Kamila Schewczuková: Proč ses rozhodla v Babičce© psát o dětství?

Mojí prapůvodní ambicí bylo napsat knihu o stáří. Postava babičky se mi v hlavě formovala dlouho, protože jsem se nějaký čas starala o svou vlastní babičku. Poslední čtyři roky života už nebyla úplně při smyslech a zemřela, když jí bylo devadesát devět let. Dožila se tak sice vysokého věku, ale zároveň jsem byla svědkem jejího úpadku, což mě hluboce zasáhlo. Myslím, že tehdy mě začalo zajímat téma stáří a toho, jak se člověk vypořádává s tím, že on sám potřebuje péči. Přišlo mi zcela přirozené, že postavu babičky potřebuju zasadit do rodinného kontextu, ale nechtěla jsem vyprávět příběh z pozice člověka, který už není úplně příčetný. Nakonec se mi to vyskládalo tak, že vnoučata by měla mít babičku v paměti jako někoho, kdo byl funkční a kdo v rodině určoval pravidla, aby tam vznikl kontrast se zranitelností ve stáří. Čím víc jsem přemýšlela, jak to uchopit, tím víc mi dětství připadalo jako zásadní motiv, protože hlavní postava se s ním potřebuje vypořádat. Takže píšu o dětství, protože jsem původně chtěla psát o stáří.

KS: Proč právě postava babičky? Zaujalo mě, že tam je silně přítomná matka, i když v pozadí.

Chtěla jsem vyjádřit generační zatíženost a determinaci rodinným prostředím právě vícegeneračností. To by bylo určitě možné i z pozice postavy, která se vyrovnává s matkou, ale mně se celý čas zdálo, že babička je pro matku důležitá formující postava. Bez ní by nebylo dostatečně zřejmé, proč je matka tak submisivní. Líbila se mi představa vrstvení generačních traumat a zároveň se tím pro mě vytvořil také širší manévrovací prostor. Přirozeně vyplynulo, že příběh by měl vyprávět nejmladší článek řetězce, zároveň jsem nechtěla ze žádné z ženských postav dělat viníka nebo oběť. Snažila jsem se zachovat nečernobílé vidění rodinné reality. Každá ze ženských postav má svoje negativní i pozitivní vlastnosti. Stejně tak babička na začátku vypadá jako direktor, ale ve stáří už je zranitelná, možná až politováníhodná. Právě na vztahu Magdy k babičce v dětství a v dospělosti jsem chtěla ukázat přerod postavy babičky.

KS: Titul odkazuje na českou klasiku Babička od Boženy Němcové. Přepisuješ Babičku? A vztahuješ se nějak i k Boženě Němcové jako spisovatelka?

Nebyl to prvotní záměr. Kniha se měla původně jmenovat Masaryčkův svetřík. V knize se ten motiv objevuje, když Magda s mámou poslouchají, jak babička mluví ze spaní a někomu v něm plete svetr. Magda si myslí, že ho plete pro vnoučata, jenže babička potom ze spaní řekne: „Dobře, Masaryčku.“ Ale pak jsem se o textu bavila s kamarádem a ten mi řekl: „Vždyť to je o babičce, tak proč se to nejmenuje Babička?“ V tu chvíli mi došlo, že má pravdu, jenže Babička už tu jedna je. Pak jsem ale ze sebe, ani nevím jak, vystřelila, že na to Němcová nemá copyright, tak si ho tam dám já. Byl to z mojí strany víceméně vtip. Původně tam žádný záměr parodovat Němcovou nebo z ní vycházet nebyl. Neměla jsem to sice v hlavě od začátku, ale když už jsem ten název použila, nedalo se z kontextu vyvléknout. Byla jsem si vědomá toho, že píšu o úplně odlišné babičce. Nepoužívám žádnou selankovou idealizaci v tom smyslu, že by babička vštěpovala dětem morální zásady a ukazovala jim hezké věci. Moje je obrácená naruby, ale zároveň je to stále babička z mojí reality. Reference na Němcovou jí jen přidává nové kontexty.

KS: Nedávno vyšla i Babička Pavla Novotného. Zaznamenala jsi to?

Někdo mi o tom říkal – prý kolik Babiček se najednou vyrojilo. Já bych byla ráda, kdyby teď babičky byly trendy. Éra babiček. Pojďme si každý napsat svoji babičku.

KS: Naprosto souhlasím. Nicméně v textu se často vracíš k drobným, ale smyslově silným vzpomínkám z dětství. Jsou to zvuky, pachy i povrchy. Je pro tebe smyslovost nositelkou paměti?

Ano, je, ale není to vědomá záležitost ani literární koncept. Netajím se tím, že vycházím z vlastních autentických zážitků a vzpomínek z dětství, které se často vážou na neuchopitelné podněty, jako je smrad, nebo případně na vizuální motivy, třeba v podobě látek. V knize si ale často vymýšlím. Jednou jsem kamarádce řekla, že ty bačkůrky, o kterých v knize píšu, jsou vymyšlené a ona mi odpověděla: „To je hrozný, jak si ti prozaici vymýšlejí, vždyť já ti uvěřila, že si ty bačkůrky doopravdy pamatuješ!“ Nespoléhám se tedy jen na své paměťové stopy. Když chci věrně vykreslit atmosféru, pomáhá mi pracovat s vizuálními a haptickými motivy.

KS: Myslíš si, že se dá dětství vnitřně uzavřít? Nebo se k němu vracíme celý život? A je vlastně dětství vždycky trauma?

Doufám, že ne každé dětství je trauma. Byl by to smutný svět. Jsem ale přesvědčená o tom, že to, co si z dětství pamatujeme, nás v dospělosti zásadně formuje, i když si to ne vždy uvědomujeme. Sama mám několik matných vzpomínek, které nevnímám jako traumatizující, spíš mi jenom něco připomenou a najednou se mi vybaví něco dalšího, co s tím souvisí. Takto je s námi dětství přítomné celý život a myslím si, že to je dobře. Osobně na sobě mám ráda to nespoutané a dětské. Člověk si ulítne a nechová se úplně tak, jak se od něho v dospělosti očekává. To mě na životě baví. Podle mě je fajn být dítě s dospělým mozkem – samozřejmě v mezích. Takže nedokážu jednoznačně odpovědět na otázku, jestli někdy dětství končí, ale doufám, že ne.

KS: Ještě bych se vrátila k traumatu. Definuje člověka na celý život?

Jak jsem řekla, podle mě to, co zažíváme v raném dětství, ať už to vnímáme jako trauma, nebo jen jako silný moment, který může být i pozitivní, s námi zůstává. Je jen na nás, jestli se s tím konfrontujeme, vymaníme se z toho, smíříme se s tím, nebo to přijmeme jako součást sebe. Sama jsem si v jistém bodě svého života uvědomila, že některé věci, které jsem nepovažovala za podstatné, se mě přece jen dotýkaly a bylo nevyhnutelné se s nimi vyrovnat. Neříkám, že zákonitě byly všechny zážitky negativní, jen jsem věděla, že jsou v mém životě přítomné a musím se k nim nějak vztáhnout. Dobrý odrazový můstek pro mě byla psychoterapie. Nechci říkat, že mi pomohla věci zpracovat, protože to nebyly vždycky negativní traumatizující události, ale díky ní jsem byla schopná se se vším vypořádat. Už jen to, že jsem pocítila potřebu s tím něco dělat, mě formovalo a pohnulo to se mnou jako s člověkem. Každé setkávání s vlastními zážitky a přemýšlení o nich nás zákonitě ovlivňuje a vůbec není potřeba to dávat do škatulky negativní nebo pozitivní.

Tímea Zvoláneková: Když mluvíš o vypořádávání se, myslíš tím, že se k tomu člověk už nikdy nevrátí, nebo to trauma bude navěky na pozadí?

Nemyslím to tak, že by se k tomu člověk nikdy nevracel. Spíš jde o to, že když se k tomu vrátí, už to není bolestivé, protože to má vnitřně uklizené. Jsou věci, které nejsou úplně příjemné na vzpomínání a vážou se s dalšími takovými vzpomínkami a člověk je raději vytěsní a potlačí. Vypořádat se s něčím pro mě znamená, že se s tím vědomě konfrontuješ. Je tu něco, co mi není příjemné, ale ptám se, proč mi to není příjemné? A pak se s tím snažím nějak pracovat. Toto umí člověk udělat sám i bez psychoterapie, když se s tím konfrontovat chce. Existují i přístupy, při nichž to jen potlačí, protože se k tomu nikdy nechce vrátit. A to je taky oukej, ale stejně tak ho to jako dospělého člověka ovlivňuje. Ví, že má něco, s čím se nechce konfrontovat, a to se podle mě také výrazně odráží na jeho chování.

TZ: Tvoje knihy jsou poměrně expresivní, plné emocí. Jak pracuješ s emocí v jazyku? Chceš, aby čtenář texty cítil fyzicky?

Neuvědomuju si čtenáře v tom smyslu, že bych přizpůsobovala text tomu, jak bude přijatý. Modelový čtenář jsem pro sebe já. Sama sebe se ptám, jestli to funguje, zejména na rovině vyprávění. Například když chci simulovat tok myšlenek vychrlený jako proud vědomí, důsledně hlídám, aby to mělo potřebný spád, aby tam nebyl balast a aby to bylo přiměřeně vyškrtané. Chci, aby text byl úderný, intenzivní a aby čtenář neměl čas na oddech. Tomu potom přizpůsobuju délku vět, pauzy i lexiku. Používám poměrně dost vulgarismů a substandardních slov, což nedělám samoúčelně, ale s cílem vytvořit nějakou emoci, atmosféru nebo tlak.

Když chci, aby čtenář četl tak, jak potřebuju, nemůžu mu dát šanci, aby v textu zabloudil nebo se začal zamýšlet nad tím, co se děje. Potřebuju, aby s textem šel a nechal se jím strhnout. Přesně vím, co dělám a proč to dělám, pokud tam například dávám odstavce. Pro mě je toto ta nejzásadnější práce s textem, protože když píšu, tak se nezastavuju nad tím, jaké slovo použít nebo kam umístit čárku. Ale pak přichází redigování sama sebe, a to je u mě velmi důsledná záležitost. Chci, aby nebylo vidět, že je to vymydlené, ale zároveň to vymydlit potřebuju.

KS: Jak děláš předěl mezi sebou jako autorkou a čtenářkou? Potřebují mít mezi sebou čas?

Určitě ano, potřebuju mít odstup. Absolutně si neumím představit, že bych něco napsala a druhý den s tím pracovala. Nemůžu mít s textem tak intenzivní kontakt. Neumím něco vychrlit a hned to po sobě začít číst. Potřebuju, aby se to odleželo. Někdy stačí jenom tři dny, někdy i půl roku, je to různé. Vnímám to jako dva odlišné pocity. Jeden je ten, když potřebuju psát, a druhý, když vím, že momentálně mi psát nejde, ale mám chuť s textem pracovat. Ten druhý stav je spíš pragmatický. Vím, že tehdy jsem schopná se jednou větou zaobírat velmi dlouho. To bych v intenzivních tlacích, kdy potřebuju psát, nebyla schopná udělat. Jako čtenářka mám zároveň velkou výhodu, že jsem literaturu studovala a umím s textem pracovat i z teoretického hlediska. Umím se od něj odpoutat a vnímat jej z odstupu. Uvědomuju si, že v něm vrstvím různé motivy, které se opakují, a vím, že směřuju tam, kam potřebuju dospět. Pragmatickou část beru jako práci a tu první považuju za tvorbu. Tu pragmatickou část nemám až tak ráda, ale bez ní by to vůbec nešlo.

TZ: Jaké je pro tebe pak psaní, když je tak intenzivní? Je v něm něco terapeutického?

Cítím při psaní silné emoce. Jestli mám psát text, který má ve čtenáři vzbuzovat intenzivní pocity, tak je potřebuju cítit také. Jinými slovy, směju se i u vlastních vtipů v knize (smích). Ale například některé pasáže Babičky© se mi psaly těžko. Někdy jsem při nich proseděla celý večer a pak jsem měla pocit, jako bych pracovala dvanáct hodin v dole. Opravdu mě to vyčerpávalo. I proto, že věci, které jsem do textu dala, mi otevíraly další, s nimiž jsem se dlouho sama nekonfrontovala. Byl to pro mě velký záhul i psychicky. Ale nemyslím, že psaní je pro mě terapie. Nestačí, že se vypíšu a pomůže mi to. Když bych neměla tyto věci zpracované v osobním životě, tak o nich ani neumím otevřeně a intenzivně psát. 

KS: A píšeš i jiné texty? Například deník? Nebo prostě nějaké texty, které nejsou určené k publikaci?

Píšu si deníky od svých devíti let. Jenže během puberty jsem dostala skvělý nápad, že je vyhodím, protože už jsem přece dospělá. Doteď jsem si za to hodně vděčná (smích). V podstatě si tak deníky píšu celý dospělý život, i když velmi nedůsledně. Někdy píšu do deníku každý den, jindy jednou za půl roku. A to jsou přesně věci, které jsou nepublikovatelné. Vznikají pro moji vlastní interní potřebu. Možná i díky tomu, že jsem zvyklá si psát deník, se dokážu udržet při literárním textu a rozpoznat hranici deníčku a vytváření postavy – i když má se mnou společné rysy nebo zážitky, pořád si uvědomuju, že jde o literární text. Takže to mám úplně oddělené. Neumím si představit, že bych vzala stránky ze svého deníku a vložila je do knihy. Jde o způsob psaní a vztahování se k napsanému, protože do deníku opravdu píšu tak, že chrlím a nezajímá mě, jestli je tam oukej stylistika. Dokonce bych řekla, že moje deníky jsou stylisticky příšerné. Kdyby je někdo četl bez kontextu, vůbec by nepoznal, že tento člověk se živí psaním knih.

TZ: Existují pro tebe jako autorku témata nebo oblasti, o nichž si neumíš představit psát? Vnímáš třeba jisté hranice intimity, bolesti či kontroverze, které bys ve své tvorbě nepřekročila?

Takových věcí je hodně. Myslím, že ne všechno je hodno stát se literárním textem. To, že někdo prožívá situaci, která je pro něho samotného významná, ještě neznamená, že bude stejně silná i pro potenciální čtenáře. A za druhé – psaní považuju za duševní prostituci. Platí to alespoň pro moje vlastní psaní, nechci mluvit za jiné autory. Podle mě jde o formu sebeodhalování, která nemá jasné mantinely mezi tím, co je ještě možné sdílet a co už je příliš soukromé. Mně se to však vždycky přirozeně zablokuje. Když cítím, že něco nedokážu napsat, protože se s tím ještě lidsky potýkám, jednoduše to nejde ven. Hodně se snažím hlídat i hranici sentimentu a patosu. Dávám si pozor, abych čtenáře v textu citově nevydírala. Když cítím, že se v textu víc ozývám já jako soukromá osoba Ivana Gibová, a ne jako autorka knihy, tak si řeknu: „No, počkej, počkej, něco nám tu nesedí!“ Tehdy dokážu zasáhnout a ukočírovat to. Nemám ale nic, o čem bych řekla, že o tom nikdy nic nenapíšu. Občas se totiž stane, že si text vyžádá něco, co jsem sama nevěděla, že chci napsat. 

TZ: Tady bych se chtěla zeptat na výrok ze tvého staršího rozhovoru, a sice, že „autor musí být upřímný k sobě, jinak stojí za hovno“. V čem spočívá upřímnost?

Je to jen můj osobní názor. Když čtu knihu, které nevěřím a vidím v tom konstrukt, připadá mi to jako ztráta času. Osobně mě jako čtenářku hrozně vytáčejí konstrukty – když si něco vymyslíš a v podstatě jen vyplňuješ dané schéma postavami, které jsou umělé a papírové. Nemám chuť věnovat čas takovému typu literatury, kterému nevěřím. Stejná kritéria mám i na svoje psaní. Vycházím z autentické reality, ale kolem ní jsou fikční světy, které tvořím. Není to jen výňatek z mého života na sto třiceti stranách. Je tam často motiv, kolem nějž si vymýšlím, ale pořád tomu musím věřit. Musím ten základ znát, abych byla schopná stvořit fiktivní textový svět. A když vidím, že něco je jen čistý konstrukt, odpuzuje mě to, je mi z toho nevolno a vytáčí mě to. Jsem například alergická na hyperkorektní stylistické konstrukce. Vlastně celkově na hyperkorektnost. Když vidím něco, co mi zavání neautenticitou, štve mě to, a proto bych takový produkt ani nenazvala tvorbou. Protože toto je podle mě produkce a stojí to většinou za hovno.

KS: Takže harlekýnky, detektivky, to nikdy?

To je podle mě úplně v pořádku, protože to je v rámci žánru. Sama jsem, víceméně ze srandy, napsala dva romány pro ženy pod pseudonymem. Ale to jen proto, že jsem takovým románům dělala korektury a měla jsem je načtené, jinak bych si na to netroufla. V rámci žánru, který má své zákonitosti, je to v pořádku, ale tady jde o to, že autor musí vědět, do čeho se pouští. V tomto případě, že píše milostný román. Ale je pravda, že i při tomto psaní jsem vycházela z mojí vlastní žité reality. Ani toto nebyla úplně vykonstruovaná telenovela. I detektivka může být napsaná tak, že ji žeru. Miluju detektivky a zbožňuju Agathu Christie. Dalo by se jí vytknout úplně všechno, ale mě to netrápí, protože ji nečtu jako někdo, kdo má posuzovat odborné kvality textu, čtu ji jako oddechovou literaturu, která nemá ambice vysoké literatury. 

TZ: Připadá ti, že v Babičce© je humor už trochu jiný než v ostatních knihách?

Nevím, jestli jiný, možná spíš vyplývající z témat. V Babičce© se nedalo úplně ujíždět jako v Eklektik Bastardovi. Protože v Bastardovi to bylo celé free a nebylo tam těžké skočit do absurdního humoru ani do trapného humoru ani do něčeho hodně jednoduchého a primitivního. Užívala jsem si hru s tím, že někdy byl humor nízký a vystupoval v kontrastu se sofistikovanějšími částmi. Svět postav byl pak komplexnější. Ale v Babičce© jsem si to nemohla úplně dovolit. Je velký rozdíl psát o lidech v korporátu a o traumatu z dětství. Možná proto se zdá, že humor v Babičce© je jiný, ale pro mě osobně je pořád stejný, pořád můj.

TZ: Mají humor a sebeironie svoje limity? Je bod, za nímž už nejde o zdravý odstup, ale o sebenenávist? A jak rozlišit, kdy si utahujeme sami ze sebe z pozice síly a kdy z pozice úniku?

Myslím si, že můj humor vychází často z pozice úniku. Když bych některé věci v Babičce© měla brát vážně, a myslím tím za hlavní postavu, tak se zblázním a radši zironizuju sama sebe. Když smíchám tuto svoji odlehčenou sebeironii, která je přítomná v každé mojí knize, s psychologií, tak je jasné, že vychází z pozice nesebevědomí a nejistoty. Radši se zesměšním a znevážím já, než by to měl dělat někdo jiný. Je to často na hraně a nejasné, jestli unikám ze situace a chci z toho udělat vtip, nebo jestli se opravdu bráním. Někdy ty situace vůbec nejsou vtipné a já je radši vtipné, aby se postava nezbláznila. Je tam mix různých věcí, které má humor odlehčit. Zároveň vnímám i jeho důležitost pro čtenáře. Je to pro mě vstřícný krok, tehdy na čtenáře doopravdy myslím, potřebuju to trochu vyvážit. Byla bych nerada, kdybych tam nasekala jen těžká témata a čtenář měl pocit, že to je jen deprese a není z toho úniku. Ani lidsky nejsem takto nastavená. Pro mě je humor něco, co mi pomáhá přežít negativní situace, i když prostě někdy si negativní věc vyžaduje negativní reakci.

KS: Ředí to text.

Pro mě je nejlepší kompliment, co jsem kdy dostala, že se čtenář dokázal rozplakat i zasmát na jedné straně knihy anebo rovnou obojí najednou. Nevím, jestli existuje něco lepšího, co můžu jako autorka slyšet, než toto. 

TZ: Cílíš svoje texty individuálně na čtenáře, anebo máš ambici, aby vzbudily diskusi ve společnosti?

Za společenskou diskusi bych byla samozřejmě vděčná, ale nemůžu to nazvat ambicí. Když píšu, potřebuju velmi egoisticky vyhovět sama sobě a na čtenáře v tu chvíli vůbec nemyslím. Neříkám ale, že nemyslím na to, že knihu chci vydat, to bych kecala. Podle mě se jedná o samé automatické a intuitivní věci, které se dějí a které dokážu zformulovat, když si s vámi o tom teď povídám – ano, toto dělám, protože to je vstřícné gesto vůči čtenáři – ale během psaní to v hlavě takto nemám. Témata dávám do knihy z konkrétního důvodu, a nejen proto, že o tom momentálně toužím psát. Doufám ale, že o věcech, o nichž píšu, se bude mluvit víc, anebo že kniha někomu pomůže. Mám zpětnou vazbu od cizích lidí, kteří se v textu našli a řekli mi, že jim otevřel nové obzory. Například směrem k něčemu, co zažili v dětství a do té doby se tomu vyhýbali. To je pro mě důležité. Ale nikdy se nejedná o kalkul. Kdybych do toho šla se záměrem něco vyvolat, tak by se to určitě nepovedlo.

KS: Právě téma traumatu z dětství a dopředu nepřipravená ambice mi v Babičce© připomněly knihu Tenhle pokoj se nedá sníst od Nicol Hochholczerové. Nespojila sis to při psaní s její knihou?

Připadalo mi sympatické, že Nicol napsala knihu tak, že z ní také nebyl cítit žádný záměr ani konstrukt. Mám pocit, že k tomu přistupovala stejně jako já. Sama také píšu z potřeby, podle toho, co prožívám, a jen hledám vhodnou formu, jak to dostat ven. Nekalkuluju se čtenářským zájmem. Myslím si ale, že knize Nicol uškodil ten humbuk, který se kolem ní spustil. Přestaly se vnímat literární kvality knihy a začalo se jít velmi prvoplánově po tématu. I já pociťuju, že kolem tématu alkoholismu nebo sexuálního zneužívání se chodí po špičkách. Rozumím tedy tomu, když taková kniha vzbudí rozruch. Jenže já nechci suplovat společenskou debatu. Zároveň o těchto tématech mluvím, jelikož si myslím, že se o nich mluví málo. Netěší mě ale, když to sklouzává do bulváru a debata o knize se redukuje jen na to, jakou mám zkušenost s alkoholem. Nemám problém o tom mluvit, ani o jiných nepříjemných tématech, jako je sexuální zneužívaní, ale trochu mě štve představa, že by právě beletrie měla otevírat společenské diskuse, které tu už měly být dávno a z úplně jiných kruhů. V důsledku toho se pak o knize nehovoří jako o literatuře, ale jen v souvislosti s tématy, která jsou dodnes do velké míry tabu.

KS: To je pravda, ale mám pocit, že Nicol ten humbuk prospěl. Nakonec teď má turné v Anglii…

Jasně, ale myslím si, že by její text obstál sám o sobě. Je smutné, že kolem knihy musí vzniknout takové haló, aby zaujala. Je sice super, že se teď překládá, vzniká z ní divadlo a Nicol má turné v Anglii, ale podle mě by si to zasloužila i bez toho, aby se kolem její knihy vytvořilo celospolečenské diskusní fórum, jestli je v pořádku o takovém tématu psát, nebo ne, a kdo to může nebo nemůže číst. Ale dobře, jestli toto má být pozitivum a jestli se to na Slovensku jinak nedá, tak raději takto než vůbec.

KS: Občas se ve svých knihách pohráváš s pojmy jako satori nebo katarze nebo s postavou vypravěče bucha v knize Barbora, buch a katarze, které jasně odkazují na nějakou transcendentální entitu. Připadá mi to jako určitý druh sekularizované spirituality. V závěru Babičky© se to projevuje také velmi zřetelně. Jak vnímáš momenty satori a katarze ty?

Jsem si vědomá toho, že ne každý si přeloží árii Marie Callas, kterou v Babičce© cituju italsky. Závěr je napsaný schválně tak, aby tam bylo vícero interpretačních možností, ale kdybych si představila ideálního čtenáře, ten si to přečte, přeloží, pustí si to a prožije to. Protože aha, Magda vlastně zrovna tento stav prožívá. Zároveň si dokážu představit, že ne každý ten konec prožije, protože to závisí na způsobu čtení. Má tam vícero pocitů, je tam škála, ze které si může vybrat, anebo si zvolit necítit nic, i to je možnost a je to v pořádku. S motivy katarze a satori zacházím záměrně nezručně. Nesnažím se stavět do pozice někoho, kdo káže o vysokých kategoriích nebo je demonstruje. Z mojí strany jde spíš o poloironii. Postavy, které jsou často z prostředí podzemí nebo okraje – i například co se týče jazyka nebo sebedestruktivního chování –, jsou si vědomé vysokých kategorií, nějak se k nim vztahují. Ale ne tím, že se snaží být vznešenými. Nedělám z nich aspiranty na svaté, jen rozšiřuju postavy o další interpretační pole. Představuju si je spíš jako potkany, kteří ale cítí všechnu velikost vesmíru. Nepracuju s tím tedy výlučně ironicky, zároveň si ale nemůžu dovolit přistoupit k významům pojmů jako satori úplně vážně. Ukazuju je radši skrze konkrétní situace. Kromě samotných pojmů a vypravěče bucha jsou v Barboře i Babičce© momenty, kdy si hlavní postava uvědomí určitou krásu, respektive něco, co bych nazvala „vesmír mě miluje“. V těchto situacích se ukazuje, co znamená katarze, satori nebo něco co, nás přesahuje. Ale nemůžu to napsat vážně, protože by to vyznělo komicky a blbě, když si beru do huby tak velká slova a pak tam alkoholičky pičují. Moc ráda prostě hledám krásu v kanálech.

KS: Dá se satori dosáhnout i přímo psaním a čtením? Zažíváš ho, když čteš jinou beletrii?

Ano, to mě také podnítilo k tomu začít zkoušet psát. Odjakživa jsem četla, ale v pubertě jsem s textem začala více komunikovat. Četla jsem knihy, které mě tehdy přesahovaly. Navzdory tomu, že jsem jim ještě úplně nerozuměla a neuměla jsem z nich vyčíst všechny filosofické vrstvy, se mě hluboce dotýkaly. Byl to pro mě podstatný moment: toto cítím, když čtu nebo poslouchám hudbu nebo když se dívám na film. Potřebovala jsem se pak nasycovat uměním a právě kvůli těmto katarzním stavům jsem četla. Cíleně jsem je vyhledávala, přesně ty z literatury, protože ty jsou specifické. Při psaní se mi děje něco podobného, ale v jiném režimu. Je těžší se k takovému pocitu dostat, když člověk tvoří. Při čtení ve mně silné emoce vyvolává text. Při psaní to ale není text, co stav spouští, ale samotný akt psaní. Mám pocit, že ze mě vychází něco důležitého, co jsem přesně potřebovala napsat a vyjádřit. V dané chvíli mě nezajímá, jestli je to dobře, nebo špatně, důležité je, že to ze mě vyšlo. Milo Janáč tomu říká „diktát“ a asi to ani neumím lépe pojmenovat. Jako kdyby to procházelo tebou, ty jsi to médium, přes které vychází něco mnohem zásadnějšího, než jsi ty sama na tomto světě. V takových chvílích mám ty stavy. Jsou velmi ojedinělé a neobjevují se vždy, když píšu. Zažila jsem je jen několikrát v životě. Kvůli nim ale psaní zbožňuju. Nedá se to přirovnat k ničemu jinému. Nemám na to slova, ale asi je to to, na co se ptáš. Je to něco velmi intenzivního a byla bych fakt šťastná, kdyby něco podobného pocítili čtenáři, když ten text čtou.

KS: Takže to přichází hlavně z umění?

Ano, v zásadě ano. Většinou tehdy, když vidím silnou věc. Stávalo se mi to hlavně v Divadle Stoka. Když jsem přišla na inscenaci a pak odcházela, věděla jsem, že toto je „to“, že to je něco brutálního, co se tady děje. I když to neumím pojmenovat. Někdy se to však nestane a v tu chvíli vyhodnotíš, že to bylo fajn, nedá se tomu nic vytknout, ale nebylo tam to „to“.