Jana Oravcová: Na začátek bychom vás chtěly přivítat v Praze. Začneme jednoduše. Jak často sem jezdíte? Líbí se vám tady?

Líbí se mi tady jako každému, obzvlášť Slovákům. Mnozí moji přátelé jsou tak doživotní „čechoslovakisté“, kteří Prahu stále vnímají jako hlavní město. Ale já osobně jsem už tento sentiment odboural. Vidím dvě zcela odlišné země.

JO: Napsal jste knihu, jejíž děj se odehrává v Praze, a jistý čas jste zde strávil na visegrádském stipendijním pobytu. Jak jste tento pobyt vnímal?

Byla to pro mě cenná zkušenost. Měl jsem možnost navštívit prostory Filozofické fakulty, pracovat v jejím archivu, ale také konzultovat svá témata na arcibiskupství. Občas se mi zde při tom staly opravdu zvláštní příhody. V češtině se k tomu kdysi používalo výstižné, dnes už poněkud archaické slovní spojení „kouzlo nechtěného“. V románu jsem si například vymyslel detail, že postava vzpomíná na své studium v ​​Praze v roce 1971 a mezi jiným také na trolejbusy. Přitom jsem si byl jistý, že v Praze trolejbusy nejezdily. Ale shodou okolností jsem se během Pražské muzejní noci ocitl v Dopravním muzeu a tam jsem zjistil, že trolejbusy v roce 1971 ještě opravdu jezdily. Jejich provoz zrušili právě v období, o kterém vypráví postava románu – čili postava se nemýlila, mýlil se autor. Tehdy si člověk řekne, že to snad ani nemůže být náhoda. Taková nečekaná propojení si zaslouží místo v románovém příběhu.

JO: Ovlivňuje vás prostor, ve kterém žijete a tvoříte?

Ta kniha, o které jsem před chvílí mluvil, vznikla částečně v Praze, ale psal jsem ji i v Bratislavě. Nevím, jestli se ty části od sebe nějak odlišují – zda má bratislavská pasáž jiný charakter než pražská. Ale myslím si, že prostředí, ve kterém člověk žije, se do jeho tvorby promítne. Jednoduše ho to musí poznamenat a zanechat v něm stopu.

JO: Vnímáte citlivě rozdíly mezi kulturami, ve kterých se pohybujete?

Nevím, jestli je úplně korektní takhle to říct, ale věřím v existenci národních povah. Mnozí by možná namítali, že to zavání předsudky, ale já to vnímám jinak. Když přijdu do Česka, cítím, že český národ je opravdu jiný než slovenský. Když jsem v Budapešti, mám pocit, že maďarská mentalita je v něčem bližší té slovenské než české. Tyto rozdíly v uvažování a vnímání světa jsou pro mě nesmírně zajímavé. Právě odlišnosti jsou to, co člověka obohacuje. Vidět, že někdo přemýšlí jinak, pro mě představuje mnohem větší hodnotu než zjištění, že máme něco společného. Toho, co je stejné, si člověk nevšimne, takže ho to ani neobohacuje.

JO: Slováci tedy podle vás mají blíže k Maďarům?

Myslím si, že ano. Vnímám, že slovenská mentalita je emotivnější, a tím pádem i trochu iracionálnější. Zejména ve srovnání s tou českou. A pak je zde tisíciletá společná historie s Maďary, která se nedá jednoduše vymazat. Geny, tradice, kulturní vrstvy – to vše je hluboce promícháno. Pro mě jsou Maďaři národem, který má ke Slovákům mentálně nejblíž. Ne ke mně osobně, ale ke Slovákům jako k celku.

JO: A který národ je nejbližší k vám?

Národnost pro mě asi není úplně klíčová. Možná to souvisí i s tím, že se se Slováky příliš silně neztotožňuju. Potom si člověk položí otázku: ke komu jinému bych se vlastně mohl hlásit? A odpověď zní: k nikomu.

Tímea Zvoláneková: Ve svých knihách zobrazujete Slovensko specifickým způsobem. Vždy v jeho rozmanitosti jako svět plný různých kultur, národností i náboženství. Nikdy to není jen Slovensko ve své homogenní podobě. Co vás na této rozmanitosti přitahuje?

Když mluvíme o etnické stránce identity, fascinuje mě zejména období, ve kterém různá etnika dokázala spolužít. Například v Levicích, kde začíná můj román Stalo se prvního září, tvořili židé více než deset procent obyvatelstva. Měli jiné náboženství, jiné tradice a do jisté míry i jiný jazyk. Navzdory těmto rozdílům žila celá staletí bok po boku v rámci jedné komunity. Dnes se často mluví například o Berlíně jako o multikulturním městě, ale slovenská města byla v minulosti mnohem rozmanitější. A přitom nešlo o to, že by se etnika musela sloučit do jednoho globálního guláše. Pointa byla v toleranci. Židé měli šabat a křesťané neděli, a to je v pořádku. Pokud lidé v minulosti věděli, že v sobotu židé nebudou prodávat na trhu, tak si ho naplánovali na středu, aby i židé mohli přijít. Toto je pro mě skutečný multikulturalismus – ne slévání identit, ale jejich soužití a vzájemné respektování.

TZ: Je pro vás otázka identity osobní téma? Jak vlastně vnímáte svou identitu?

Před sto nebo sto padesáti lety by byla během podobného rozhovoru položena otázka: „Jste více Slovák, nebo křesťan?“ To by byly dominantní identity. Dnes je zajímavé, že pokud někdo zdůrazňuje, že je Slovák, hned je považován za nacionalistu. Křesťanská identita je v současnosti minoritní. Představuje jen pár procent populace nejen v Česku, ale také na Slovensku. Tím, že se tyto tradiční identity potlačily, vznikl mezi lidmi zoufalý boj o identitu. Každý jednotlivec dnes hledá svoji skupinu, ke které by mohl patřit. Pro středoškoláky to může být identita milovníka nějaké hudby, ale stejně tak důležité jsou i různé sexuální identity. Nezajímá mě vlastní identita, fascinuje mě okolí, to, jak lidé svou identitu hledají a jak za ni bojují.

JO: Ve vašich knihách hrají klíčovou roli spíše malé dějiny – příběhy obyčejných lidí. Nezdůrazňujete velké historické události, místo toho cílíte na každodennost. Proč je pro vás tato perspektiva zásadní?

Velké dějiny často ovlivňují národní ideologie. Proto je pro mě zajímavější každodennost a hlavně, co si lidé tehdy mysleli. Historie je příběh a je to to nejlepší, co máme. Kdyby zde seděl někdo, kdo by nám vyprávěl o svém životě formou oral history, i on by měl podvědomě tendenci zaujmout. Možná něco zveličit nebo přidat něco, co nebude úplně pravda. Totéž dělali i historici, a ne vždy jen z politických důvodů. Možná i proto se soustřeďuji na dvacáté století, které jsem měl příležitost vnímat i přes vyprávění rodičů a prarodičů. Autentické vzpomínky mají pro mě obrovskou hodnotu. Například moje babička si pamatovala, že když chodila do uherských škol, bylo nepřípustné říct něco slovensky. Považovali to za velký prohřešek. Myslím, že osobní zážitky a zkušenosti jsou mnohem důvěryhodnější a cennější než jakákoliv dobová politická vyjádření.

JO: Než začnete psát knihu, děláte si nějaký vlastní výzkum?

Vzhledem k tomu, že se moje knížky často odehrávají ve dvacátém století, musím dělat výzkum. I když samozřejmě čerpám také z toho, co mi řekli rodiče. Výzkum byl pro mě důležitý a vždy jsem k němu přistupoval poctivě. Právě to byl pro mě nejzajímavější proces, protože jsem u něj objevoval neuvěřitelné příběhy, například ty o politicích. Osobně mě fascinuje příběh Rudolfa Slánského, komunistického, velmi kontroverzního papaláše. To je neobyčejný příběh od začátku až po jeho trest smrti. Člověk, který rozbíhal politické procesy v československé justici, se stal jejich nejspektakulárnější obětí. Revoluce sežrala své dítě. Vynikající drama, silný příběh, jaký by člověk nevymyslel. I proto je pro mě výzkum tak zajímavý. Skutečné dramatické události pak literatura musí do určité míry zjemnit.

JO: Snažíte se náročné historické momenty ve svých knihách zpracovat citlivěji?

V románu Matky určitě ano. Odehrává v gulagu a při psaní jsem se dostal k tak neuvěřitelným informacím, například o zacházení s novorozenci nebo těhotnými ženami, až jsem si říkal, že s nimi v příběhu pracovat nemůžu. Nedokázal bych je zpracovat způsobem, který by byl pro mě emocionálně přijatelný. Proto jsem si vymyslel vlastní verzi gulagu –
malou vysunutou jednotku, kterou vězenkyně nazývaly „arťok“, což byl takový luxusní pionýrský tábor pro děti za komunismu. Tam se nemají špatně, nehladoví, pracují jen tolik, kolik dokážou, a neumrzají. Rozhodl jsem se to zpracovat takto, ale chtěl jsem být korektní vůči historickým realitám, a tak jsem čtenáře upozornil, že samy vězenkyně říkají, že jinde by to bylo mnohem brutálnější.

TZ: Je pravda, že ve vašich knihách čtenář nenarazí na surový realismus typický pro slovenskou produkci. Místo toho v nich často necháváte prostor i pro něco hezkého. Je to záměr? Hledáte vědomě lidskost a naději i v těch nejobtížnějších situacích?

V mnoha lidech se nachází něco dobrého. Mám v rodině čtrnáctiměsíčního chlapečka, učí se mluvit a je to opravdu milé. Když jsem sem cestoval, poslali mi ho na videu, ale vzápětí mě napadlo, že i Adolfu Hitlerovi bylo jednou čtrnáct měsíců. Všichni jsme přece začínali jako malé děti, v každém člověku muselo a musí být něco dobrého. Lidé se milují, zamilují se, ožení a mají děti, ať je doba jakákoliv. Takový je evoluční mechanismus člověka – chce přežít za všech okolností. Pamatuju si, jak se rodiče během normalizace, když jsem byl ještě dítě, vyjadřovali k systému, že je třeba mlčet a hledat protekci. Ale i tak se snažili přežít a být šťastní, byť jen v mezích zákona.

JO: Pokud se ocitnete v těžším období vy, co vám dokáže přinést radost?

Během života jsem zažil dost na to, abych se mohl alespoň občas povznést nad vlastní zkušenost. Zmínil bych jednu epizodu. Napsal jsem krátký román s názvem Klinika. Je to příběh staršího muže, podobného mně, který bilancuje svůj život. A právě u této knihy jsem si uvědomil, že psaní je stále něco, co mi přináší i po tolika letech radost. V případě Kliniky mělo psaní až terapeutický účinek. Ve slovenštině máme výraz „vypsat se z něčeho“. Přesně to se mi stalo. Vylil jsem na papír problémy, které mě trápily, i když zpětně se na ty skličující momenty života dívám s odstupem a ironií. Díky té knize už některé věci neberu tak vážně, proměnily se v grotesku.

TZ: A přitom zrovna Klinika je příběh bez konce. Poslední stránky z knihy jsou vytrženy. Bylo to něco, co jste cítil i vy osobně, když jste se vypisoval ze svého života? Že se některé věci prostě nedají uzavřít?

V Klinice jde o pochopení mechanismů života a o rezignované akceptování sebe sama. Hlavní hrdina si uvědomuje, že se už nezmění, protože kdyby se zásadně změnil, už by byl jiný člověk. Na vytržených stranách by příběh mohl pokračovat, ale nová traumata, selhání a omyly by byly jen variacemi na ty staré.

JO: Má pro vás literatura význam při zachovávání a formování historické paměti v současné době?

Neztotožňuju se zcela s názorem, že v historii už všechno bylo a všechno se opakuje. Určitá poučení z každé historické události přece jen plynou. A právě literaturu považuju za dobrý nástroj pro komparaci s minulostí, a to v negativním i pozitivním smyslu. Současnost není vrcholem dějin. Technologicky možná ano, z hlediska etiky nebo politické kultury zde však byla i lepší období. Proto je třeba si připomínat, že někdo někdy se na svět mohl dívat úplně jinak.

JO: Vnímal jste někdy své knihy jako prostředek k vyrovnávání se s kolektivním traumatem?

Když jsem před patnácti lety psal Stalo se prvního září, bylo období slovenského státu, včetně vyhánění Čechů či poválečných deportací Maďarů, ještě vnímáno jinak. Například v tom dnes ve slovenské společnosti vidím rozdíl, mnohem lépe se už vyrovnáváme s vlastní minulostí. Ale teď neříkám, že mou ambicí bylo v románu edukovat nebo působit moralisticky na národ, ačkoliv je možné, že to tam nějakým způsobem proklouzlo a zůstalo v textu přítomno. Zda to někoho ovlivní? Možná jednoho nebo dva čtenáře, tři už asi ne.

JO: Dočetla jsem se, že jste si povídal se svým otcem a později vám připravil své vlastní memoáry, které jste použil jako zdroj při psaní. Je něco, co vás na nich zaujalo nebo změnilo váš pohled?

Otec mi vyprávěl různé epizody, které se pak dostaly do knihy Stalo se prvního září. Říkal je vždy jako samostatné příběhy. Některé z nich byly neuvěřitelné. Například v knížce je příběh o jeho příteli z dětství, který zbohatl v Americe díky receptuře na instantní míchaná vejce. Jediná odlišnost je v tom, že ten kamarád mého otce zbohatl během korejské války, ale mně se to více hodilo do období války ve Vietnamu, takže jsem to posunul o deset let. Teprve když jsem měl před sebou všechny ty příběhy pohromadě, došlo mi něco, co jsem si do té doby neuvědomoval. Vždy jsem si sice myslel, že dějiny Československa ve 20. století byly plné absurdit, ale to jsem uvažoval jen o „velkých dějinách“, až když jsem viděl otcovo vyprávění, které nebylo ani chronologické, jen série epizod bez časové osy, uvědomil jsem si, že absurdnost pronikala i do životů obyčejných lidí.

TZ: Jak balancujete faktografii s fikcí?

Vždy když pracuju s historickými fakty, mám strach, že mi něco unikne nebo že něco dezinterpretuju. Například román Matky, který je o gulazích, vyšel ukrajinsky, a z toho jsem měl velké obavy. Na Ukrajině měla skoro každá rodina někoho v gulagu a já se bál, že v té knize objeví naprosto nepřijatelný nesmysl. Proto jsem prosil redakci, ať to dají někomu přečíst, buď staršímu člověku, nebo ještě lépe historikovi. Oni to udělali a následně mi řekli, že historik nenašel žádnou hrubou chybu vůči faktům a přišlo mu to víceméně únosné. Tehdy mi spadl kámen ze srdce. Jako berličku při způsobu, jakým jsem používal historická fakta v knize Stalo se prvního září, jsem použil i grotesku. To mi dovolilo vymýšlet si, zveličovat, přehánět. Groteska snese všechno, ale vůči faktům mám velkou pokoru.

JO: Vaše knihy vycházejí v různých překladech. Myslíte při psaní i na to, jak na ně budou reagovat čtenáři z jiných zemí? Je to přece jen jiný kulturní kontext, jiné interpretace…

Některé věci jsou nepřenosné. Už v nedalekém Polsku se některé naše reálie zdají jako naprosté kuriozity, že tomu nechtějí věřit. Stalo se mi to také u knížky Legenda o jazyku, která se odehrává v roce 1971, krátce po vzniku federace. Píšu, jak ze Slovenska „vyváželi“ Slováky do Prahy, aby se naplnila kvóta výskytu Slováků ve federálních úřadech. V Polsku to bylo naprosto šokující. Vůbec nevěděli o tom, že zde existovala po celou dobu federace řevnivost. Pamatuju si na jedno takové setkání s polskými čtenáři. Tehdy se mě hned na začátku moderátorka zeptala na toto téma a lidé se začali ptát na detaily a nakonec jsme hodinu mluvili o federaci, ne o knížce.

JO: Můžete mi říct více o tom, jak polští čtenáři reagovali na fakt, že Slováci přicházeli do Prahy, aby zaplňovali kvóty?

Brali to velmi vesele. Přišlo jim to tak absurdní, že se smáli každé mé odpovědi. Ptali se na další a další detaily, jakým jazykem se mluvilo v televizi, v jakém jazyce byla psána hesla na 1. května, jak fungovalo školství, co se stalo se Slováky, když se Československo rozdělilo. Vysvětlil jsem jim, že neměli problém, protože i tak už po čase mluvili česky. Pro Poláky to bylo fascinující. Jako by se Slováci přestěhovali do Paříže a časem převzali jazyk domácí populace. No a když jsem jim zmínil, že prezident Husák střídal český a slovenský jazyk ve svých projevech podle jakéhosi divného klíče, možná v poměru dva ku jedné, podle počtu obyvatel, byli naprosto uneseni. A když jsem se dostal k tomu, že i docela nedávno byl českým premiérem příslušník slovenské etnické menšiny, to je už úplně dorazilo.

JO: Setkali jste se někdy s historikem, který měl vůči vašim knihám nějaké výhrady, že měníte historii?

Ne, nepotkal, ale když měl román Legenda o jazyku vyjít v českém překladu v Hostu, dali jsme ho na přečtení jednomu panu profesorovi. Ten řekl, že to bere jako románový příběh, ne všechno mu tam sedí, ale žádná hrubá chyba se neobjevila.

TZ: A co zahraniční literární ohlasy na vaše knihy? Jak je lidé vnímali?

Mám jednu knížku, která v českém překladu vyšla pod názvem Malá dunajská válka. Vyšla i maďarsky a je o válce mezi Slovenskem a Maďarskem, která se odehrává letos, respektive v knize je to napsáno jako „příští rok“ – tedy každý rok je „ten příští“. Knížky si na Slovensku nikdo nevšiml, ale v Maďarsku měla velmi dobré ohlasy. Tím se mi potvrdilo, jak jsme si s Maďary blízcí emocionálně i mentálně, jak vnímáme to bublající etnické napětí. Jeden člověk mi dokonce řekl, že ho překvapuje, že žádného maďarského spisovatele nenapadlo napsat knížku, která by se odehrávala v současnosti a popisovala válku mezi Maďary a Slováky. Řekl, „vždyť to je přesně to téma, o kterém se měl román napsat už dávno“.

TZ: Stalo se vám i u jiných knih, že byly v zahraničí přijaty výrazně lépe než na Slovensku?

V Polsku byly lépe přijímány než na Slovensku všechny. Měl jsem v tomto zvláštní štěstí. Moje knihy se začaly překládat do polštiny ještě v době, kdy to vůbec nebylo běžné. Například když vyšlo Stalo se prvního září polsky a z nějakých mně neznámých důvodů tam knížka zarezonovala, pozvali mě na setkání se čtenáři. Tehdy se mě jedna paní ve Varšavě naprosto vážně zeptala: „Na Slovensku máte normální slovenskou literaturu? A je tam i více spisovatelů, nebo jak to vlastně u vás funguje?“ Slovensko bylo pro některé zcela neznámým prostorem – jakoby černá díra, která končí někde za Smokovcem. A přitom to ta paní nemyslela ironicky ani povýšeně. Byla opravdu zvědavá na to, jestli slovenská literatura existuje. Možná právě toto se stalo mou výhodou, že jsem přicházel do prostředí, kde každý slovenský spisovatel a každá knížka přeložená ze slovenštiny působili, jako by spadli z nebe.

TZ: Ještě bych se chtěla zeptat na českou recepci vašich děl, protože způsob, jakým píšete, má velmi blízko k tomu, co česká literární kritika označuje „hostovskou školou“ – tedy zejména autorky píšící historické romány. Jak je vaše tvorba přijímána v Česku?

Knížky Stalo se prvního září i Matky byly v Česku hodnoceny spíše pozitivně než negativně. Ale je zajímavé, že jste mě přirovnala právě k hostovským autorkám. Vím sice, že jste tím asi nemyslela Biancu Bellovou, ale musím říct, že její knížka Jezero je pro mě výjimečná. Neumím si ani představit, že by na Slovensku měl někdo ambici, že by se vůbec odvážil psát o tak vzdáleném, geograficky a časově nedefinovaném světě jako ona. Ale i Alena Mornštajnová má výbornou knihu, Listopád. Pro mě je to jeden z nejlepších literárních popisů normalizačního období, přitom děj se odehrává v devadesátých letech, v alternativní realitě, v níž se revoluce nezdařila a komunismus pokračoval dál. Právě to se mi na knize líbí, že dokáže přesně definovat normalizační období ve zcela vymyšleném časoprostoru. Považuju to za velmi dobrý autorský výkon. Samozřejmě vím, že když se v Česku řekne hostovská škola ženských autorek, tak některým literárním kritikům naskakuje kopřivka. Ale já obdivuju právě schopnost zůstat na té linii, kde to ještě zajímá čtenáře, ale už se to považuje za ambicióznější, hodnotnější literaturu. Nakonec i Gabriel García Márquez, Ismail Kadare a Nicole Kraussová píšou bestsellery.

TZ: Pokud navážu na předchozí téma, jaké jsou vaše literární inspirace? Patří mezi ně i některá z autorek hostovské školy?

Ty dvě autorky, které jsem už zmiňoval, určitě patří mezi mé inspirace – pokud zůstaneme v českém prostředí. Na české literatuře se mi líbí to, že je tak duhová, mnohobarevná. To podle mě na Slovensku chybí. Na jedné straně je například Vojtěch Němec a jeho Neocortext aneb kybernetické romanetto, což je úžasně propracovaná kniha, ve které každý odstavec má svou vlastní pointu. Je to podle mě příklad čisté literatury v tom nejlepším smyslu. Na opačné straně je pak Michal Ajvaz. Ten člověk byl schopen vzít hru, kterou naznačili už Italo Calvino nebo Jorge Luis Borges, a s přesností matematika či programátora ji dohrává na hranice dokonalosti – do bodu, kde už vlastně není kam jít dál. A přitom Ajvazovi musí být jasné, že pro většinu čtenářů je jeho literatura prakticky nekonzumovatelná. Ale jemu to nevadí. Ajvaz má podle mě výjimečnou schopnost psát zcela svobodně a kašle na to, jestli se to někomu bude líbit, nebo ne. A právě v tom spočívá jeho síla. Proto jeho literaturu vnímám jako světovou, koneckonců, jemu se ve světě i daří. Na Slovensku nemáme spisovatele, kteří by se odvážili psát tímto způsobem. Samozřejmě že i u nás existuje ambiciózní literatura, ale často působí tak, že je psána pro úzkou bublinu – pro jakousi uzavřenou komunitu literárních kritiků, spisovatelů a jejich okruhu.

JO: Doposud jsme se pohybovali ve středoevropském prostoru. Zajímal by mě ještě váš francouzský překlad a zpětná vazba na něj.

Překlad dostal cenu Evropská kniha roku a já tak žertuju, že překlad je zřejmě lepší než originál. Na tom může být něco pravdy, možná se překladateli podařilo vylepšit některé nedostatky. Ale nemyslím si, že romány, které píšu, mají nějakou šanci oslovit francouzské, či dokonce německé publikum. Tyto trhy jsou již přesycené. Kromě toho čtenář beletrie je nacionalista a obzvláště Francouzi jsou orientováni na svou vlastní literaturu. Prostor zabojovat zde mají nanejvýš překladoví autoři z větších literatur.

JO: Zmiňujete čtenářskou přesycenost. Jak vnímáte současnou dobu a její přesycenost různými informacemi? Jak to může ovlivnit potenciálního čtenáře?

Doba literatury a románu, jakou známe z minulosti, končí nebo právě skončila. Netýká se to jen literatury, změnila se celá psychologie společnosti. Technologie nás naučily, že všechno musí být dostatečně rychlé, aby nás to zaujalo. Román se svým rozsahem je naprosto nekompatibilní se současnou dobou, i když stále existují obrovské, šestisetstránkové romány, které se čtou. Literatuře se stalo to, co se například dělo ve výtvarném umění během celého dvacátého století. Má svou vlastní cílovou skupinu, svoji elitu a žije pouze pro tyto lidi. Literatura je na okraji. Takto vnímám i sociální dosah svých knížek. Nemohou ani zaujmout masové publikum, natož změnit svět.

TZ: Dáváte literatuře ještě nějakou šanci zaujmout v dnešním světě?

Dávám jí šanci, ale už jen v minoritním prostředí. Myslím, že literatura se brzy stane specifickým koníčkem. Jako když někdo sbírá staré hodinky nebo chodí na ryby. Přesně tak vznikne i skupinka lidí, kteří budou rádi číst rozsáhlejší texty. Ono ale pak nastává zvláštní paradox, vezmeme-li v úvahu, jak v této adaptaci na změnu zaostává škola. Škola stále hustí do dětí mnoho literatury, navzdory její absolutní společenské irelevantnosti. Děti se literární výchovu snaží obejít, buď tím, že se něco naučí nazpaměť a pak rychle zapomenou, nebo se ji odmítnou naučit a jen to nějak přežijí – druhý případ je většinový. Čtení jako společenská aktivita však už dnes patří více mezi minoritní způsoby trávení volného času, podobně jako návštěva galerií.

TZ: Mělo by být podle vás ve škole méně literatury?

Možná méně velké literatury a více dětského čtení. V některých zemích to přesně tak dělají – oddělili historii literatury od čtení, které může zabavit a zaujmout. Učitel literatury ba měl říct: „Příští týden si přineste svou oblíbenou knihu a přečtete nám z ní. A když oblíbenou knihu nemáte, utíkejte do knihovny, tam vám něco poradí.“ Možná se to v Česku už tak děje, nevím. Na Slovensku je klíčové, ve kterém roce se narodil Ľudovít Štúr.