Nakladatelství Host připravilo v roce 2023 druhé, výrazně doplněné vydání esejů, textů a skic básníka Miloslava Topinky Hadí kámen. Stěžejní část tohoto díla tvoří eseje publikované v šedesátých letech v Sešitech pro literaturu, které jsou doplněny dalšími záznamy z uměleckého světa literárního i výtvarného. Oproti původnímu vydání z roku 2008 (obsahujícímu texty z let 1966–2006) se jedná o soubor rozšířený o texty až do roku 2020, z nichž některé jsou zde publikovány poprvé. Tento více než pětisetstránkový knižní monument je rozdělen do šesti částí, které nás provádějí básníkovým myšlenkovým labyrintem, zahrnujícím více než půl století jeho vnitřního vývoje.

První část knihy otevírá stejnojmenný esej „Hadí kámen“, jenž nás uvádí do tajemné podstaty poezie, do její alchymie slova:

Provazy dávno již nejsou tak napjaty, hráze hrozí protržením. Každý nový verš zaceluje jizvu, jež tu zbyla po poesii minulé, přinášeje však s sebou zároveň novou, ještě hlubší snad jizvu, tím tížeji též zacelitelnou. Tajemství, k němuž se neustále blížíme, před námi ustupuje zároveň s naším přibližováním. Slova se otírají a rouška, zprvu tak křehká a průsvitná, zkamení a zahladí každou stopu. Skutečná očista se platí smrtí.

Nikoliv náhodou tedy sám název připomíná bájný kámen serpentinit (hadec), který se od dob starověku používal v Egyptě a římské říši k výrobě sarkofágů, votivních předmětů a náhrobků, obsahujících ve svých rytinách tajemné vzkazy budoucím generacím. Zároveň měl magickou moc chránit člověka před hadím uštknutím. Právě ze serpentinitu jsou tvořeny tyto základy stavby nesmlouvavé řeči, definující poezii. Básnický jazyk pak směřuje do jednotného proudu slov univerza ve stále přítomném čase:

Jsou čtyři druhy slov, co znají bráhmani, znalci Véd; tři z nich jsou skryty a teprve poslední se pronáší. První slovo odpovídá absolutnu, druhé tomu, co se uskutečňuje, třetí tomu, co touží po vyjádření, čtvrté pronesené, odpovídá výroku […] Poesie se stále pokouší v náznaku, útržku, torsu zaznamenat základní rytmus člověka, nalézt odpovídající rytmus řeči. Slovo poesie není pouze slovem čtvrtým, je krystalem, který se utváří všemi čtyřmi druhy slov. Nikdy, ani v případě maximálního zpředmětnění, se nepodrobuje pouhé existenci věcí. Slova nepřicházejí, mírná a nabízející se, slova je zapotřebí z řeči rvát…

Na těchto věčných základech je ovšem třeba stvořit novou, mimosmyslovou stavbu. Toho, co v nás stále hlodá a vrší naše mohyly jako němé svědky nedotknutelných končin. Postupně se zabydlujeme v tomto neosobním prostoru ve snaze vdechnout mu ducha a najít způsob jeho řeči:

Poesie vychází ze zářečí, ze zázemí řeči. Vychází odtud, kde řeč vzniká, kde pulsuje ještě v surovém, nerozlišeném stavu; kde je řeč proměnlivá a tekutá, kde ještě ‚hryže na kostech‘. Z tohoto zárodečného prostoru zářečí krystalizují, vynořují se slova, verše, torsa zvuků. Později se třeba rozpadají a ponořují se zpět do zářečí, do tekuté řeči slov, tvarů, gest, pohybů, zvuků, akcí, barev a dotyků. Poesie pak není vyjádřením myšlenek, citů, nálad, není ani nezávaznou hrou se slovy. Je řečí, ale řečí novou, jinou.
„Topologie nové, jiné poesie“

To ovšem vyžaduje totální lidskou proměnu, stvořit ze sebe jiného člověka, od prvních kroků se učit podprahovým vjemům. Stát se průhledným ve své podstatě, prozařovat skutečnost všemi smysly a na ničem neulpívat. Pouze se zrcadlit, nevrhat už žádné stíny. Pulsovat jako vesmír, stále jenom vyvrhovat a pohlcovat:

Vycházím z totální proměny člověka, ve vnímání, vidění, slyšení, v citlivosti vůči sobě, vůči vlastnímu tělu, vůči druhému, vůči tomu, koho miluji, v citlivosti vůči světu, živlům, hvězdám, kosmu.

Sem už nemůže ani mluvená řeč, za touto hranicí prochází řeč fyzickou proměnou, má vlastní éterické tělo, které propůjčuje zvuku hmat a sluchu zrak:

Řeč té poesie, o kterou mi jde, se dotýká, jako se dotýká světlo. Právě řečí jsme zapuštěni do skutečnosti, do vesmíru. Řečí ‒ dotýkáním. Dotýkám se kamene, ohně vody, větru, mraků, hvězd, dotýkám se těla. Dotykem vnímám, cítím, rozumím, miluji. Tím, že hladím kámen, že se ho dotýkám, dávám mu tvar, proměňuji ho. Ale zároveň tím, že hladím, tím, že se dotýkám, proměňuji se sám.

Dochází tak k vyhlazování osobních hranic, našich berliček dobře známého, vykolíkovaného světa. Přestáváme se v panice bránit, ztrácíme zažitou hmotnost vlastní přítomnosti, rozrážíme brány vnímání:

Dotknout se, dát pocítit tajemství této proměny, jakou je třeba zrození hvězdy, rostliny či člověka, tajemství proměny tohoto vesmíru a proměny člověka v něm, to vše je blízko toho, když se ptáme po smyslu poesie. Jenže je bezpodmínečně nutné rozbít tu skleněnou stěnu, rozbít tu skořápku naší citlivosti, našeho vnímání skutečnosti, vidění, slyšení, smyslů, cítění, myšlení, rozbít to okno.
„Rozvírání prázdna“

První oddíl textů nám přináší ucelenou a nekompromisní iniciaci básníka do transcendence poezie, která je zároveň i klíčem k jeho vlastní tvorbě:

V poesii jde o základní, bezprostřední zkušenost, vnímanou celým tělem, prožívanou skrz naskrz, až do morku kostí. Jde o to zahlédnout to, uvidět, projít tím tenkým hrdlem, a přepadnout jinam, do jiného prostoru. A zároveň být tady, být v tom, bezustání zde i tam.
„O poesii [poznámky na okraj]“

Druhou část otevírají osobnostní eseje o Josefu Palivcovi a Karlu Hynkovi Máchovi. Především pak text „Mácha vidoucí“ posouvá jeho obecně zažité vnímání z polohy romantické do hlubších rovin spirituálních autorů. Na podkladě citací jeho záznamů intenzivních prožitků nám Topinka odkrývá nový rozměr této tvorby, který překračuje dosud definované hranice pouhého literárního pohledu. Další stati nám přinášejí exkurz do českého poetismu, dada či poezie zaumu.

Rád bych rovněž upozornil na velmi zajímavý text „Environment“, který navazuje na původní básníkovy definice poezie a přidává jim další rozměr. Jedná se o pokus vymístit slova ze sevřené písemné formy do volného prostoru. Poskytnout jim vizuální, čichové i hmatatelné vjemy. Z jejich vyprázdněného obsahu stvořit místo k obývání bez dalších významů:

Text-obydlí je prostředí. Pokus o totální řešení.

Environment je zatím asi optimálním řešením.

Text či výtvarná kreace není nic vyčleněného. Není ornamentem. Jde ve vlastním slova smyslu o obydlí, o dům, možná že o chrám. Lidé však nepřicházejí do tohoto chrámu-obydlí svátečně oblečeni, poslechnout si zpěv, kázání, být účastni při modlitbě. Bez posvátné úcty před tím, co se v chrámu-obydlí děje. Zde nejde o nic výjimečného, mimořádného; zde nejde ani o extázi, ani o útěk před čímkoli.

Kdesi v Rusku snad dodnes ještě existují ,chrámy‘, kde se bohoslužby konají přibližně v té podobě jako kdysi. Lidé přicházejí a odcházejí, modlí se a zpívají. Chvílemi společně, chvílemi každý sám. Poslouchají hudbu a zpěv, zvuky i slova, vnímají architektoniku, stojí, sedí, klečí nebo popocházejí. Když jsou unaveni, uléhají a na nějakou hodinku si zdřímnou. Když mají hlad, rozestřou na zemi bílé plátno a jedí. Je zde vytvořen optimální environment. Trvá třeba i několik dní. Uzavřený prostor, pojatý ve veškeré totalitě.

Tento prostor je přesně a nezaměnitelně strukturován, přesně řešen; do všech důsledků. Je mimo. Mimo běžné starosti, mimo běžný život, myšlení, vnímání, gesta, práci. Je mimo a zároveň i uvnitř: v tomto světě, v tomto životě, který tito lidé žijí. Je zde i tam.

Tento text vznikl na výzvu Jindřicha Chalupeckého k chystané výstavě Nové cesty III v Gottwaldově v roce 1969, která byla nakonec zakázána. Na něj navazuje ještě další text s názvem „Environment KOSTRY PROSTORU“, v němž básník popisuje konkrétní objekt, který pro tuto výstavu připravil.

Třetí část nám přináší intenzivní vhled do francouzské poezie. Především pak na její vyhraněné básníky, jako jsou Charles Baudelaire, Henri Michaux, Gérard de Nerval nebo Arthur Rimbaud, jejichž nekompromisní přístup k vlastnímu životu a tvorbě byl pro mnohé následovníky velkou inspirací. Velmi sugestivně působící text „Skici k Gérardu Nervalovi“ posouvá slova až na hranici vyslovitelného:

Poesie rozvírá prázdno. Básník opravdu vidoucí nechce toto prázdno zaplnit, zacelit rýhu, jež po něm zůstala, ale rozevřít trhlinu v prostoru. Rozetnout strom, aby vytrysklo světlo. To, čemu se říká poesie, je vlastně světlo, vnímané celým tělem, nejen očima. Světlo, jež se prodírá trhlinou v obloze, tenounkou škvírou, úzkým hrdlem. Iluminace. Osvícení. Náhlý záblesk, a pak už nic. Samozřejmě jde ale především o žitou zkušenost, dotýkání se zakázaných či neprozkoumaných oblastí, hranic prostoru, těla, řeči. Jde o probouzení nového, jiného vnímání. Podstatné je uvidět to…

Ano, právě v Nervalově tvorbě se nám dostává přímé iniciace světlem, tak blízké i ostatním básníkům z této sféry. Tyto Topinkovy intenzivní poznámky jsou umocněny jeho básnickou zkratkou a poskytují nám mocné imaginativní obrazy. Prostupují bytost rozpouštějící se ve světelných záblescích. Je nesmírně těžké následovat tyto kroky ve své vědomé tělesnosti:

Nerval jde sám ulicí, brouká si jakousi tajemnou píseň, slyšenou jakoby v jiném životě. Stále upírá oči ke hvězdě. Jde k ní. Hvězda se zvětšuje, je už docela blízko. Nerval ze sebe strhává šaty, hází je kolem sebe. Zastaví se a se vztaženýma rukama očekává chvíli, kdy se duše oddělí od těla, kdy si ji hvězda jakoby magnetem přitáhne k sobě. ‚Čekám, až některá hvězda přitáhne mou duši.‘ Náhle záchvěv ‒ jako by se mu zastesklo po Zemi. Nerval klesá zpět. Obklopen noční policejní hlídkou, pere se s ní. Leží spoutaný na polním lůžku, snad na strážnici, snad už v blázinci. Před očima se mu míhají obrovské kruhy, do nekonečna. Kruhy jako na vodě. Pohybují se, tříští se, rozplývají, září. Nerval slyší, jak si kolem něho povídají o někom cizím. Hlas se ozývá v místnosti. A v kontrastu k němu druhý hlas, Nervalův dvojník. Nerval se chce na sebe podívat v zrcadle, ale vzápětí si vzpomíná, že každý člověk má svého dvojníka ‒ spatří-li ho, smrt je blízká. Zrcadlo, oslnění. Vstup do smrti zrcadlem. Nerval tedy ihned zavírá oči. Na chvíli spatří dva své přátele. Možná iluze. Ti žádají, aby jim byl vydán; ukazují na Nervala, ale ten nevnímá, že jde o něho. Vidí svoje záda. Vidí sám sebe, jak vychází z místnosti. ‚To je omyl! Pro mě sem přišli, a odchází někdo jiný!‘ Tropí povyk, zavírají ho. Probouzí se v ústavu. Světla a barvy se rozkládají.

Jedná se o jeden z nejintenzivnějších záznamů holé lidské existence, ostrouhané až na dřeň vlastních nehmotných kostí.

Další z esejů „Jsem tady, nebo tam, nebo jinde“ (věnovaný T. S. Eliotovi) obsahuje vyčerpávající komentář k Eliotově básnické skladbě Čtyři kvartety a upřesňuje reálie, které ji doprovázejí. Díky němu pochopíme i hlubší souvislosti použité metaforiky v jednotlivých částech kompozice.

Poslední oddíl je věnovaný textům o Arthuru Rimbaudovi, který je Topinkovým osudovým básníkem, k němuž se obrací po celý život. Na jeho Dopisy vidoucího (jež sám i přeložil) navazuje velice zajímavý esej „Heidegger a Rimbaud“, v němž Heidegger rozvíjí Rimbaudovy definice poezie v těchto dopisech a zamýšlí se nad jejich možnými důsledky:

René Char nám ve svém úvodu k výboru z děl Arthura Rimbauda (1957) ukazuje cestu. V pohledu, který zaujímá k celé Rimbaudově poesii, oprávněně zařazuje dva básníkovy dopisy z 13. a 15. května 1871 mezi ‚dílo‘. V tom z 15. května nám Rimbaud sám odpovídá, jakým způsobem básník zůstává ‚živý‘: když budoucí básníci začnou na horizontu, kam došel on sám: básník přichází k neznámu! Známe však dnes opravdu horizont, jaký Rimbaud uviděl? Váhám s odpovědí, jež zůstává otázkou. Básník nám ji pomáhá položit jasněji dvěma větami z téhož dopisu.“ A Heidegger cituje Rimbauda: „Poesie už nebude udávat rytmus Činu, ale bude vpředu… Jak máme rozumět Rimbaudovu vpředu? Způsobem ryze časovým, jako něco, co přijde? Jazyk poesie by měl být proroctvím, věštbou toho, co přijde? Nebo ono vpředu nemá žádnou vazbu na čas? Tím, že Rimbaud říká, že poesie bude vpředu, dává jí přednost před jakýmkoli jiným jednáním a konáním člověka? A co znamená dávat přednost v moderním světě industriální společnosti? Byla z toho pohledu Rimbaudova slova omylem? Ledaže by takto kladené otázky svědčily o tom, že poesie došla k neznámému, že se dotkla neznáma. A to právě dnes, kdy tak často téměř beznadějně bojuje, aby byla vnímána přednostně, vpředu… Jak máme rozumět Rimbaudovu vpředu? Když meditujeme o Rimbaudových slovech, pokračuje Heidegger, mohli bychom říci, že blízkost toho, co není přístupné, dosažitelné, zůstává v oblasti, kam se dostanou jen ti, z kterých se stávají básníci. Ani ti však nemohou nic než na tuto blízkost upozornit. Slovy, jež tuto oblast pojmenovávají.

‚Jaké je místo poesie ve skutečnosti?‘ ptá se Heidegger. Jaké jsou její možnosti? Připravuje člověka na nový pobyt tady na zemi? Nebo destrukce hrozící jazyku ze strany lingvistiky a informatiky podkopává nejen její přednost před vším ostatním, ale samu poesii? Rimbaud zůstává živým, pokud si položíme otázku, zda básníci a myslitelé zůstávají otevřeni potřebě stát se vidoucím neznáma. Ticho Rimbauda je něco zcela jiného než prosté zmlknutí. Jeho rozhodnutí ‚už nemluvit‘ znamená vlastně ‚bylo řečeno‘, ‚už jsem vše řekl‘. Slyšíme vůbec dostatečně jasně v tom, co Arthur Rimbaud řekl ve své poesii, i to, co již neřekl, o čem mlčel? A vidíme horizont, který zahlédl, k němuž došel?

Jak vidno, i napříč stoletími přežívá básník pouze svou ustavičnou pochybností. Tyto palčivé otázky jsou zároveň i široce rozkročenou odpovědí, která nehledá východisko. Takové poezii se nedostává slov a žije svojí vlastní existenci i v mlčení.

Čtvrtá část knihy začíná zásadním esejem „[Zkušenost proměny ‒ rozrýhnutí prázdna]“, která je věnována básníku Rogeru Gilbert-Lecomtovi, vůdčí osobnosti iniciační skupiny Vysoká hra. Na podkladě experimentální metafyziky Vysoké hry a Gilbert-Lecomtovy metafyziky nepřítomnosti, kdy každé věci je přiřazena naprosto konkrétní nepřítomnost, nám Topinka otevírá brány do bezmezných prostorů, směřujících k proměně lidské bytosti v rámci nehmatatelných struktur všehomíra:

Všechno zpochybnit, vše popírat a zároveň přijímat. Být zde a být i tam. Vlastě zde i tam zároveň. Uvnitř i mimo, nahoře i dole, zde i jinde. Rozbít hranice možného, uvést tělo do stavu co nejbližšího fyziologické smrti, a přitom zůstat bdělý. Nahlédnout za smrt, za rozhraní mezi životem a smrtí, a zaznamenat vše, co tam lze zahlédnout. Projít zdí, tunelem, průnikem, trhlinou do jiného světa, do světa ‚za‘, do jiného vědomí, do toho prostoru ‚pak už nic‘. A přecházet, prolínat tam a zpět. Gilbert-Lecomte tomu říkal ‚změna stavu‘. Naprosto jistě víme, že takový svět existuje, nemotorně po něm šátráme, ale nevíme si s ním dost dobře rady. Jen málokdo se dokáže podívat za tu bariéru, pootevřít prostor, kterému někdo říká tajemství, jiný bůh, jiný příroda či mezní stav vědomí…

Tato nekompromisní cesta následující znovustvořeného člověka není rozhodně pro každého. Vyžaduje od těchto jedinců totální nasazení, odhodlání zříci se všeho a zároveň nezískat nic uchopitelného. Pouze být ve vlastní neexistenci:

Jediná cesta je uvést se do stavu naprosté vnímavosti. ‚Vytvořit v sobě prázdno, navykat si na ně.‘ Prázdno jako svět kdesi mezi, meziprostor mezi skutečností a nicotou, prostor mezi smrtí a narozením, jak se o něm píše v Tibetské knize mrtvých. Prolínat do prázdna, prostoupit jím, nechat se jím rozpustit, pohltit. Přepadnout mimo poesii, do světla, do prázdna, tak jako mořská vlna přepadá do oceánu. Je zapotřebí se o to alespoň pokusit. Tak jako tibetští lámové. Nejprve zmizí nohy, potom zvolna celé tělo, konečně zmizí i hlava. Zůstane jen temný bod. Září. Vstupuje do mne, obyčejně mezi obočím…

Co k tomu dodat?! Doslova zlomit nad sebou hůl.

Z dalších statí této části určitě stojí za pozornost „[Hluboká rýha nepřítomnosti]“, text věnující se osobnosti básnířky a překladatelky Věry Linhartové, nebo rozhovor s výtvarníkem Karlem Malichem. V závěrečném textu této části, „Zlomky a skici (k) Petru Kabešovi“, Topinka navazuje na úvodní esej, kde v krátkých a intenzivních intervalech hledá možnosti, jak přežít tyto neosobní, odcizené stavy na tomto světě:

Proměna citlivosti. Probouzení nové citlivosti. V souladu s živly, s vesmírem, s přirozeným rytmem a zákonem, který je totožný pro list, kámen, hvězdu, motýlí křídla, pro spirálu ulity, větrného víru i mlhoviny… […] To vše boří jakoukoli jistotu. I jistotu smyslů, jimiž vnímáme skutečnost. Kdyby naše oči byly citlivé na neutrina místo na fotony, viděli bychom žhavá jádra hvězd. Zvuky lze vidět, jak víří, vytvářejí křivky v prostoru krajiny. Kdyby naše uši byly citlivé na širší škálu frekvencí zvuků, vyšší i nižší, slyšeli bychom i předměty, co mlčí ‒ kámen, hvězdu… […] Každým slovem mohu proměnit vše, čeho se dotknu. (V tomto smyslu jsou slova nástrojem, tak jako tělo.) ‚Země, říkají, a ona ihned vznikne‘ (Popol Vuh). ‚Nebe nebylo ještě pojmenováno, a proto nebylo‘ (mezopotámský epos o stvoření světa Enúma Eliš). ‚Chvílemi jsem se divil, že se setkávám s rozlehlými loužemi vody, zavěšenými jako mraky ve vzduchu, a přece tak hustými, že nebylo možné utrhávat z nich chomáče‘ (Gérard de Nerval: Aurélie)… […] Proměňuje-li se řeč, proměňuji se zároveň s ní. Slova jsou náhle křehčí, chatrnější. Stále častěji přecházejí do ticha. Trochu bezbranná. Pohyb, snímání, obnažování. Slova jsou náhle nahá…

Do těchto končin může vstoupit pouze vidoucí básník, doslovnost v tomto bezmezí už nemá místo.

Do páté části nás uvádí text „Sedm“, psaný pro volný cyklus časopisu Revolver Revue, v němž si autor může vybrat sedm výtvarných děl, které považuje za zásadní, a opatřit je vlastním komentářem. Topinkův výběr navazuje na výklad magické číslovky sedm, a proto začíná prehistorickým nálezem sedmi oblázků, poskládaných před více než deseti tisíci lety do tvaru lidského těla v Eynanu, jednom z nejstarších lidských sídlišť na svazích Galilejské pahorkatiny. „Možná nejstarší a zároveň nejprostší asambláž vůbec.“ Dále výběr pokračuje přes Lascaux a Fra Angelikovo Zvěstování až do nedávné současnosti, k výtvarným dílům Alberta Giacomettiho, Josefa Šímy, Karla Malicha a projekt Jamese Turrella Roden Crater. Tento autorův výběr tak propojuje výtvarné projevy člověka od dávných dob až po současnost.

V jednom z dalších textů se básník snaží v odpovědi na anketní otázku Co je spirituální poesie? nalézt definici tohoto u nás běžně užívaného označení a nastínit, jak vnímá jeho možné průniky:

Spiritualita je zmiňována jako ‚inspirační zdroj‘, umění je zase ‚zrozené v ohni duchovnosti‘, ‚ovívané meditativní bdělostí‘. Všichni jsou ‚totálně zasaženi‘, každý má ‚při styku s ním mystické zážitky‘. Interpretace jsou doslova prošpikovány ‚příklonem k hlubší duchovnosti‘, koketuje se s ‚hlubinnějšími vizemi s metafyzickým podtextem‘, s ‚novou spiritualitou‘. Pojem ,spirituální‘ proniká všude, od spirituální zpovědi přes duchovní růst a léčitelství, až třeba po spirituální neurolingvistické programování. K obrazu či básni pak máme přistupovat s jedinou otázkou: ‚Jak hluboko duchovní je toto dílo?‘ Jakub Deml by řekl: ‚Až ke kořenům.‘

(‚Nemyslím na nic jiného než na ta stehýnka až ke kořenům.‘)

Ale v poesii nejde o žádná mystická vytržení nebo duchovní exercicie. Nejde ani o žádné spekulace, žádná meditativní poselství. Poesie, či jak to nazvat, se dotýká prázdna, rozvírá je. To, čemu se říká poesie, je světlo, co se prodírá trhlinou v obloze, tenounkou škvírou. Iluminace, náhlý záblesk.

Samozřejmě že jde především o žitou zkušenost, s oním kategorickým požadavkem opravdovosti…

Toto je přesná definice spirituálního díla, které nás přesahuje nevynutitelnou nutností svého vzniku. Tuto skutečnost neovlivňuje naše vůle, pouze se skrze nás projevuje vyšší moc neosobní.

Závěrečná šestá část knihy se symbolickým názvem „Za…“ je souborem nekrologů uměleckých osobností, s nimiž pojilo autora i vřelé přátelství. Za všechny cituji z těch nejdůvěrnějších básnických:

Průchod smrtí. ‚Je to jako průchod úzkou puklinou ve skalní stěně.‘ Nangá Parbat, Kančendženga, Annapúrna, Everest. ‚Chtěl bych, aby mne pohřbili na stěně Lhoce, na přímé podprsni Everestu.‘ Musel jsem mu líčit krok po kroku výstup na Kilimandžáro. Sníh, mráz, varhany krápníků v kráteru na vrcholku. Sníh byl uvnitř modrý. A pod nohama oceán mraků, v němž jakoby trhlinou se klubal svět tam hluboko dole. Nahoře bylo ticho. Ticho jen občas přerušené poryvem větru…
„Za Ivanem Divišem“

‚Poesie je i zvláštní druh vnímání,‘ napsal Jiří Kolář. Úžasná citlivost básníka, naprosto si vědomého nutnosti proměny. Poesií se mu stává vše, je v čemkoli, lze ji dělat z čehokoli. Dopisy Boženy Němcové, dopis bratra Karla Hynka Máchy, v němž popisuje Máchovu smrt, nebo autentická svědectví z koncentračních táborů. Deníky, holé záznamy. Dopis, který přišel, útržek z novin, tramvajový lístek, náhodná událost zahlédnutá na ulici. Stopa, záznam, svědectví. Odkrývání nových vrstev. Něco o tom napsat, zaznamenat to.

A zároveň to zvláštní ticho, nepřítomnost řeči. Poesie nového vědomí. ‚Čekám nové umění, které možná nebude mít s tím, čím je dnes, mnoho společného. Něco docela jiného. Zatím sám nevím co…‘ 
„Za Jiřím Kolářem“

Prostor, do něhož Petr vstoupil, někdy možná bezděčně, při náhodném přeřeknutí či snem jako průchodem úzkou škvírou, jindy namáhavě, hlubokou rýhou po ostrém, neúprosném řezu, těmi ‚proniky promyky‘, jak říkal, ten prostor nikdy neopustil. Došlo k oné proměně, řeči, těla. Tělo to nevydrželo. ‚Tělo beze slov‘.

Ty vrypy se zařezávají hluboko pod kůži, obnažené verše jsou osekávány až na kost. Zámlky, úlomky novinových zpráv, torsa slov, fragmenty řeči. ‚A co s tím? Co s tím dál?‘

Pak už jen ticho. ‚Tak náhle.‘ Ticho, jež řeže do uší…
„Za Petrem Kabešem“

Bože, to ticho, tak strašné ticho způsobené básníky, ty němé hlasy poezie po něm.

Básník Miloslav Topinka nám ve svém esejistickém díle odkrývá cestu hlubokého vhledu do podstaty všech věcí skrze poezii, jakožto jedním z možných mystických prostředků k dosažení porozumění univerzu. Nejde tedy o pouhou literaturu, ve svých textech nám nastiňuje pravou moc slova, která nás provází už od počátku světa, jak je psáno už v bibli: „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh…“ Moc slova stvořit vesmír a pohnout světy. Proměnit člověka v jinou, všeobjímající bytost kosmu. Odhalit ty nejjemnější světelné struktury částic zahalených v černočerné tmě červích děr. Nalézt v sobě ryzí prázdno, které je základem každého stvoření.

Je tedy pouze na nás, jak uchopíme tuto třaskavou nálož proudících slov a jakým způsobem s ní osobně naložíme…