřad. První osoba, ke které se obrátí, mu ale odpoví česky:

My vám nepomůžeme, my jsme Čechoslováci a pomáháme vám budovat vaši Varšavu.

A přitom: z polských archivních zdrojů a dobového tisku je zřejmé, že jejich autoři jsou poměrně pevně přesvědčení, že když říkají „Čechoslováci“, znamená to jeden národ. Slovenská část je vždycky o něco komplikovanější – jak kvůli slovenským válečným příběhům, tak proměnlivým vymezením postavení Slovenska v rámci republiky. Když se na jaře roku 1947 týdeník Świat i Polska (Svět a Polsko) rozhodl polskému čtenáři přiblížit na pozadí březnové dohody mezi Polskem a Československem kulturu a dějiny země, ze slovenské části se věnoval jen Slovenskému národnímu povstání.

Steinhausův vzor ideálního Polska použil v roce 1950 Julian Czyżewski. Jeho článek ukazuje, jak se polští geografové snažili vyrovnat s tím, že základní předmět jejich uvažování se ocitl jakožto vlast v železničním táboře, která se na mapě přesunula poměrně daleko. Ze vzorce vyvodil, že tehdejší hranice Polska se Sovětským svazem jsou vlastně nejlepší, ale ani ta s Československem není špatná, pokud se trochu jinak přepočítá. Hranice je však jen jedna věc, druhá je to, co se nachází uvnitř, a i zde Steinhausův vzor pomohl zjistit, jak kompaktní je nové Polsko. Jenže ne všechno lze přesně odvodit z konkrétního vzorce – což dokazuje i zkoumání post-přesídleneckých regionů v delším časovém horizontu. Na dějiny a lidské příběhy přesný vzorec neexistuje.