O současné (české) literatuře je možné uvažovat různými způsoby. Například vypočítávat napsaná vynikající díla, množství vydaných a přeložených knih či poukazovat na ceny vydobyté znamenitými tvůrci. Je ovšem také možné hořekovat nad tím, čím by ta naše literaturu mohla být a čím není, případně nadávat autorům a kritikům, kteří za to mohou.

Mám koníčka: psát o současné české literatuře. Říká se tomu literární kritika a je to docela jednoduché. Většinou postupuji tak, že si nejprve přečtu určitou knihu, pak čekám, jestli se mi udělá názor – a pokud ano, pokouším se jej pomocí slov adekvátně zformulovat, přičemž se snažím, aby potenciální čtenář můj text pokud možno dočetl až do konce. A jednou za čas se mi udělá názor, který překračuje hranice jedné knihy, případně se týká literárního života. To pak zmatlám cosi, co by se dalo nazvat úvahou či dokonce esejí. Většinou se týkají obecnějších otázek fungování literatury v naší přítomné společnosti, ovšem s přihlédnutím k minulosti, z níž vyrůstají. Tak jako včil.

Jen jedno stále nevím: jak respektovat genderovou normu, která mi přikazuje, abych genderové rozdíly a) bral vždy v úvahu a plně respektoval, a současně b) nevnímal nebo alespoň ignoroval.

Napříč dějinami ovšem existuje ještě jeden typ literárněkritické lenosti, a to ten, který schopnost skutečně tvůrčím způsobem myslet substituuje opakováním bezobsažných frází a myšlenkových vzorců.

Za důležitější považuji poukázat na Kandou ignorovaný fakt, že můj text byl adekvátní reakcí na daný podnět, neboť tím, kdo pracoval s prvky nevážné komické nadsázky, byla už sama Olga Stehlíková, byť možná bezděčně.