Páteční večer pozvolna přechází do sobotního rána a já… pracuju. Od rána. Nezastavil jsem se. To samo o sobě není tragédie, jsem na to zvyklý, všechny své tři práce miluju celou svojí duší, mám je rád a jsou pro mě naplňující dokonce do takové míry, že od nich silně odvozuji svoji identitu navzdory tomu, že musím mít tři, abych se jimi uživil. Platím za to sice vysokou cenu, která se podepisuje na mých vztazích, soukromém životě, na spánku i na kratochvilných zálibách, na rozdíl od spousty jiných lidí ale nemusím na každodenní bázi předstírat, že mi to, co dělám, dává nějaký hlubší smysl – například přečíst si knihu Práce na hovno, kterou napsal americký antropolog David Graeber a kterou nyní v českém překladu Davida Šíra vydává nakladatelství Malvern. A určitě bych neměnil: sám mám s tzv. „bullshit joby“ velmi pestrou škálu zkušeností.

Když práce nedává smysl

V Práci na hovno Graeber netvrdí jen to, že je moderní svět unavený, přepracovaný a neurotický. Tvrdí něco podstatně horšího: obrovská část zaměstnání, která tvoří páteř dnešního kapitalismu, je naprosto zbytečná, a lidé, kteří tyto práce vykonávají, to velmi často sami vědí. To, co je ničí, není jen zbytečně dlouhá pracovní doba, která neodpovídá míře produktivity a bohatství západních ekonomik, ale především každodenní povinnost předstírat, že jejich práce má důvod existovat. Tento rozpor a všudypřítomné, celospolečenské sebeobelhávání Graeber považuje za „jizvu na naší kolektivní duši“, tedy v podstatě za akt násilí, na nějž ve výsledku doplácíme všichni. Nemyslí to jako nadsázku (snad jen místy a snad jen trochu): jedná se o erudovaný, podložený a antropologicky přesný popis světa, v němž se po lidech chce, aby takřka celé své životy obětovali činnostem, které nic nevytvářejí, nic nezachraňují, nic neprodukují, o nikoho potřebného nepečují a často udržují při životě jen další a další vrstvy (nejen) institucionálního bláta, v němž se pachtíme, když jako společnost předstíráme smysluplnost svého počínání. Lidé jsou tak nuceni marnit desetitisíce hodin, které jim už nikdy nikdo nevrátí, aby je lacino prodávali ve prospěch astronomických zisků malé skupinky nejbohatších. Jenže proč vlastně? A proč nás to jako společnost netrápí?

Komise pro nadbytečné komise: bullshit mašinérie k uvztekání

Graeberův pojem bullshit jobs se stal všeobecně známým už po zveřejnění jeho původní eseje s názvem On the Phenomenon of Bullshit Jobs: A Work Rant. Právě z tohoto textu celá kniha vychází a dále jej rozvíjí. Esej vyšel v roce 2013 v malém radikálním webovém časopise Strike! a už tehdy se rozlétl internetem po celém světě. Není těžké pochopit proč: bylo zřejmé, že se Graeber trefil. Když člověk pracuje v kanceláři, v instituci, na univerzitě nebo v jakékoli šedé zóně mezi státem a soukromým sektorem, často velmi dobře ví, o čem je řeč. Ví to i tehdy, když si to nechce přiznat. Ví to ve chvíli, kdy třetí hodinu sedí v korporátu na poradě, jejíž jedinou funkcí je legitimizovat existenci dalších porad. Ví to ve chvíli, kdy vyplňuje tabulku pro jinou tabulku, z níž pak vzejde graf pro prezentaci, jíž se zakryje, že se vlastně nic nestalo, že nic podstatného nevzniklo. Ví to i tehdy, když se mu do schránky snese další e-mail o restrukturalizaci, efektivitě, auditu, evaluaci nebo strategickém zefektivňování procesů, které nikdo normální ke svému životu nepotřebuje. A ví to také ve chvíli, když pracuje např. na Úřadu práce, na odboru nepojistných sociálních dávek, aby pomáhal lidem, ale jeho či její pracovní náplní je ve skutečnosti klást co nejvíce byrokratických překážek a odrazovat lidi od pomoci, na kterou mají ze zákona nárok: některé „bullshit joby“ jsou nejenom zbytečné, ale dokonce i škodí.

Možná se nyní dopustím jisté odbočky, nicméně smyslem rubriky Nad knihou je spíše než „poskytnout zrecenzování“ především zprostředkovat specifický a ryze subjektivní dojem z četby. A proto se ani tentokrát neubráním silným emocím, které mi čtenáři snad odpustí, v lepším případě je i pochopí, v tom nejlepším je spoluprožijí společně se mnou. A pokud ne… snad si alespoň budou jistí, že nečtou přežvýkanou AI. Nuže tedy, Graeber píše: „Všichni známe ten druh zaměstnání, která při pohledu zvenčí zjevně nevytváří žádnou užitečnou hodnotu: konzultanti personálních oddělení, komunikační koordinátoři, PR experti, finanční stratégové, korporátní právníci; anebo ten druh lidí (dobře známý v akademickém prostředí), kteří tráví čas obsazováním míst v komisích, jež projednávají problém nadbytečných komisí.“ Čtu dál a snažím se u toho si zvědomovat, proč ve mně četba jeho knihy vyvolává tolik vzteku.

Vztek je politická emoce

Všechno to zní až příliš povědomě. Ano, dívám se i na vás, na současné vedení ministerstva kultury: na současné a absurdní plány na škrty, na vaše úvahy o nových komisích, které by měly rušit komise stávající, jako byste to snad celé obšlehli z absurdních dramat Václava Havla. A dívám se i na vaše motoristické výžblepty o efektivitě a zodpovědnosti, jejichž cílem je přiškrtit všechny, kdo se navzdory stávajícímu systému stále ještě pokoušejí dělat něco smysluplného, zatímco státní rozpočet na straně druhé sype stamiliony do konkrétních velkých agropodniků – a všichni víme proč. Proč tedy neutrácet desetitisíce za to, abychom jimi pak škrtli titěrné desetitisíce někde jinde — ideálně tam, kde by jejich investice mohla vyprodukovat cokoliv skutečně živého? Raději zatížíme (nejen) kulturní sektor dalšími nesmysly, necháme ho vyčerpat se v administrativní mlze a kouřové cloně, aby mu nezbyla síla sledovat další rozklad sociálního státu, veřejných institucí, nezávislých médií a všeho, co ještě neslouží jen krátkodobému profitu a vykazování zábavných obrazů „managementu“ na sociálních sítích, jejichž primárním cílem je produkovat zdání, že se maká. A netýká se to jen ministerstva kultury, samozřejmě.

(Ne)omlouvám se, ale nemohu si při psaní svůj vztek odpustit. U četby Graeberovy knihy se totiž nelze nenaštvat, nebo se alespoň hořce nezasmát. Ta četba ve mně vyvolává letitý, pod nánosy antidepresiv hluboko pohřbený hněv na systém. A soudě dle volebních nálad ve společnosti si troufám tvrdit, že v sobě obdobnou, mnohdy potlačovanou frustraci nesou celé masy lidí – a to nejen u nás v Česku. Nenápadně v lidech bobtná a čeká, až se na těchto silných emocích sveze nějaký, byť jen pologramotný a soudě dle trendů naší spektákly milující společnosti především „legrační“, „zábavný“ a „neškodný“ Fašista, zatímco jiné elity tentýž vztek nechávají stranou, bez povšimnutí, nevidí ho nebo nechápou.

Můj vztek neplyne pouze z toho, že jsem jako odchovanec dělnické třídy, jako syn uklízečky samoživitelky, dlouhé roky na vlastní kůži zažíval, jak stát — a zejména pravicové vlády — okopával upracovaná záda těch nejchudších, zatímco titíž lidé z ODS a jim podobných stran souběžně prosazovali absurdní a nepochopitelné miliardové daňové výjimky pro své nejbohatší kamarády. Světe div se, na tohle už jsme si zvykli: ministryně prý „se sociálním cítěním“, panenka na podpisy se statisícovým platem, za kterou většinu práce odvedou její náměstci, si bydlí v městském bytě za pár šupů uprostřed vzmáhající se bytové krize, ale „je to v pohodě“, jak říká premiér.

Naše porevoluční společnost vyprodukovala téměř nezpochybnitelná ideologická dogmata o tom, že bohatí si zaslouží být ještě bohatší a chudí by se měli upracovat za pár šupů ve třech špatně placených pracích. A pak titíž politici, kteří za to nesou odpovědnost, pláčou nad upadajícím stavem demokracie, zatímco jejich populističtí kolegové alespoň předstírají, že slyší frustrace voličstva, začnou si lepit billboardy o zastavení exekucí, tedy aspoň naoko projeví zájem o sociální problémy občanů, aby se nechali zvolit a pak už bez masek prosazovali zájmy vlastní. Ano, takto obvykle v dějinách nastupoval fašismus: jako příslib (falešně!) poslepované lidské důstojnosti tváří v tvář sociálním problémům, jako chlácholivý příběh, díky němuž se lid cítí vyslyšený a svět opět smysluplný. Tedy smysluplný alespoň na rozdíl od náplně většiny současných pracovních pozic. Jak podotýká Graeber, čím méně berete, tím více roste pravděpodobnost, že vaše práce není bullshit. A čím více berete, tím je pravděpodobnější, že je tomu naopak: o to více však musíte smysluplnost své práce alespoň navenek předstírat nebo v ni slepě věřit. A abychom svůj fetiš práce udrželi, zaplatíme za to jakoukoliv cenu: celá západní společnost sama na sobě páchá kolektivní gaslighting a topí se v přepracovaném nesmyslu.

Keynesův sen: kde je ten zatracený patnáctihodinový pracovní týden?

Graeber začíná od staré předpovědi Johna Maynarda Keynese, tedy nikoli od nějakého obskurního levicového snílka, ale od jednoho z nejkanoničtějších ekonomů dvacátého století. Keynes ve třicátých letech předpokládal, že technologický pokrok ulehčí a zefektivní naši dřinu a dovede vyspělé společnosti k patnáctihodinovému pracovnímu týdnu. A technicky vzato měl podle Graebera pravdu: produktivita, automatizace i organizační kapacity dnešních ekonomik by takové zkrácení dle dostupných dat umožnily. Stalo se však něco jiného. Místo společnosti volného času jsme dostali přepracovanou společnost: vznikla záplava bullshitových pracovních pozic, nových administrativních oddělení, porad, koordinátorů, právníků, konzultantů, PR specialistů, HR aparátů a podpůrných rolí pro podpůrné role. Těžká práce byla z velké míry automatizována, ale pracovní doba neklesla. Místo toho se nafoukla administrativa, byrokracie, abychom zaměstnávali celé armády manažerů a jejich podřízených, zatímco lidé, kteří potřebnou a mnohdy náročnou práci vykonávají, nadále berou směšné peníze.

A to je pro Graebera první velký skandál, na který jsme si naprosto nepochopitelně zvykli natolik, že v něm už nic skandálního neshledáváme: kapitalismus dělá přesně to, co podle vlastní ideologie dělat nemá. Místo toho, aby zabraňoval zbytečnosti a neefektivitě, sám ji ve velkém vytváří. Nevrací lidem čas, ale bere jim ho právě kvůli tomu, aby byli zaměstnaní, unavení a vyčerpaní. Systém je záměrně neefektivní a tato neefektivita je politicky výhodná zejména pro ty, kteří na celém systému profitují nejvíce. Slouží jako nástroj kontroly. Je výhodnější mít populaci vyčerpanou, vystrašenou, roztříštěnou a zaměstnanou sebou samotnou než populaci, která by měla dost času a klidu přemýšlet o tom, co vlastně dělá, proč to dělá a komu tím slouží. (Ponechávám pro každého k zamyšlení: proč asi politici likvidují pod záminkou škrtů a úspor zrovna ministerstva s nejnižšími rozpočty? A kterápak ministerstva to asi jsou?)

Jsem rád, že mě při četbě Graeberovy knihy jímá vztek: aktivizuje mě a vytrhává z přílišně samozřejmého pohledu na svět. Graeber se přes antropologickou perspektivu dostává k mocenskému jádru věci. Odpověď na otázku, proč nepracujeme méně, podle něj není ekonomická, ale především morální a politická. Vládnoucí třída si podle něj dobře spočítala, že šťastná a produktivní populace s dostatkem volného času představuje nebezpečí. Přeloženo z graeberštiny do češtiny: když lidé nebudou vyřízení, vystrašení a zavření v zaměstnáních, začnou přemýšlet, organizovat se a chtít víc než jen další pátek večer u notebooku. A přesně to svět řízený miliardáři, globálním finančním kapitálem a jejich administrativními lokaji nemůže dopustit. Graeber je v tom přímočarý: kdyby někdo chtěl navrhnout pracovní režim dokonale přizpůsobený udržování moci finančního kapitálu, těžko by vymyslel lepší. Skutečně produktivní lidé jsou mačkáni a ždímáni, nezaměstnaní jsou démonizováni a další velká vrstva je placena za nic, jen aby se ztotožnila s perspektivou vládnoucích, přičemž „bullshit“ podstatu své práce musí usilovně maskovat.

Graeber zmiňuje příběh svého známého, dříve úspěšného hudebníka a básníka, který po několika neúspěšných albech skončil na právnické fakultě a stal se korporátním právníkem. Co to vlastně vypovídá o naší společnosti, ptá se Graeber, když vytváří krajně omezenou poptávku po básnících a hudebnících, ale zjevně neomezenou poptávku po korporátních právnících? Odpověď formuluje s odzbrojující jednoduchostí: pokud nejbohatší jedno procento populace vlastní téměř polovinu světového bohatství, pak to, čemu říkáme „trh“, ve skutečnosti odráží to, co považují za důležité oni. A světe div se: básníci, literatura, umění, věda, filosofie, ba snad i lidskost musí jít stranou. V centru společenských priorit jsou peníze, moc a naprosto zbytečný workoholismus.

Manažerský feudalismus: dvořané pozdního kapitalismu

V čem tedy tzv. bullshit jobs spočívají? Graeber nám předkládá celou vlastní typologii. Jsou to například poskoci, kteří existují hlavně proto, aby dodávali důležitost někomu jinému; gorily, jejichž úkolem je tlačit, konkurovat, zastrašovat a vést malé soukromé války jménem svých zaměstnavatelů; záplatáři, kteří hasí problémy, jež by vůbec nemusely vzniknout; odškrtávači, produkující zdání, že se něco udělalo; a konečně úkolovači, kteří organizují práci druhých, ačkoli by ji ti druzí dost dobře zvládli i bez nich. Moderní kancelář se tak v Graeberově podání mění v groteskní bestiář pozdního kapitalismu, v němž se nevyrábí hodnota, ale především dojem hodnoty: kapitalismus zkrátka obchoduje především se zdáním a s falešnými sny, jež mají zakrýt, že ze svých životů neustále vytěsňujeme cosi podstatného ve prospěch svých pseudo-kariér. Žijeme ve světě manažerského feudalismu, tedy ve světě, kde se bohatství čím dál méně vytváří a čím dál více rozděluje, odsává a přeposílá skrze hierarchie dohledu, poddohledu a prostředníků. Čím méně se systém opírá o skutečnou produkci a čím více o správu vlastního aparátu, tím více potřebuje poskoky, gorily, úkolovače a další kancelářské dvořany, kteří si před sebou navzájem ospravedlňují svou existenci a stresují se ze svých nekonečných to-do listů sestávajících z nesmyslných úkonů. Už dávno to není ten kapitalismus, který byl zamýšlen jako motor účelné produktivity a rozumného nadbytku, který by nás osvobozoval, nýbrž do sebe zahleděná feudální struktura, kde každý menší pán potřebuje vlastní družinu, vlastní písaře, vlastní kontrolory a vlastní miniaturu dvora. A právě proto ta mašinérie nepůsobí jako omyl, nýbrž jako zvráceně stabilní řád, jenž sám sebe prezentuje jako jediný možný a nediskutovatelně přirozený.

Graeber píše:

Peklo je společenství jedinců, kteří tráví většinu svého času prací na úkolu, který nemají rádi a ve kterém nijak zvlášť nevynikají.

Současný systém tu není pro nás: jsme to my, kdo je tu pro systém, který se na nás opakovaně dopouští do očí bijícího, a přesto navzdory ideologickým klapkám často obtížně postřehnutelného duchovního násilí, přičemž nám donekonečna vypráví tentýž příběh o svobodné individuální volbě. Člověk ale nepotřebuje jen výplatu. Potřebuje také cítit, že je ve světě příčinou něčeho skutečného, že jeho jednání má účinek, že jeho čas není zcela proměněn v cizí kulisu. Tenhle pocit vám sice nezaplatí nájem, ale spolehlivě vám vykompenzuje i to, že například třetí měsíc nedostanete výplatu kvůli ministerským šarádám. Když tenhle pocit nemáte a je nahrazen povinností předstírat opak, začne se drolit i sama možnost důstojně obývat vlastní život. Právě proto jsou Graeberovy „práce na hovno“ tak ničivé: neberou jen energii, ale deformují i vztah člověka k sobě samému. Zkuste se do té knihy začíst, například v těch chvílích, kdy sedíte v práci a musíte předstírat činnost, ačkoliv nemáte nic skutečného na práci. Třeba vás to taky naštve. Snad vás za to nevyhodí.