Součástí autorova textového zakoušení sebe sama jsou proto četné návraty do minulosti, přesněji k příznačným epizodám z otcova života. Jejich cílem je s jistým ostychem polemizovat s jeho náboženským založením, respektive s rodinnou tradicí, která mu velela být evangelíkem, ale také zpřítomnit a předvést otcův náhled na smysl literatury a literární tvorby.
Kniha nazvaná Román pro pitomce je prvotinou doposud neznámého autora. Nicméně sedm písmen jeho příjmení nabízí informaci, která většinu čtenářů, přesněji literárních kritiků a znalců, naviguje k tomu, aby ji četli se silným předporozuměním, jež přirozenou a spontánní recepci překrývá mlhou předem daných kontextů a souvislostí.
Naštěstí nám moudří filosofové, například jistý Husserl, radí, abychom v těchto případech své vnímání daného předmětu začali krokem, který se nazývá epoché čili „zdržení se“. Neboli abychom podobná předporozumění uzávorkovali a přeskočili, a tak své poznávání nedeformovali předběžnými pseudojistotami.
… pitomce je sled dvaadvaceti krátkých próz, které podle autorova prohlášení vznikaly od poloviny roku 2023. A to v rámci Literárních surovin, pořádaných v Ostravě Ivanem Motýlem – komponovaných večerů, během nichž literaturou posedlí jedinci předčítají stejně postiženým své dosud nepublikované texty. Nabízená kniha je tudíž výsledkem rozhodnutí měsíc co měsíc oslovovat okruh spřízněných posluchačů dalšími texty, jež by mělo něco propojovat. Vyprávěními, která budou balancovat na hraně mezi autenticitou mého „já“ a svobodnou fabulační hrou, umožňující zakoušet alternativní rozměry vlastní existence: literární sdělitelnost mého mnohoznačného vztahu k sobě samému, k bližním, k předkům, ale i světu, v němž je nám všem dáno žít.
Přijetí této tvůrčí výzvy autora zprvu provokovalo k vytváření textů svébytných, chcete-li samostatných povídek: více či méně autobiografických sond do vlastní minulosti. Avšak s tím, jak se tato vyprávění vrstvila, začalo být zjevné, že se tematicky i myšlenkově provazují: ponoukají k vytvoření výpovědního celku. Dejme tomu románu, jenž bude s to vyjádřit autorovu cestu životem a jeho náhledy na to, co na ní je a není podstatné. Výsledkem jsou, řečeno s autorem, „existenční patlaniny“, jejichž smysl pro něj osobně (a snad i pro čtenáře) spočívá v tom, že „jsi to ty. Je to něco, co je autenticky tvoje“, neboť
je zvláštní, že vždycky zrovna ty sračky, co člověku život nadělí, co mu bez otázek naloží na hřbet, jsou autenticky jeho
s. 52.
… titul Román pro pitomce, může primárně působit jako pobuřující atak na potenciální adresáty autorské výpovědi. Už proto, že tito jsou v ní se zjevnou ironií promítnuti do groteskní dvojice Karel Jarý a Karel Bujarý: žvatlalů pojatých jako ztělesnění oné části literární komunity, pro niž se literární život naplňuje v okamžiku, kdy je hospodské tlachání o tvorbě, dílech a autorech možné kombinovat s náležitou konzumací kontušovky. Neboť je privilegiem literatury, že reprezentanti takovéto komunikační bubliny mají právo lidstvo a svět svobodně velebit i zatracovat… a pak spadnout pod stůl… nebo se tak nějak odpotácet; sníce o tom, že by literatura přece jenom mohla být něčím sociálně velkým a podstatným. I když my sami to vlastně – čertvíproč – neumíme.
Naznačená charakteristika potenciálních adresátů knihy je ovšem jen jedním z projevů autorovy potřeby sarkastické sebereflexe, primárně mířící do vlastních řad, tedy i na společenství, jehož se cítí součástí. V mých očích ji opodstatňuje fakt, že není dána sebejistotou toho, kdo si je jist, že má pravdu, a tudíž také právo ty druhé soudit, nýbrž spíše tvůrcovými pochybami o sobě samém.
Proto si troufnu tvrdit, že oním pitomcem, kterému je tento román především adresován, je autor sám: člověk, který si je vědom všeho, co v životě nedokázal – a přesto prostřednictvím textu hledá narativ, jenž by pojmenoval jeho identitu. A kácel falešné mýty a bohy.
… „román“ něčím oslovil, pak tím, že se zjevně zrodil z vnitřní potřeby vypovídat, respektive, jak by řekl Ivan Vyskočil, navázat dialog s vnitřním partnerem, co se skrývá v každém z nás.
V tomto dialogu se autor pokouší zjistit, proč mu zatím v životě připadla role pitomce čili outsidera. Jakkoli by totiž chtěl cestovat ke hvězdám a zažívat velká dobrodružství, žije a píše s jistotou, že stejně jako jeho předci patří k lidem brodícím se „ve všednodenních srancích“ (s. 53) – a nezbývá mu než naděje, že alespoň ty prožije a vykreslí pravdivě.
Jsou spisovatelé, pro něž se srance stávají výzvou k poctivému hledání „perliček na dně“. I řemeslníci, co srance a perličky chápou jako dobře prodejné zboží. Autor Románu pro pitomce ovšem patří spíše k těm, jejichž psaní vyrůstá z vnitřní potřeby své skryté bolesti tematizovat. Nikoli však mučednicky a sebedestruktivně, nýbrž s upřímným ironickým nadhledem. S jízlivostí, což mu umožňuje být tu a tam nekorektní a neúprosný a také oscilovat mezi provokativními náznaky a výslovnými odsudky.
Jeho literární alter ego se ostatně nikoli náhodou jmenuje Johanes Vrána, neboli je postavou odkazující k milosrdnosti Boha a současně asociující černého ptáka, jehož si obvykle vztahujeme k temnotě. Jednotlivé texty knihy se cíleně vyhýbají čemukoli, co by bylo možné vyložit jako lidský úspěch a vzlet. Mimo autorův zorný úhel tak zůstává například láska a vše další, co by člověka mohlo potěšit a pozdvihnout. A když se v jedné z kapitol dva kněží pokusí o ekumenické sblížení, nemůže to skončit jinak než groteskní katastrofou. Jako by autor neznal větší potěšení než možnost explikovat své pocity nenaplněnosti, neúspěšnosti, zmaru, zbytečnosti a míjení se s těmi druhými, jakož i tíživá rodinná traumata a z nich vyrůstající existenciální úzkosti.
Důležitou otázkou, znovu a znovu variovanou, přitom pro něj je, nakolik má člověk v našem světě jít za svým a nakolik se má a může obětovat pro ty druhé. A nakolik má být sám sebou sám všemu navzdory. I proti sobě samému.
… patří ke generaci, pro kterou individuální svoboda něčím samozřejmým – a právě proto se jí stává problémem, vyžadujícím si pojmenování i karikaturu. Postavy jeho vrstevníků spojuje pocit, že je život přinutil kráčet cestou, která jim není vlastní; například a zejména, když z vůle rodičů museli studovat něco, co je nezajímá. Jestliže tedy žádná z těchto postav nedostuduje, jde nejen o příznak vzdoru vůči stádnímu chování obyčejné populace, ale také o projev neschopnosti naplnit vlastní ambice.
To se týká nejen Johanese samého, ale i jeho sestry Dolores, třebaže ta je už svým jménem předurčena žít se samozřejmou potřebou pomáhat druhým. Své já nachází až po otcově smrti, v USA, byť i tam musí občas absolventce práv na Stanfordově univerzitě ukázat, jak se správně vytírá podlaha.
Epizody vnášející do knihy skrznaskrz „ostravské“ motivy života tam někde, v USA, jsou výrazem jistoty, že jednou ze samozřejmých svobod je zboření bariéry mezi domovem a cizinou, respektive možnost vnímat cizinu jako prostor, v němž si člověk potvrdí svou autenticitu. V románu toto vyjadřuje postava Vanessy. Ženy, která touží po tom, aby její život byl událostí, přesněji sledem událostí, které nikdy nezevšední. A proto musí jinam, do velkého světa, kde nejsou Češi a jejich každodennost a kde prý srance všednosti nerozbíjí touhu zažívat stále něco mimořádného. Z autorovy vůle je proto Vanesse dáno opustit nejen Čecha Johanese, ale následně i Američana Hanse Skiffonera, jenž nedokáže ocenit světovost světa, z něhož pochází, takže by se dokonce chtěl přestěhovat tam, odkud ona prchá.
Nedokážu odhadnout, nakolik je postava Hanse reálná a nakolik vyfabulovaná. Nicméně přiznávám, že ji vnímám spíše jako konstrukt. Čtu ji jako druhé z autorových alter eg, kterému je v narativní stavbě románu dáno vyjadřovat pohyb protisměrný tomu, jenž určuje postavy žen. Hans totiž díky dobře promyšlené náhodě pocítí touhu poznávat ono zvláštní a exotické Česko a naučit se česky. Takže román může uzavřít scéna odehrávající se pro Ostraváka právě tam, kde „my“ jsme nejvíc doma. Na ostravské haldě, kde se Hans potkává s Johanesem, aby zjistili, že sdílejí společný osud. Neboť ani jeden z nich nedokázal přelétavé Vanesse zabránit v tom, aby hledala svou autenticitu někde jinde. Domov s cizinou se tak náležitě prolnou, ať už se to jeví jakkoli pitomé.
… rovina autorova dialogu s vnitřním partnerem je ovšem utvářena jeho vyrovnáváním se s postavami předků, především s jeho/Johanesovým otcem a zčásti i s matkou.
Matka je v rámci autorského narativu postavou spíše vedlejší, klasifikovanou náznakem výtky, že uměla být vstřícná ke komukoliv s výjimkou vlastního muže. Naproti tomu autorovo zpodobnění předčasně zemřelého otce lze interpretovat jako jeho třetí alter ego. Jako další postavu umožňující mu vést dialog sám se sebou; se svou představou toho, co po otci zdědil, počínaje vážnou vadou srdce a nekonče potřebou psát.
Autorův přístup k postavě otce-spisovatele naznačuje již fakt, že jí dává rodové příjmení Vrána a křestní jméno Martin. Otec je mu tak temnou Vránou příběhu a zároveň Martinem čili „svatým bojovníkem“. A tato dvoupólovost prostupuje celý román.
Otec je v něm viděn a prezentován jako osoba podivínská, sobecká, zamindrákovaná a velmi chybující. Jako kvartální alkoholik, který jen málokdy dokázal se svými bližními adekvátně komunikovat, a přesto si vynucoval, aby se o něj všichni starali. Natolik, že se jeho smrt pro dceru Dolores stala vysvobozením. Současně ovšem pozadí autorovy výpovědi utváří úcta k otcovu spisovatelství a s tím spojené přesvědčení o jednotě života a díla. Neboť kdyby byl otec jiný, nebyl by i jako spisovatel jiný – a patrně horší?
Součástí autorova textového zakoušení sebe sama jsou proto četné návraty do minulosti, přesněji k příznačným epizodám z otcova života. Jejich cílem je s jistým ostychem polemizovat s jeho náboženským založením, respektive s rodinnou tradicí, která mu velela být evangelíkem, ale také zpřítomnit a předvést otcův náhled na smysl literatury a literární tvorby.
… musím připustit, že jméno Balabán adresátům knihy – tedy zejména všem Karlům Jarým a Bujarým, kteří nepochybně budou jejími hlavními čtenáři a posuzovateli – prováže autorovu výpověď s figurou jeho otce, tedy s reálným spisovatelem Janem Balabánem.
S tvůrcem, jenž je dnes jednou z mála legend, jež dokázala česká literatura vygenerovat – a to hlavně díky ostravským básníkům a kritikům, kteří jeho kult programově udržují a šíří. Neboť v opozici vůči obecně převažujícímu chápání literatury jako řemesla, jehož kvalita se měří zájmem široce pojatého čtenářstva, Jan Balabán má symbolizovat spisovatele, který psát musel a psal sebe sama. Tedy literaturu, jež se rodí z vnitřního nutkání.
Je tudíž víceméně samozřejmé, že Román pro pitomce bude čten a interpretován hlavně jako potomkova výpověď o mimořádné, takřka mytické osobnosti jeho zploditele a literárního předchůdce.
Básník Petr Hruška, jako hlavní apoštol otce Jana, toto ostatně zformuloval už v dovětku otištěném v přítomné knize. Lukášův portrét Jana Balabána může dle Hrušky dráždit, protože je k němu neuctivý. Nicméně hodnotou Lukášova psaní je, že vyjadřuje vzpouru vůči „přednastaveným schématům a přiděleným rolím“. Tedy něco, co má v naší postmoderní době i pro Hrušku evidentně vyšší hodnotou než pěstování přítelova kultu.
Zkuste proto i vy Lukášovu knihu číst bez přednastavených schémat, jako dílo svébytné.
Větrné mlýny
Oceňuji autorčinu snahu balancovat na hraně mezi vyvoláváním každodennosti a odhodláním ji rozkrývat skrze vyfabulované příběhové perličky, jež by měly čtenáře provokovat k uvědomění hlubšího rozměru smyslu našeho pobývání na této planetě. Zda ale toto v českém literárním kontextu když už nevybuchne, tak alespoň zacinká, neodhadnu. Sám za sebe přiznávám, že mi na poctivém psaní Simony Bohaté chybí drobátko více nadhledu, humoru, a hlavně spontánní ironie.
Opravdu nevím, zda je literatura dnes udržitelná. Nicméně fakt, že slovní projevy jejích příznivců jsou schopny ji kdykoli přivést k sebevraždě, je patrný.
… číst? Prostě proto, že ani psaní nemusí být navzdory autorčině skepsi pokaždé na hovno… alespoň pokud dobře volená slova mají schopnost myšlenkově pronikat pod povrch jevového… byť jen v náznaku a mnohdy jakoby mimochodem…
Někoho toto může oslovit, pro mne to však banalizuje a dehonestuje reálnou složitost a krutost autorem simulované doby. Zvláště když to vše je zliterárněno jazykem otřepaným, stereotypním a náležitě redundantním, který zkušenějšímu umožňuje zredukovat četbu na brouzdání prvními větami odstavců, aniž by o cokoli přišel.
Bendové potřeba hledat skrytý smysl jevového se promítá také do okamžiků, kdy její postavy cítí vnitřní potřebu překročit žitou přítomnost, popřípadě ji vztáhnout k problému smrti, viny a odpuštění. A to nejen na úrovni privátní, ve vztahu k mrtvým, s nimiž jim bylo dáno žít, ale i v obecnější rovině našeho vztahu k počínání našich předků.