Pod tímto stejnojmenným názvem básně nedávno vydalo nakladatelství dybbuk rozsáhlý výbor z poezie básníka Paula Celana v překladech Ludvíka Kundery. Svazek obsahuje původně rukopisný soubor přeložených textů nazvaný Písek z uren, který byl rozšířen o další básně z knižního vydání Sněžný part (Odeon, 1986). Českému čtenáři se tak dostávají poprvé do rukou kompletní dostupné překlady básní Paula Celana od Ludvíka Kundery, který této vysilující práci věnoval řadu let.

Paul Celan patří mezi největší poválečné básníky a jeho těžko uchopitelná tvorba představuje pro překladatele náročnou disciplínu, dosahující hraničních mezí jazykových možností. Pro překladatele se tak stává nelehkou výzvou ‒ nejenže musí dešifrovat samotné verše a proniknout do nich, ale musí též dodržet rytmus původních veršů a veškeré další jazykové náležitosti. To, co platí pro překlad poezie obecně, se v případě textů Paula Celana nesčíslněkrát násobí ‒ a to hlavně z důvodu používání četných novotvarů, které posouvají samotné sdělení do vícevýznamových rovin. I přes obecně vžité konstatování, že básně jsou ve své podstatě nepřenosné do jiných jazyků, existují výjimky, kdy se i takový překlad (za dodržení těchto přísných podmínek) může aspoň přiblížit předloze. Ovšem to je možné pouze za předpokladu dokonalého souznění osobnosti autora a překladatele, jehož výsostným příkladem je právě propojení Celana a Kundery.

Bukovina

Paul Pessach Antschel (pozdější pseudonym Celan vznikl slovní přesmyčkou vlastního příjmení) se narodil 23. listopadu 1920 v Černovicích, hlavním městě Bukoviny, území na úpatí Karpat, které historicky patřilo pod Moldavsko, později pod Rakousko-Uhersko a dnes je rozděleno mezi Rumunsko a Ukrajinu. Jeho otec Leo Antschel-Teitler pocházel z židovské rodiny žijící v nedaleké vesnici, byl vystudovaný stavební inženýr, který se později věnoval obchodování s palivy a makléřské činnosti. Matka Friederika Antschelová, rozená Schragerová, pocházela ze Sadagody, významného centra chasidismu, ležícího na protilehlém břehu řeky Prut. Po základní škole navštěvovala obchodní kurzy, poté pracovala jako kancelářská síla a později jako chůva.

Dětství Paula Celana bylo poznamenáno poměrně přísnou a racionální výchovou ze strany otce, proto chlapec více lnul k matce, která byla i přes své omezené vzdělání výjimečně sečtělá. Právě díky ní se už od raného věku seznamoval s německými klasiky a další světovou literaturou, v které našel zalíbení. Školní léta započal v německojazyčné škole Meisler. Roku 1927 byl na žádost otce přeložen do hebrejské základní školy Ssafa Iwrija. Vedle klasické literatury byl i vášnivým čtenářem pohádkových knih a dobrodružné literatury, které mu posílala z Vídně jeho teta Berta Antschelová. V roce 1930 složil přijímací zkoušky na rumunskou státní střední školu, vedle toho pokračoval dále ve studiu hebrejského jazyka, později si osvojil ještě francouzštinu. Zde se intenzivně věnuje literatuře. Vedle klasiků Goetha, Schillera či Nietzscheho si velmi oblíbil metafyzickou poezii, především pak básně Hölderlina, Trakla, Rimbauda, Rilkeho. Z této doby pochází také jeho první básnické pokusy. Jedná se o poměrně melodické verše protknuté melancholickou a symbolistní linkou. Jedna z jeho nejstarších dochovaných básní je sonet dedikovaný matce.

Po ukončení střední školy v roce 1938 odchází Celan studovat do Francie. Na přání rodičů navštěvuje přípravné kurzy medicíny na univerzitě v Tours. O velikonočních prázdninách roku 1939 navštěvuje svou tetu Bertu Antschelovou v Londýně, kam emigrovala z nacisty okupované Vídně. V červnu pak úspěšně absolvuje přípravný ročník studia na medicíně zkouškami z fyziky, chemie a biologie. Poté odjíždí na prázdniny domů za rodiči s přáním, že se na podzim vrátí zpět k už řádnému studiu medicíny do Tours. Bohužel, začínající válečné události mu návrat do Francie znemožnily, a tak začal na univerzitě v Černovicích studovat literaturu a románské jazyky.

V roce 1940 obsadila území Bukoviny sovětská armáda. Ruština byla ustanovena jako úřední řeč. Navíc započaly deportace místních lidí na Sibiř na nucené práce. O osudu Židů v Bukovině bylo definitivně rozhodnuto následujícího roku, kdy sovětský teror vystřídal německý. Armáda wehrmachtu s podporou rumunských fašistů obsadila město a začaly pogromy proti židovskému obyvatelstvu. Byla vypálena Velká synagoga a na území města bylo vytvořeno židovské ghetto, z kterého byla většina Židů deportována do koncentračních táborů. Zbytek jeho obyvatel byl nucen k podřadným pracím a byl jim zabaven majetek. Mezi ně patřil i Celan, jehož rodina unikla první vlně deportací.

Špatná situace Židů se ještě výrazně zhoršila v červnu roku 1942, kdy vypukla další vlna násilných deportací, která už zasáhla i rodinu Antschelových. Paul se snažil přesvědčit své rodiče, aby se společně s ním schovali na víkend v místní továrně na kosmetiku. Úkryt jim pomohla najít jeho přítelkyně Ruth Lacknerová, ale rodiče se nakonec rozhodli zůstat doma, což se jim stalo osudným. Když se Paul vrátil v pondělí domů, zjistil, že matka i otec byli deportováni do internačního tábora v Podněstří. Naprosto zoufalý, kladoucí si za vinu, že je opustil, propadl hlubokým depresím, které už ho do konce života neopustily. Sám byl posléze uvězněn až do roku 1944 v pracovním táboře v Tabăresti, kde byl vystaven úmorné práci při stavbě silnic. Na konci podzimu 1942 ještě obdržel krátkou zprávu od matky, že jeho otec zemřel (pravděpodobně na tyfus). Ona sama pak zemřela následující zimu, když byla jako nemocná zastřelena německými vojáky. Po opětovném dobytí území Rudou armádou v roce 1944 se Celan vrací z osvobozeného tábora zpět do Černovic, ale nic už není jako dřív. Psychicky i fyzicky vyčerpaný, bez rodinného zázemí, cítí totální vykořenění a je rozhodnut odejít z těchto míst spojených s osobní tragédií válečného šílenství.

I během těchto náročných let se věnuje vlastní literární tvorbě. Jeho poezie se pod vlivem utrpení proměňuje. Původní milostná linie je postupně vystřídána temnými lyrickými tóny plnými smutku. Jedna z nejvýznamnějších básní z tohoto údobí nese název „Černé vločky“, v níž bezprostředně reaguje na zprávu o smrti otce. Vedle toho se intenzivně věnuje i překladatelské práci (Shakespearovy sonety, Verlaine, Yeats atd.).

Na tato stigmatická místa vlastního zrození později vzpomíná ve svém eseji „Řeč v Brémách“, který vznikl při příležitosti udělení literární ceny stejnojmenného města v roce 1958:

Krajina, z níž ‒ po jakých oklikách! Ale což vůbec existují: okliky? ‒, ta krajina, z níž k vám přicházím, je nejspíše většině z vás neznámá. Je to kraj, v němž měl domov nikoli nepatrný díl oněch chasidských příběhů, které nám všem německy převyprávěl Martin Buber. Byl to, smím-li ještě tuto topografickou skicu doplnit o cosi, co mi z velké dálky teď tane před očima, ‒ byl to kraj, v němž žili lidé a knihy.

Exil

V březnu 1945 Celan odchází do Bukurešti, kde díky příteli Alfredu Margul-Sperberovi získá práci redaktora v nakladatelství Cartea rusa (Ruská kniha) a upravuje zde přeložené ruské rukopisy do rumunštiny. Začátkem tohoto roku vznikla i první verze jeho nejslavnější básně „Fuga smrti“, která se zároveň stala veřejnou obžalobou antisemitského fašistického režimu. Iniciací ke vzniku této velmi sugestivní skladby bylo válečné utrpení šoa umocněné vylíčením děsivých hrůz z koncentračního tábora v Osvětimi, které mu zprostředkovali po návratu do Černovic jeho přátelé básníci Alfred Kittner a Immanuel Weißglas při společných setkáních u Rose Ausländerové. Poprvé báseň publikoval 2. května 1947 (již pod pseudonymem Paul Celan) v rumunském překladu s názvem „Tango smrti“ v časopise Contemporanul.

V Bukurešti se dostává do kontaktu se surrealismem, díky přátelství s jeho rumunskými představiteli, jakými byli Gellu Naum, Gherasim Luca, Virgil Teodorescu a Paul Păun. Pod jeho vlivem ve své vlastní básnické tvorbě opouští klasický vázaný verš. Mění radikálně strukturu dosavadní poetiky vyhrocenou metaforikou, která je charakteristická pro celé jeho další literární dílo. Poměrně klidné období Celanova života v Rumunsku ukončí až nástup socialismu roku 1947, který znamenal plošné represe. Je oficiálně zakázán surrealismus, jenž je nahrazen socialistickým realismem, a Celan jakožto německy píšící autor už zde nemá místo.

17. prosince 1947 Celan za poměrně dramatických okolností emigruje do rakouské Vídně. V Rumunsku nově nastolený komunistický režim tvrdě pronásleduje uprchlíky, jichž mnoho zemře při pokusu o překročení státní hranice. Celanovi se povede dostat do svobodného světa s pomocí převaděčů přes Maďarsko. Poválečná Vídeň je však pro něho zklamáním. Zašlá sláva rakousko-uherského uměleckého centra je pryč, tak jako i silná židovská komunita, která byla za války zdecimována nacisty. S pomocí místní surrealistické skupiny proniká do zdejšího uměleckého světa a navazuje nové literární kontakty. Díky Otto Basilovi, básníkovi a redaktorovi časopisu Plan (inspirovaného expresionismem a surrealismem), publikuje své básně.

V květnu 1948 se seznamuje s rakouskou básnířkou a dramatičkou Ingeborg Bachmannovou, která ve Vídni studuje filosofii a později se stane jeho celoživotní oporou. Původně intenzivní přátelství velmi rychle přeroste do mileneckého vztahu. Toto silné pouto přetrvá v různých intervalech a podobách až do jejich smrti.

Koncem června 1948 Celan opouští tísnivou Vídeň a cestuje přes Innsbruck do Paříže, kde je rozhodnut začít novou etapu svého života. V září tohoto roku mu ještě ve Vídni v nakladatelství A. Sexl vychází v nákladu pěti set kusů první výbor poezie pod názvem Písek z uren (Der Sand aus den Urnen), obsahující osmačtyřicet básní převážně z bukovinských let. Celý náklad nechá Celan později skartovat z důvodu značného množství tiskových chyb. Ovšem mohlo jít i o snahu se definitivně odříznout od traumatických prožitků z vlastní domoviny. První roky strávené v Paříži jsou ve znamení totální izolace. Žid bez státní příslušnosti, básník ve středu Francie píšící německy, nezaměstnaný, bez majetku, dokonalý pan nikdo. Když v září odmítne nakladatelství jeho nově připravený svazek poezie, Celan těžce nese nepochopení své tvorby. Tento věčný boj nazval „zápasem s nebem a jeho propastí“. Mezi lety 1948–1952 nepublikoval více jak osm básní za rok. Živil se střídavě jako tovární dělník, tlumočník a překladatel, příležitostně i vedl kurzy němčiny a francouzštiny. V červenci pak začal studovat němčinu a obecnou lingvistiku. Studium úspěšně absolvoval v roce 1950 získáním titulu License de lettres.

V těchto letech se seznámil s německo-francouzským básníkem židovského původu Yvanem Gollem a jeho ženou Claire, což mělo později pro Celana tragické důsledky. O třicet let starší Goll, v té tobě již těžce nemocný leukémií, si Celana velmi oblíbil, a dokonce ho těsně před smrtí pověřil správou své literární pozůstalosti, pokud by jeho žena nemohla tuto povinnost plnit. Celan na Gollovo přání překládal jeho francouzsky psané básně do němčiny. Po jeho úmrtí obvinila Claire Gollová Celana z plagiátorství veršů jejího manžela a způsobila tím skandál. Přestože pamfletům této poměrně excentrické osobnosti nepřikládala umělecká veřejnost přílišnou váhu, Celan se s tímto nařčením nikdy nevyrovnal, což zhoršovalo jeho špatný psychický stav, který později vyústil do hlubokých depresí a následné sebevraždy.

V listopadu 1951 se v Paříži seznamuje s výtvarnicí Gisèle Lestrangeovou, která se později stane jeho ženou. Vzali se 21. prosince 1952 i přes odpor její šlechtické rodiny. V této době si Celanova literární tvorba začíná získávat všeobecné uznání. V německém Niendorfu se účastní zasedání významné literární Skupiny 47, kde předčítá i své básně. V prosinci 1952 pak vychází v německém Stuttgartu jeho oficiální básnická prvotina, sbírka Mák a paměť (Mohn und Gedächtnis), zahrnující jeho tvorbu z let 1944–1952. Právě její ohlas a zájem o Celanovo dílo přiměl Claire Gollovou v srpnu 1953 k sepsání otevřeného dopisu směřovanému k německým kritikům, spisovatelům a nakladatelům. V něm obvinila Celana, že je jeho sbírka poezie napodobeninou veršů jejího manžela s argumentací na odkazy určitých společných průsečíků v jejich tvorbě. Tyto domněnky se velmi rychle ukázaly jako liché, protože podstatná část uváděných básní ze Celanovy sbírky je staršího data než u zmiňovaných Gollových. V říjnu 1953 se manželům Celanovým narodil syn François, který zemřel pár dní po porodu. Tato tragédie oba rodiče hluboce zasáhla.

Významné změny do života Paula Celana přinesl rok 1955. Manželům se narodil další syn Claude François Eric. Krátce po jeho narození vychází Celanovi druhá sbírka básní pod názvem Od prahu k prahu (Von Schwelle zu Schwelle) s dedikací manželce. Obsahuje básně už napsané výhradně v pařížském prostředí. Téhož roku dostává Celan francouzské občanství.

V září roku 1957 získává Literární cenu Kulturního kruhu ve Spolkovém svazu německého průmyslu. Mimo vlastní tvorbu se Celan od padesátých let věnoval intenzivně i překladatelské práci z německé, židovské, románské, slovanské a anglosaské literatury. Jeho záběr byl v tomto směru opravdu značný. Dalšího významného ocenění se mu dostává 26. ledna 1958, kdy získává Brémskou literární cenu. V březnu 1959 vychází další Celanova sbírka básní Mříže pro řeč (Sprachgitter).

V jarních měsících roku 1960 dosahuje aféra s Claire Gollovou svého vrcholu jejím dalším dehonestujícím dopisem uveřejněným v mnichovském literárním časopise Baubudenpoet. Celan společně se zástupci nakladatelství Fischer a s přáteli připravují ve Frankfurtu plán prohlášení na obhajobu pro Die neue Rundschau. Tato vleklá a nesmyslná obvinění postupně dohánějí Celana do manických stavů, které později vyústí do hlubokých depresí. V říjnu je Celanovi udělena Cena Georga Büchnera v Darmstadtu, již lze považovat za vrcholné uznání jeho básnické tvorby.

Před Vánoci roku 1962 si Paul Celan prochází hlubokou vnitřní krizí, která vrcholí první hospitalizací na psychiatrické klinice. V říjnu 1963 vychází další svazek jeho poezie pod názvem Růže nikoho (Niemandsrose). V této přelomové sbírce se naplno odráží prožitý stav nicoty plný neosobních podobenství. Jeho narůstající psychické problémy, prohloubené nekontrolovatelnými manickými stavy, vyústí 24. listopadu 1965 ve vražedné napadení manželky nožem a druhou hospitalizaci v ústavu, kde zůstal až do poloviny roku 1966. Bohužel, na počátku dalšího roku se celá situace opakuje: opětné napadení manželky a následný pokus o sebevraždu. Poté následuje soudem nařízená ústavní hospitalizace. Je léčen silnými psychofarmaky a elektrošoky. Stává se nebezpečným pro sebe i blízké okolí. Gisèle Celan-Lestrangeová podává nakonec žádost o rozvod a manželé nadále žijí odděleně.

V září 1967 vychází Celanovi sbírka básní Jiný dech (Atemwende), o rok později pak další pod názvem Vláknitá slunce (Fadensonnen). Konec roku 1968 je ve znamení jeho posledního nuceného pobytu na psychiatrické klinice.

V roce 1969 odjíždí Paul Celan do Izraele na pozvání Hebrejské asociace spisovatelů. Navštěvuje Jeruzalém a při svém pobytu potkává spoustu přátel z rodné Bukoviny, kteří tam emigrovali před nacismem. Mezi nimi i dávnou přítelkyni básnířku Ilanu Shmueliovou, s níž prožije svůj poslední milostný vztah. Právě jí je adresován pravděpodobně i jeden z posledních dopisů Paula Celana před smrtí, datovaný 12. dubna 1970.

Večer 20. dubna 1970 Paul Celan nadobro zmizel v útrobách řeky Seiny. Na pařížském mostě Mirabeau po něm zůstaly pouze vyprázdněné kapsy; odložené hodinky, doklady, fotografie syna a manželky, jako zátiší pomíjivého času místo dopisu na rozloučenou… Prvního května bylo nalezeno jeho utonulé tělo poblíž Courbevoie a jeho smrt byla prohlášena za sebevraždu. Pochován je na pařížském předměstském hřbitově v Thiais.

Tři měsíce po smrti byla vydána poslední sbírka jeho veršů Nátlak světla (Lichtzwang, 1970), kterou ještě básník stačil sám připravit. Z pozůstalosti pak ještě vyšel svazek poezie Sněžný part (Schneepart, 1971).

Celý život Paula Celana tak nápadně připomíná postavu věčného Žida Ahasvera bloudícího bezdomovím, jehož cestu popisuje i ve své básnické próze Rozhovor v pohoří z roku 1959:

Jednou večer, slunce, a nejenom slunce, zapadlo, tu šel, vystoupil ze svého domku a šel žid, žid a syn žida, a s ním šlo jeho jméno, to nevyslovitelné, šel a přicházel, loudavě přicházel, dal se slyšet, přicházel o holi, přicházel přes kamení, slyšíš mě, ty mě slyšíš, jsem to já, já, já a ten, koho slyšíš, domněle slyšíš, já a ten druhý, ‒ šel tedy, to bylo slyšet, šel jednou večer, když ledacos zapadlo, šel pod oblaky, šel ve stínu, ve vlastním i cizím ‒ neboť žid, však to víš, má vůbec žid, co mu taky skutečně patří, co si nevydlužil, co si vypůjčil a nevrátil ‒, tak tedy šel a přicházel, přicházel sem po silnici, šel, jako Lenz, pohořím, on, kterého nechali bydlet dole, kam patří, v nížinách, on, žid, přicházel a přicházel.

Parapoezie

Jedinečná poezie Paula Celana si za dobu své existence vydobyla řadu nejednoznačných přívlastků: temná, hermetická, nesrozumitelná, magická. Ve svém nekompromisním vývoji nenechává nikoho chladným, rozrušuje smysly, ustavičně nás znepokojuje svým tajemstvím. Ve své podstatě obsahuje vše hluboce bytostné, s čím si často lidská mysl neví příliš rady. Ovšem i přes tuto zahalenost má zcela jasný lineární vývoj ‒ propojuje veškeré možnosti slovního vyjádření.

První údobí tvorby Paula Celana prezentované sbírkami Mák a paměť (1952) a Od prahu k prahu (1955) je poznamenáno surrealistickou zkušeností. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že Celan nikdy nebyl surrealistickým básníkem. Z tohoto vlivu se vyvinula především jeho velmi osobitá metaforika vedoucí k určitému vychýlení smyslů, která posouvá samotný text do nevšedních rovin vnímání: „Prvá, řekněme pseudosurrealistická Celanova etapa je navenek charakterizována obrazností, soustředěná kolem pojmů srdce, vlasů, ruky, moře, úst, stínu, krve, smrti, oka, hvězdy, kamene, noci, písku, stromu, času a vody, dále velmi plynulým hudebním veršem daktylského ražení. Intonace jako by zhusta zastírala významy jednotlivých slov ve prospěch významu celého verše a celých veršů, které se takto blíží zaklínadlovým, magickým průpovědím.“ (L. Kundera) Celan si byl dobře vědom zásad magického spojení slova a zvuku, které se stává činem až svým vyslovením. Za vrchol tvorby z této doby lze považovat jeho nejslavnější báseň „Fuga smrti“, jejíž mrazivá výpověď o utrpení holokaustu je vystavěna právě na tomto rytmickém opakování slovních obrazů, dosahujících až povahy hudební partitury.

Zásadní zlom v poetice Paula Celana přináší sbírka Mříže pro řeč (1959), kde definitivně nahrazuje hudební složku veršů slovním experimentem, přerývavou řečí plnou pomlček a rozdrobených slov, nebo naopak jejich složenin do vícevrstevných významů: „Celanovi se tu totiž podařilo relativně tradiční volný verš svých začátků totálně rozbít. Jako by trpělivý, ale vždy vášnivě zaujatý štěrkař roztloukal balvan za balvanem, kámen za kamenem, oblázek za oblázkem. […] Těžisko zápasu o šedší, nehudební verš, v němž vyšinutí z vazby je legálním stylovým znakem, se nyní přesouvá do končin jazyka, řeči. Sbírkou Mříže pro řeč si Celan nejen buduje, ale už vybudoval zcela svou, zcela specifickou poetiku, na níž setrval až do konce.“ (L. Kundera).

Tím se dostáváme i k dalšímu významnému prvku Celanových básní. Kladen je velký důraz na samostatná slova, která jsou tak posunuta do roviny symbolů reprezentujících určité metafyzické atributy. Tento zásadní krok byl naprosto nutný i z hlediska vývoje jeho tvorby, jelikož si už dál nevystačil s běžnými výrazovými prostředky k vyjádření prožívané surreálné skutečnosti.

V následující sbírce Růže nikoho (1963) se experiment rozvíjí v jiné rovině. Využívá k němu prodloužené ruce básně, umožňuje veršům vyprávět příběh, avšak následným popíráním sdělovaných významů dodává výpovědi zároveň i další rozměr: „V Růži nikoho je to překvapivě i problém orálního verše, tedy verše beroucího v úvahu možnost přednesu. Napovídá tomu i delší rozsah podstatných básní i jejich vnitřní uspořádání: opakování, ‚rozvíjení‘ tématu, použití vypravěčských prvků a přímé řeči, jistá rozvláčnost (pokud to slovo nechápeme hanlivě, nýbrž ve smyslu vláčnosti), časté rušení výpovědi převrácením významu v opak.“ (L. Kundera). Do veršů se opět vrací hudebnost, která je ovšem rozbíjena abstraktními metaforickými obrazy, plnými skrytých odkazů na dějinné reálie a osoby. To vše je ještě umocněno rozvíjením myšlenkových pochodů, jež následně zůstávají buď nedořečeny, nebo naopak svým převrácením popírají vlastní smysl. Jedná se tedy o velmi promyšlené kompozice, v nichž se jeví sdělovaná mnohovýznamovost jako jediné možné východisko z těchto ultimátních končin.

Sbírka Jiný dech (1967) otevírá závěrečné vrcholné údobí Celanovy básnické tvorby. Ta už pouze důsledně setrvává na své nekompromisní výpovědi ‒ totální askezi slov a postupném vymazávání vlastních stop: „Stále zřetelnější je jeho touha po ‚absolutní básni‘. Mohla by vést a někdy i vede prostě k oněmění. Text je jen odrazištěm, ‚to hlavní‘ je na bílé ploše kolem něho a za ním.“ (L. Kundera). Tento věčný boj na život a na smrt nemá nikdy žádného vítěze. Někdy srážíme soupeře, jindy sami sebe. Skutečný je jenom neosobní zápas, který se nepřetržitě odehrává na pozadí toho všeho.

Poslední sbírky Paula Celana Vláknitá slunce (1968), Nátlak světla (1970) a posmrtně vydaný Sněžný part (1971) jsou ve znamení věčného zápasu o vidoucnost. Staví autora i nás samotné před zásadní otázku po smyslu takového úsilí. Jak vlastně vyslovit nesdělitelné jinak než ústy němoty ‒ a pro koho vůbec?! Nezbývá nám nic jiného než přijmout vlastní lidská omezení a neustále v sobě překračovat neexistující meze, nesoudit ani nemlčet:

Pokusíme-li se představit si ‒ jaksi z ptačí perspektivy ‒ ‚lyrického hrdinu‘ Celanovy poezie, vidíme člověka, jenž ‒ obolavělý krutou minulostí i znesvářeným světem přetechnizované přítomnosti ‒ prochází skutečnostmi čtyřicátých, padesátých a šedesátých let, okolní krajinou, ‚krajinou duše‘ i ‚krajinou slov‘, realitou, která je mírně řečeno drsná, klade otázky, aniž se ukvapuje odpověďmi, své sociální a politické svědomí ani netlumí, ani nevypichuje, sarkasticky neuznává ‚písně pohodlného zažívání‘, bere však na sebe riziko poezie stejně tak ‚absolutní‘ jako ‚nečisté‘, riziko, které ‒ domyšleno ‒ může být i rizikem šílenství ‒ ‒ ‒ a vždy znovu atakuje řeč, aby o tom vypovídala. Tato výpověď lety nepozbyla na naléhavosti. Naopak. Paul Celan, básník, jenž vzešel z pomezí světů, kultur i dob, pracoval i v poezii v pomezních končinách. Hraniční čáru mezi skutečností a nevyslovitelnem zřetelně posunul.
L. Kundera.

Básník Paul Celan je nehynoucím důkazem, že do končin absolutní poezie vede cesta pouze přes hluboce prožívané lidství, lemované jeho radostmi i strastmi. Člověka, který s pokorou přijímá životní realitu takovou, jaká je. Není proto nutné dávat vlastnímu bytí nějaký zvláštní význam, ale zásadní je být v něm opravdově přítomný. Tak jako ve slovech, kde ani konkrétní pojmenování nezaručují jeho srozumitelnost bez aktivní účasti na zázraku stvoření. Jenom taková báseň má dar rodit…

VŠECHNO JE JINAK, nežli si myslíš,
nežli si myslím,
prapor dosud vlá,
malá tajemství jsou dosud živá,
vrhají dosud stíny, z toho
žiješ, žiji, žijeme.

_____________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

Paul Celan (ukázka překladu)

Kterýkoli kámen zvedneš

Kterýkoli kámen zvedneš ‒
odhalíš
ty, kdož se neobejdou bez ochrany kamenů:
obnaženi
obnovují celou tu spleť.

Kterýkoli strom porazíš ‒
otesáš
lože, na němž
duše se poznovu vzedmou,
jak by se nechtěla
ani tato
věčnost.

Kterékoli slovo vyslovíš ‒
děkuješ
zániku.

(Od prahu k prahu)

* * *

SVĚT vstoupivší k nám
do prázdné chvíle:

Dvě
žerdě stromů, černé
nerozvětvené, bez
suků.
Ve stopě po tryskáči ostře trčí
Jediný
svrchní list.

I my zde, v prázdnu,
stojíme pod praporem.

(Mříže pro řeč)

* * *

VŠECHNO JE JINAK, nežli si myslíš,
            nežli si myslím,
prapor dosud vlá,
malá tajemství jsou dosud živá,
vrhají dosud stíny, z toho
žiješ, žiji, žijeme.

Stříbrná mince na tvém jazyku se taví,
chutná zítřkem, věčností, cesta na Rus
stoupá ti k srdci,
karelská bříza
čekala
na tebe,
jméno Osip k tobě kráčí, vyprávíš mu,
co už ví, a on to přijímá, odnímá ti to, rukama,
odděluješ mu paži od ramene, pravou, levou,
místo nich připínáš svoje, s rukama, s prsty,
            s rýhami dlaní,
‒ co se utrhlo, opět srůstá ‒
tady je máš, vezmi si je, tady máš obě dvě,
jméno, jméno, ruku, ruku,
vezmi si je na záruku,
on přijímá i to, a ty opět máš
co je tvé, co bylo jeho,

větrné mlýny

vhánějí ti vzduch do plic, vesluješ
kanály, lagunami a grachty,
za svitu slov,
na zádi žádné Proč, na přídi žádné Kam,
            beraní roh tě zvedá
‒ tekiah! ‒
jak hlahol trub skrze noci do dne, auguři
se navzájem rozsápávají, člověk
má svůj mír, Bůh
rovněž tak, láska
se navrací do lůžek, vlasy
žen opět rostou,
dovnitř zavinuté
poupě na jejich ňadrech
se opět objevuje, rýhami
života, rýhami srdce procitá
ti v dlani, jež bederní cestou šplhala vzhůru ‒

jak se jmenuje tvá země
za horou a za rokem?
Já vím, jak se jmenuje,
Zimní pohádka, tak se jmenuje,
jmenuje se Letní pohádka,
tříletá země tvé matky, to byla ona,
to je ona,
putuje do všech stran, jako řeč,
zahoď ji, zahoď,
a najdeš ji zase, jako ten oblázek
z Moravského úvalu,
tvá myšlenka nesla jej do Prahy,
na hrob, na hroby, do života,
dávno
je pryč jak dopisy, jak všechny
lucerny, znovu
jej musíš hledat, tady ho máš,
je malý, bílý,
tu leží, za rohem,
u Normandie-Němenu ‒ v Čechách,
zde a zde a zde,
za domem, před domem,
je bílý, bílý, praví:
Dnes ‒ platí.
Je bílý, bílý, paprsek
vody jím pronikne, paprsek srdce,
řeka,
znáš její jméno, břehy
jsou plny visutých dnů, jako to jméno,
ohmatáváš je v dlani:
Alba. Labe.

(Růže nikoho)

* * *

ŽÁDNÝ PÍSEČNÝ UM UŽ, žádná písečná kniha,
            žádní mistři.

Nic v kostkách nevyhráno. Kolik
němých?
Sedmnáct.

Tvé ptaní ‒ tvé odpovídání.
Tvůj zpěv, co ví?

V hloubi sníh,
                    loubiní.
                                 ou ‒ i ‒ í.

(Jiný dech)

* * *

SNĚŽNÝ PART, vzepjatý, až k posledku,
v návětří, před
chýšemi
navěky bezokennými:

plošné sny
žabky vrhané
přes zrýhovaný led;

kdo z něho vytloukají
slovní stíny, sáhují
kolem krumpáče v
v tůni.

(Sněžný part)

Z němčiny přeložil Ludvík Kundera