Po triptychu autobiografických knih (Indiánský běh, 2007, Rok kohouta, 2008, Život je nádherný, 2016) se zdálo, že Tereza Boučková v určitém smyslu symbolicky uzavřela témata svého života, ke kterým se reminiscenčně a variačně vracela. Její další dva tituly sice vycházely z osobních pramenů, ale přece jen odlišných zdrojů – patří k nim sumarizace publicistické tvorby v sebrané sbírce fejetonů Hodiny tikají (2022) a odlehčený dovolenkový titul Bhútán, má láska (2020).

Dům v Matoušově ulici je (opět) věnován její mamince, je místem, kde autorka (a samozřejmě zároveň neodmyslitelně i vypravěčka) strávila celé dětství a nyní v něm opět žije. Potisk na vnitřní straně desek tvoří rodokmen, který dává tušit, že i tentokrát nás čeká obvyklá startovní pozice příběhu, kdy se k určitému datu nebo události začne rozebíhat vymezená etapa životaběhu s mnoha zastaveními, ohlédnutími, reflexemi a úvahami. Tentokrát však Boučková udělala něco nečekaného – na přebal umístila i rodokmen sousedů a pozvala do svého příběhu také je.

„Co je to za ženskou? To bysme taky rádi věděli,“ říká její matka, když se marně snaží sehnat instalatéra OPBH, protože od sousedů stále protéká voda prasklou trubkou a stará paní Epsteinová neboli Epštajnka nezpřístupní ani přes výzvy a prosby svůj byt. O několik let později však neotevírá ani pečovatelce, takže se u bytu sjedou členové záchranných složek. Překonání dosud zavřených dveří a násilné vlomení se do bytu otevírá také sled úvah nad jejím životním osudem. „Mně přece může být nějaká Epštajnka úplně ukradená,“ (s. 21) říká Boučková, ale není to pravda, je to jen zastírací manévr, protože spisovatelka poté začíná pátrat. Vzpomínka na vytetované číslo na ruce matky paní Epsteinové predikuje nějakou zajímavou zápletku, byť dává tušit, že nás nečeká radostný návrat do minulosti. Přesto se na tuto výpravu Boučková vydává:

Původně jsem myslela, že napíšu výhradně její příběh jako povídku, nedostala jsem na ni ale grant. A hlavně jsem vůbec nevěděla, jak to pojmout. Nakonec jsem zažádala o stipendium na román a získala ho. To mě donutilo opravdu se do psaní vrhnout, poprat se s ním a dokončit ho. Stálo mě to obrovské úsilí,

říká prozaička v rozhovoru pro Novinky.cz (1. 11. 2024).

A když se začíná vzpomínat, zároveň s tím i vyprávět a pídit se po historii domu, místním názvosloví, ale hlavně po osudech této židovské rodiny, nutně to vytváří tzv. zákon vypravěčské sněhové koule. Vyjevují se totiž i vzpomínky na vypravěččin život a potvrzuje se také platnost výroku, že svět je malý, o náhody tu není nouze a že všechno souvisí se vším. Brzy tak začneme zjišťovat, že domem v Matoušově ulici prošly spolu s dějinami slavné osobnosti, na jejichž životních osudech se ona dějinná dramata ukazují tak nějak lépe, ale hlavně již v případech některých z nich osahaně a odzkoušeně. Potkáváme se nově s židovskou rodinou právníků a architektů, do níž patří také pomocník Mengeleho v Osvětimi, před válkou uznávaný lékař Berthold Epstein. Patřil do ní i majitel domu pan Joseph Kohn, možná nevlastní bratr režiséra M. Formana. Ale zejména tu žije Boučková, dcera P. Kohouta a A. Kohoutové, do domu za svým dědou a pak za její matkou dochází Václav Havel a tak bychom mohli pokračovat.

Osobní rovina je zásadní a propisuje se do vyprávění – je jí určován výběr sousedů-hlavních hrdinů, hraje roli i při volbě pamětnice z terezínského ghetta zprostředkovávající osobní zkušenost potřebnou pro příběh, autorčina spolužačka domluví díky přátelskému pracovnímu vztahu pomoc od paní zaměstnané v Židovském muzeu atd.

Vysvětluju. Ptám se. Chci se ujistit. Když slyším své otázky, připadám si jako školačka, co nedávala při výkladu látky pozor. Stydím se. Ale stejně se ptám.
s. 57

Objevovat osudy zmizelých sousedů a zobrazovat prožité válečné hrůzy židů, to není žádným novem. A v mnohém Boučková skutečně nezjišťuje nic objevného, spíš naopak: Wintonův vlak, v němž jede jedna z postav, zakomponování příběhu B. Epsteina, který již historie objevila a zpracovala, reflexe vzpomínek Heleny Glancové, Artura Tübergera aj. – to vše již bylo zpracováno i zmedializováno. Silné osudy Boučkovou přitahují a její síla tkví ve schopnosti propojovat reálie, nalézat nečekané souvislosti mezi jevy a událostmi, pomocí překvapivých motivů spojovat dohromady různorodé příběhy a fáze vyprávění.

Její vypravěčské kvality stojí na určité strohosti a schopnosti osekávat balast od jádra, dramatičnosti několika dějových linek dociluje přerušovaným tokem vyprávění ve vyhrocených dějových okamžicích a fokusem na osudy jiné postavy: „Padělaný rodný list dělá Františka mladším […] V oficiálním seznamu dětí zapsaný není. Na nádraží je mu řečeno, že s dětmi, kterých je ve vlaku na dvě stě, jet může, ale je to jeho risk. Pokud Němci objeví nesrovnalosti, pokud na něho přijdou […] Na poslední německé stanici a poslední německé kontrole vlak zastaví a stojí. Stojí a stojí. Celý den. Kontrola nemá konce. Každá minuta čekání může znamenat Františkovo prozrazení. Jestli budou Němci dobře počítat…“ V neposlední řadě autorce nemůžeme upřít ani schopnost nenápadné fiktivní výstavby na reálné konstrukci, která je natolik nosná, že udrží celý příběh a nezhroutí se.

Boučková však není historik, takže když nám popisuje své detektivní pátrání po osudech židovské rodiny, způsob, jakým získávala informace nebo načítala záznamy StB o své vlastní rodině, je to umná vypravěčská strategie, jejímž záměrem je spíše posílit faktor napětí a řekněme detektivní linku příběhu než zachytit proces deklarující získání faktograficky přesných a hodnověrných údajů, na jejichž konci by měla být rekonstrukce zvolených životních osudů lidí ze sousedství. Protože když namátkou zapátráme na googlu, zjistíme, že získat některé informace není tak obtížné, jak je v románu deklarováno. Například o Epsteinovi byl odvysílán dokumentární pořad, který ČT zveřejnila (půl roku před vydáním této knihy) na základě odborné publikace vydané již v roce 2023.

O hledání nového však evidentně nejde. Příběh se postupně stává způsobem, jak se vypořádat s něčím drásavým – s minulostí, která se v nemožnosti pochopit ji prostřednictvím osobního prožitku lidí bohužel nestává ani na postupující časové ose méně děsivou: „Pauza. Už nemůžu. Musím se nadechnout, musím vydechnout. Musím si od té hrůzy, do níž jsem se propsala, odpočinout! “ (s. 40) Ale především s přítomností:

Zatímco tu s údivem objevuju a rozplétám osudy lidí z domu v Matoušově ulici, které tahle válka vykolejila, vykořenila, oloupila nebo zabila, Rusko přepadne Ukrajinu.
s. 41

U Boučkové je provokativní, přitažlivá a fascinující zároveň její brutalistní otevřenost, upřímnost a absence studu, protože i když se tváří, že vlastně morálně přehodnocuje možnosti a míru pravdomluvnosti a otevřenosti, a (jakože) přemýšlí nad tím, jestli nám má něco prozradit, vy už dopředu víte, že tenhle pseudodeníkový záznam vám stejně odkryje jako pavlačová drbna, která si nemůže pomoci. Ale přesně tohle bude vždycky čtenáře lákat, protože je to prostředkem vytváření osobního pouta a pozváním do „intimního“ a opakovaně reflektovaného autorského procesu: „Když jsem příběhy začala psát, nenapadlo mě, že mi z toho bude pořád nevolno. Že budu v noci špatně spát. Že se mi budou zdát děsivé sny…“ (s. 41); „Ano, život je jen náhoda. Ano, musím se uklidnit, musím to přijmout, musím žít svůj obvyklý život, radovat se z něho, pracovat, spát. Dokončit příběhy z domu v Matoušově ulici.“ (s. 181); „Nepouštět si věci příliš hluboko…“ (s. 43), říká autorka, která to ale zjevně neumí.

Traumata minulosti se začínají propisovat do jejího prožívání přítomnosti (viz konflikt na Ukrajině, ale i vražda v klánovickém lese, řádění střelce na univerzitě v Praze aj.), vyvolávají traumata z minulosti (nevyřešený vztah s otcem, křivda z komunistických represí aj.): „Táta vezme hlavu své dcery jemně do dlaní, přiblíží se k jejímu obličeji téměř na dotek a tiše jí říká své požehnání […] Dívám se na to ohromeně. Nikdy jsem nic tak hezkého se svým tátou nezažila. Když se něžně, láskyplně a přitom důstojně, s autoritou a zájmem chová ke svým dětem táta… Je to krásné. Silné. Hluboké. Je to ta nejlepší pauza, jakou jsem si mohla přát.“ (s. 48; popis účasti na židovské oslavě).

A tak se s nimi Boučková pere. Román v mnoha ohledech nese rysy deníkových záznamů či reflexí, a pokud terapeuticky funguje na autorku, jistě bude mít podobný účinek i na čtenáře, protože mnoho z nás stojí s hrůzou u obrazovek a emocionálně se vyrovnává s děním ve světě. Širi, Ariel a Kfir jsou již nenávratně mrtví, zemřel i pan Kohn a v jiných sférách bloudí i mysl autorčiny maminky. Vidět zápas někoho jiného je očistné a zjistit, že přesah tohoto zápasu zasahuje mimo literaturu, propisuje se do vztahů a do skutků (např. v podobě iniciativy Boučkové za umístění památečních kamenů – Stolpersteine), je nadmíru povzbuzující, protože toto zůstává skutečností i po zavření desek knihy.