Jakub Stanjura (1995) se nijak netají tím, že bude ve své tvorbě i nadále pracovat s tématy týkajícími se vztahů a generačně či společensky ožehavými – jeho debut Srpny (2023) zpracovával problematiku gaslightingu v rodině a v partnerském vztahu, druhý román Medúzy (2025) se zabývá toxickým přátelstvím mezi dvěma hrdinkami.

I když hned z úvodu bych svoje tvrzení měla opravit – namísto premisy, že budeme číst o přátelství, v němž se cosi ošklivě zvrtlo a my budeme zjišťovat co, postupně odkrýváme, že v tomto románu s prvky psychologické, thrillerové, detektivní, společenské, hororové… prózy mají nakonec hlavní slovo hlad, nemoci, pudy, neporozumění a nepochopení člověka.

My, kterým už bělají vlasy, možná prožijeme trošku zjevení, protože až po přečtení této knihy jsem prozřela a nahlédla do vnitřností gen Z, jejího prožívání a uvažování. Některým se přes generační most evidentně přejít nepodařilo, protože příběh se krapet vzpírá, vázne mu logika, což není ani tak dáno autorovou nedostatečností, ale záměrem sledujícím jiné cíle. Jeho hlavní vypravěčka je navíc tak troufalá, že nemá ani jméno, a dokonce je výrazně nesympatická – na dovolené u moře luští křížovky a nepaří na baru, pomlčet bychom mohli i o tom, že se z ní postupem času stane tak trochu psychopat s vražednými a sadistickými projevy. U posledního jmenovaného si nejsem jistá, jestli to bylo autorovým záměrem, nicméně stalo se.

Ale konec hádanek a nyní trochu preparování a nechutných intimností, o které v knize není nouze. Bezejmenná vypravěčka (ergo problematika a hledání vlastní identity) se živí jako korektorka a nemoc, jež ji paralyzuje a postupně ovládá, jí znemožňuje i pravidelně pracovat a vycházet ven. Smazává jí také kila nadváhy, která jsou agresivním argumentem užívaným coby zdůvodnění jejích problémů ze strany vesměs necitlivého a neschopného zdravotního aparátu, jemuž se její nemoc nedaří rozklíčovat. Oproti ní je její „kamarádka“ Monika štikou v rybníce – hubenější, hezčí, průbojnější, bez známek slabosti, úspěšnější, neboť práci v novinách vymění za lukrativnější zaměstnání, takže má dost peněz na to, aby bezejmenné mohla půjčit na vyšetření v soukromém zařízení, a ještě jí může zaplatit dovolenou coby revanš za korektorské služby. Vypravěčka však vylepšuje texty tak zdatně, že se považuje za spoluautorku a podílnici na její úspěšné kariéře. Slovo revanš tak nabývá hořké pachutě, protože využívání této práce provázejí namísto vděku či plateb uštěpačné poznámky a arogance, které přátelskému vztahu příliš neprospívají.

K dovolené směřuje retrospektivní linka vyprávění i naše očekávání, že zde vygraduje něco zásadního, co by vysvětlilo druhý příběhový proud, v němž je vyšetřováno Moničino zmizení a vražda. Vějičky v textu totiž signalizují, že viníkem by mohla být bezejmenná: „Nemohl to být její známý? Partner?“ ptá se vyšetřovatel (s. 111) zkoumající neznámého muže na stěžejních kamerových záznamech. „Protože to vždycky musí být muž, že ano?“ pomyslí si vypravěčka (tamtéž), která po krvavém nálezu v Moničině bytě namísto žhavení policejní linky připravuje na toaletní papír svoji výpověď, čímž se v očích čtenáře automaticky stává něčím podezřelou.

Vražda nutně vytváří předpoklad, že v příběhu bude kromě oběti i viník, nemluvě o tom, že by byla vysvětlením podivného a tajemstvím opředeného spletence vztahu mezi oběma ženami, jehož problematičnost je naznačena hned úvodní znepokojivou scénou, v níž Monika při barvení vlasů úmyslně vypravěčce fénem pálí hlavu. Je však také symbolicky podpořena opakovaným znejišťováním stran identity obou postav, neboť to vypadá, že si mohou být podobné k nepoznání, vezme-li si vypravěčka správné oblečení a vybere-li si správný (a symbolicky krvavě červený) odstín barvy na vlasy v drogerii.

Nesmíme také zapomenout na velmi důležité a v procesu proběhlé dorámování do mytologického příběhu o Medúze z řeckých bájí, které podporuje tíživý pocit neodvratné fatálnosti a tragédie. Nespočívá jen přímočaře v rovině vztahové, ale otevírá mnoho problémů naší doby, jež jsou generačně nahlíženy logicky z rozdílných perspektiv –
pojetí ženy a jejího ohodnocení, vnímání těla a s tím i spojený přístup zdravotnictví k dodávkám nemocného masa, smysluplnost práce, která je často na onlinu, osamocenosti člověka vydaného napospas sobě samému ve velkém městě, s tím spojený problém bydlení atd. „Moniku včerejší konflikt zřejmě mrzí. Je příliš pozdě na to ho napravit, příliš brzy na to zapomenout? Všechno je zmatené, dvojí.“ (s. 153). Ale pravdu a příčinu onoho zjevného (ne)přátelství se nedozvíme, protože Moničina otázka: „Tak mi to konečně řekni! O co ti jde?“ zůstane nezodpovězena a vztah vypravěčky je po Moničině vraždě ještě komplikovanější, protože ho nejspíš provázejí pocity provinění a podivného smutku.

Gesto zaplacení dovolené se jeví být počinem jako z Bílého lotosu, nákupem společenství pro osamoceného člověka. Samota požírá obě postavy, jež jsou prototypem pražských „náplav“, které přišly do Prahy studovat a rozhodly se tam zůstat, ale zjišťují, že bydlení je nedostižným luxusem – o to víc, je-li člověk single a chce-li bydlet bez spolubydlícího – a že rodiče jsou často příliš daleko na to, aby pomohli.

Chvíli jsem váhala, zda ženy třeba neprožijí na dovolené nějaký lesbický románek nebo zda jedna druhou platonicky nemiluje, což by vysvětlilo zejména ochotu jich obou snášet příkoří a nechat si ubližovat. Ale Stanjura rozehrává umnou hru, protože o logický vývoj vztahu a na to navázané události nejde – místa nedořečenosti slouží leda tak k tomu, abychom se v nich utopili, určitě v nich nenajdeme ztracené spojnice souvislostí.

Vypravěčka se stává vypravěčem nespolehlivým a iracionálním, postupně nechávajícím na povrch vyplouvat ošklivosti z hlubin duše, myšlenky, které mnohým z nás v nenávistných či prostě jen vyhrocených okamžicích našeho vnitřního rozpoložení blesknou myslí, abychom je rychle zaplašili zpět do temných hlubin.

Jí samotnou jsou nejenže vyloveny na světlo a ohledány, ale zhruba od poloviny románu realizovány. Monika se stává ulovenou obětí, na jejímž utrpení a mučení si až psychopaticky okouší, jaké to je – jak to vypadá uvnitř těla? Uvnitř těla zdravého, mlaskajícího, olizujícího si mastné rty, oťupkávajícího si drobečky, polykajícího, srkajícího, cucajícího všechno to dobroučké jídlo, které nám Stanjura servíruje na skoro každé straně, ale které bezejmenná jíst nemůže.

Jaké to je, bojovat, a přitom vědět, že už není za co, cítit se za svou snahu jen a jen uboze?
s. 186

Vypravěčka se stává medúzou, omámená jedem po žahnutí, nakažená prokletou nemocí, s možností chapadlovitě ovládat cizí Moničino tělo, jež lze zraňovat, ďoubat a šťourat do něj a jeho ran a pak ho skoro zabít. S vlastní bolestí se zvyšuje necitlivost vůči druhým: „[…] začne si pravou rukou masírovat zátylek, poté i lopatku. Znepokojí mě, když si uvědomím, že i ji může něco bolet, že i její tělo dokáže bez varování tuhnout.“ (s. 139) Bezmoc a nenávist vůči vlastnímu nefunkčnímu tělu se obrací proti tělu zdravému, člověku nejspíš nejbližšímu, který si to ale kvůli problematickému, ne úplně ideálnímu vztahu takříkajíc zaslouží.

Signály a zdůvodnění by pro to byly, ale jak už bylo řečeno – nejednoznačné, obě postavy nám totiž unikají, jejich obraz a chování se proměňují a skutečnost je znejasňována: Monika zůstává nepochopena v podstatě i svou nejlepší kamarádkou a o možnost výpovědi je okradena svou smrtí. Psychologie je propracovaná pouze v pásmu hlavní hrdinky, i když by si to zasloužilo uvozovky, neboť ona zmiňovaná izolovanost obou postav a absence jakýchkoli vztahů a informací z jejich života s minimem interakce omezuje naše poznání jen na to, co se odehrává v hlavě a těle vypravěčky, jež se v maximální možné míře soustředí na svoje tělesné pochody. A na jídlo, které nemůže jíst, protože její tělo reaguje jako nevyzpytatelný netvor žijící si vlastním životem a ona s ním marně bojuje. Diktát chronicky nemocného těla, které jí určuje rádius pohybu podle toho, kde je nejbližší toaleta, bolesti, proces oddělování mysli od těla a prohra mysli, zatímco ostatní jedí ve svém šťastném světě,

na jehož okraji se pouze cosi míhá, hladové, ale rozkročené, takže je stále šance, že se to vrátí, odkud to přišlo
s. 149.

Bolest těla a duše po Moničině smrti eskaluje až do očistného okamžiku náhledu na vlastní já, zjištění, že bych „mohla být stejná jako ona, jen kdybych se víc snažila“ a že je „tohle neustálé pálení, žahání“ z pocitů selhání a neúspěchu ve srovnání s někým druhým „opodstatněné“ (s. 217). Jestli v nás po přečtení něco zůstane, bude to v první řadě hlad, ale měl by to být především hlad po poznání a po změně. A pocit mrazivé vyděšenosti, za jakou cenu je možné poznání dojít.