Odjakživa jsem četla, ale v pubertě jsem s textem začala více komunikovat. Četla jsem knihy, které mě tehdy přesahovaly. Navzdory tomu, že jsem jim ještě úplně nerozuměla a neuměla jsem z nich vyčíst všechny filosofické vrstvy, se mě hluboce dotýkaly. Byl to pro mě podstatný moment: toto cítím, když čtu nebo poslouchám hudbu nebo když se dívám na film.

Myslím, že literatura se brzy stane specifickým koníčkem. Jako když někdo sbírá staré hodinky nebo chodí na ryby. Přesně tak vznikne i skupinka lidí, kteří budou rádi číst rozsáhlejší texty. Ono ale pak nastává zvláštní paradox, vezmeme-li v úvahu, jak v této adaptaci na změnu zaostává škola.

Jsme mladá země a mládí touží po experimentování. Oficiální slogan Slovenska byl donedávna Good Idea – Slovakia. Při sledování sportovních přenosů v hospodách však obecenstvo dává najevo nespokojenost s good ideas. Bože, sakra, to snad ne, proč zas ten trenér experimentuje se sestavou a ani tenhle experiment se hrou na dva útoky nevyšel.

Kniha jménem Lvov je kandidátem na čtení historicko-kritickou metodou: nejde v ní jen o to, co se tu píše, ale stejně naléhavě i o to, kdo a pro koho píše – a tedy i o to, co se tu nepíše. Cesta dějinami města v minulých zhruba 150 letech podle Klevemana je objevná a napínavá, stejně jako smutná a znechucující. S lehkým kritickým odstupem ji možná budeme číst s větším užitkem.