Myslím, že kdybych byl heterosexuální muž, který píše o mužích, byla by moje tvorba vnímaná více přímočaře. Byla by jednoznačnější. Často se setkávám s tím, že mně coby queer muži, který píše o ženách, lidé nerozumí. Potřebují si nejdřív zhodnotit, kdo tedy jsem, proč píšu to, co píšu.

Medúzy jsou pro mě těžce čitelné, přestože se nejedná o literaturu formálně náročnou. Chybí mi hlubší psychologické prokreslení postav i jejich osobní příběhy, které by pomohly lépe porozumět jejich motivacím a snad s nimi i soucítit. Postavy tak zůstávají spíše nositeli témat než skutečnými lidmi z masa a kostí a textu by místy prospěl humor nebo ironický odstup; román se totiž bere natolik vážně, až tím paradoxně oslabuje svůj účinek.

Vypravěčka se stává medúzou, omámená jedem po žahnutí, nakažená prokletou nemocí, s možností chapadlovitě ovládat cizí Moničino tělo, jež lze zraňovat, ďoubat a šťourat do něj a jeho ran a pak ho skoro zabít.