Určitou nejistotu ohledně záměrů demonstruje i následující část, nazvaná „Podle“: Fridrich zde variuje ukázky textů různých autorů. Je to skutečná koláž z citátů, jsou to adaptace, amplifikace, nebo jde o úplnou mystifikaci?

V papírovém domě lze být šťastný, lze tu mít „zvláštní radost žít“ (s. 61). Tato citace verše velkého italského lyrika dvacátého století Sandra Penny vyjevuje, že radost z poezie je zvláštní radostí z žití. Kučeru a Pennu propojuje jemná melancholie, která prostupuje jejich básnické světy, i ten místy „japonský“ charakter jejich výrazu, i když se ho každý z nich zmocňuje po svém.

I překvapivý, imaginativní závěr této básně nemění nic na tom, že načrtnutý gauč je v básni zcela hmotný, usedáme na něj a prožíváme text spolu s autorem.

Jestliže jsme na začátku pojmenovali dvojí vykročení z rámce historického „čtiva“, můžeme se snad nyní odvážit formulovat, v čem spočívá síla a originalita historické prózy „podle Zeithammerové“. Je to právě pohyb na pomezí genderové dekonstrukce dějin (dokonce přímo pramenů – připomeňme si, že stále čteme uměleckou prózu, avšak dalece inspirovanou skutečnými událostmi), románu víry a epistemologického gesta znejištění.

Většinou nekončím pateticky, ale tentokrát si to neodpustím: jsem přesvědčen, že jsme svědky zrodu další velké prozaičky naší doby, a to bez ohledu na udílení literárních cen.

Oceňuji autorčinu snahu balancovat na hraně mezi vyvoláváním každodennosti a odhodláním ji rozkrývat skrze vyfabulované příběhové perličky, jež by měly čtenáře provokovat k uvědomění hlubšího rozměru smyslu našeho pobývání na této planetě. Zda ale toto v českém literárním kontextu když už nevybuchne, tak alespoň zacinká, neodhadnu. Sám za sebe přiznávám, že mi na poctivém psaní Simony Bohaté chybí drobátko více nadhledu, humoru, a hlavně spontánní ironie.

Simona Bohatá se právem řadí mezi autorky, které dokázaly proměnit osobní a generační zkušenost v literární svědectví. I její nejnovější kniha představuje cenný příspěvek k literární výpovědi o lidských vztazích, paměti a schopnosti vyrovnávat se s minulostí.

Paolo Giordano pak s tvůrčí nadsázkou nabízí konkrétní východisko, co je záhodno vykonat v případě apokalypsy čili novodobé potopy: zkusit se uchýlit na Tasmánii, kde nežijí žádní predátoři lidí a kde se ocitneme v demokratické zemi. V celé knize ovšem nepadne ani slůvko o střední nebo o východní Evropě, tudíž se obávejme, že nikomu dlícímu v našich končinách nebude spása na vzdáleném ostrově souzena.

Autofikce italského spisovatele se rozbíhá doširoka, a přesto si uchovává mimořádnou intenzitu. Přirozeně se pohybuje mezi privátní a globální rovinou, které Giordano dokáže mistrně propojovat. Motivy z obou sfér umí propracovat, vrstvit a nechat je navzájem zrcadlit i osvětlovat.

Tato oscilace mezi faktem a alegorií otevírá prostor pro interpretaci města jako palimpsestu, v němž se vrství dějiny přírodní i civilizační, individuální i kolektivní. Přesahy sbírky sahají od environmentálního humanismu přes antropocénní imaginaci až k osobní lyrice, jež se nebojí ironie a intertextových dialogů (s Garym Snyderem, Paulem Celanem či Louise Glück).

Ne že by si Marie Iljašenko libovala v pestrobarevném vršení a kombinování disparátních obrazů, to by její přece jen poklidné, intimní lyrice nebylo vlastní. Něco podstatného z toho však můžeme odvodit: tak jako při četbě volně přecházíme mezi světy, jak jsem se pokusil popsat, i pozice lyrické mluvčí se rozšiřuje na celé básnické universum.

Být jen funkcí odmítá i pětaosmdesátiletý chirurg Pavel Pafko. Vášní, jíž se odevzdává, nejsou nedýchatelné vrcholky hor ani ženy, krása z kola a klid na kajaku. Z praxe zblízka zná, jak nechráněný a neviditelný cyklista může vypadat po střetu s realitou, ale doktorská disociace mu dává klamný pocit, že jemu se to stát nemůže. Nemůže si to připouštět, jinak by ho konstantně znejišťovala kognitivní disonance a stát by se mu to mohlo.

Poněkud oslabena a posunuta je tu, na rozdíl od jejích předchozích knih, funkce traumatu kolektivního, „velkých dějin“, proti kterým stojí „malý člověk“, jako tomu bylo typicky ve Slepé mapě nebo Tichých rocích. Spíše jsme tu svědky nenápadného naznačování, jak jsou malý člověk a velké dějiny vzájemně rozpojeny.

Básník Paul Celan je nehynoucím důkazem, že do končin absolutní poezie vede cesta pouze přes hluboce prožívané lidství, lemované jeho radostmi i strastmi. Člověka, který s pokorou přijímá životní realitu takovou, jaká je. Není proto nutné dávat vlastnímu bytí nějaký zvláštní význam, ale zásadní je být v něm opravdově přítomný.

Podíváme-li se ještě jednou na svět lidové víry obyvatel Berdu, najdeme řadu motivů, které potvrzují tento typ mechanismu, jímž se člověk vyrovnává s bolestí, ztrátou i nesmyslnou absurditou války. Je to společenství komunitní, kladoucí velký důraz na vazby, které překonávají hranice času a místa.