Janu Šrámkovou (1982) a Jana Němce (1981) netřeba (ne)literárnímu publiku představovat, napsali už dost výrazných titulů a získali dostatečné množství cen, aby si jich všimli i kulturní ignoranti, oba jsou také činorodí i mimo obrazovky monitorů. Nyní se spojili v literárním experimentu a románem Byt vyvolali nemalá očekávání.

Kdo zná předchozí Němcovy knihy, v tom možná avizovaný titul vyvolává trochu nervozity, ba napětí. Jak se autor popasoval s novým druhem spolupráce? Podaří se mu stvořit postavu, která bude v tomto literárním vztahu schopna funkční koexistence a osekaná od krusty někdy až příliš špičatě trčící autobiografické pózy, kterou mu mnozí vyčítali zejména u Možností milostného románu (2019)? U Šrámkové pak probublává minimálně zvědavost, zákonitě způsobená i tím, že je v této autorské rovnici větší neznámou, protože její tvorba je zaměřena primárně na dětského čtenáře. I knihy z období jejích literárních začátků (Hruškadóttir, 2008, a Zázemí, 2013), které byly určeny dospělým, pracují s postavami na prahu dětství a dospívání, a signalizovaly tak, jaký svět je autorce blízký.

Nápad na vznik tohoto netradičního románu se sympaticky zrodil ne kvůli nějakému uměleckému projektu či na literární prázdninové dílničce, ale na základě přátelství a chuti něco spolu napsat a zkusit něco nového. Autoři nám tak nabízejí dva příběhy, jeden líčený z perspektivy Daniela (J. Němec), druhý z hlediska Zuzany (J. Šrámková), jejichž osudy se nakonec potkávají a okamžiky prožívaného dění jsou nahlíženy z různých úhlů pohledu.

To by samo o sobě nebylo nic zas tak zvláštního, kdyby úchvatné provedení Martina Peciny příběhy precizně zrcadlově nekoncipovalo do dvou rovnocenných a symetrických celků, od názvu románu a jmen umístěných na hřbetu knihy přese všechny náležité údaje až po přesné a zrcadlové rozložení kapitol, které jsou navíc zalomené tak, aby byly stejně dlouhé. Vypravěčské hlasy získávají díky této úpravě naprosto rovnocenný prostor, a nikdo by tak neměl mít navrch. I začít se čtením lze stejně dobře jedním jako druhým.

… lidi jsou dneska nucení – a zítra zvyklí – žít v nejpodivnějších konstelacích,

uvažuje Němcův hrdina Daniel Zach, který svůj byt v Táboře nabízí k pronájmu pouze v pracovních dnech, aby v něm mohl víkendovými pobyty mimo rodný dům eliminovat intenzivnější kontakt s otcem. Šrámkové hrdinka Zuzana Laně nájem zoufale potřebuje, balí si s sebou minulost korespondující s jejím příjmením: dívka z učitelské rodiny si není jistá v mnoha oblastech svého života, aktuálně se navíc nachází v sociálně nepříjemné situaci – odchází od otce svého malého dítěte, kterým se nestala její velká láska z vysokoškolských studií, ale přímočarý buran z vesnice.

Zatímco Zuzana bojuje hlavně existenční zápas, Danielův boj je spíš existenciální, běží v jeho mysli a taky se z ní málokdy dostane ven. Kristova léta má za sebou, práce v pražském výzkumném ústavu mu negeneruje ani pražský plat, natožpak uspokojení. Nepostavil dům, nezasadil strom, láska jeho života mu posílá fotky dítěte, jehož otcem je někdo jiný. Křivdy se stávají tím palčivějšími, že je Danielovi stále znova připomíná a jitří umírající otec, který je se synem odjakživa nespokojen.

Němec píše břitce, nešetří vtipnými a ironickými bonmoty a jeho vyprávění odsýpá stejně dobře jako skandinávské kriminálky. Cynická slupka bravurně napsané a stylisticky vybroušené pózy jeho hrdiny však místy praská a trhlinami vyvěrají přiznané emoce a zranitelnost. Postava díky tomu získává na uvěřitelnosti, jež mi u Němcových předchozích knih chyběla.

Šrámkové jazyk je lyrický, protkaný citacemi z poezie, roztěkaná chronologie znejasňuje události, vynucuje si čtenářskou pozornost a umocňuje dojem unaveného mateřského mozku, pozice kdesi na hraně života, pudovosti nutící její postavu řešit hlavně základní potřeby a dítě. Do toho vyvstávají barvité obrazy z hrdinčiny hlavy, která do nich navíc leckdy mylně dosazuje chybějící znalost reálií, a vnucuje tím otázku, zda toto neporozumění není dílčím mementem knihy, totiž že nám k úplnému porozumění celku i druhého vždy něco chybí: Daniel „pracuje v nějakém výzkumáku. Když to řekl, představila jsem si ho, jak sedí sám ve velké prázdné laboratoři a upřeně pozoruje konvici, ve které se pomalým kroužením rozvíjejí čajové lístky.“ (s. 42) Zuzana „přerámovává“ skutečnost, dává faktům a událostem jiné vyznění, novou interpretaci, aby se ze života nezbláznila, aby se mohla zasmát něčemu, čemu by se normálně nesmála.

Ono přerámovávání se stává leitmotivem knihy a vzorňácky ho zmiňuje ve svých vypravěčských promluvách i Daniel. Jevy jsou nahlíženy nutně z různých perspektiv, tu je chybějící výjev doplněn vyprávěním toho druhého, jinde je zproblematizován naprosto odlišným náhledem na události či odhalením skryté motivace jednání čtenáři. Někdy je postavené lešení konstrukce v textu znát (např. právě ve zmiňované formulaci s přerámováním), ale oba autoři svoje řemeslo ovládají a tyto drobnosti se v textu ztratí.

Netrvá dlouho a striktně oddělené soužití obou protagonistů se nutně začíná komplikovat, neboť Zuzana se stává pomocnicí Danielova umírajícího otce Honzy. Uprostřed tohoto nečekaně vzniklého intimního rodinného propletence se zrodí i jakási forma partnerského vztahu „mladých“. Možná že láska za časů umírání? Asi by se hodil status „je to složité“, ale co není. Zuzana má k Honzovi – nepřekvapivě – naprosto jiný vztah než Daniel, v němž i za stávajících okolností rezonují staré křivdy, zranění, nenaplněná synovská očekávání i nároky kladené na sebe samého, to vše smíšené s touhou vyrovnat se s nejbližším člověkem:

Jenže nemohla vědět, proč brečím. Že nebrečím kvůli tomu, že mám otce rád a on odchází. Že brečím, protože ho pořádně nedokážu mít rád, ani když odchází.
s. 94

Vzniká poněkud komplikovaná situace, protože do ohniska vyprávění se protlačuje postava Honzy, jíž Zuzana i Daniel věnují velkou pozornost, ale zároveň se v náhledu na ni a v jejím hodnocení tak zásadním způsobem neshodují, že to zákonitě narušuje snahu o integraci obou vyprávění v jeden celek, což jsem – možná mylně – považovala za nadrámcový a nevyřčený cíl, k němuž má dílo dospět.

Dalším problematickým prvkem je milostná linka, složitě pospojovaná z kusých vět, a zejména z poznámek vyřčených z určitého časového odstupu od již prožitých událostí v Danielově partu. Vztah mezi nimi je překvapivě postupně zmiňován tím méně, čím blíž by k sobě měli mít – Daniel řeší víc sám sebe, v jeho přiblížení se Zuzaně mu kromě jeho samého brání její dítě. Zuzanou je v jejím vyprávění až opomíjen, důvěrnost, jež je nutnou součástí intimity, je znejisťována její marnou snahou introvertnímu Danielovi porozumět a nemožností se mu přiblížit. A v neposlední řadě je jejich milostný poměr dehonestován Zuzaniným absolutním zaměřením se na dítě, ale hlavně na umírajícího Honzu, k němuž se obrací ve vnitřních promluvách, takže překvapivě a paradoxně právě tyto úseky vyznívají intimně a skoro až milostně.

Nejspíš nezamýšlené téma generačního vypořádávání zde i z tohoto důvodu rezonuje obzvlášť silně. Dva křehcí jedinci z generace mileniálů přebírají svou minulost a lížou si hlubší rány, vyrovnávají se se vzory svých rodičů, v jejichž stopách nechtěli kráčet, ale protože je poryvy života vychýlily do pozic, v nichž se neměli v úmyslu ocitnout, zjišťují místy, že do oněch stop zapadají jako do bahna. Reflexe a přehodnocování vztahů mezi generacemi doprovází hledání toho, co je jádrem partnerského vztahu, co a kdo nás činí (ne)šťastnými, což je téma, které dobře známe z předchozích Němcových knih:

Možná že milostný vztahy ve skutečnosti nejsou pro dospělý. Opravdová intimita patří k tomu přislíbenýmu dědictví mateřský lásky, který nakonec nikdo nedostane.
s. 117; Daniel.

V těchto ohledech je román silnou generační zpovědí s hořkosladkým koncem.