Milada Rezková a Lukáš Urbánek, to je dobře fungující autorská dvojice, jejíž styl je rozpoznatelný na první dobrou a která do českých dětských knihovniček přináší odbornou literaturu v humorném hávu. Jejich novinka Řekni koleje! má podtitul Knížka pro všechny dopravní prostředky světa. Skrývá se v něm přesně ta nadsázka, která je pro Rezkovou a Urbánka typická.

Tím, že se sami autoři naoko neberou vážně, dosahují lákavého výsledku. Za vtípky a zdánlivě infantilním výtvarným výrazem se skrývá promyšlenost a cit pro detail, ale také výborná redakce a bohatá autorská zkušenost. Ať už sáhneme po kterékoli jejich knize, užijeme si ji spolu s dětmi – může to být kniha o strachu Neboj! Neboj! či western provázející čtenáře trávicím ústrojím Velký Bobek (obě vydalo Yinachi), na nichž spolupracovali s výtvarníkem Jakubem Kaše, nebo ikonický komiks Doktor Racek, který se už mnoho let prohání stránkami skvělého dětského časopisu Raketa (vydává Labyrint), ale existuje i v knižní podobě.

Výtvarná invence a bezbřehá nápaditost je u Rezkové a Urbánka vždy podpořena silným tématem. To je zpracováno věcně, zároveň však zábavně, s obdivuhodnou dovedností špikovat obsah méně známými detaily z oboru, které udrží pozornost dítěte a zvýší zájem předčítajícího dospělého. Nejde tedy o povrchní průlet tématem, ale o chytře volené záchytné body a zřetelné vypíchnutí osy historického příběhu či procesu, vše doplněno adekvátní terminologií a autentickým nahlédnutím za oponu dané oblasti.

Milada Rezková má spolu s výtvarníky Janem Šrámkem a Veronikou Vlkovou na svém autorském kontě i cenami ověnčenou knihu To je metro, čéče! (Paseka, 2019). Je možné, že její úspěch dal popud k setrvání u Pražské integrované dopravy – a tak se zrodila sympatická tramvajka Fany a báječný průvodce historií pražského hromadného přemisťování Řekni koleje!.

Knihou projíždíme hladce a srozumitelně i díky tomu, že autoři zvolili klasický koncept knih o historii: malý se ptá, velký vzpomíná a následně odpovídá. K upoutání zájmu dětských čtenářů, případně posluchačů uvelebených na divanu vedle dospělého předčítajícího použila Milada Rezková efekt akutního školního stresu vyvolaného náročně vypadajícím domácím úkolem.

,Copak je, Fanynko? Stalo se něco? Nejsi těžce zraněná? Nenapadl tě žralok? […]‘ ,Nepočůral tě snad, můj ty revizore, rozběsněný rotvajler?‘ přidává se do hovoru starostlivý tatínek. ,Jen se smějte, lehkomyslní rodičové!‘ slzí Fany. ,Jasně, že se mi nic takového nestalo! Jak by taky mohlo? Copak tady u nás se někdy něco děje? Dobrodružného? Pche!‘ otáčí pantografem kolem dokola, znechuceně si odfrkuje a pak se dává do usedavého pláče. […] ,Ve škole jsme dostali úkol,‘ začíná Fany zdrceně vyprávět své životní neštěstí. ,Máme sepsat rodinný rodokmen se všemi zajímavostmi a pozoruhodnými událostmi, které se za historii našeho rodu udály.‘
s. 12

Fany má samozřejmě pocit, že se svou historií nemůže konkurovat všem těm závodním autům a kamionům ze třídy, a propadá beznaději. Rodina a kamarádi se ale srotí a provádějí ji dějinami pražské hromadné dopravy od koněspřežného počátku až k současným plánům výstavby linky D metra. Je očekávatelné, že se Fany, obyčejná „holka od Dopravních podniků“, nadchne. Na konci povídání, jehož se účastní kromě příbuzných tramvají také autobusy, trolejbusy, lanovka, lodě přívozu a samozřejmě i vozy metra – pan a paní Rypošovi, září hrdostí.

Obrázkové pasáže s komiksovým nádechem se střídají s textem a dobovými fotografiemi. Díky skvělé grafice Marka Pistory všechno dokonale ladí a příběh má spád, ale nestává se překotně matoucím. Čtenáři nabízí nejprve ilustrace a text a poté historickou skutečnost v černobílém obraze z Archivu Dopravního podniku hlavního města Prahy. Maximálně tím podpoří logické usazení předávané informace v malé hlavě, jíž zatím chybí spousta souvislostí a znalostí.

Tohle není kniha, která vznikala s úmyslem „pojďme udělat dětskou knihu o MHD, to se bude líbit“, ale se záměrem „pojďme přijít na způsob, jak dětem srozumitelně ukázat MHD tak, aby je to opravdu bavilo a aby to nevnímaly jako suchopárnou učebnici dějepisu“. (Uvítala bych, kdyby měli podobný záměr v hlavě i tvůrci učebnic pro první stupeň ZŠ. V některých případech stále ještě nepochopili, že vzít text pro dospělé, zkrátit ho, nahodile jej doplnit obrázky a domnívat se, že se zrodila učebnice, patří metodologicky do konce 19. století.)

Řekni koleje! je populárně-naučná kniha o historii a technice, která dokáže být atraktivní i pro nepražské. V tomto ohledu jsem zprvu byla lehce skeptická, ale sotva se na prvních pár stránkách dala Fany emocionálně do pucu a začalo se mluvit o zapřažených koních, dřevěných kolejích, nadšeném Křižíkovi a kachnách ve Stromovce, nedokázala jsem přestat číst.

Když jsem narazila na technické detaily jako provoz lanovky pomocí vodní převahy, hloubení trasy metra pomocí „milánských stěn“ nebo na plány stavby podpovrchové tramvaje, hned mi bylo jasné, že tahle kniha s jistotou přiláká ke společnému čtení i méně literárně a více technicky laděné rodinné příslušníky. S nadšením jsem si prohlížela historické fotky vozidel, starých jízdenek, poničených kolejí lanovky na Petřín, pohřební tramvaje a předvolebních plakátů Václava Havla ve stanici Muzeum. Zaradovala jsem se nad prostorem, který autoři věnují ženám, které pracovaly a pracují v Dopravním podniku hlavního města Prahy, i nad tím, jak důstojně a kulantně byla pokryta témata heydrichiády a sametové revoluce.

Samostatnou kapitolou mého zájmu jsou záblesky žargonu, které Milada Rezková přirozeně vložila do textu a jejichž ozřejmění najdeme v přilehlých bublinách. Moje lingvistické srdce je bohatší zejména o slovo „kaštani“, jímž dopraváci označují cestující. Ukládám ho na sametový polštářek hned vedle „muflonů“, tedy návštěvníků hradů a zámků šoupajících se z místnosti do místnosti ve filcových papučích.

Jazykový humor Milady Rezkové mě oblažuje a děti baví. Zejména hra se zaužívanými frázemi, přesmyčky a asociační výlupky, jimiž texty krásně šperkuje. Stojí za to se u nich s dětmi zastavit, když je nerozklíčují samy. Namátkou vybírám „pádlo pudla“ nebo samotný název knihy „řekni koleje“ s nevyřčeným dovětkem „baba tě poleje“. Ať mi nikdo netvrdí, že se text populárně-naučné knihy o veřejné dopravě nehodí do hodin českého jazyka a je nutné setrvávat u Bohumila Říhy (dej mu pánbůh věčnou slávu)!