Přijel jsi sem z Kyjeva. Jak to tam teď vypadá?

Před několika dny proběhlo ostřelování, přilítlo to na Lukjanivku – možná si to vybavíš. Čtyři osoby to zabilo, bylo poničeno hodně budov. Já bydlím poblíž, bylo to velmi slyšet. Spoustu náletů prospím, protože to bouchá někde v dáli. Ale někdy to bouchá dost blízko.

Když zní protivzdušný poplach, je třeba se jít někam schovat, do krytu, do koupelny nebo na chodbu…

Skoro nikdo nechodí. Kyjevané se jdou schovat, když už se ví, že něco někam přiletělo, když je to masový útok.

Nebojí se, že to nestihnou?

Podívej se, poplachy někdy trvají téměř celý den. A pokud budeš dodržovat všechny, nezvládneš vůbec nic dalšího. Jednoduše by člověk nemohl pracovat, nemohl by nic udělat. Rozumím tomu, že to je jedna z taktik: paralyzovat život pouhým vzletem vojenského letadla někde hluboko v ruském vnitrozemí. Ale já bydlím blízko sídla vojenské rozvědky, tam dost často létají drony. A jelikož náboje do systémů protivzdušné obrany jsou drahé, armáda se drony snaží sestřelit střelnými zbraněmi. Takže po ulicích běhají kulometníci a střílejí po dronech. A člověk pořád myslí na to, že jedna z těch kulek, zbloudilá střela, ho může trefit.

Každý útok, samozřejmě, na člověka působí. Ale Kyjev už si zvykl. Život trvá. V divadlech se hraje, v kinech se promítá, v kavárnách mají dobrou kávu a koktejly. To je psychologie války. Kdybychom jeli blíž k frontě, stejně tam uvidíme spoustu civilních osob. Akorát se dělí na ty, které to děsí, a ty, které to neděsí. Leckoho už první, třeba jen lehké ostřelování zdeprimuje tak, že tady nedokáže žít. Deset milionů Ukrajinců z Ukrajiny odcestovalo. Ale pak jsou lidi, co se nad to dokážou povznést. Myslím, že se to týká nějakých psychologických jevů spojených s ranými obdobími utváření naší psychiky. S nadsázkou: záleží na tom, jestli byl velký hluk kolem, když jsme byli v matčině břiše. Doufám, že teď neříkám nějakou blbost. Zkrátka jsou to adaptační mechanismy, které nabýváme v hodně raném věku. To se týká i novinářů: někdo je schopný pracovat ve válečné zóně, někoho to naprosto paralyzuje.

Jak ses rozhodl ty, že budeš pracovat ve válečné zóně?

Když začala plošná invaze, začal jsem přemýšlet, jak můžu v této situaci být prospěšný. Jako autor knih, poezie a prózy. Dost rychle mi došlo, že poezie je v nové situaci zcela bezradná. Je jasné, že když zažíváš něco emotivního, tak o tom píšeš. Pak to po sobě čteš a chápeš, jak je to rozpačité. Začal jsem psát kulturologicko-historické eseje o esenci Ruska, o podstatě ruské kulturní politiky, o represích a tak dále. Protože tehdy o tom nebylo moc informací. Buď jsem je překládal do angličtiny, nebo jsem rovnou psal anglicky. A mezi ukrajinskými autory jsem nebyl zdaleka jediný, kdo podobně psal pro zahraniční média.

Bylo těžké navázat spolupráci se zahraničním tiskem?

Bylo to těžké a stále to občas těžké je. Ale naštěstí jsou tu různí překladatelé, lidé, kteří mají kontakty, takže se mé texty dostaly do některých časopisů. Tehdy bylo potřeba, aby byl v zahraničních médiích slyšet ukrajinský hlas, ale často jsem se potýkal s problémy. Píši třeba esej o Volodymyru Svidzynském (1885–1941) a vyprávím, jak ho jednoduše upálili v chlévě. Bylo to před plnou invazí a já jsem myslel, že se to má udělat co nejrychleji, že čím rychleji to udělám, tím rychleji skončí válka. Tyhle texty byly několik dní v redakčním procesu. Hlavní problém byl v tom, že tu nebyly žádné materiály v anglickém nebo v německém nebo ve francouzském jazyce o tom, že Svidzynskyj byl zabit tímto způsobem. Přední básník čtyřicetimilionové země je zavražděn, ale není o tom žádná informace v cizích jazycích.

Pak jsem začal jezdit na deokupovaná území kyjevské oblasti. Irpiň, Buča, Vorzel atd. Jezdil jsem tam, protože jsem tam kdysi žil na kolejích. A tahle zkušenost je také zachycená v knize Bachmut. Ze začátku jsem se bál jezdit dokonce i tam. Co když je to tam zaminované? Mimochodem, nezačal jsem tam jezdit jako novinář nebo spisovatel, ale jako dobrovolník, abych odklízel trosky. V jedné obci u Kyjeva jsme uklízeli dům kultury a na střeše tam byla skelná vata, která ohořela a stekla dolů. Tohle černé rozteklé sklo mi uvízlo v oblečení… Pak jsem si začal dělat novinářskou akreditaci, což byl dost složitý proces. Ale když jsem ji obdržel, začal jsem jezdit na východ.

Ten materiál, který se stal součástí Bachmutu, jsi psal do různých médií v průběhu delší doby?

Ne, ne. Koncem podzimu 2022 jsem byl v Charkově, na pedagogické fakultě, kam přilétla raketa Iskander. Bylo to na katedře ukrajinistiky, zařízení bylo už hodně otlučené a téměř zničené. Vedoucí katedry ukrajinistiky mi ukázala solnou lampu. Řekla mi, že to je odtamtud, ale já jsem tomu tehdy nepřikládal žádný význam. Už za měsíc však začalo slovo Bachmut enormně plnit média. Chtěli jsme udělat silvestrovskou reportáž o tom, jaké jsou oslavy nového roku ve válečné zóně. Takže první, co nám přišlo na mysl jako nejžhavější bod této zóny, byl Bachmut. A tak jsme tam jeli a právě tehdy jsem udělal tuto reportáž. Až následně jsem pochopil, že šlo podle množství lidí, techniky atd. zřejmě o nejmasivnější bitvu od druhé světové války. Takže jsme tam jeli zase. Měla to být obyčejná, i když velká, tzv. panoramatická reportáž, na deset až patnáct stránek. A když jsem se vrátil, měl jsem stránek sto padesát. Redaktorka se na to podívala a zhrozila se: kam s tím? Takže se tak nějak nabízelo, že to má vyjít knižně. Má to knižní rozsah, jsou tam příběhy, které se proplétají, tvoří to jeden celek. Má to poslání. To byl březen. Na konci května jsem si to začal po sobě číst. Napadaly mě různé věci, jako humanitního vzdělance, jako spisovatele. Některé reflexe jsou čistě vzpomínkové. Například na nehty, jak si vojáci dělají manikúru. Jiné jsou kulturologické nebo historické. O bachmutské soli, o sektu, který se zde vyráběl. Ta kniha se vlastně zkomponovala sama, nebyl to můj záměr. Ale asi to bylo nevyhnutelné.

Možná bych si dovolil nesouhlasit, pokud jde o básně a jejich bezradnost. Mně se zdá, že právě poezie nabízí takový hutný emotivní vhled do prožívání Ukrajince ve stavu války. A pomocí básní, domnívám se, lze tuto ukrajinskou situaci dost dobře popsat a předat.

Měl jsem na mysli, že jsou bezradné pro mě. Já sám jsem nemohl psát ani číst, přišlo mi to zbytečné. Jinak samozřejmě souhlasím, v Ukrajině se teď píše hodně dobré poezie, efektivní poezie, pokud vezmeme poezii jako médium, které pracuje pro určité množství lidi. Je různorodá. Já mluvím ale o sobě, o své poezii a o svých pocitech v této situaci. Je pochopitelné, že se vidím především jako básník. Protože je to řekněme můj hlavní žánr.

Ale od začátku války nepíšeš…

To zase ne, sem tam samozřejmě píšu. Když se to zjeví, jako obraz, jako myšlenka, tak to zapisuju. A když ne, tak ne. O něco se přesto pokoušet, to není nic pro mě, nemám rád vynucenou poezii. Ale teď je hodně pěkné, kvalitní poezie.

Můžeme mluvit o tom, že v Ukrajině zažívá zlaté časy literatura non-fiction?

Je jí hodně, ale stále ne dost. Cíleně to dělá třeba sociokulturní multimediální projekt a nakladatelství Ukrajiner. Vydávají reportáže, plánovitě oslovují autory se žádostí, aby napsali o tom nebo onom. Neřekl bych ale, že to stačí. Řekněme, že o Bachmutu by v ideálním světě v tuto chvíli mělo být několik knih. Existuje něco o Mariupolu, ale je toho stále málo. A kde je kniha o Avdijivce? Svitlana Oslavska napsala skvělou knihu o Siverodoněcku, ale je to z doby před plnou invazí. Jsou tu obří lakuny. Jedna ze systémových lakun se odvíjí od specifik médií. Je tu jedno datum, které mě dost zneklidňuje: 9. březen 2022. V ten den na mariupolskou porodnici spadla letecká bomba. Fotograf Jevhenij Maloletka to vyfotil. Ty tu fotku znáš: na nosítkách nesou dvaatřicetiletou Irynu Kalininu, je těhotná, později zemře, spolu s děťátkem, které má uvnitř. Tato fotka skutečně obletěla celý svět, byla ve všech novinách. My o těchto událostech víme, protože tam byl Jevhenij Maloletka a dokázal to zachytit. Ale tisíce podobných příběhů se zaznamenat nepovedlo. Proč mluvím o tom datu, o 9. březnu? Protože právě v tento den Rusové ostřelovali Izjum, byl to nálet na pětipodlažní obytný dům a zahynulo tam 50 osob. V jeden moment. Nedávno jsem tam byl. Mluvíme o Mariupolu, to je dobře, ale o tomto případu v Izjumu se dokonce ani v Ukrajině dostatečně neví. Chtěl bych, aby existovala kniha o Izjumu, nejlépe několik. Aby byly zaznamenány velmi různé zkušenosti. I když můžeme říct, že v Ukrajině je teď k dispozici hodně knižních reportáží, pořád to nestačí.

Je tu ještě jeden zneklidňující aspekt, který spočívá v tom, že strašně rychle zapomínáme. Mění se doba, vytrácí se zájem o určitá témata, nové ruské zločiny překrývají ty dřívější. Krvavou událost vytlačuje ještě krvavější událost. Lidi se adaptují a nalézají pro sebe nové hranice komfortní zóny. Dnes by asi bylo dost těžké psát něco o deokupované Kyjevské oblasti. Na začátku invaze byli lidi dost otevření, nazývali to, co se děje, přímo. Teď už mají nové práce, nové domovy, podmínky, ve kterých už nejsou k takové míře otevřenosti připravení, protože v tom můžou vidět nějakou hrozbu pro svou integritu. Takže dokumentaristika zde může selhat. Leckdo dnes říká: napíšu o tom později. Ale čas plyne strašně rychle.

Něco jiného je psát, když jdeme po živé stopě, než psát ze vzpomínek…

Určitě. Určitě ano. Ve vzpomínkách je spousta cenzury, autocenzury… Mě děsí, že když teď přepisuji nějaké svoje starší nahrávky, často si nemůžu vzpomenout: kdo tu nahrávku pořídil? Jak se dostala na můj telefon? Ale chápu, že jsem to byl já, je tam můj hlas, to já jsem to nahrával. Není to nic nadpřirozeného. Psychologové dokážou tento jev uspokojivě vysvětlit. Přicházíme teď o spoustu informací. Pokud jsi něco nenahrál nebo nezapsal, tak to často můžeš považovat za ztracené. Věřím, že leccos půjde ze zapomnění zachránit, ale zdaleka ne všechno.

Není to obecnější otázka kánonu a jeho kodifikace? Literatura, historie, to všechno tady je, protože o tom je záznam. Ale to je jen špička ledovce. Co není zaznamenáno, končí v nebytí. Je to vlastně přirozený proces…

No jo, ale čím víc se toho zaznamená, tím líp. Často se mě ptají, jestli si myslím, že jsem podal objektivní obraz toho, co se dělo u Bachmutu. Ale objektivní obraz přece není konsenzus různých myšlenek, ale jejich směs, že? Je pochopitelné, že nemůžu doslovně reprodukovat nějaké dění. To se mi stávalo právě u Bachmutu. Ptáš se dvou různých lidí na velmi blízkých pozicích, jak si představují aktuální dění. Na jednom místě uslyšíš, jak se člověk bije do prsou a říká, že teď je odsud poženeme, zatímco o nějakých pět set metrů dál slyšíš řeči o tom, jak „nás teď obklíčí a konec“. Ideální dokumentaristická situace je, když slyším pluralitu všech těch jednotlivých hlasů. Hlas dělostřelce, pěšáka, paramedika ze špitálu v Kosťantynivce i toho, který pracuje na stabilizačním středisku, a tak dále. A to jsou volné žánry. Někdo píše za sebe, co sám zažíval, někdo píše, jak to viděl z ústraní, někdo píše z pozice svého novinářského „já“. Měl jsem tuto možnost novinářské flexibility: jet na různé pozice, mluvit s různými vojáky na různá témata. Jde mi o tvorbu panoramatu, celkového obrazu. Děláme panoramatický obrázek s hodně širokým horizontem. Pro mě bylo důležité zachytit to, co říkají vojenští kaplani, co říkají pěšáci, civilisté, nakonec i váleční zajatci. A pak ještě ukázat a seřadit vedle sebe titulky z různých světových médií.

Kaplani ve tvé knize přemýšlejí o tom, co budou dělat, až válka skončí. Přemýšlíš o tom taky?

To je pro mě osobně nejméně temná část knihy, která mi dovolila nepropadnout totální beznaději. Tihle kaplani, kteří přemýšlejí, co budou dělat dál. Už jen to, že byli různých konfesí, pravoslavný a protestant, a neměli s tím žádné problémy. Jsou to přátelé, ukázali mi fotografii, kde parkují vedle auta římskokatolického kaplana, v takovém pěkném trojúhelníku. Mají velmi tolerantní, přítomné pohledy a názory, ekumenické. V určitý moment jsem se jich třeba zeptal na vulgarismy, protože vím, jak se na ně duchovní obvykle dívají. Jeden z nich mi odpověděl, že voják je v situaci, kdy mluví bezprostředně s Bohem a nepotřebuje prostředníka v osobě kněze. Voják sedí v zákopu, a zatímco na něj letí dělostřelecký granát, mluví s Bohem takovým jazykem. A kdo je kněz, aby se mohl do tohoto rozhovoru plést?

Moc mě potěšilo, že mluvili o tom, co bude dál, že na to myslí. Protože když se člověk ptá vojáků, ti na to většinou ani nemyslí, natož aby to věděli. Nedávno jsem mluvil s jednou paramedičkou, pracovala na stabilizačním středisku, kam evakuují poraněné z přední linie, takže viděla strašně moc. Ptal jsem se, co chce dělat dál, a ona mi řekla, že toho nechá a víckrát se tím už nebude zabývat. A to je nejrozšířenější odpověď.

A já? Na to, co bude dál, myslím bez přestání. Jsou věci, které mě zneklidňují. Někdy jsem si jistý, že je tento neklid přehnaný. Snažím se neztrácet čas tím, co mi nepřísluší, co nemůžu nijak ovlivnit. To mi dovoluje nevyhořet. Chtěl bych o této válce zaznamenat co nejvíc. Můžu její příběhy převyprávět a možná, že na čtenáře doma i v zahraničí nějak zapůsobí. Já to zachytím a někdo chytřejší, rozumnější přijde někdy potom, probere se tím a udělá z toho nějaký závěr, který v budoucnosti pomůže se podobným věcem vyvarovat.

Jsem skeptický k vizionářství. Ještě nedávno byli všichni nadšení z Elona Muska a podívej se, co vyvádí teď. Různí vizionáři s lehkostí chrlí prognózy, které nevycházejí, ale jim je to jedno. I nerad pokládám podobné otázky – mám radši konkrétní, předmětné dotazy.

Jsou otázky, které nemáš rád? Které nerad dostáváš nebo pokládáš?

Můžu dostávat jakékoli otázky, přinejhorším řeknu, že odpovídat nebudu. Ale to neznamená, že mě nějak vyvedou z míry. Prostě si uvědomuji hranice své kompetence. Jsou ale věci, na které se člověk nemá ptát. Obzvlášť když mluví s vojáky. Aby nedocházelo k retraumatizaci. Neetické otázky.

Nejlepší otázky jsou ty, které pokládáš, protože tě to skutečně zajímá a je to znát. Vojáci pak odpovídají upřímně a vypravují krásné věci. Neptám se hned na to, jaká je situace na frontě, protože vím, že se člověk zpravidla uzavře. Na bachmutském směru jsem se často ptal na divoká zvířata. Jednou jsme projížděli krajinou, kde bylo strašně moc bažantů. Divočina je dnes něco velmi vzácného, pro mě to je zázrak. Takže voják očekává, že se ho budeš vyptávat na boje, ale ty se ho ptáš na zajíce, jestli běhají k nim na pozice. A to mění průběh rozhovorů, jejich charakter, i když to nejsou lehké hovory. Ale mají smysl. Protože když tam jedeš nejen proto, abys udělal reportáž, ale protože chceš pochopit nějaké důležité věci, tak se to na textu projeví. Rád se ptám na volací znaky. Příběhy jejich vzniku jsou často vtipné, zároveň při jejich výběru jde o identitu. Pro někoho to souvisí s regionem. Hodně přezdívek zní Ital nebo Francouz, protože jde o ukrajinské gastarbeitery, kteří pracovali v zahraničí a na začátku invaze se rozhodli pro návrat.

Je dokonce voják a spisovatel, který píše pod pseudonymem Čech.

Artem Čech, ale to je trochu jiný příběh… Pak to jsou profese. Matematik. Tyto věci jsou osobní. Je v tom něco kozáckého. Genezi svých volacích znaků odvozují od kozáckého období.

V posledním roce je patrné, že do armády přichází stále více spisovatelů a lidí z kultury obecně. S čím to souvisí?

Ukrajina má zákon o mobilizaci. A ten je dost pregnantní. Někdo jde dobrovolně, někdo nejde dobrovolně. Někdo se dostává do jednotek, které pracují s informacemi, ale není to zdaleka pravidlem. Je to často věc osobní volby. Někdo si myslí, že takhle bude užitečnější. Je to těžká situace. Já mám to privilegium, že přednáším na univerzitě. To mi dává možnost mimo jiné sbírat informace. Vnímám to jako privilegium a snažím se toho udělat co nejvíc.

Kdo jsou tví studenti?

Mám stabilně tři skupiny. Letos se obnovila prezenční výuka, tak mám dvě prezenční skupiny a jednu v režimu on-line. V jedné skupině, kde učím tvůrčí psaní, je kolem třiceti lidí. A to je zajímavá zkušenost. Na začátku invaze jsem jim dal za úkol napsat esej na téma „první den“. Pamatuji si, že to byly hodně podobné texty. A nebyly moc zajímavé. Byly zde podobné idiolekty, podobné pointy. Podobné příběhy o evakuaci, o ukrývání se. Během druhého roku o válce psali dost málo, nějak se tomu snažili uniknout. Ale teď jsme se vrátili k tématu války a je patrné, že odstup pomáhá psát přesněji, citlivěji a vyhýbat se klišé.

Ptáš se na spisovatele. To je smutné téma, je deprimující slyšet o mrtvých autorech. Spousta autorů nemůže psát ve válce, mají vnitřní blok. To se týká i dobrých básníků. Ale nejde nutně jen o spisovatele. Jsou tu i jiné nenávratné ztráty. Napsal jsem něco o svém sousedu Žeňovi Ovsijevském. Byl to levicový aktivista, účastník demonstrací. Vzděláním byl kulturní antropolog a jediný odborník na souostroví Vanuatu ve východní Evropě. Psal o tom disertaci, sám se přes web svědků Jehovových naučil jazyk, našetřil si peníze, aby se mohl podívat přímo na místo, aby nebyl jako Karel May, když psal o indiánech. Ale kvůli pandemii covidu už to neuskutečnil. Pak začala válka a tenhle Žeňa šel na frontu a zahynul. Kdy se ve východní Evropě zase objeví podobný odborník na ostrovy Vanuatu? To není jenom můj kamarád, syn své matky, absolvent Mohyljanské akademie. To je nenávratná ztráta. Když docházím na univerzitu, chodím kolem Zdi paměti. Mohyljanka je dobrá univerzita, kde studovali a působili lidé, kteří ve svých oborech něčeho dosáhli. A množství portrétů na Zdi paměti se neustále zvětšuje. Zase jsme u otázky, co bude po válce. Kdo bude držet tenhle svět v adekvátních mezích, když tenhle, tamta a tihle, všichni zahynuli?

Vzpomínám na Viktoriji Amelinu, bylo to léto 2022. Potkali jsme se v kavárně, věděl jsem, že se zabývá dokumentaristikou, já se jí ptám, Viko, kde jsou tvé publikace? Něco vyšlo, ale je toho málo. A ona mi říká, poslyš, já na to vůbec nemám čas. Zatím jenom jezdím a sbírám svědectví. A pak s tím třeba něco udělám. Pak jela do Kramatorsku, dopadla tam raketa…

Teď jí posmrtně vyšla sbírka básní, která se jmenuje Svědectví…

Tato konkrétní kniha vyšla, ale my přeci nevíme, co ještě měla v plánu. Jak to máme vědět? Já jen vím, že to je nenávratná ztráta. Nevíme, co všechno chtěla udělat a kolik toho ještě mohla udělat. Stejně tak i Žeňa. Byl teprve na začátku své vědecké dráhy. Možná by se rozvíjel nějak zajímavěji. Nebo můj student Danylo Jevtušenko, který zahynul v roce 2022. Chytrý, zajímavý kluk, studoval filosofii. To jsou všechno nenávratné ztráty.

Věříš v lásku? Setkal jsem se s názorem, že z tvé knihy Bachmut je to znát…

Ano, věřím. V lásku věřím nejvíc ze všeho. To, že mám svou milovanou bytost, to mi také dost pomáhá.

Věřím v lásku, protože jsem byl v mnoha nemocnicích, kde jsou vojáci s trojitými amputacemi, bez očí a tak dále. Jen si to představ. Když nemáš svého milovaného člověka, jsi odepsaný. Ale ve většině případů milované osoby, partnerky a partneři, i s všelijak zmrzačenými vojáky zůstávají. Zůstávají a pomáhají. Když člověk vidí svého partnera takhle a chápe, že do konce dnů bude pečovat o někoho, kdo si ani nebude moci normálně vydělávat, a i přesto s takovým člověkem zůstává, tak nelze jinak než věřit. Jasně, že je zde přítomná skepse, že leccos se drží při životě díky biochemii, stojí na nějakých komplexech, na pocitu viny nebo vděčnosti. Ale je toho neuvěřitelně moc.

Protože budeme-li se chtít poctivě zeptat, dospějeme k tomu, že lidé bojují za to, aby nepřátelé nepřišli k nim domů a nezabili ty, které milují. Dítě, manželku, mámu. Všichni vojáci mají na pozadí svého telefonu fotografii své ženy a dětí. Pochopitelně, rubem toho všeho jsou problémy. Spousta rodin se rozpadá, lidé se rozvádějí, někoho nepodporuje rodina, a to ani ve volbě stát se vojákem. Válečná zkušenost rozděluje lidi, někdo je stále v hlubokém týlu, někdo je na frontě a jeho zkušenost je velice adrenalinová. Z toho pak vznikají různá nedorozumění.

Pracoval jsem na materiálu o vojácích, kteří přišli o zrak. Jsou rehabilitační centra, která přijímají takové vojáky jenom s doprovodem. Bez doprovodu neberou, protože to nemá smysl. Pokud nemáš manželku nebo třeba mámu, která o tebe bude pečovat, tak se ti bude žít strašně těžce. A nejde ani tak o absenci zdravotnického personálu, ale čistě o každodenní morální podporu. Je to příliš těžké trauma, než aby se to nepromítlo do psychického stavu pacientů. Během těchto kurzů se často vyměňují zkušenosti, povídají si. Ptal jsem se jednoho vojáka na sebevraždu a on mi odpověděl, že to je právo každého člověka. Pokud se rozhodneš, že tvůj život nemá smysl. A kdy ti život přestává dávat smysl? Když ti chybí milovaný člověk. Ale láska je celkem široký pojem, netýká se přirozeně jen partnerské lásky.

Můžeme tedy očekávat tvé další knižní reportáže?

Asi jo. Už dokončuji práci na další knize, ale zatím nepospíchám. Bude rozsáhlejší a bude se věnovat ztrátám – jak prožíváme ztráty tady a teď. Inspiračních zdrojů je několik, ale nejvíc mě dostalo, když jsem byl ve vojenské nemocnici u lidí, kterým chybí obličej. Na otázku, co jsou jejich největší ztráty, neodpovídali, že zdraví, ale většinou uváděli ztrátu kamaráda, spolubojovníka. Takových ztrát je mnohem víc. Ztráta spánku, například. Slyšel jsem dvě ženy, jak si povídají v kavárně. Jedna z nich říkala, že nemůže spát, dokud je muž na frontě, na pozicích, vyspí se, jenom když se muž vrací na opušťák. Veškeré jeho volno pak stráví tak, že téměř nepřetržitě spí. Bude to kniha o nejrůznějších ztrátách. Od těch v Chersonské oblasti, když Rusové zničili Kachovskou přehradní nádrž, až po takové případy jako v Charkovské oblasti, kdy hasič přijel k požáru svého vlastního domu, kam dopadla ruská bomba. Přijede, žena je mrtvá, syn je zraněný. Je to záchranář, který má zachraňovat lidi před ztrátami, ale v jednom okamžiku sám ztratil téměř všechno.

Před novým rokem jsem dělal rozhovor s Olenou Herasymjuk, která otevřeně přiznala, že využívá služeb psychoterapeuta, který jí velice pomáhá. Používáš něco takového?

Ne. Mně se zdá, že jsem v dost dobré kondici. Válka mě dost mobilizovala, když něco takového začíná, tak na to nemám čas. Já vím, že by se to nemělo dělat – srovnávat vlastní problémy s problémy druhých, ale když se dívám na vojáky nebo když mám nějaké slabé chvilky, myslím na vojáky a říkám si: ne, nemám na něco takového právo. Mluvil jsem takhle s jedním veteránem a zmínil jsem se o syndromu vyhoření mezi válečnými novináři. Podíval se na mě dost překvapeně: o jakém vyhoření to mluvím? Na druhou stranu je to pochopitelné, lidé hoří. Já mám určitou vypracovanou metodiku, snažím se stále dbát o svého hrdinu. Když vypráví něco těžkého, snažím se držet myšlenky, zůstat nad věcí a nepřidávat svou vlastní hysterii. Často je to drsné a vůbec to není lehké.

Snažím se psát rychle, s co nejmenším odstupem od okamžiku události. Přepsat rozhovor, udělat reportáž atd. Teď jsem se díval na příběh z Chersonu, ženu v něm nesou z člunu a ona strašně řve. Je to náročné, je to těžké. Obzvlášť když lidi umírají. Když se vracím z takového místa, mám v těle vysoké hladiny různých hormonů, díky tomu je to jednodušší, než když se k tomu vracíš znovu po čase. Umělá inteligence v tom moc nepomáhá, nezachycuje emoce.

Ale zpět ke tvému dotazu: domnívám se, že když člověk skutečně cítí, že má problémy, tak by měl usilovat o to se s nimi co nejrychleji vypořádat. Já to zatím na sobě nepozoruji. Možná to při pohledu zvenčí vypadá jinak, ale já zatím nepociťuji potřebu se tím nějak zabývat. Nicméně je to důležité téma, psychická rehabilitace vojáků a civilistů. Jsem jenom pro to, aby se o tom otevřeně mluvilo.