Na počátku bývá slovo, které okamžitě může způsobit planý rozruch nebo také neplaný poplach – a v případě českého vydání a českého překladu fantaskní (nebo naopak hyperrealistické?) prózy Melog je tímto slovem do pranice označení jazyka, z něhož se překládalo, totiž: kymerština. Znalci se možná dají do hájení tohoto termínu, ti ostatní nejspíše o tomto jazyku doposud nikdy neslyšeli (anebo se po informacích o něm příliš nepídili), jenže díky tomuto románu je kymerština znenadání tady a teď. Navíc je to typická literární terra incognita: zůstaneme-li u uvedeného jazyka, potom platí, že se z něj do naší mateřštiny vskutku nikterak hojně nepřekládá. Pomineme-li živé jazykovědné nesrovnalosti, pak jedna kniha vzešlá z tohoto jazykového regionu u nás vyšla jen v roce 1998 a ta druhá až nyní.

Románové vyprávění o podivínovi jménem Melog bylo tudíž napsáno v kymerštině a odehrává se v Kymersku, jehož obyvateli jsou Kymrové. Jenže místo Kymerska si můžeme natotata dosadit Wales, místo Kymrů říkat Velšané a místo kymerštiny mluvit o velštině – a potom se nejspíše sluší a patří konstatovat, že jde o dílo vzniklé v hájemství velšskojazyčné literatury. Také autor Meloga se narodil před sedmi desetiletími v jižním Walesu a za svá početná díla ve velštině/kymerštině získal habaděj literárních ocenění. Původně měl ovšem občanské jméno Michael Finch, které si postupně změnil: nejprve křestní na Mihangel a ve volbě příjmení se přiklonil k dívčímu příjmení své matky a stal se Morganem. Nějaký čas také přednášel velšskou literaturu (nebo spíše kymerskou?) na univerzitě v Aberystwythu, ostatně známé i z Bannalecových detektivek. Nedlouho po čtyřicítce dokončil a vydal román Melog, který pochází z roku 1997 a k nám doputoval už s egidou klasického díla.

Se skutečně důstojnou egidou, poněvadž jde o knihu nepochybně nadčasovou. Pokud se v ní totiž zpočátku daly rozpoznat určité aktuální souvislosti a politické narážky, po čtvrtstoletí vše nabývá mnohem obecnější platnosti. Zvláště pak vlastní příběh, který se odehrává v bezejmenné zemi (možná ve Velké Británii, možná nikoli) a vypráví se v něm o jiných územích, která možná ještě existují. A nejen to: jedno takové bájné či polobájné teritorium s názvem Laxarie, z něhož pochází a přichází titulní protagonista jménem Melog, je neslitovně smazáváno ne snad z povrchu zemského, nýbrž z veškeré myslitelné kulturní paměti. Posledním důkazem o jeho existenci má být historický rukopis, který se údajně někde ještě zachoval v jediném nenahraditelném výtisku, není však k nalezení. Zvláště když také laxarština je co nejpřísněji zakazována a víceméně už zmizela v příslovečném propadlišti dějin, které nikdy nekončí a naopak nepřetržitě pořád začínají podle libovůle mocných.

Mihangel Morgan však nepředkládá sardonickou politickou karikaturu moderní doby a imperiálních zločinů, i když některé výjevy a motivy k této charakteristice knihy lákají. Namátkou jeho kafkovsky temperované makabrózní líčení, jak se ve vládnoucí zemi jménem Sakrie (ani ji dohromady nikdo nezná) každoročně pořádají slavnostní popravy a losem určení odsouzenci za převeliké euforie obyvatelstva potom exemplárně podstupují trest smrti. Na ty další dojde přece až za rok a bude to zase velkolepá podívaná, na kterou se těší všichni s výjimkou vylosovaných obětí, neboť vláda to se svým lidem myslí dobře. Navíc v zemi nikoho nic nezajímá, všichni se starají jen o tuctové zádrhele každodenních životů a výjimku představují jen prapodivná individua jako Melog, která se zbůhdarma a zbytečně věnují něčemu naprosto nepraktickému, jako například nepotřebné starožitnosti, nebo dokonce úmorné práci na slovníku nepoužívaného jazyka. Hle, samé bájné věci v nebájném světě.

Přitom ve světě stereotypně nebájném, naprosto nepodivném, v němž jediné bytosti, které mohou vzbuzovat zájem přinejmenším čtenářův nebo vypravěčův, jsou zmínění nepočetní, vesměs osamělí a ojedinělí podivíni, kteří s odkazem na slova klasické české spisovatelky včetně titulního Meloga představují učiněné, byť kolikrát nepochopitelné a nevyzpytatelné „děti čistého živého“. Dovedou totiž ve svém okolí spatřit i to, čeho si ani běžná populace, ani tolik bdělé či naopak tolik liknavé úřady v prvé řadě nevšímají. Patří k nim nečekaní příchozí, z nichž se jednou vyklubou světci nebo věštci, podruhé náboženští vyšinutci, potřetí kupříkladu téměř neškodní, byť nikoli mírumilovní narkomani. Ti všichni jsou schopni své fádní životy ze dne na den znenadání zvrátit a zničehonic uskutečnit něco zdánlivě neuskutečnitelného, což se ovšem kolikrát obrátí proti nim a pak doplatí na svou nepřizpůsobivou výjimečnost. Melog je mezi nimi podivínem nad podivíny.

Ve vyprávění o nemálo zvláštních, pravděpodobně vybájených postavách žijících v nudném světě, v němž se nic mimořádného neděje a vše se odehrává v racionalisticky sterilních mezích, se zdůrazňuje nepoměr mezi touto skomíravou každodenností a utajeným mikrosvětem. Ovšem mikrosvětem dokořán otevřeným skutečným i neskutečným náhodám, které se jednou blíží zázrakům, podruhé bez nadsázky představují nenapravitelnou pohromu. Leč i zázraky zde ruče pozbývají aureoly: vysněný a jediný zachovaný, leč po tisíciletí ztracený starodávný rukopis z 10. století bude nalezen v jednom antikvariátu pod haldou místních časopisů a jeho nedozírná kulturní cena se ignorantsky smrskne všehovšudy na deset pencí. Žádný z knihkupců totiž neměl tušení, co prodává, a v jejich očích se staré báje proměnily ve zbytečnou haldu nesrozumitelných škrábanců. Zkrátka a dobře by se dalo a mělo připustit, že příslovečné kunderovské nevědění se již stalo závaznou společenskou normou.

Naopak nevědění titulního Meloga a s ním spojených dalších podivínů je ponejvíce pouze dávané na odiv s nezbytnou nadsázkou: stačí připomenout, jak protagonista ujišťoval své okolí, že nikdy neslyšel pranic o nějakém Walesu, proč by potom ostatní měli něco vědět o osudech (ne-li kolikrát přímo o zvěrstvech) v nějaké existující nebo neexistující Laxarii nebo Sakrii? Tito příjemní, ač mnohdy nepříliš pochopitelní podivíni se svými zvláštnostmi nebo i se zahleděním do starobylých kulturních hodnot a tradic se sice vymykají z obvyklého způsobu života, jenže na rozdíl od většiny obyvatelstva nejsou vydáni napospas neblaze bující infantilizaci lidských duší. Ještě netuší, že i jim hrozí přechod k životu na síti, neboť se o tom v Morganově próze zatím nemluví. Nicméně starodávné památky již nyní musejí být přirozeně i násilně ničeny, aby se uvolnil prostor pro necitlivou digitalizaci lidské situace. Už teď však (tj. v Melogovi v devadesátých letech) ze všech stran úmorně doléhají

plky bandy všeználků.

Zato se nezdá nikterak podivné, co naopak pokládá za náramně podivné sám překladatel Meloga z kymerštiny, totiž Hynek Daniel Janoušek: že zde máme co činit s románovým vyprávěním veskrze zbaveným jakýchkoli uvozovek. Opravdu tu žádné nejsou a opravdu se může zdát, že veškerá líčení, vzájemné hovory či hovory k sobě a jiné historie nepředstavují nic jiného než nekonečný a nepřetržitý, více či méně souvislý proud autorských myšlenek. Útěšné je však překladatelovo konstatování, že v uvozovkách se v knize může objevit jen to, co zůstává nevyřčeno. Odvoláme-li se potom na staroslavný kymerský slovník Y Gwyddoniadur Cymreig, pohříchu jedním z protagonistů knihy v depresi spálený na zahradě, potom právě tento stav mysli odpovídá věci tak, jak jest.