Román v mnoha ohledech nese rysy deníkových záznamů či reflexí, a pokud terapeuticky funguje na autorku, jistě bude mít podobný účinek i na čtenáře, protože mnoho z nás stojí s hrůzou u obrazovek a emocionálně se vyrovnává s děním ve světě.

Dům v Matoušově ulici je skutečná pražská (smíchovská) reálie. Autorka v něm vyrůstala a později v dospělosti se do něj vrátila, aby tu pečovala o svou maminku stiženou Alzheimerovou chorobou. V domě žily slavné herečky…

Naopak spojení vypravěččina tónu a jazyka s ulítlým nápadem, jímž autorka překračuje hranice nežánrové beletrie, je právě tím, z čeho podle mne plyne čtenářský půvab a přitažlivost. Ochotně se řadím do fronty těch, kteří tvrdí, že budou s očekáváním vyhlížet další autorčiny počiny.

Je to kniha vzdálená současné produkci, je drzá a zábavná, dělá si legraci ze všeho, ze vztahů, rodičů, Gen Z, klimatické krize, Pražáků, a dělá to chytře. Její fascinace bitkami je zřejmá, snad i proto, že „[…] vzpomínky se drží ve svalech ještě déle než v srdci“ (s. 124).

Podobně nepřesvědčivě na mě působí ona úvodní bajka o Midasových oslích uších – to, co fungovat má, by fungovalo i bez tohoto zcizovacího efektu.

Balancováním na hraně román i končí – hrdinka o svém otci stále neví „vůbec nic“, i když se toho v mnoha ohledech dozvěděla až moc. V čtenářsky atraktivním, téměř detektivním zápalu protagonistka vykopala všechny kostlivce rodinné historie, kteří ještě drželi pohromadě, a odkryla rodinná a zároveň i vesnická tajemství.

Grotte obepíná živé i mrtvé ve strhujícím básnickém aktu. Básně tak nevšední síly můžou vzniknout jedině, pokud milujeme život a neobáváme se tolik jeho konce. A umíme toto rozpětí slovem rozeznít.

Ještě dlouho by se dalo psát o této sbírce, která při každém dalším čtení nasvítí nové podobenství, jako obraz, který jsme prve v galerii nesoustředěně minuli. Nové čtení přiměje k novému ztišení, postupně jsme ochotnější k vnímání mimo čas a hmotný svět, tak, jak průvodkyně určila.

Čtenářská očekávání spjatá s prozaickým debutem snad může zklamat jen vysoká míra lyrického ladění, autor Flory v sobě zkrátka nezapře básníka – byť civilnějšího ražení –, jehož doménou zůstává obraznost, niternost a atmosféra.

Text nabízí hodně otazníků a hodně interpretací. Že je Flora těžce identifikovatelná, zase tolik nevadí, ono to vlastně v rámci hororové strategie může i fungovat, ale celkově je tam těch náznaků možná až příliš (Ivanin muž, děti, babička), a není tak úplně jasné, kam tím autor míří.

Bendové potřeba hledat skrytý smysl jevového se promítá také do okamžiků, kdy její postavy cítí vnitřní potřebu překročit žitou přítomnost, popřípadě ji vztáhnout k problému smrti, viny a odpuštění. A to nejen na úrovni privátní, ve vztahu k mrtvým, s nimiž jim bylo dáno žít, ale i v obecnější rovině našeho vztahu k počínání našich předků.