Tématem Tvaru číslo jedenáct se stalo téma udržitelnosti literatury jako významného aktéra společenského života.

Přiznám upřímně, že v tuto chvíli opravdu nevím, zda je literatura udržitelná, tedy zda odolá náporu jiných médií, která dnes útočí na populaci zaplavujíce ji přehršlí vyprázdněných slov, pocitů, obrazů, gest a všelijakých narativů. Čím si však jsem jist, je, že literatura a myšlení a psaní o ní mají šanci pouze v případě, že neztratí schopnost pracovat se slovem tak, aby jen nesurfovalo po hladině jevového. Podstaty našeho světa uchopovalo a pojmenovávalo, nikoli jen efektně kašírovalo.

Proto jsem začal zoufale hýkat, když jsem zjistil, že nastolený problém udržitelnosti literatury mají vyjádřit právě názory Doroty Ambrožové a Jakuba Hauberta. Už proto, že ani u jednoho z těchto textů jsem si nebyl jist, je-li míněn vážně, nebo jde jen o rafinovanou mystifikaci.

Článek Jak přicházíme o volný čas není ani tak názorem, jako spíše oslavným čtením knihy Až skončí práce: Dějiny domácnosti a boje za volný čas. Oslavným proto, že Haubert je nadšen tím, že mu autoři této knihy konečně rozkryli hlavní špatnost, skrze kterou nás korporátní kapitalismus připravuje o základní svobodu.

Onu publikaci totiž napsali dva levicově orientovaní intelektuálové, Helen Hester a Nick Srnicek, kterým je už cizí tvrzení jakéhosi Engelse, že práce polidštila opici, a Marxovo přesvědčení, že prostřednictvím práce bude proměněn svět a nastolen Ráj. Oni jsou o krok dál: hlásají, že hlavní zlo je práce jako taková, čili nejen ta, kvůli které musíme každodenně kamsi chodit, ale i postpráce, kterou musíme vykonávat doma, když chceme předstírat blahobyt a pořádek  a vůbec tak nějak dobře vypadat. Čili udržovat korporáty shora vnucené normy čistoty, krásy, módy.

Existují už sice nějaké přístroje, které nám s postprací pomáhají, například automatická pračka, jenže ty jsou podle Haubertem obdivované knihy jen kapitalistická léčka, jež má lidstvo ještě více zotročit. Jsou tady totiž jen proto, aby posilovaly diktát spotřeby a lidstvo uzavíraly do klece nezdravého individualismu. Neboť kdysi byl prý na zemi ráj, kdy všechny postpráce byly vykovávány kolektivně, mezi sousedy, v rámci komunity, aniž by se přitom rozlišovalo mezi pohlavími. A k těm časům je třeba se vrátit. Stačí tedy, když všichni podpoříme vizi autorů a společně napravíme svět: budeme bojovat za postkapitalistický a postpracovní svět, v němž budou zrušeny všechny takové pitomosti jako rodina, a my se tak staneme blaženými členy svobodných komun, vytvořených po dávném a v praxi nikdy nenaplněném sovětském ideálním vzoru, kde pak bude pracovat jen ten, koho to třeba chvilku baví.

Jakub Haubert je touto vizí nadšen, i když trochu pochybuje, zda autory postulovaná sovětská harmonie je skutečně to pravé a reálné. Fakt, že se zpochybněním cíle padá i argumentace, která k němu směřuje, mu nedochází. Pro něj je důležitější si z knihy vycucnout náležité a následováníhodné ponaučení, které na sebe může aplikovat už dnes: nebude doma už uklízet, ostatně ani dřív tomu tolik nedal.

Myslím ale, že by měl jít ještě dál: přidat se k těm, kteří mají odvahu vzdorovat nátlaku korporátního násilí, co nás nutí nejen stále pracovat, ale také se pořád usmívat a vůbec dbát o svůj vzhled. Včetně toho, že se stále zbytečně den co den převlékáme do podomácku individualisticky vyčištěných oděvů, jejichž podoba je navíc diktována komerčním násilím. Pokud by se totiž takových odvážných rebelantů našla celá masa, zakrátko bychom všichni mohli radostně žít v časoprostoru bez rodin, ale i bez domova a možná i bez obyvatelných domů, čili by žádné uklízení a další postpráce nebyly nutné. Ostatně už dnes jsou mezi námi rebelové, co to na lavičce v parku umějí… A možná bychom takto mohli dojít až k tezi, že schopnost nepracovat může člověka řádně poopičtit.

To článek Doroty Ambrožové je z jiného těsta. Jeho autorkou je vynikající spisovatelka, která to o sobě ví – a také vždycky věděla, že svými prózami obdaruje lidstvo. A Češstvo by jí za to také mělo být – přinejmenším finančně – vděčné. Jenže svět je zlý a ošklivý a nechce platit.

Ambrožové cesta k publikovanému protestu se zjevně započala už v okamžiku, kdy se rozhodla napsat svou  prvotinu a byla tak nucena přistoupit na to, že ji po tu dobu bude živit její muž. Akceptovala tedy něco, přesněji: nadiktovala mu něco, co je evidentně projevem patriarchálně-maskulinního násilí. Učinila to ovšem jen dočasně, s jistotou, že po vydání debutu všichni seznají její genialitu a vše se změní, protože to bude ona, kdo navýší rodinný rozpočet o sumy, o kterých se manželovi ani nezdá. Neboť se jí dostane stejné odměny jako všem těm českým spisovatelům a spisovatelkám, co žili v dobách, kdy si jich a jejich děl ještě česká společnost vážila a kdy je stát řádně podporoval. Takže nemuseli dělat nic jiného než psát a hrabat prachy. Protože kdyby spisovatelství nebylo váženou a dobře placenou profesí, proč by nás s těmi všelijakými pisálky pořád otravovali ve škole?

Jenže ouha, Ambrožové kniha je venku, pár recenzentů napsalo, že je docela zdařilá, neb se trefila do současného trendu – a prachy nikde. Jak má chudák holka dál svým psaním obdarovávat lidstvo?

Překvapilo ji to do té míry, že začala pátrat po tom, jak jsou na tom ostatní současní spisovatelé – a ke svému úžasu zjistila, že taky nic moc. Hanebné! Kdo je vinen? Konkrétní nepřítel je jasný: napakovaní a pupkatí mafiáni, tedy nakladatelé a knihkupci, kteří tyjí ze spisovatelské práce. A také knihovny, které jejich knihy půjčují, aniž by z toho autoři cokoli měli. (O existenci kolektivní správy majetkových práv a o tom, že se knihovny na ní finančně podílejí, Amrožová asi neví nic.)

Co je ale dle ní nejhorší?  To, že vznik literárního díla musí iniciovat sami spisovatelé. Cituji: „Chtěla bych, aby se mluvilo o tom, že literaturu u nás víc než stát dotují rodiny a jednotlivci, kteří pro ni ukrajují ze svého volného času, ze své životní úrovně a často i ze své důstojnosti.“ Co s tím, Ambrožová sice nevysloví, nicméně ze způsobu jejího nastolení problému a argumentace je to zcela zjevné – byť patrně ani ona sama netuší, o co usiluje.

Stačilo by přece tak málo: třeba pod hlavičkou Českého literárního fondu, který už teď poskytuje trapně malé granty a stipendia, zavést systém celostátní podpory, jenž by dal každému jistotu, že v okamžiku, kdy se rozhodne napsat svůj první román, nebude už muset chodit do práce ani vykonávat domácí postpráce, a bude se tudíž moci profesionálně věnovat jen psaní. Od vydání první knihy by pak takové financování mělo být naprostou doživotní samozřejmostí, doprovázenou přirozeně navýšením poskytované částky tak, aby spisovatelům nic nebránilo ve svobodné tvorbě. Vždyť by nešlo o víc než jen o služnou pravidelnou mzdu pro pár desítek tisíc spisovatelů a spisovatelek… Tedy do chvíle, než by se to rozkřiklo a pro tuto profesi by se rozhodli i ti, co mají potíže s abecedou, ale nějak ten román zmáknou. Vždyť dnes už stačí zadat AI příkaz „napiš prózu o traumatech dívčího dospívání“.

Škoda jen, že autorku nenapadlo poukázat také na to, že současný systém je dvojnásob nespravedlivý, neboť literaturu dotují jak autoři, tak i čtenáři, a to tím, že si „rodiny a jednotlivci její četbou a kupováním knih ukrajují ze svého volného času, ze své životní úrovně a často i ze své důstojnosti“. Spojíme-li si to totiž se skutečností, že četba knih prokazatelně, bez ohledu na optimismus čtenářologů, statisticky poklesá a pro nemalou část populace se ztotožňuje jen s předmaturitním násilím, bylo by vhodné posílit udržitelnost literatury i náležitým financováním každého, kdo je ochoten současnou českou beletrii číst.

A pokud by se ale náhodou tento systém někomu jevil někomu příliš administrativně, či dokonce finančně náročný, možná bychom mohli vytvořit něco, co už tu kdysi bylo jako normální – či spíše znormalizované. Tedy ustanovit spisovatelskou organizaci pro vybrané a mezi nimi vybrat ty nejvybranější, jejichž díla by byla opakovaně a ve velkých nákladech tištěna bez ohledu na jejich prodejnost, což bylo doprovázeno i náležitým finančním ohodnocením. Případně by se to dalo ještě vylepšit ustavením obdobné organizace čtenářské, jejíž členové by byli náležitě honorováni za četbu spisovateli takto zvýznamňovaných knih. Pak by jediným problémem Doroty Ambrožové bylo proniknout mezi tuto elitu.

Opravdu nevím, zda je literatura dnes udržitelná. Nicméně fakt, že slovní projevy jejích příznivců jsou schopny ji kdykoli přivést k sebevraždě, je patrný.