V těchto dnech vydalo nakladatelství Malvern mimořádnou publikaci z oblasti překladů francouzské poezie, a to především zásluhou nakladatele Jakuba Hlaváčka a básníka Miloslava Topinky. Jedná se o knižní reprint všech tří čísel revue skupiny VYSOKÁ HRA (LE GRAND JEU), která vycházela ve Francii koncem dvacátých a počátkem třicátých let minulého století. Jednotlivá čísla časopisu jsou přeložena do češtiny při zachování veškerého doprovodného materiálu, ať už jde o ilustrace, formát či typografii, tak jako v původní podobě revue. České vydání je navíc doplněno i o čtvrté číslo, které bylo sice připraveno k tisku, ale z finančních důvodů již nevyšlo. Po knižním výboru Vysoká hra, který vydalo nakladatelství Torst v roce 1993 (uspořádal a k vydání připravil Miloslav Topinka ve spolupráci s Ladislavem Šerým), se tedy jedná o další významný nakladatelský počin týkající se této ojedinělé skupiny umělců, která nemá v literárním světě obdoby.

Vzniku samotné skupiny předcházelo spíše iniciační bratrstvo spřízněných duší, založené v roce 1922 na remešském lyceu pod názvem Bratři simplisté (Phrères simplistes). Formovali ho tři názorově výjimeční studenti Roger Gilbert-Lecomte (přezdívaný Rog Jarl), Robert Meyrat (přezdívaný La Stryge) a Roger Vailland (přezdívaný Dada), později se k nim přidal i o rok mladší René Daumal (přezdívaný Nathaniel). Přesnou charakteristiku sdružení shrnul v prohlášení „Kdo jsme“ René Daumal:

Kdo jsme? Jsme čtyři, kteří rozbili lidská omezení, vydali se na cestu k osvobození sebe samých… […] Snadnost, k níž směřujeme, je tím, co teologové nazývají milostí. Za všech okolností a v každé situaci je slovo, které má být řečeno, gesto, jež má být učiněno: ne snad namáhavější než kterékoli jiné, ale právě jen toto slovo, právě jen toto gesto, a ne jiné. Takovou milostí je obdařen básník, prorok. Chceme-li dosáhnout duše a uchovat těla, musíme učinit tato těla uměleckými díly ‒ nemyslím tělesnou krásu, ale tímto gestem nebo slovem, jež je přesně a naprosto jediné na svém místě…

Hlavním důvodem vzniku tohoto společenství nebyla ani tak potřeba zakládat nějakou další uměleckou skupinu, jako spíše snaha společně usilovat o plnou duchovní realizaci lidské bytosti pomocí všech tvůrčích i mimosmyslových prostředků. Prorazit brány vnímání, uchopit skutečnost v její ryzí podstatě, která „se nenazývá“, ale pouze trvá. Nejde o žádný náboženský mysticismus, nejde ani o žádnou destrukční hru na život a na smrt, ale o nekompromisní postoj k vlastnímu životu, jehož naplněním je usilování o bytí v absolutní rovině jednoty všeho. I z toho důvodu skupina ve svých prohlášeních odkazuje především na svého předchůdce Arthura Rimbauda a jeho „ustavičné rozrušování smyslů“ jako možný prostředek k setrvání v nekonečné existenci právě zpochybňováním každého dosaženého cíle. Za tímto účelem její členové využívají vše, co je může posouvat dál a překonávat lidské, omezené hranice i vlastní strach, ať už jde o drogy, cvičení v nespavosti, různé přísné meditační a hypnotické techniky, vdechování těkavých látek, zadržování dechu až na hranici omdlení. Své odhodlání vytrvat utvrzují hrou v ruskou ruletu…

Po ukončení studií na remešském gymnáziu roku 1925 odcházejí Daumal a Vailland do Paříže, kde pokračují v přípravném studiu na vysokou školu. Gilbert-Lecomte zůstává z donucení otce v Remeši a připravuje se na studium na lékařské fakultě. Později následuje přátele do Paříže. Jediný Meyrat zůstává sám v Remeši, postupně se vzdaluje skupině, kterou definitivně opouští kolem roku 1927, a nastupuje dráhu úspěšného lékaře. V Paříži se simplisté zapojují do uměleckého dění a cítí potřebu jasně formulovat své názory, což vyústí v založení skupiny Vysoká hra. K jejím členům se postupně přidávají další umělci i osobnosti z řad literárních kritiků, výtvarníků či fotografů, lidí, kteří formují tehdejší umělecké dění v Paříži, např. M. Henry, P. Minet (pocházející z Remeše), A. Harfaux, A. Roland de Renéville, L. Pierre-Quint, Monny de Boully, A. Delons, P. Audard a další.

V této souvislosti je třeba rovněž zmínit významnou českou stopu, která provází skupinu od jejího vzniku. V říjnu 1926 se s Daumalem a Vaillandem seznamuje český básník Richard Weiner, který v té době působil v Paříži jako dopisovatel Lidových novin. Od prvního setkání cítí se skupinou vnitřní souznění, jež se stalo mocným impulsem k vlastnímu tvůrčímu vzepětí jeho vrcholných básnických sbírek i próz (Mnoho nocí, Mezopotámie, Lazebník, Hra doopravdy). Bohužel toto přátelství nemá dlouhé trvání a končí v posledních měsících roku 1927 dramatickým rozchodem. Byl to však právě Richard Weiner, který v červnu 1927 seznámil Vaillanda a Daumala a o něco později i Gilbert-Lecomta s českým malířem Josefem Šímou, který se stal jedním ze zakládajících členů Vysoké hry a její nedílnou součástí po celou dobu trvání skupiny (redigoval výtvarnou část všech čísel revue Vysoká hra). I když byl Šíma téměř o generaci starší, vnímal názorové průniky myšlenek jako zásadní, což výrazně ovlivnilo i jeho další tvorbu. Skupina se pravidelně scházela v jeho pařížském ateliéru a připravovala k vydání první číslo revue Vysoká hra. Šíma se sblížil především s Gilbert-Lecomtem, který od prvního okamžiku vycítil jeho nesmírný talent a souznění s vlastními myšlenkami. Gilbert-Lecomte napsal několik esejů o výtvarné práci Josefa Šímy, které jsou dosud vnímány jako zásadní při hodnocení jeho tvorby.

Lecomtův text „Čím by mělo být malířství, čím bude Šíma“ uváděl první výstavu skupiny Vysoká hra v galerii Bonaparte na Montparnassu v červnu 1929:

…K napsání básní Rimbaudových nebo Nervalových, k namalování obrazů Chiricových, Massonových či Šímových je třeba prožít veliké dobrodružství, vrazit nůž do dekorací citů, vědět, že formy se proměňují, že svět se vypařuje do snu, že halucinace se podstatně neliší od vjemu a že není možno vytknout určitý zdravotní stav za normální oproti jiným, tzv. patologickým jevům. Heslo: absolutní idealismus. Je třeba také věřit, že můžeme mít jinou znalost skutečnosti kromě té, kterou nám poskytují naše smysly. Je třeba se snažit vidět jako slepec, slyšet jako hluchý, čichat jako beznosý, ochutnávat jako němý, hmatat jako bezruký. Tím vším se dříve či později dojde k poznání, že ke vstupu do světa zakázaných zázraků vede jen jedna cesta. Tato cesta duchovního vývoje, jímž jedinec učiní v sobě prázdno, a aniž by přestal být sám sebou, stává se úhrnným součtem všech bytostí, tato cesta k absolutní mezi vědomí určuje antiindividualistické stanovisko a víru v naši filosofii účastenství…

Šíma se k básním a fragmentům Gilbert-Lecomta vracel i ve svém posledním tvůrčím období, kdy vytvořil svá vrcholná výtvarná díla, do jejichž názvů se promítají verše z Lecomtových básní a fragmentů (např. Poušť lásky s krystalickým pohledem).

Skupina Le Grand Jeu/Vysoká hra vznikla v prosinci roku 1927. První číslo stejnojmenné revue vyšlo s mírným zpožděním v červnu 1928. Tematicky se jedná o nekompromisní manifesty a zásadní definice samotné skupiny, doprovázené ukázkami z vlastní literární tvorby a výtvarným doprovodem. Mimo samotných členů skupiny jsou v čísle uveřejněny i příspěvky spřízněných umělců (Man Ray, Robert Desnos, Jaroslav Seifert v Šímově překladu). Ohlas na revue je díky poměrně vyhraněnému obsahu spíše negativní, jak z důvodu nekompromisně předložených základních principů vidění světa, tak pro zpochybňování běžného většinového konzervativního způsobu života. Nicméně i přes tyto skutečnosti bylo obecně vnímáno, že tady vzniká něco nového, znepokojujícího, těžko uchopitelného, co bude mít přesah do budoucnosti. V této souvislosti je třeba zmínit vztah mezi nově vznikající skupinou a surrealistickým hnutím, které se formovalo kolem André Bretona. Od počátku vzniku obou skupin panuje mezi nimi značné napětí, hlavně z důvodu průsečíku práce se sny a podvědomím. Ovšem tady veškeré spojení končí.

Zatímco surrealismus operuje především v rovině nevědomí a náhody, Vysoká hra se neomezuje pouze na tuto polohu, ale využívá všech dostupných prostředků k tomu, aby uchopila prožívanou skutečnost jako celek všemi smysly, které zahrnují jak vědomou racionální práci s myšlenkovou složkou, tak i tu mimosmyslovou. Proto přes veškeré původní snahy o možnou spolupráci, především ze strany André Bretona, který cítil v této konkurenci jisté ohrožení vlastního hnutí, nebyla snaha nikdy naplněna, ba naopak, postupem času vyústila celá situace v otevřený konflikt. Úvodní leták revue jasně vymezuje prostor vlastního směřování skupiny a definuje její postoje:

Vysoká hra není literární, umělecká, filosofická ani politická revue. Vysoká hra hledá pouze podstatné. Nic z toho, co si lze představit, není podstatné: současný západní svět zapomněl tuto tak prostou pravdu, a aby ji znovu našel, musí čelit mnohému nebezpečí, z nichž nejznámější a neobecnější jsou smrt… […] Především jde o to, aby si lidé zoufali sami nad sebou a nad společností. Z vyvražďování nadějí se rodí jediná krvavá a neúprosná naděje: být věčný odmítnutím vůle k trvání…

Už z tohoto úvodu je zcela zřejmé, že skupina vyvolá bouři nevole ze stran tehdejší literární kritiky i konzumní společnosti, protože svým nekompromisním postojem otvírá mnohá tabu, o nichž se obecně spíše mlčí. Navíc přijmout tyto myšlenky za své znamená ztotožnit se samotnou hrou na život a na smrt se všemi riziky a následky, které takové rozhodnutí s sebou přináší. Je zcela jasné, že jedinců, kteří budou ochotni následovat tento životní postoj i za cenu vlastního sebezničení a nemožnosti dosáhnout nějakých hmatatelných cílů, mnoho nebude. Ve svém úvodním prohlášení jde Gilbert-Lecomte ještě dál:

Vysoká hra je nenapravitelná; hraje se jen jednou. Chceme ji hrát v každém okamžiku svého života. Hraje se na ‚kdo ztrácí, vyhrává‘. Protože jde o to ztratit sebe. Chceme vyhrát… […] Postoj: je třeba se uvést do stavu naprosté vnímavosti, a tedy být čistý, vytvořit v sobě prázdno. Odtud naše ideální snaha učinit vše a v každém okamžiku otázkou…

Ano, v absolutním prázdnu neexistuje žádná identifikace subjektu a objektu ani žádné definice tohoto stavu. Nelze v něm ani setrvat, je možné pouze následovat jeho ustavičné proměny, zcela se v něm rozpustit. Gilbert-Lecomte dále pokračuje:

Nechceme psát, ale povolujeme si psát… […] Diskurzivní vědění a lidské vědy nás zajímají, jen pokud slouží našim bezprostředním potřebám. Všichni velcí mystikové všech náboženství by patřili k nám, kdyby byli zlomili obojky svých náboženství, jimž se nemůžeme podřídit… […] Proto nejsme individualisty: místo abychom se uzavírali do vlastní minulosti, kráčíme svorně spolu a každý si nese vlastní mrtvolu na zádech. Protože netvoříme literární skupinu, ale společenství lidí spojených týmž hledáním. To je náš konečný čin v pospolitosti; umění a literatura jsou nám jen prostředky…

Hlásá tedy cestu k absolutní svobodě, kam musí každý sám za sebe, s vědomím vyššího celku. Cestu nezatíženou žádnými dogmaty, předem zprostředkovanými zkušenostmi jiných ani zvolenými prostředky. Vyzývá k tomu stát se součástí širšího společenství, než je to lidské!

V duchu tohoto úvodu se nese i esej dalšího významného člena skupiny René Daumala „Svoboda bez naděje“, který rozvíjí nastíněné myšlenky:

Jediné osvobození je vydat sama sebe celistvě a naprosto v každém činu, a nikoli předstírat, jako bychom jen svolovali k tomu být lidmi. Ať se smísí tělo s těly po cestě, která je mu vytčena, ať plyne člověk mezi lidmi podle přírodního zákona. Je třeba odevzdat tělo přírodě, vášně a touhy zvířeti, myšlení a city člověku. Tímto odevzdáním je všechno, co utváří jedince, navráceno jednotě bytí; a duše, která ustavičně překračuje vše vytvořené, a jen proto je duší, je tím vrácena jednotě božské podstaty, jen prostým aktem vzdání se. Tuto znovunalezenou jednotu ve dvou podobách a v jediném skutku, který je spojuje, nazývám bohem, bohem ve třech osobách. Podstatou odříkání je přijímat vše, jako by bylo ničím… […] Nesnadná a jediná cesta k oproštění spočívá v ustavičném odvrhování berliček naděje, v rozbíjení všeho slibně pevného a stálého, v ustavičném protivení se svým žádostem, a v tom, že si nikdy nemůžeme být jisti vítězstvím…

Prvotním krokem je tedy vzpoura jedince proti vlastní podmíněné existenci a jeho odhodlání překonat své omezené hranice vnímání. K tomuto účelu je někdy nutné využít i krajní výše jmenované prostředky a techniky na hranici života a smrti, vedoucí ke zpochybnění prožívané reality jako jediné opravdové skutečnosti. Až na prahu takového fyzického a psychického vysílení se v člověku začne prolínat smyslová složka s mimosmyslovou a je zřejmá relativní existence a iluzornost všech jevů. Dalším krokem je oproštění se od těchto dějů, od snahy přikládat jim nějaký zásadní význam z hlediska absolutní jednoty bytí. Vzdát se všech nadějí a jistot, veškerého lidského ukotvení, které brání v dalším překračování sebe sama. Ano, absolutně svobodným se člověk stává až vzdáním se všech nadějí ve smyslu vyšší, nezatížené existence. Taková cesta je tvořena ustavičným odříkáním, rezignací na dosažení jakéhokoliv hmatatelného cíle, který by lidskou bytost utvrdil ve správnosti jejího usilování. Jedinou možností takového pokračování je integrovat nemožnost definitivního vítězství tak, jak ho známe z různých mystických spisů od počátku věků.

Ovšem v tomto případě se jedná o ryze individuální, plebejskou cestu jedince, nezatíženou žádnými dogmaty ani symboly různých ras a náboženství tak, jak to definuje Gilbert-Lecomte v eseji „Síla odříkání“:

…Každý, kdo hluboce touží po svém osvobození, musí dobrovolně popřít všechno, aby měl prázdno v duchu, a musí se ustavičně všeho zříkat, aby měl prázdno v srdci. Musí dospět k tomu, aby v sobě vyvolal stav nevinnosti, jež by byla ryzostí prázdna. A nikdy se nezastavit. Ani uvnitř vzpoury samé. Hrozí mu nebezpečí, že si vytvoří modly a bude se jim klanět. Vzbouřenec nesmí nikdy považovat svůj přítomný stav za konečný cíl. Musí mu unikat bičován úzkostí, jako již unikl otupělosti, která dřív tížila jeho život. Protože trvalá vzpoura se vydává v nebezpečí, že se stane sama sobě jistotou. Je nutno opustit tuto jistotu právě tak, jako všechny ostatní…

Je zřejmé, že první číslo revue je z hlediska skupiny a jejího vymezení vnímáno jako nejzásadnější, protože otvírá mnoho témat, překračujících nejen tehdejší dobový rámec. Naopak se dá říci, že se jedná o trvalou výzvu pro silné jedince i kdykoliv v budoucnosti.

Rok 1929 je z hlediska krátké existence Vysoké hry asi nejdůležitějším údobím skupiny, plným tvůrčích aktivit. V květnu 1929 vychází druhé číslo revue, tematicky zaměřené na Arthura Rimbauda, v jehož osobě i díle nacházejí členové skupiny svou hlavní inspiraci, ať už se jedná o jeho dosud nezveřejněnou korespondenci, o Vaillandův esej „Arthur Rimbaud neboli Válka člověku“ či o text Gilbert-Lecomta „Po Rimbaudovi smrt umění“. V tomto čísle jsou publikovány básně R. Daumala a R. Gilbert-Lecomta, M. Henryho, i R. Vitraca a V. Nezvala (opět v překladu J. Šímy), výtvarný doprovod tvoří ilustrace J. Šímy, A. Massona, A. Harfauxe a dalších. V témže roce se uskuteční první výše zmiňovaná výstava Vysoké hry v galerii Bonaparte, kde kromě Josefa Šímy vystavují Artür Harfaux, Maurice Henry a Dida de Mayo.

Dále vychází knižně korespondence Arthura Rimbauda s předmluvou Rogera Gilbert-Lecomta a Rolland de Renéville vydává svou významnou knihu Rimbaud vidoucí, kde rozvíjí myšlenku přímého vztahu mezi mystiky a básníky:

…Mystikové všech dob a vyznání užívali instinktivně nebo záměrně tytéž prostředky k témuž cíli. Jejich objevy mají obecný dosah a vytváří nápadnou jednotu všech náboženství. Jsou dostupny určitým bytostem, které dospějí zvláštního stavu vnímavosti buď jistými praktikami, nebo svými přirozenými vlohami. Tento stav umožňuje takový přístup ke skutečnosti, který lidé obecně ani netuší, a umožňuje inspirovanou výpověď. V dávnověku postihli nápadnou shodu mezi inspirací mystickou a básnickou a nečinili mezi nimi žádný rozdíl, používajíce týchž slov, když chtěli označit kouzla zaklínačů i slova těch, které navštěvují múzy…

Začátkem tohoto roku, 11. března 1929, došlo k slavné schůzi v baru Du Château na Montparnassu, kde se sešla skupina Vysoká hra společně se surrealisty se záměrem hledat společná východiska a možnou užší spolupráci. Toto setkání bylo ovšem ze strany surrealistů spíše záminkou k pokusu o rozložení konkurenční skupiny, který se postupně zvrhl v kádrování jejích jednotlivých členů.

Surrealistům byl trnem v oku především Vailland, který se v té době živil jako reportér bulvárního deníku Paris-Midi, což surrealisté vnímali jako přímý rozpor s morálním kreditem, definovaným Vysokou hrou. Ač na tomto tvrzení shledaly obě skupiny určitou pravdu (a Vailland je z tohoto hlediska vnímán asi jako nejrozporuplnější člen skupiny), její členové ho hájili tím, že se jedná o jeho soukromou aktivitu. Hádka vedla paradoxně spíše ke stmelení skupiny než k jejímu rozdělení. Přesto později k rozchodu Vaillanda s Vysokou hrou stejně došlo, protože tento stav byl nadále neudržitelný a jejich vzájemné odcizení bylo čím dál tím větší.

Rok 1930 se nese v duchu přetrvávajících konfliktů se surrealistickým hnutím, především s jeho vůdčí ideovou osobností Andrém Bretonem. Další pokus o rozložení skupiny tentokráte směřuje k záměru získávat jednotlivé členy Vysoké hry na svou stranu, což se později v několika případech opravdu povede. Vychází třetí číslo revue Vysoké hry, jehož hlavní příspěvky směřují k vymezení vzájemného vztahu a odlišnosti směřování a vlastního přístupu obou skupin a jsou především odpovědí na „Druhý manifest surrealismu“. Obecné teze formuluje Daumal ve svých dvou příspěvcích. Prvním je text „Surrealismus a Vysoká hra“, kde mimo jiné píše:

…Naneštěstí se automatický zápis, výklad snů atd. surrealistům příliš brzo stávají způsobem myšlení, myslícím mechanismem, jinak řečeno uspávacím prostředkem, který zbavuje nutnosti myslet. Prvotní nectností surrealismu, která je nectností obecně lidskou, je právě toto vynalézání stroje na myšlení. Není prostředku k myšlení: buď myslím, bezprostředně, nebo spím…

Druhým je pak jeho esej „Otevřený dopis André Bretonovi“, kde již hovoří o zásadních rozporech v přístupu k základní ideji vnímání:

…V odpověď na vaši zábavnou vědu máme průzkum všech postupů odosobnění, přenášení vědomí, jasnozření, mediálnost; máme neomezené (ve všech myslitelných směrech) pole hindských jogínů; soustavnou konfrontaci lyrického a onirického faktu s poučením na okultní tradici (ale k čertu s malebností magie) a na takzvaném primitivním myšlení…

Tímto prohlášením je definitivně zamítnuta jakákoliv další spolupráce se surrealisty. Další příspěvky třetího čísla tvoří eseje Gilbert-Lecomta „Strašný objev… jediný“, Daumalův „Nerval světloplachý“ a Delonsův „O jistých stálých sluncích“, básně P. Audarda, A. Delonse aj. Výtvarný doprovod tvoří ilustrace J. Šímy, H. Arpa, A. Harfauxe a M. Henryho. Koncem roku uspořádá skupina ještě výstavu portrétů J. Šímy v galerii Povolozky, uváděnou Gilbert-Lecomtem, ale ve skupině se začínají objevovat výraznější názorové trhliny mezi jejími členy.

Skupina připravuje čtvrté číslo revue (jež však již nevyjde), věnované především experimentální metafyzice. Narůstající rozpory a určité vzájemné antipatie jednot-livých členů začínají být nepřekonatelnou překážkou v další existenci skupiny. Je to poměrně očekávané vyústění v rámci širšího společenství a jeho vyhraněného směřování. Ve své podstatě je Vysoká hra opravdu metou pouze pro vyvolené jedince, a proto zcela logicky v určité fázi mnozí dospějí k nepřekonatelné hranici, způsobené jak strachem ze ztráty vlastní identity, tak nemožností uchopit krutou skutečnost nastolené neosobní reality. Především z těchto důvodů se skupina koncem roku 1932 definitivně rozpadá. Část členů přechází k surrealistické skupině, část tvoří mimo jakékoli skupiny, další se vydávají na nepříliš významnou osobní cestu, prostě jenom přežívají tuto hru.

Pouze dva básníci Vysoké hry pokračují dál, i když každý jiným směrem. Roger Gilbert-Lecomte pak jako jediný až do úplného konce. Jeho drogové experimenty postupně přerůstají v závislost. Za svého krátkého života stačí ještě vydat dvě útlé sbírky krystalicky čisté poesie Život, láska, smrt, prázdno a vítr (1933) ve výtvarné úpravě J. Šímy a Černé zrcadlo (1937). Umírá na Silvestra roku 1943 v 36 letech na tetan, jak si kdysi předpověděl ve své básni „Mystický tetanus“, zcela opuštěný přáteli, za jasného vědomí. René Daumal se v roce 1930 seznamuje s Alexandrem de Salzmann, žákem arménského duchovního učitele Gurdžijeva, a nastupuje cestu plnou přísných duchovních cvičení a odříkání. V roce 1936 vydává básnickou sbírku Protioblohy, v roce 1938 následuje útlá novela Velká pitka. Až do své předčasné smrti pracuje na románu Hora analogie, který je vlastně popisem jeho osobní mystické cesty a symbolicky zůstává nedokončen. Umírá v roce 1944, v 36 letech (stejně jako Gilbert-Lecomte) na tuberkulózu, částečně zapříčiněnou experimenty s vdechováním toxických látek v průběhu předchozích pokusů skupiny.

Fenomén Vysoké hry tedy spočívá především v tom, že naplňuje ve své podstatě vědomou hru na nesmlouvavé hranici vlastního bytí a nebytí, za opravdového propojení všech tvůrčích a životních sil lidské bytosti, vedoucích do dalších, nekonečných existencí. Hra, která nemá žádný začátek ani konec; hra, která si na nic nehraje, ale obnažuje lidskou bytost v té nejzranitelnější divoké podobě; hra, která nemá vítěze, jenom předem poražené, kteří ale s tímto vědomím stále ve hře pokračují…