Je 23. prosince a volá mi E. Přes hodinu hovoříme o věcech běžných i těch pro naše životy zásadních, jako kdyby nás nedělily desítky kilometrů, ale jenom plot. Povídáme si i o ochlupení na těle. Říkám jí, že od doby, kdy jsem chodila s A., mě vůbec nezajímá, jestli někoho pobouří, že jsem si – jako trans žena – neoholila nohy nebo podpaží. Že přece cis ženy to taky nedělají, že přece enbies to taky nedělají. E. si je pečlivě holí a má ze svého těla radost. Ani na jednu z nás v té chvíli cisheteropatriarchát nemůže.

Někdy v té době mi volá taky C. Ten se mnou zas mluví o jazyce, řešíme, jak jeho někdejší trans klientstvo používalo různé názvy pro vlastní genitálie a jak jim C. vynalézavě pomáhal. Potom se náš hovor stočí k literatuře a C. najednou začne recitovat Sedmou elegii, hned se k němu přidám a jen tak, zničehonic, zvládneme její začátek naprosto suverénně. Čas neléčí, když nechce, čas je šarlatán, říká trans muž trans ženě a trans žena trans mužovi.

V poslední večer roku sedím u E. doma, pozoruju, jak kolem běhají její děti a jak se jim E. s láskou věnuje. Přijde Z., přinese úžasný sushi i pro veganstvo. Po půlnoci, po přípitku, už se jen všechny tři trumfujeme, která na Spotify najde tu nejpitomější písničku. Tajnou zbraní českých trans žen se zálibou v shitpostingu je Hana Zagorová.

V tu dobu je vyoutovanx O., v lednu se vyoutuje další E. Chvíli potom se nechám hospitalizovat v NÚDZu, věnuju se sama sobě a škrtám všecko, co jsem původně o Muzeu sebevražd jedné trans holky chtěla napsat.

Muzea nejen sebevražd

Tak tedy: pod vánočním stromkem jsem našla výše zmíněnou knihu, přečetla ji během pár dní, a to i díky skvělému překladu Sylvy Ficové. Když jsem dostala nabídku napsat o ní text, hned jsem kývla – s plánem vyhnout se literárněkritickému náhledu a psát zkrátka s velkým osobním zaujetím a tak, že se sama nechám překvapit, kam mě text dovede. Ostatně – přesně to by plně odpovídalo představám hannah baer o muzeu, o – nejen v jejím případě – muzeu sebevražd. Co to vlastně je? Těžko lze takovému muzeu dát nějakou konkrétní podobu, bavit se o kobercích, exponátech… Muzea sebevražd nemají jen trans ženy, ale kdokoli – třeba matky trans žen, šklebí se malý pomyslný Rorschach na mém rameni a cynicky si odfrkává. V místnostech takových muzeí se nachází to, co nás ukrutně bolelo – a my si myslely, že to taky nikdy nepřejde: třeba že budeme materiálně závislé na okolí, které odmítá, že bychom existovaly. I to je druh sebevraždy, který sklízí úspěchy u cishetero většiny – obzvlášť tehdy, když se nabízí v podobě snadno srozumitelných příběhů: vězení ve špatném těle, překrásný gay, který se jednoho dne vyoutoval jako žena… Takovým sebevraždám se říká narativy.

„Můžu zaplatit?… Tak dvě stě.“
„Děkuju! A… Můžu se zeptat? Omlouvám se, jestli to je nevhodná otázka, jen… vy jste v tranzici?“
„Už ji mám hotovou.“
„A co říkáte na knížku Daniely Špinar?“ 

Už pouhým psaním tohoto textu v jedné kavárně se evidentně dá dělat aktivismus – a nakonec ani nejde o to psaní. Ovšem je pravdou, že na notebooku mám kromě jiných i nálepku TRANS PRÁVA JSOU LIDSKÁ PRÁVA. Takže tedy, když jsem platila, odehrál se výše popsaný dialog. Diplomaticky jsem odpověděla, že nejsem cílová skupina Zápisků z tranzice, ale že věřím, že někomu ta četba může pomoci. Dotyčná přitakala s dovětkem, že jde o velmi srozumitelnou knihu. Zaplatila jsem a usmívala se. Navzdory tomu, že kniha Daniela Špinar mě opravdu ukrutně nebavila a minula se se mnou, ukázala jsem si s jinou ženou navzájem muzea tak nějak bez předchozích signálů, náznaků. A jak už to tak bývá, jedno muzeum často dává vzniknout muzeu jinému. Konkrétně: občas si některá svá muzea střežíme tak úzkostlivě, že se ze samotného skrývání – a hned mě napadá označení „closeted“ – stává muzeum zcela nové, samostatné.

Ostatně přesně takovými směry se ubírají moje myšlenky, když poslouchám epizodu podcastu Raut, v níž o knize hannah baer mluví Paula Gogola, autorka výtvarného díla na obálce knihy, a Richard L. Kramár, autor doslovu. „Je to celkem kontroverzní kousek…“ zmiňuje Gogola a mojí první reakcí je, zda jsme obě četly tutéž knihu. „Je zábavné prodírat se těmi vrstvami trans identity, které možná v mainstreamových kánonech, médiích nebo kultuře nejsou tolik diskutované,“ dodává malířka. Tady už se shodneme – a Kramár celou problematiku shrnuje přesnou, až bolavou formulací: „Mně přišlo extrémně osvobozující, že se v knize objevuje spousta témat a motivů, o kterých jako trans osoby máme často tendenci mlčet, protože by to tzv. ‚nebyla dobrá optika‘ … Ta kniha vlastně tematizuje tento tlak prezentovat narativ vlastní transrodovosti jako dostředivý, směřující k nějakému konkrétnímu cíli, konkrétnímu řešení. hannah baer tento tlak úplně rozbíjí a její narativ je naopak odstředivý, rozplétající vlákna procesu tranzice, která není přímka, ale síť, která se místy rozpadá nebo vede na místa, která jsou slepá, neprozkoumaná, nedořešená, nějakým způsobem citlivá, plná přiznaného zmatku – to je pro mě na té knize asi nejvzácnější.“

Je možné, že nám Gogola s Kramárem pregnantně popsalx muzeum passingu, resp. cisheteronormativity? Není divu, jedinečnosti prožívání, respektive „specifické transnosti“ (transness, zde chci opět vyzdvihnout práci Sylvy Ficové) baer v knize věnuje celou kapitolu. Na počátku kapitoly se nachází meme, které právě onu specifickou transnost problematizuje. Přesněji – nahlíží ji i jako možný nový normativ, v jehož rámci je revolta, genderfuck a vůbec další práce s vlastní rodovou identitou a její performancí nakonec podporou stávající kultury: antisystémovost se asimiluje do systému. Nepřekvapivě se pod introspektivním odstavcem nachází fotografie Michela Foucaulta, ačkoli by místo něj mohla kapitolu uvést fotografie jistého Thomase Andersona ve vaně.

„Jednou z děsivých věcí na coming outu před spolužačkami a spolužáky z ekonomky – nebo vlastně před jakýmikoli lidmi, kteří o trans identitě nikdy nepřemýšleli ani ji neřešili – bylo vědomí, že ať řeknu cokoli, vyloží si to a budou to zkoumat na základě toho, co si o transnosti myslí. Pravda je ale i to, že když mě poznali jako trans, jejich představy o transnosti se nejspíš změnily a možná se změnil i jejich život a vnímání vlastního genderu obecně – už proto, že nikdo z nich ještě s trans lidma nejspíš nechilloval. To jsem si říkala, když jsem si připadala nechutná a bála se sedět ve třídě. ‚Měníš celý jejich život,‘ říkala jsem si. ‚Dáváš jim dar.‘ Stejně jsem si v jejich blízkosti připadala hrozně.“ (s. 138)

Byť jde o kapitolu v pořadí až desátou, poslední, strávila jsem jejím opakovaným čtením asi nejvíc času. Ne že by ty ostatní nebyly obsahově velice podnětné – každý trans člověk musel někde začít, většina trans lidí nejspíše reflektovala, jak se jejich coming out a vůbec trans život propíše do sociálních interakcí a vztahů. Symboly, ketamin, LSD, akademie, matka, nekonečné hovory, ponížení, stud, hrdost… A nikoli chronologicky! A nikoli binárně! Ať baer v kapitolách rozebírá cokoli, výsledkem či společným znakem je nakonec cosi jako autentické prožívání, resp. dlouhá a složitá cesta k němu. Ach, ano, v knize se zmiňuje užívání drog, tripy, sex i špatné rozchody. Je něco takového kontroverzní? A vůbec, „neměla by si to baer nechat na doma“? Jistě, kapitoly o tripech mohou někomu připadat pobuřující, ale věřím, že ten, kdo čte právě Muzeum sebevražd jedné trans holky, není z těch, kdo i v roce 2026 pořád vedou onu „válku proti drogám“, která nakonec není o drogách, ale spíš o pohrdání lidmi. A že se v knize souloží? Že baer zmiňuje, že jí genitálie trans lidí připomínají „tlusté, slizké a nekonečně dlouhé nudle“ a že „jsou taky tak skvělé“? Vskutku ráda bych viděla svět, ve kterém trans lidé nesouloží, nezamilovávají se, neprožívají (prudké) emoce. (S notnou dávkou cynismu mě napadá, že v takovém světě by trans lidé nejspíš vůbec neexistovali – a důvody nechci, například při pohledu na aktuální dění ve Spojených státech amerických, rozebírat.)

Transmedikalismus a truscum

Co tedy ta desátá kapitola? Sotva člověk otočí další stránku a nechá Foucaulta zmizet, baer začne operovat s pojmy transmedikalismus a truscum. O co, o koho jde? Transmedikaliststvo (které by při pohledu na tento neutrální termín pravděpodobně dostalo psotník) zahrnuje lidi považující trans identitu za „binární zdravotní stav způsobený dysforií“. A takový stav se, samozřejmě, léčí: návštěva lékařského zařízení, psychotesty, užívání hormonů, operativní zákroky: vaginoplastiky, faloplastiky, mastektomie… Podle transmedikaliststva, jak píše baer, „trans lidé chtějí být cis“. Vyléčit se (tedy užívat hormony až do konce života) a takzvaně čau. „Jako by nikdo z nich nečetl Foucaulta,“ glosuje lakonicky takový pohled baer. Nestaví se ovšem k transmedikaliststvu jednostranně:

… na tu jejich extremistickou rétoriku mám dvě různé intenzivní reakce. Na jednu stranu mi to přijde strašně na hovno, povrchní a destruktivní. Na druhou stranu, jako binární trans mrcha fakt chápu, proč transnost berou vážně a proč je štvou nebinární lidi s piercingem v nose a asymetrickými účesy, co passují jako cis a rádi proklamují svou genderovou jinakost. Někteří queer kámoši a kámošky, kteří mě na začátku tranzice fakt podporovali, byli přesně tihle nebinární lidi, kteří passovali jako cis, všem aktivistkám a aktivistům cpali svoji trans identitu, ale nevadilo jim chodit na záchod určený lidem s jejich přiděleným pohlavím, neobtěžovali se vyoutovat doma… a nikdy se neocitli v hororovém křídle muzea, kde se nachází medikalizovaná tranzice.
s. 139

Jistě, dá se říci, že baer si nebere servítky napříč celou knihou, přijde mi ovšem, že právě v závěru sklouzává k poněkud nepřesné zkratce: „Ale nechci z ničeho obviňovat uřvané queer aktivistické vysokoškolačky a vysokoškoláky, protože dělají to, co dělají i transmedikalisti (a co já dělám v muzeu), i když nevkusně – snaží se zorientovat v kultuře, ve které hodně záleží na osobní identitě a na identitě spotřebitele. […] Tenhle kontext sebe sama jako konstruktu v odcizeném konzumním způsobu života podle mě způsobuje úzkost a mladí, kteří řeší queernost a transnost, asi chtějí, aby tyto projevy nekonformity – zvlášť protože, že jim pak dá pěkně zabrat homofobie nebo transfobie – vyřešily většinu problémů za ně.“ (s. 141) Ano, následně se baer dostane k různým akademickým pohledům na gender či identitu vůbec, ale ani proklamace zájmu o „plachý, tichý myšky, který zjevně teprve začínají řešit gender“ nedokáže úplně zvrátit nešťastný začátek poslední kapitoly. Ostatně je otázkou, jak by například skloňovaný Foucault hleděl na všechny ty sociální sítě a servery, kde spousta trans lidí i dnes nachází často první afirmativní či validující prostředí, kde se pěstují parasociální vztahy namísto marných pokusů o udržování či změnu těch sociálních. V poslední kapitole je baer až fatalistická – ovšem nešťastný úvod zvrátí brilantním závěrem:

Tohle není argument ve prospěch jednoho zákona nebo jednoho druhu aktivismu na úkor jiného. Je to přání, které jde sotva vyjádřit slovy. Je to skupina trans žen, které zapálily muzeum, aby shořelo na popel. Jsou to lázně.
s. 151

Osvobozující poetika začátečnického myšlení

To, co ovšem vypadá jako konec, rozhodně koncem není. Na posledních stránkách knihy se Richard L. Kramár rozhodl rozepsat, že neví, jak na to. Osvobozující poetika začátečnického myšlení, takový je podtitul jeho doslovu. To, co by se mohlo na první pohled zdát jako jistý přídavek, vnímám nakonec jako plnohodnotnou, důležitou, dokonce významotvornou součást knihy – už jen proto, že k angloamerickému trans životu Kramár přidává ten (středo)evropský. Ten, který žijí trans lidé čtoucí Muzeum sebevražd jedné trans holky.

Většina textů z oblasti queer a trans teorie, které by bylo možné z hlediska orientace v tomto typu životního nastavení považovat za poučné či podpůrné, má jeden háček: jsou psány z expertní pozice. Prezentované myšlenky jsou plně rozvinuté a komplexně teoretizované, chytře editované, odborně posouzené, zabalené do sofistikovaného dialogu s relevantní literaturou a ilustrované příklady dobré praxe. To je často na mnoha úrovních podnětné a inspirativní (není vůbec banální vstoupit do myšlenkového systému, k němuž lze vzhlížet), ale jen zřídka je to něco, s čím se lze skutečně ztotožnit.
s. 159

Kramár věcně – a přitom se zjevnou vášní – shrnuje, o co se baer nejspíš snažila, když psala tuto knihu: ukázat, že my, trans lidé, často nevíme – jak dál, jak na to, jak teď… To, co by široká veřejnost mohla vnímat jako slabost, pokud by vůbec přistoupila na jev, že (vyoutovaný) trans člověk může nevědět, je paradoxně jistou zbraní, magickou schopností, perkem pomyslného životního erpégéčka: nevědění a začátečnický pohled umožňují uniknout ze systému, který z principu omezuje možnosti cesty. A proti tomu systému stojí Muzeum sebevražd jedné trans holky. baer odhaluje:

Že bude dál špatně odhadovat, jak vést normální život. Že se možná nikdy nestane moudrou ani silnou, ale zůstane navždy smutná a bláznivá. Má odvahu postavit se kapitalistickému spiknutí, podle něhož nás objevení osobní pravdy okamžitě uzdraví. Neprosí o asimilaci ani o interpretaci. Nikomu nic nevysvětluje. Přežije, přežijeme.
s. 162

Kavárna, kde se odehrálo zmíněné milé setkání, má zrovna v den, kdy píšu poslední řádky tohoto textu, zavřeno. Poslední editace a škrty prokládám čajem a cigaretami. Sedím ve společenské místnosti v NÚDZu a v pauzách reaguji na instagramové příběhy J., člověka, který mi nabídl, abych o Muzeu sebevražd jedné trans holky napsala, hloupými rýmovačkami. C. pečuje o sebe, denně si píšeme. E. kvete. Není den, abych s někým neřešila nějaké to muzeum, svoje či jejich. „Myslím, že by to číslo Tvaru měla doprovázet ta klasická fotka, akorát by člověk na ní měl mít jen jocksy. Nebo tanga. Samozřejmě hovoříme v obrazné rovině, ale výstižnější popis mě nenapadá,“ píšu J. Než odešlu dokument a zaklapnu notebook (ano, je to ThinkPad), rozhoduji se, že si někam přepíšu úplně poslední odstavec Kramárova doslovu: „Stále nevím, jak na to. Tato kniha není didaktickou příručkou. Je příležitostí strávit čas s trans femme osobou a nechat si jí navždy změnit život. Být poznán. Být přivítán v možnosti svobody.“