Dovolím si tento text zahájit clickbaitem naruby, tedy konstatováním faktu tak suchopárného, že spíše odlákává, než přilákává pozornost: českou literární kritiku tvoří, co se týče formy, pestrá množina textů, která se neustále vyvíjí a proměňuje. Někteří autoři preferují spíše analytický přístup: v dílech napjatě sledují proměňující se funkce prolepse či metonymie, a když se to neděje, text je pro ně formálně plochý a nudný. Komparatisté raději porovnávají dílo s mezinárodním kontextem: občas se tak objevuje český Borges či Beckett, a když se neobjeví, příslušný kritik si postěžuje na českou provinčnost. Levicově angažovaní kritici zase vidí v literatuře portrét společenské reality: povedenou poému pak lze citovat během stávky nebo na demonstraci, naopak jiný text je pro ně výrazem předsudků o té či oné společenské skupině. A konzervativec bude v díle adorovat ztělesnění archetypů všeho druhu: nejčastější podezřelí jsou voda, oheň, matka a dítě – jiná literatura je jen nahodilá a poplatná době, fakticky „novinařina“.

Přístupů k tomu, jak psát literární kritiku, a ideálů i forem nespokojenosti, které tyto přístupy charakterizují, je v českém kontextu skutečně řada. Specifikum nejen české kritiky je přitom dvojí: za prvé, každý z těchto přístupů generuje jak výtečné texty, tak texty, které se jednoduše nepovedou; podají až příliš očekávatelný výsledek nebo nepodají – kromě slov – vůbec nic. Důvodem, proč literární kritika v rámci toho či onoho přístupu selže, je přitom mnoho, a není veřejným tajemstvím, ale běžně diskutovanou skutečností, že každý typ kritiky má své typické nedostatky. Za druhé, v české kritice rozhodně neabsentuje kritičnost ve vztahu k literárním dílům. Stačí jen letmý pohled na server iLiteratura.cz či recenze v Respektu, Hostu, A2 i Tvaru, aby čtenář pochopil, že mnozí naši kritici dokážou být pozoruhodně chladnokrevní. Občas dokonce může vzniknout dojem, že se pro daného kritika stala nesmlouvavost kategorickým imperativem sui generis.

Čím triviálnější jsou tato fakta o pestrosti nedostatků české kritiky a zcela běžné kritičnosti, tím obtížnější se stává otázka, z jakého důvodu Libor Staněk ve svém textu „Kritik není terapeut“ (H7O 11/2023) vnímá problémy současné české kritiky jako něco, co lze shrnout pod hlavičku „teror empatie“. Určitý typ podle něho chybné kritiky, spočívající ve shovívavosti, není v této perspektivě pouze typický: dokonce ovládl celé pole do té míry, že terorizuje ostatní. Autor této teze tak zjevně protiřečí faktům zmíněným v obou výše uvedených bodech. Otázka je proč.

Stranou lze nechat okolnost, že Libor Staněk je spíše nejednoznačný ohledně toho, co onou empatickou kritikou vlastně míní. Principem této kritiky má být, že se nechce příslušného literáta dotknout: údajně vzniká jakýsi interpretační „safe prostor“. Na seznamu pachatelů se ale ocitají všechny ne-negativní kritiky. Autor sem zahrnuje texty označující knihu za „čtivou“, „osvěžující“ či „citlivě rytmovanou ilustracemi“, aniž by se věnoval možnosti, že kritik nechtěl autora šetřit, ale jeho dílo se mu skutečně pozdávalo. I to se literárním kritikům stává.

Důležitější otázkou však skutečně je, proč se autor navzdory zjevnému faktu, že kritiky jsou u nás dobré i špatné z mnoha různých důvodů a že mnoho z nich je až dryáčnicky nesmlouvavých, rozhodl provést tak radikální synekdochu. Jeden typ zpozorované chyby, ačkoli ne zcela jasně popsané, se náhle stane zástupcem celku. Vše ovládla empatie.

Vyslovím tuto hypotézu: Liboru Staňkovi nešlo o to říci něco o současném stavu literární kritiky. Spíše má náklonnost k relativně novému řečovému žánru, který se i v odborné literatuře označuje jako kulturní války. Hlavním znakem tohoto typu mluvy rozhodně nejsou podrobné analýzy komplexních realit. V první řadě je potřeba nějak vymezit skupinu nepřátel a efektním způsobem na ni zaútočit.

Libor Staněk se zjevně rozhodl pro spíše konvenčního nepřítele: dnes už legendární přecitlivělost jakožto „nesporný“ charakteristický rys celé jedné generace. K přecitlivělým lidem musíme být empatičtí – a tento požadavek nyní přešel ve zcela zjevný teror, jemuž je třeba se postavit. Pro hypotézu, že text Libora Staňka má být spíše kulturní válkou než popisem dost složité reality, hovoří slovník běžný v tomto typu mluvy. Například se v textu dočteme, že

kritická energie tolik typická pro současné kritiky progresivistického diskurzu vyvěrá z horečnatého moralizování těch, kdo se jako autoři nebo kritici neprojevují dostatečně empaticky.

Samozřejmě nesmí chybět pochvala směřující k jedné straně barikády (Echo24) a útok na kohokoli, kdo obývá prostor za jejími hranicemi. Vše korunuje zmínka o „twitterové levici“, která má „buržoazně liberální charakter“ (autor zde pochvalně cituje kritika Hala Fostera).

Existují dva způsoby, jak reagovat na kulturní válečnictví. Jedním z nich je přeběhnout k té či oné straně a začít peskovat nepřítele: progresivistu, konzervativce, neomarxistu, přecitlivělou mladou generaci či naprosto cynického boomera. Anebo lze využít přístup, který doporučila v jednom rozhovoru americká novinářka Anne Applebaumová, komentující fenomén soudobého populismu:

Ta nejdůležitější věc je […] nedovolit populistům stočit konverzaci ke kulturním válkám, které chtějí vytvářet. Trik je vrátit diskusi zpátky ke školám, silnicím, nemocnicím, inflaci, zkrátka k obyčejným ekonomickým tématům.

V našem případě je potřeba seznam Anne Applebaumové významně rozšířit. Trik je vrátit diskusi zpátky ke školám, silnicím, nemocnicím, inflaci, metonymiím, Borgesovi, stereotypům, archetypům a mnoha různým důvodům, proč se kritika může dařit i nedařit. Výboje na adresu „progresivistů“ či kohokoli jiného si pak zasluhují jen letmou, spíše neempatickou kritiku, možná právě takovou, po jaké volá Libor Staněk.