Narodit se s příjmením Balabán v České republice znamená žít ve stínu literární legendy. A pokud máte zájem o psaní, můžete mít někdy pocit, že každý váš krok je pod drobnohledem. Stín slavného jména tak není jen výzvou či motivací k hledání vlastního hlasu, ale i břemenem. Lukáš Balabán (1985), syn jednoho z nejvýznamnějších českých prozaiků porevolučního období, se až po patnácti letech uplynuvších od otcovy smrti rozhodl vydat svou prvotinu, nejen jako syn, ale i jako autor s vlastním příběhem.

Román pro pitomce se jeví jako tichá odplata osudu. Lukáš Balabán se konečně dostává k vyprávění toho, co jeho otec nikdy nedořekl, a nahrazuje tím fantazii kritiků i čtenářů skutečností. Tento proces se zdá být dvojí: na jedné straně se autor pokouší vyčistit prostor, kde jeho otec zanechal významnou stopu, na druhé straně jde o pokus zprostředkovat vlastní pohled na rodinnou historii. Kniha se tak stává nejen literárním cvičením, ale zároveň exhumací.

Sledujeme v ní životní peripetie několika generací, přičemž struktura připomíná spíše skládačku sestavenou z fragmentů. Zvolený styl není náhodný, ukazuje chaos a nesourodost života, kde se jednotlivé části rodinné historie ztrácejí v čase a paměti. Martin Vrána, otec alkoholik a nešika, se stává středobodem rodinného dramatu. Jeho děti Dolores a Johanes se táhnou za starými ublíženími a tento kaleidoskop doplňuje synova přítelkyně Vanessa, sebestředná a frustrovaná bytost. Každá postava se svými slabostmi a neúspěchy vyjadřuje širší existenciální konflikt mezi očekáváním a realitou.

Přesah mimo rodinu i republiku obstarává postava Hanse, kalifornského baristy, jehož pokus o zvládnutí češtiny působí téměř jako literární alegorie: jazyk přestává být pouze mostem mezi kulturami, ale stává se nástrojem pro pochopení a rekonstruování vlastní identity. Tento aspekt románu má pravděpodobně za cíl vykreslit jazyk jako nástroj vyjádření i symbol tíže, kterou s sebou nese nejen každodenní život, ale i historie, rodinná traumata a kulturní dědictví. Proto jazyk v románu funguje jako „realistický filtr“, který vytváří intimitu a vnáší čtenáře přímo do fikčního světa. V tomto ohledu Balabán vnímá skutečnost jako těžko uchopitelnou, ale zároveň plnou nevyřčeného zklamání. 

Ironicky vyznívá, že postavy, ačkoliv se neustále vyjadřují, nikdy nedosahují skutečné změny, což jejich komunikaci jedině vyprazdňuje. V kontrastu k tomu stojí reflexivní postava Hanse, cizince, který se učí češtinu. Jeho proces učení je mikrokosmem zobrazujícím zkušenost migrantů a obecně všech, kdo se snaží zorientovat v cizí kultuře, aniž by se vzdali vlastní identity, tak jako se čtenáři pokoušejí vyznat v poměrech jedné ostravské rodiny.

Děj románu plyne epizodicky, což otevírá prostor pro reflexi časové elasticity postav. Tento časoprostorový rozklad, ať už jde o konkrétní epizody, nebo širší časové linie, je pro vyprávění klíčový, protože propojuje minulost a současnost a ukazuje, jak traumatické zážitky rodiny zůstávají živé, i když jsou částečně potlačené. Vyprávění, které se pohybuje mezi realistickým zachycením zoufalství a stylizovanými fragmenty, se sice pokouší o postmoderní hru s formou a perspektivou, tento záměr však není vždy zcela naplněn. Rozdílné perspektivy a časové skoky vytvářejí efekt, který připomíná proměnlivost paměti a subjektivní realitu postav. Tento nelineární přístup vede k otázkám týkajícím se stability vzorců a přetrvávání traumatických zážitků v mysli postav.

Scény domácí katastrofy a každodenní frustrace jsou psány bez idealizace postav a situací. Autor je ukazuje v surové podobě, čímž vytváří napětí mezi subjektivními emocionálními vjemy a hledáním smyslu. Tento přístup působí silně psychologicky a nabízí čtenáři vícero interpretací.

Název Román pro pitomce vskutku může fungovat na více úrovních než jen jako marketingový trik. Jde o provokaci, která nutí přemýšlet o tom, kdo je vlastně „pitomec“. Je to ten, kdo čte, nebo ten, kdo žije ve světě tohoto románu? Z psychologického hlediska román ukazuje postavy, které se stále znovu a znovu plácají v blátě svých problémů, vracejí se ke vztahovým a existenciálním traumatům, ale nikdy neudělají rozhodující krok. Tohle neustálé opakování bez východiska připomíná koncept naučené bezmocnosti, kdy se postavy přesvědčují, že jakýkoli pokus o změnu je marný. Pitomci jsou ti, kdo pasivně přijímají utrpení a nikdy neudělají nic, co by je skutečně osvobodilo. Nejednají, nevolí jiný směr, ale zůstávají v týchž destruktivních vzorcích, čímž si odpírají možnost pravé svobody.

Existencialisté jako Sartre a Camus by jistě tvrdili, že jediná skutečná svoboda spočívá v možnosti odejít z těchto opakujících se cyklů. Ale Balabán neukazuje postavy, které by se rozhodly. Tento nedostatek volby činí román těžkým a zanechává spíš pachuť marnosti. Je však nutné podotknout, že ve světě Románu pro pitomce není odchod snadnou volbou. Nejde jen o fyzické opuštění místa, ale o psychologické a morální osvobození. Postavy se musí nejen rozhodnout odejít, ale také si přiznat, že trpět není povinnost, že život má své hranice, které je třeba nejprve přijmout, pokud je chceme překročit. To, co je pro Balabána nejvíce tragické, je fakt, že postavy se k tomuto kroku nikdy neodhodlají. Odmítnutí svobody a zodpovědnosti za vlastní život je nakonec to, co je činí „pitomci“ v jejich vlastním příběhu.

V tomto smyslu kniha připomíná spíše psychologický dokument a nedostatek soudržnosti se zde jeví spíše jako slabina než jako volba. Vyprávění se často utápí v nevyřešených emocích a celek jako by postrádal hlubší umělecký záměr.