V roce 2024 vydalo malé družstevní nakladatelství Utopia libri půvabnou růžovou knihu s názvem Autobiografie chobotnice a jiné anticipační příběhy filosofky a psycholožky Vinciane Despret. Do češtiny ji z francouzského originálu přeložila Vendula Něchajenko, kresby a koláže pro knihu vytvořila Eva Koťátková. Motivy organických chapadel a chobotnic, které se objevují na obálce dokonce v několika různých variantách, vycházejí z autorské série Koťátkové Zvykněte si na moje tělo, mně se v něm žije dobře. V Česku jsme pak „chapadla“ mohli vidět ve Veletržním paláci v rámci její výstavy Moje tělo není ostrov, která nesla podobu hybridního, lidsko-rybího těla-krajiny. Už tato (při běžném a povrchním čtení snadno přehlédnutelná) vrstva subtilních a významových meziher může laického čtenáře zmást. A to přinejmenším stejně dobře, jako to umí jedině chobotnice – tedy vysoce inteligentní a svou přirozeností efemérní zvířecí iluzionistky, které Despret fascinují pro svou schopnost maskování a proměny. Její kniha dokazuje nejen to, že i zvířecí chobotnice umí být knihou ke čtení, ale stejně tak i to, že literatura umí být chobotnicí, která teprve čeká na nové způsoby, jak s ní lze zacházet.

Chapadla významů

Knihu Autobiografie chobotnice a jiné anticipační příběhy právem můžeme označit za „společenskovědní“, byť poněkud v jiném smyslu, než jak jsme v rubrice Nad knihou zvyklí. Vinciane Despret je filosofka, psycholožka, akademička a průkopnice tzv. „animal studies“ – obvykle tedy píše vědeckou literaturu, čemuž záměrně odpovídá i forma její knihy. V první řadě se však jedná o beletrii, která si (nejen) po formální stránce zachovává některé parametry odborných textů, a to včetně poznámek pod čarou. (Snad jen škoda, že nejsou řazeny pod textem, ale za textem, takže se k nim čtenář musí při četbě prolistovávat. Tuto drobnou a spíše osobní výtku však ponechávám v závorce – trápí mě u většiny odborných knih, ale u beletrie přece jen o trochu více.)

Z doslovu se pozorný čtenář dozví, že už v roce 2013 se Vinciane Despret setkala s filosofkou Donnou Haraway v rámci workshopu tvůrčího psaní pod vedením Isabelle Stengers. „Z této půdy vznikla spekulativní fabulace ‚Příběhy Camille: děti kompostu‘, která uzavírá knihu Donny Haraway Staying with the Trouble: Making Kin in the Chthulucene (2016).“ Vinciane Despret pak svou Autobiografii chobotnice zčásti propojila s tímto světem Camille, čímž svůj text provázala s literární krajinou Donny Haraway. Nevytvořila tak pouze sofistikovanou literární hříčku, ale především sdílené literární prostředí.

Právě termín prostředí je zde obzvláště na místě. Despret se odborně věnuje také etologii, vědě, která se zabývá studiem živočichů (včetně člověka), jejich vztahů a interakcí s ohledem na rozmanitost a členitost v rámci vnitřně provázaného celku – tedy prostředí. Před čtenářem se tak otevírá celé pole nových potenciálních významů a způsobů člení, do jejichž rámce by byla škoda nevčlenit například i zmiňovanou výstavu Evy Koťátkové. Proces čtení zde tedy ani zdaleka nemusíme omezovat papírovým médiem literatury: kniha Autobiografie chobotnice se stává dalším, prodlouženým chapadlem této výstavy, jež zase vyrůstala z příbuzného myšlenkového podhoubí jako kniha.

Vytváření budoucnosti

Pro silnou čtenářskou zkušenost však není zase tolik podstatné, abychom byli obeznámeni se všemi těmito významovými chapadly, do knihy stačí rovnou skočit a plavat po proudu. Vinciane Despret nám – obdobně jako třeba McKenzie Wark v Ravingu – naservíruje glosář základních pojmů, které v zásadě předurčují tři „příběhové“ linky, tedy myšlenkové rámce tří zfiktivnělých vědeckých oborů budoucnosti, na jejichž existenci musíme jako čtenáři přistoupit, abychom se napojili na takřka utopickou hru se žánrem vědeckého diskursu.

Geolingvistiku Despret definuje jako „pozdní větev lingvistiky, která se objevila ve chvíli, kdy si lingvistická věda uvědomila, že člověk není jediný, kdo vytvořil jazyky s osobitými strukturami“. Geolingvistika se tak zabývá jazyky společenství živých bytostí včetně těch nelidských. A někdy dokonce i těch neživých, „ačkoliv nejnovější poznatky ve prospěch existence jazyků mezi neživými jsou i nadále předmětem kontroverzí“. Z geolingvistiky se později vyčlenila terolingvistika, jež se věnuje písemné tvorbě zvířat i rostlin,

ať už v literární podobě románu, poezie, eposu, pamfletu, nebo třeba archivu a podobně.

Věda však postupem času dospěla k poznání, že jejich literární tvorba přesahuje historické kategorie a pojmy člověka. Z jiné strany se tak začal rozvíjet obor teroarchitektura. Předmětem jejího zájmu se stala „architektura divočiny“ – tedy

studium zvířecích obydlí, ale i nejrůznější infrastruktury vytvořené zvířaty (trasy, podzemní chodby, orientační značení, památky, migrační koridory a podobně) a zabývá se zejména uměleckým, symbolickým a výrazovým rozměrem těchto artefaktů.

I příroda tedy má svou literaturu, kulturu, rituály či náboženství – a všechny tyto symbolické systémy jsou plně propustné s těmi lidskými.

V pozici čtenářů se seznamujeme s příběhem těchto disciplín, a to prostřednictvím hravě pojaté vyprávěcí strategie, která jednak místy až paroduje žánr vědecké historiografie, jednak věrohodně přibližuje a domýšlí reálná paradigmata oboru „animal studies“ do jejich (zdánlivě?) extrémních důsledků. Takto koncipované literatuře však nejde o pouhé čtenářství. Nesetkáváme se pouze s fikcí, nýbrž s nástrojem, který poskytuje myšlenkové rámce pro aktivní spoluutváření budoucnosti. Proto tedy „anticipační příběhy“ – v podání Vinciane Despret jde o způsoby vyprávění, jež se pokoušejí předjímat a zároveň utvářet možnou budoucnost tím, že ji činí vůbec představitelnou. Nejde ani o pouhý „výstřelek“, ani o bezuzdné či neukotvené „fantazírování“. Anticipační příběhy naopak představují aktivní odpověď na reálné a palčivé problémy současného světa, zmítaného ekologickou a politickou krizí na jedné straně a často zmiňovanou krizí imaginace na straně druhé. (Vzpomeňme na všechny ty kapitalistické či dystopické realismy či jiné diagnostiky společnosti, podle kterých už nejsme schopni vidět ani vynalézat žádnou optimistickou budoucnost.)

Obnažená směšnost lidství

Klíč k budoucnosti přitom Despret (vy)nalézá dekonstrukcí sebestředného antropocentrismu a poněkud zabedněného přístupu našich úzce specializovaných okázale vědeckých disciplín a oborů, které sice umí do detailu postihnout mechaniku střeva vombatů, ale fatálně jim uniká hlubší prožitek smyslu, významu a celku, v jejichž rozpoznání paradoxně nejvíce zaclání člověk.

Představa, že je to pouze člověk, kdo mluví a píše, se naplno vyjeví jako směšná teprve z pohledu „vědy budoucnosti“ – prostřednictvím fiktivní korespondence, výzkumných zpráv, odborných překladů a úryvků z archivů Asociace kosmofonických a paralingvistických věd. Na jejich základě si seskládáme mnohdy bludnou a trnitou cestu historie nejroztodivnějších výzkumů a vědeckého bádání, u čehož si nejeden čtenář bezpochyby vzpomene na semináře povinných úvodů do studia na takřka libovolné vysoké škole. Z knihy Vinciane Despret se však nejenom dozví četné reálné i fiktivní pozoruhodnosti z oboru animal studies, ale dokonce se i zasměje.

Ve Výzkumu tinnitu se tak mj. setkáme s postavou vědce, který zcela propadl intenzivnímu zájmu o pavouky. Vědu zaslepenou antropocentrismem však více trápí jeho tinnitus, tedy záhadný šum v uších, který se u něj rozvinul v důsledku nadměrného užívání „ladičky“ – nástroje pro zkoumání pavoučích vibrací. Z pohledu svých kolegů se vědec naprosto zblázní, když tvrdí, že s pomocí ladičky s pavouky navazuje formu komunikace („nyní říká, že je jejich experimentálním choreografem“). Potrvá další roky, než si antropocentrická věda všimne, že se záhadný tinnitus týká pouze odborníků na pavouky – a že za ním ve skutečnosti stojí forma pavoučí „vibrační poezie“, skrze kterou nás prosí, abychom zastavili rachot našich strojů. „A v nás se, s naším takzvaným tinnitem, odráží zoufalství pavouků jen jako ozvěna.“

Při četbě o Fekální kosmologii u vombata obecného se vám snadno může stát, že se necháte strhnout poznámkovým aparátem a začnete si googlovat reálný výzkum doktorky Yang, který upozornil na fakt, že vombati obecní kadí krychle. (Vřele doporučuji dohledat si k tomu patřičná videa na YouTube.) Věda zatížená antropocentrickými ideologickými klapkami však dlouho nebyla s to rozklíčovat, že se pod nánosy těchto fekálií skrývají „skutečná kolektivní díla“. Jak mohlo vědcům uniknout, že i výkaly mohou nést sémiotické funkce? Dlouho je zajímaly pouze jednotlivé výkaly, nikoliv už souvislé celky, jež dohromady tvoří, totiž celé stěny, ve kterých až s přístupem teroarchitektury objevíme propracovanou fekální kosmologii vombatů obecných, jež nás donutí přehodnotit např. i pokřivený termín „teritoria“, zatížený lidskou ideologií soukromého vlastnictví, která naprosto neodpovídá hodnotám zvířecí říše.

V závěrečné třetí části Autobiografie chobotnice pak Vinciane Despret nechává skrze „experimentování s významy“ promlouvat samotnou chobotnici, přičemž se naplno noří do problematiky psaní, které už není pouze lidské. Psaní se stává záležitostí každé živé bytosti, jež touží zanechat za sebou tvůrčí stopu:

Vzhledem k tomu, že všechno, co existuje, je na sobě vzájemně závislé, se příběhy všech živých bytostí prolínají, protínají, přepisují jeden přes druhý. […] Všichni druhým a také na druhé vykládají minulost, přítomnost a budoucnost.

Skrze „experimentování s významy“, které svým zneklidňujícím způsobem mj. někdy upomíná i na kafkovské texty typu Výzkumy jednoho psa či Zpráva pro jistou akademii, vystaví Despret působivou anagnorizi o pravdě psaní (nejen) chobotnic: chobotničí autobiografie je spíše „sym-biografií“, skrze kterou si chobotnice uchovává vzpomínky nezvratného procesu stávání se jiným – věří tedy (stejně jako v jistém smyslu kdokoliv, kdo píše tváří v tvář své smrtelnosti či hrozbě vyhynutí) – v metempsychózu:

Tato chobotnice už ztratila veškerou naději, že by se někdy mohla vrátit zpátky jako ona sama, a bezpochyby cítí, že v tom, co je dost možná její poslední život coby chobotnice, se jí už krátí čas, a tak vsadila na magickou moc psaní: na tu, kterou tak dobře známe a která nám umožňuje skrze nějakou stopu nebo příběh pokračovat v naší existenci tím způsobem, že se zapíšeme do paměti těch, co přijdou po nás. […] Tuto zprávu poslala jako lahev po moři bytostí, jíž se možná stane (chobotnicí stiženou amnézií, mušlí, rybou, člověkem bez vzpomínek) v naději, že ji tato bytost z budoucnosti najde a chobotnice píšící svou autobiografii tak dostane šanci, ač možná nepatrnou, uchovat svoje já a propojit ho s tím, čím byla. Vzpomeň si na sebe! Vzpomeň si na mě!

Co s literaturou v jednadvacátém století?

V editorialu Tvaru č. 6/2025 se Jan M. Heller s odkazem na dílo Daniely Hodrové zamýšlí nad proměnami literární poetiky. Zatímco v 19. století stál podle Hodrové v centru autor a ve 20. století čtenář, Heller se ptá, zda v našem století nesměřujeme k „věku (literární) komunity“. Nad knihou Vinciane Despret mě návazně napadá, jestli odpovědí nemůže být i prostředí. V prostředí představuje samotný proces čtení (nebo akt interpretace) pouze jednu z mnoha možných interakcí. Prostředí už nemusíme pouze číst, vykládat, interpretovat; do prostředí můžeme vstupovat, můžeme ho obývat, v každém případě v něm ale musíme koexistovat společně s dalšími, na rozdíl od komunity i mimolidskými aktéry. Mezi ně už nepatří jen „autor“ nebo „čtenář“. Jeho obyvateli nejsou pouze lidé, nýbrž i veškerá flóra, fauna a jejich vzájemné interakce. V prostředí už nejde ani tolik o racionální interpretaci, jako spíše o performativitu a zvláštní druh citlivosti. V prostředí se veškeré aktérství stává spoluaktérstvím a autorství spoluautorstvím. Jednotliví aktéři mají v prostředí dostatek svobody jednat, avšak nutně musí čelit také následkům, které svým jednáním v prostředí přivodí – už jen z toho důvodu, že jsou jeho propustnou součástí. Mohou se chovat násilně, zaslepeně a sobecky. Více se však nabízí, aby našlapovali opatrně. Pokud tedy nechtějí, aby jednadvacáté století zabilo naše sdílené prostředí stejně, jako to dvacáté zabilo autora. Století dvaadvacáté se totiž klidně obejde i bez nás.