Co paměť vyplaví, když člověk zavře oči a zamumlá si pod fousy anebo knírek tu starobylou, trochu omšelou mantru – dekadence? Obrazy. Ale překvapivě ty textové. Obrazy napsané. Na čtyři doby, a navíc pozpátku, z přítomnosti k minulému, protože de-ka-den-ce, z latinského „cadere“, přece znamená „padat“. Čili Jiří H. Krchovský, Gustav Erhart, František Gellner, Jiří Karásek ze Lvovic. Čtyři básníci, a všichni aktivní ještě v dalších slovesných žánrech jako esej, publicistika, próza; jeden navíc zručný kreslíř-karikaturista. Každý z té výchozí obecniny zvládl suverénně vyrobit jedinečnost. Každý dekadenci přepsal po svém, naformátoval ji podle svého gusta; vlastní metodou, vlastními nástroji. Nejvíc asi tím, že výchozí model, pospojovaný z vlivů francouzských, staro-i novoanglických, překročil, promíchal ještě s něčím jiným – primárně samozřejmě s vlastním životem. Co jsou tedy ti čtyři zač, o čem a proč s nimi dneska mluvit?

01

Chmuří to mou existenci,
jak jsem upad’ v dekadenci…

Viktor Dyk: „Scény z ,České komedie‘“, Satiry a sarkasmy, 1905

Nejdřív stručná pódiová představovačka: Krchovský (1960) – to je přece zdejší underground, hlavně osmdesátých let, čili jeho třetí vlna, živená jednak z odkazu Bondyho poválečné antipoezie, jednak ze silné tradice vázaného verše devatenáctého století. V takhle nastaveném rámci pak básník pěstuje dost krutou grotesku: dostředivou, sebezrcadlící, antitetickou v motivech – a strukturně jasnou a přehlednou, nabitou dějovým příběhem s ostrou pointou.

Erhart (1951) – to je básník plus esejista v jednom, spojitá nádoba pro obsahy své i druhých. Ve verši aforista, minimalista, mistr koncentrovaného slova, které je doslova napěchované obsahy, zřejmými i skrytými, posbíranými napříč tisíciletími času i kulturní zkušenosti. V eseji pak vždycky stopař existenciálních smutků a bolestí, lidského žití jako nekonečného martyria, na jehož rubu ovšem často kvete jedinečně vybarvená fantazie, jedinečné umělecké dílo.

Gellner (1881) by mohl být prvním předobrazem. Pokud bere Krchovský – ať vědomě, nebo nevědomky – energii z dekadentů, co šli před ním, pak je mu Gellner svým civilním, skepticky nabouraným profilem nejblíž; v některých textech prvotiny, v celé druhotině a řadě textů z pozůstalosti. Oba jsou zpěvní, písňoví; Krchovský si své texty zhudebňuje sám, o Gellnera se postarali jiní, například punkoví recesisté z Visacího zámku. Oba jsou ale taky různí: o Gellnera se přetahovali dekadenti s anarchisty, Krchovský je, jak řečeno, zapsaný v kánonu jako básník undergroundu.

Karásek (1871) je pak druhým možným předobrazem. A kontrapunktem ke Gellnerovi. Svým veršem mířil vždycky do obrazných výšin a časových dálav, ve vlastním žití i sociální realitě pozdního Rakouska stejně jako dvou dekád samostatné republiky se cítil poněkud nepatřičně; ze žalářovaného těla ho jímal hnus, z mátožného ducha doby chytal splín. Měl jasno od Zazděných oken po Poslední vinobraní, od první (1894) do poslední (1946) sbírky hrál na stejnou notu: zklamání, zmaru, zoufalství…

02

Mé „rýmy“… – Mohu zvát své básně svými?
Já jsem je nepsal; já byl napsán jimi…

J. H. Krchovský: „Mé ,rýmy‘…“, Básně sebrané, 2026

A teď trocha detailu a souvislostí: Krchovskému nedávno vydali v brněnském Hostu sebraný spis – Básně sebrané, jak jinak. Už potřetí; poprvé 1998, podruhé 2010. Na šest set stránek. Něco samozřejmě chybí: marginálie v próze (Jakoby…, 2020) a juvenilie volným veršem (Mladost – Radost…, 2005). I tak je ale ta kniha reprezentativní, ukazuje jasně básnický vývoj: rychlý růst, silnou chvíli v zenitu a pozvolné, vlastně typicky dekadentní vadnutí, ztrácení tvůrčího elánu, které se propisuje jak do upadajících formálních kvalit, tak do motivické recyklace.

V nejlepší formě byl Krchovský v osmdesátých a devadesátých letech. Tehdy fungovalo v jeho verších všecko – s dokonalostí Edgara Allana Poea. Kraloval odzdola nahoru, uvnitř i vně. Navenek totální kvality lidové písně, rytmus i rýmy na výbornou, v centru textového dění pak fatálně rozštěpené já, které se snaží svými tragigroteskními samomluvami udržet aspoň trochu pohromadě, dojít na čas útěšného sjednocení, zklidnění té základní životní situace. Moc se mu to ale nedaří, ať se propadá z reálu do snění, z života do smrti, ze světla do stínu – ať jde dnem, anebo nocí, tam, anebo zpátky. Ať si cestu dláždí třaskavým slovníkem – anebo frekventuje přízemní, (s)prosté motivy, uvedené do oběhu nadměrnou konzumací alkoholu nebo okamžitě probuzenou sexualitou.

Na Krchovského poezii se dá dobře demonstrovat rozdíl mezi erotikou a pornografií – stejně jako mezi literaturou a hrou na literaturu. Vulgarismy a obecně expresivní výrazy básník užívá sice hojně, ale vždycky s citem pro jejich funkčnost v dané situaci; nejde tedy o to, aby je ukázal obratem v jejich holé nahotě, nechal je bezprostředně působit, vyvolal izolovaný šok – ale aby je obratně vpletl do příběhové linky, která ho spolu se čtenářem doveze k pointě. V té se velmi často koná jistý „twist“, který generuje komiku, nejčastěji humor, někdy protkaný prvky absurdity. Krchovský ve svých nejlepších chvílích zvládá psát a souběžně se psanému vysmívat; tedy tvořit – a bořit. A protože píše přes své lyrické já zřejmě hlavně o sobě, o svých vnitřních světech a situacích svého zm(n)oženého ega, vysmívá se prvořadě sobě. Píše tedy, aby reflektoval psaní i toho, kdo píše. V tom je pokračovatelem Gellnera.

J. H. Krchovský na fotografii J. Noska (Wikimedia Commons)

03

Řek bych, že všechno je ztraceno v žití,
žití je však tak záhadné!
Klidný jsem, mohu-li pivo své píti.
Hořící tabák nezchladne.

František Gellner: „XXX.“, Radosti života, 1903

Ne že by Krchovskému chyběla autenticita, ale u Františka Gellnera bylo ručení životem za vlastní verš jaksi hlubší. Vlastně totální. V detailu (když psal o lehkých holkách, pohlavních chorobách nebo útěšné náruči večera, hospody, piva) i v celku. Jeho výchozí tvůrčí nastavení, patrné ještě v dlouhé řadě textů prvotiny Po nás ať přijde potopa!, čili ohlasy dobově doznívajících stylů, symbolismu stejně jako impresionismu, vzalo rychle za své. Gellner se zbavil všech dozvuků i vzletnosti – a přistál v prozaické náruči všedního dne.

Bylo to přistání trojrozměrné: ironika, cynika, skeptika. Básník se nadále vymezoval proti všemu. Proti dohlížející a trestající státní moci v jakékoli podobě: ať šlo o militaristicko-nacionalistické třeštění, náboženskou hysterii anebo regresivní maloměšťáctví s úhledně zařízeným rodinným blahem. A konečně šel i proti anarchismu, který by všemu tomu odporu mohl dát pádnou hlavičku. Gellner byl jako Lovecraft: proti světu, proti životu. Potvrdil to svým básnickým epitafem, v němž rýmuje „svůj život rychle utratit, / nic nezískat, nic neztratit“ – a potvrdil to finále svého života v září 1914. Když byl povolán na frontu první války, kamsi do Haliče, mašíroval vstříc rovnou nicotě; šel, až došel – a když došel, umřel.

Gellner byl tedy mimo zobecňující kategorie, dobově populární styly. Byl víc než anarchista, buřič nebo dekadent – byl svůj. Čili individualistický existencialista. Básník jako očitý svědek, zapisovatel sebe i druhých. Co víc: básník-zrcadlo. Vlastně typ příbuzný Švejkovi: diagnostik blbství druhých. A taky nepřímo prognostik ohledně dalšího vývoje panství blbců – jeho děsivého, celoplanetárního rozmachu a dominance. V téhle vizi je už samozřejmě zas pořádný kus pádu čili dekadence.

04

Proč zabýváš se tím
kam jednou uloží tvé kosti
když možná
tady už dávno
ani nejsi

Gustav Erhart: „Kapciózní otázka“, Přesmyčky přešlého času, 2025; rukopis

Pokud je Gellner víc existencialista než dekadent, pak Gustav Erhart rámec dekadence překračuje směrem k prokletému básnictví. Leccos napoví už jeho portrétní fotografie, jedna z mála, které jsou k mání: v té tváři je únava i skepse, možná trocha bolesti – ale svou partii tu rozehrávají i jiné energie, na povrch probublávají stopy nespokojenosti a zřejmě i vzteku právě na tu nastalou „prokletou“ životní situaci. Že je Erhart básník, je jasné už od osmašedesátého, kdy napsal své „Smutné fablio“, rozsáhlou skladbu, v níž v pravidelném rytmu rozvinul obrazy, do kterých uložil své rozčarování z brutální změny společensko-politické situace v Československu po srpnové invazi Ruska & spol. Možná tohle byl výchozí bod, odtud prokletí dějinné – i osobní. Erhart reagoval dvojím způsobem: nadále jako básník – a nově, zhruba od osmdesátých let, jako esejista.

Verš ovšem zhutnil, zestručnil, zprůzračnil. Přesně v duchu své mantry: „Za slovy pravda, / nikdy v nich.“ Formu nehledal, tu si jeho myšlenkové obsahy a imaginativní potenciály našly vždycky samy. Psal cíleně hermeticky, uzavřeně; psal jako prokletý básník – pro budoucího, nikoli dnešního čtenáře. Nemluvil hlasitě, natož aby křičel, vždycky šeptal. Po roce 1989 začaly jeho sbírky vycházet knižně, ohlasy ale byly minimální; Erhart je i dnes, ve svých pětasedmdesáti letech, mimo kánon, mimo slovníky a všecky akademické „souřadnice“. Samozřejmě k jejich škodě. Podobně s jeho esejistikou.

V tomhle žánru hledá autory, co s ním mají společného jmenovatele: spisovatele a výtvarníky, domácí i zahraniční, živé i mrtvé – vždycky ale outsidery, zjevy z periferie, polosvěta. Píše pak prvořadě o nich, až v druhé řadě o jejich díle; hledá vždycky v životním příběhu body, které byly formativní, a ještě spíše deformativní, uzly, které přetrhly přirozené proudění energie a přivodily jedinci úzkosti na duši, vehnaly do hlavy bludy a běsy. Mnozí z těch Erhartových blíženců skončili tragicky, zemřeli předčasně, odešli sebevraždou. Je to tedy esejistika jak z kategorie dějin umění, tak sociální revolty, je to esejistika obžalobná – nikoli vyčítavá, jen prostě ukazující, jak může být někdy svět příšerně náročné místo k životu, pokud člověk nechce nutně jít s proudem, zapadnout po krk do průměru.

05

Co navrch bylo, padlo ke dnu.
Sne, sbohem buď, noc žil jsi jednu.
Kdos v noci čekal, kams chtěl jíti…
Hromnička u mrtvoly svítí.
Mír s tebou, mrtvý v šeré síni…
Jak ty vše mrtvo, mrtvo nyní.

Jiří Karásek ze Lvovic: „Popelec“, Poslední vinobraní, 1946

Mimo proud i průměr byl celý svůj život, celé své dílo i Jiří Karásek ze Lvovic. Jeho autorská, vydavatelská a sběratelská práce jsou ukázkovým únikem, celoživotní stavbou alternativního univerza, možného místa k životu; stavbou jedinečnou a objevnou, ať jde o Przybyszewského, Muncha nebo Wilda, Moderní revui (provozovanou 1894 až 1925) a přidruženou knižnici (kde vyšlo sedmasedmdesát svazků), nebo například básnickou Sodomu. Karásek zprovoznil ve svém vesmíru přirozeně vlastní čas; zatímco dějiny upalovaly bezhlavě kupředu, on nabral kurz po spirále a zacílil po hlavě na hlubinu. Nestagnoval, zintenzivňoval, zdůkladňoval obsahy – a taky zušlechťoval, zkrásňoval formu. Doma byl jednak v tom, co minulo, jednak tam, kde nebyli moc jiní. Byl solitér, samorost, vyhraněný individualista. Ostatně stejně jako Gellner a po něm Erhart s Krchovským. Měl svou specifiku, svůj plán. Plán úniku – ovšemže i z pasti dekadence.

Jakkoli jsou jeho básně ostře stylizované, jakkoli působí jako estétská hra, dá se za skoro každým obrazem nahmátnout žitá zkušenost. Karásek měl vybranou senzibilitu, s bezprostřední realitou Prahy přelomu devatenáctého a dvacátého století, s magií tamějších ulic, kaváren i plováren rozehrával své privátní, emočně probuzené hry. Město měl jako projekční plátno. A všecko, co psal, byla báseň – jakkoli šlo navenek o romány, divadelní hry, esejistiku. Všecko filtroval přes verš. Viděl zjitřeně, jak jedna civilizační éra končí, jak se uzavírá dlouhé devatenácté století první válkou – jak na svět padá hluboká noc. A tak si vy(bá)snil jinou cestu…

A to je zřejmě hlavní, co z dekadence zbylo jako nosné pro dnešek: pobídka k jiné cestě, k putování po svých. Při vědomí nehostinné a dál pustnoucí kulturně-společensko-politické reality kolem. A nejen to – hlavně navzdory tomu. Dekadence byla, je a bude vždycky poslední vlnou obrodné vitality, posledním kreativním elánem, poslední zastávkou já revoltujícího proti světu. Tancem nad propastí. Dekadence má samozřejmě romantický kořen – a pokračování ve všech postimpresionistických avantgardách a jejich ohlasech. A nosné pro dnešek je v tomhle myšlenkovém proudu ještě něco: autorské ručení. Dekadence byla vždycky k smrti opravdová. Bez jakýchkoli byznysových záměrů. Skutečnější než skutečnost.

06

Proč vaše píseň, bratři drazí,
jen v duše bolestech se plazí,
proč stále naříká a nyje,
proč bdíte jen, jak chorý v snách?
Což není v našich dějinách
a v žití lidu poesie?

Adolf Heyduk: „Dekadentům“, Epigramy, 1921

„Já se ani moc nestylizuju. […] má dlouholetá družka a matka mých dětí několikrát řekla, kroutíc hlavou, že ti, kdo čtou moje básně, si říkají, jak je to skvělé, jak je to morbidní, jak je to ulítlé… A vždycky říkala: Kdyby proboha věděli, že to všechno je pravda! Stylizace, to není správné slovo, to všechno je inklinace. Poopravil bych to na inklinaci.“

Alena Blažejovská: „Zmoudření? Takové slovo bych si nedovolil použít“, rozhovor s J. H. Krchovským, CzechLit.cz, 29. 9. 2010, https://www.czechlit.cz/cz/zmoudreni-takove-slovo-bych-si-nedovolil-pouzit

„Psaní veršů pociťuji jako svého druhu nutnost, kdy se dokážu […] plně koncentrovat a eliminovat všechny okolní vlivy. Možná je v tom částečně kus jakési psychické terapie, stav mezi vnitřním klidem a podivným napětím vystřídaným úlevou, když mám pocit, že se báseň podařila. V žádném případě ale nechci mluvit o nějakém transu, o zkušenosti, jistě opravdové, takového Williama Blakea, který byl přesvědčen, že je pouhý zapisovatel a že vlastním autorem jeho děl je demiurg sídlící kdesi na nebesích. Poezie dokáže v symbolech vyslovit ,nevyslovitelné‘, a to v takové úspornosti a sevření, že tě při četbě velkých básníků někdy až zamrazí. […] A konečně je to ten nikdy neustávající úžas nad krásou a možnostmi češtiny, jazyka, který třeba v botanickém názvosloví nemá, myslím, na světě sobě rovný. Zde bych se nerozpakoval hovořit o magii.“

Radim Kopáč: „Příliš jasný smysl ruší temnou básníkovu duši“, rozhovor s G. Erhartem, Psí víno, 2006, r. 10, č. 37–38, s. 71

„Píše-li básník špatné verše, není vůbec básníkem, nýbrž hlupákem. Za to bařtipán, ať dělá, co chce, je vždycky representativní osobností. Je třeba advokátem a poslancem, v této své hodnosti může se honositi pouze neúspěchy – nic nedělá! Má naději stát se ministrem nebo jím již byl, a v tomto úřadě proslul svou nečinností nebo i poškozováním národního celku – vše jedno! Jeho hodnota nestoupá s úspěchy, nýbrž prostě postupem času. Bařtipáni jsou konservativní lidé, a hlavní známkou této konservativnosti jest, že bylo-li kdy něco z přítomnosti a minulosti potomkům konservováno, stalo se to vždy proti těmto konservativcům.

Básník zpravidla representativní osobností není. Jeho cena tkví v něčem jiném než v kabátě. To je ovšem věc, jež vzbuzuje bařtipánovu nedůvěru. Než obyčejně vrchní bařtipán básníkem se nezabývá, k tomu má svoje lidi. Bývají to ubožáci s úzkým duševním obzorem, nepotřební k jakékoli práci, jež vyžaduje trochu inteligence, a kteří často jen za dobré slovo nebo prostě z osobní závisti a nenávisti jsou schopni všeho. Kulturní význam člověka nemá v jejich očích nijaké ceny, poněvadž mají neschopný mozek, který byl pouze zkažen přijetím jakési takési civilisace.“

František Gellner: „Jak se dělají básně“, Lidové noviny, 1912, r. 20, č. 204, s. 1–2

„Básním vždy pod nátlakem jakési rabies. Myšlenky mě napadají ne v hluboké samotě, ale když jdu po ulici, když sedím v přeplněné kavárně; ale to musím sedět u stolu sám. Každá myšlenka si přinese svoje vlastní obrazy. Tak ku příkladu celé Endymion jsem psal na ulici. Za největšího slunce a v pravé poledne jsem chodil po nábřeží blízko Vyšehradu. Na řece bylo plno loděk a koupajících se naháčů. Měl jsem dojem antiky. A jak jsem chodil, psal jsem si antické verše. Řada mých básní vznikala v kavárnách. Forma básnická mi nikdy nedělala obtíží.“

Vilém Závada: „Chvíli u Jiřího Karáska ze Lvovic“, Rozpravy Aventina, 1930, r. 6, č. 4, s. 38

07

Závěrem pár tipů, co si od výše jmenovaných dekadentů přečíst pro komplexnější pojem:

Jiří H. Krchovský: Básně sebrané, Host, Brno 2026;

Gustav Erhart: Poezie, Větrné mlýny, Brno 2015; Barevné dráhy snů, H+H, Praha 2007; Na křižovatkách imaginace, Pulchra, Praha 2017;

František Gellner: Dílo. Svazek I (1894–1908) a II (1909–1914), Ústav pro českou literaturu AV ČR a Akropolis, Praha 2015;

Jiří Karásek ze Lvovic: Zazděná okna, Nakladatelství Šaška a Frgala, Valašské Meziříčí 1894; Sodoma, Moderní revue, Praha 1895; Poslední vinobraní, Aventinum, Praha 1946.