Ano, je asi těžké se nad těmito básněmi dojímat sebelítostí, proto se jim zástup rekreačních čtenářů poezie nejspíš vyhne, ale zbývající hrstka ocení, stejně jako já, možnost něco takového číst a s autorem sdílet. Díky za to Větrným mlýnům i redakci Josefa Straky (otevřenost a pochopení pro tak odlišnou poetiku – bravo!). Nechtějte vědět, zda se mi ty básně líbí, jsou mimo kategorie líbivosti, jde tu spíš o drsnou a nebezpečnou krásu.

Toto odhalování je v poezii Petra Hrušky to nejoriginálnější a nejsilnější. Pokusila jsem se zachytit jeho meta-fyziku jako vidění neviděných i neviditelných světů.

Novela je nejen katalogem svérázných charakterů, ale i rafinovaným literárním záznamem lidské nejednoznačnosti a charakterové variabilnosti.

Camusův mor v Oranu je zase existenciální zkouška – odhaluje charakter lidí, kteří čelí absurdnímu zlu, jež nedává smysl. Jeho doktor Rieux nachází ve vytrvalosti a pomoci druhým svůj etický postoj. Mor na Pamukově Mingeru odhaluje nikoli charakter jednotlivců, ale vnitřní nekonzistenci společnosti jako celku; nejde mu o absurditu, ale o sociální, politický a historický chaos a jeho historickou podmíněnost.

Chodíte-li s někým léta na pivo, dozvídáte se něco i o jeho modlitbě; o jeho „spadnutí z koně“ v kapli arcibiskupského gymnázia. Jinak řečeno, proč Sam na sam z Bogiem překládá: S Bohem mezi čtyřma očima, popřípadě proč místo nabízející se cizoložnice či nevěstky volí spásonosnější představu: prostopášnice…