obalkaZMT_page-0005
Petra Hůlová

Zlodějka mýho táty

Břicho macechy, který nevidím, vidím všude. Jen ráno, než si na to vzpomenu, asi jednu sekundu nevím, že existuje.

Beletrie – Próza
Z čísla 10/2019

Hodně jinejch lidí v kostele říká, že máma je statečná a taky že teď hodně potřebuje víru, a ten tlustej pán, co sedí vždycky vzadu, mi jednou řek, že to Pánbůh všechno vidí. To vím taky. A taky mě při tom hladil. To teď dělá víc lidí než dřív. Když v kostele máma není, a i když jsme tam s ní. Příště už asi někoho praštím. Vojta s Frantou a Martou jdou na nedělku. Já ne. Vybarvovat omalovánky s Noemovou archou nebo si nechat vyprávět o Golgotě nebo Pilátovi Pontským, to ani náhodou. Nejsem blbej a menší děti maj v nedělní škole vždycky hrozně blbý otázky. Vojta tam ale chodí rád, Martu tam táhnou a Franta jí furt tu housku, takže nevnímá, a taky tam budou s Vojtou blbnout.

Dneska ráno, když jsme ještě spali, což si myslel táta, já vždycky už pařím nebo si čtu, tak píp píp tátovi za dveřma v obejváku říkala, že Vojta Frantu kazí. Včera při večeři na macechu totiž Franta udělal fakáče, když mu řekla, aby dojed rejži. Vojta se tomu strašně řehtal. Já ne, protože mi táta slíbil po večeři už konečně navalit zabavenej mobil, a to jsem nechtěl riskovat, a Tonda si v koupelně geloval patku.

Marta čučela a macecha pak ráno tátovi říkala, že Marta to „od Vojty chytá taky“. Sedím vedle Tondy a vedle něj sedí táta a macecha buď v nedělce hučí do Marty, aby za ní nezdrhala, nebo sedí někde vedle táty. Nevím a nechci to kontrolovat. Mobil mi táta po večeři fakt dal, takže se to vyplatilo. Mrknu na Tondu a je mi jasný, že má mobil taky. Hned nehraju. Až pozdějc. Když je to dlouhý. Někdy na bohoslužbě nepařím vůbec. Ale stejně je to lepší mít mobil s sebou a vědět, že když budu chtít, tak můžu. Sednul jsem si schválně až vedle Tondy, aby mě táta kdyžtak neviděl.

Farář mluví o odpuštění. Jako vždycky začíná příběhem z bible a podle toho pak říká něco o životě. To už znám a napadá mě, že nemusím bejt nutně doktor, že doktor bejt vlastně ani nechci. Hrabat se v krvi a dělat jiný nechutný věci. Farář je taky důležitej a má mnohem větší fantazii. Farář mluví o pokání, a že Pánbůh nejvíc miluje napravený hříšníky a že bez odpuštění cesta k Pánubohu nevede. Myslím na to, že to připomenu tátovi, až na mě zase bude křičet, že jsem nedodržel slovo, lžu nebo podvádím. S podváděním a lhaním začal on. On zničil rodinu, a to, co dělám, proti tomu nic není. Kdo lhal a podváděl, nemůže nikomu říkat, aby nelhal a nepodváděl.

Dívám se na tátu. Sedí rovně jako ve škole a kouká na faráře. Kdy už to, tati, pochopíš? Nemůžeš mi říkat, co mám dělat. Zradils mámu. Rychle mrkám, ale bulení z krku už mám v očích. Táta se třpytí. Je za závojem. Slyším farářovy slova. Poprvý mám pocit, že ke mně promlouvá, jak o tom vždycky mluvil táta. „To není jen o nějakým poslouchání, kluci,“ říkal nám odjakživa, „to není jen o tom něco chápat,“ řek mně, když mě při minulý bohoslužbě načapal, jak hraju, a já mu řek, že jsem i přes to paření všemu rozuměl. „Člověk se víře musí otevřít,“ řek, „musí ji pustit k sobě do srdce, Miky.“

V tu chvíli cejtím, že tam je. Že moje víra prošla až dovnitř mýho srdce, a pozná se to tak, že tam je se mnou máma. Jako Bůh, co je taky vždycky s člověkem. Máma sedí vedle táty a Vojta není na nedělce, ale sedí mámě na klíně, jak ho držela, když byl malej. Farář mluví o odpuštění v rodinách a já vím, že mluví o naší. O tom, že jestli táta doopravdy věří v Boha, tak mi všechno odpustí. Protože to všechno začal on a taky to všechno dělám pro něj. A ještě toho pro něj hodně udělám. Pro něj a pro mámu. I za Vojtu s Tondou. Modlím se tak moc, jako když jsem chtěl dávno k Vánocům autodráhu. Od tý doby vím, že to funguje. Jenom se to nesmí zneužívat, jak říká máma. Chtít od Boha blbosti. To sem ale nechtěl nikdy. Přece vím, že Bůh všechno vidí. A vím, že všechno to, co dělám, schvaluje. Cejtím to ve svým srdci, a srdce nelže. Kouknu na tátu. Všechno dobře dopadne. Ne jako v bibli. Tonda se ke mně sklání a něco mi šeptá. Jenom to musím všechno vydržet. Jako apoštolové a svatý. Taky museli všechno zvládnout. A ohnivý zkoušky, to je jako v Mimoidech, a potopa ta je taky v bibli, a v Hanibalovi jsou hořící města, co se musej ubránit, a to je taky v bibli, a Lot se ani nesměl otočit, a Lotova žena to nevydržela. Nejsem Lotova žena.

Cejtím drcnutí. „Táta ti vzkazuje, ať přestaneš pařit, nebo ať si ho nepřeješ. Máš ten telefon okamžitě vypnout a schovat do kapsy.“ Tonda se šklebí. Na displeji se mordujou tanky druhýho řádu s prvníma osvobozenejma vojskama. Strkám telefon mezi stehna. To jako do kapsy. Nechávám ho zaplej. Viděl jsem to i v telce doma v létě ve zprávách. Když tam nejsou války, máma nás někdy chvíli nechá kouknout. Úplně sám hořel les. Žádnej blesk ani zločinec ho nezapálil. Bylo to jenom z toho vedra. A paní Blechová mi jednou po bohoslužbě vyprávěla o světici s Kristovejma ránama. Krev jí začala týct tam, kde měl Ježíš v rukou hřebíky. Každej rok přesně v den, kdy byl ukřižovanej. Chtěl bych tátovi všechno vysvětlit, ale vedle mě sedí Tonda. Takže to musím poslat po Tondovi.

„To samo, Tondo. Fakt,“ šeptám mu a kejvnu na něj, ať to tátovi vyřídí. Tonda zavrtí hlavou. Přitom si telefon určitě jenom zapomněl zapnout nebo má vybitou baterku. Znova do mě rycnul.

„Všechno posereš, blbečku.“

Je mi na bulení.

„Zkazils nám celý odpoledne. Kvůli tobě po kostele nikam nepudem.“

Bába, co sedí z druhý strany, mi zaťukala na ruku a zamračila se.

Cejtím tátův pohled víc a víc. Pálí.

„Jestli chcete dělat blbinky, tak prosím někde jinde, pánové,“ řekla bába. Má smradlavej hadí dech špionky Mehoreg, co skončila v solný jámě. Jestli se mě ještě jednou dotkne, tak ji bouchnu, i když nechci. Ale asi to fakt nevydržím. Nenápadně se podívám na tátu. Chci vidět, jak moc je na mě našvanej.

Místo táty vidím ruku. Hnusnou ruku píp píp na tátovým koleni. A táta má svoji ruku na macešiným tom, na co když myslím, chci se zabít, a jestli nevyjde plán, tak se zabiju.

Máma říkala, že by měl táta sepsat prohlášení. Řekl bych, že něco jako takový Gauronovo „vysvětlení všeho“. Aby aspoň něco bylo na tomhle světě spravedlivý. A takhle to nechápu jenom já, ale i Tonda a Vojta, kterýmu to Tonda vysvětlil. Slyšel jsem doma z pokojíčku, jak se o tom máma bavila po telefonu se Zuzanou. Zuzana je mámina nejlepší kamarádka. Když máma s tátou dělali smlouvu o tom, jak se o nás postaraj, tak ji dělala Zuzana, a táta prej i když nechtěl, tak to nakonec všechno podepsal přesně tak, jak to Zuzana vymyslela, a bylo to tak nejlepší, protože máma i Zuzana pro nás chtějí to nejlepší, a říká to Zuzana i máma.

Když od nás táta odešel a máma pořád brečela, Zuzana nám nosila malý překvápka. Vúdú panáčky, strojky na hokiko, lumpíky a první Silvestr bez táty slavila s náma a udělala nám epickej ohňostroj s dvaceti pěti petardama, modrejma, růžovejma, červenejma, zelenejma a žlutejma a spala u nás doma.

To i předtím, než nám táta zničil rodinu, o čem dlouho nikdo nevěděl, jenom máma, protože táta jí nebral telefon, a máma nám říkala, že má hodně práce, ale divný bylo, když se z ní ani nevrátil. Žádná práce to nebyla, tati! A Zuzana to mámě prej říkala, ještě když máma tátovi věřila, i když přišel až na snídani a řekl nám, že spal kvůli zpožděný zakázce na gauči ve svý kanceláři a už se to nikdy nebude opakovat.

Měli jsme topinky a táta se mámy zeptal, jestli má udělat kafe, a máma svůj hrnek s kafem od táty vylila do dřezu a táta řekl, že je to proto, že má kvůli nám, třem klukům, nervy, a přišlo mi to tehdy od mámy hnusný, že to kafe vylila, a Tonda řekl to, co máma říkala nám, když jsme házeli do koše rozžvejkaný maso, a sice, že si máma neváží tátový práce.

Pak jsme se s mámou furt objímali a Zuzana u nás spala každej den asi dva měsíce. Spala na mý posteli v pokojíčku a já s bráchama jsme spali v posteli s mámou, protože jsme se budili ze spaní, a Tonda brečel, i když byl náměsíčnej, a Vojta brečel nejvíc ráno, než měl jít do školky, a já stejně jako teď před spaním.

„Řekla jsem mu, aby to všechno napsal tak, jak jsi říkala… jo, ten návrh jsem mu poslala. Řekla jsem mu, že jestli chce, aby naši kluci skončili na ulici jako bezdomovci, tak…“

Motá se mi hlava. Mámin hlas slyším víc a míň, podle toho, jak chodí sem tam po pokoji, což jinak dělá, jenom když telefonuje s tátou a výjimečně s babičkou.

„Nikdy nedopustím, aby kvůli ní Tonda s Mikym a Vojtou nic neměli.“

Je pozdě večer, pařím silvrbouny, ty nový od Jirkala, co mu je koupil pan Posránek, a taky jsem přes platformu propojenej s naším paktem a vyměňujem si novinky. Ale nejvíc ze všeho jsem teď bezrukej Bill, co mu navíc uhnila jedna noha, protože spal na smeťáku, a na světě neměl vůbec nikoho, kdo by ho vzal na Štědrej den domů. Jenže podvodník Bill si to zasloužil!

„Osud Billa je varováním a příkladem za všechny, jak to skončí, když se někdo poddá lotrovinám.“

Knížku Nebožák Bill, kapsář a podvodník mi dal táta a je psaná divným jazykem, protože je z tátovýho dětství, a navíc po tátovým strejdovi. Ale já si na rozdíl od Billa uhnilou nohu nezasloužím! A bráchové taky ne! A bezďáci je mívaj černý pěkně často, zvlášť v zimě. Možná jsme s Džoudym a Jirkalem naházeli do křoví šaty, co někdo potřebuje, myslím si. A mám chuť sjet se do parku na kolobrndě podívat, ale je noc a máma by mě viděla jít přes obejvák, a to nemá cenu ani zkoušet.

„Napsalas tam přece, že všechno odkáže klukům, takže to budou mít na třetiny. Chápu… Aby se z toho nemoh pozdějc vykroutit… To dítě ať dědí po ní… Sám od začátku říkal, že jí nikdy nešlo o prachy… Tak ať se ukáže…“

Máma se směje. Musí bejt hned někde u dveří do pokojíčku. Kdyby otevřela, uvidí, že pařím a že jsem poslouchal. Jsem zticha kvůli paření a platformě, protože o plánu nesmí vědět ani máma. Zato že poslouchám za dveřma, bych jí klidně řekl. Na bezďáky se mámy stejně zeptám. Táta po nás chce, abychom chodili ve smradlavejch hadrech a jedli prošlý jídlo?

Když máma přestala telefonovat, četuju s Aničkou.

„Myslel jsem, že seš ta holka, co utekla z domova a hledaj ji po celý Praze. Říkali nám o tom dneska ve škole. Myslel jsem, že se ti to povedlo. Tamta taky utekla kvůli otčímovi. A jmenuje se stejně jako ty.“

„Ty víš, jak se jmenuju?“

„Anička.“

„A dál?“

Anička posílá chechtáka.

„Jsme naprogramovaný, vole,“ napsal Kamil, „Anička je AI,“ a poslal dva chechtáky. „A ty taky.“

„Podle policajtů jí doma nic blbýho nedělali,“ napsal Pavel.

„Snad to teď konečně pochopěj,“ napsal Kamil.

Anička napsala, že tu holku zkusí najít, protože bychom jí „mohli pomoct“, a Kamil se zeptal jak, a já jsem napsal „třeba udělat sbírku“, ale hned jsem to smazal, protože jsem nevěděl, jak na to, a neměl jsem náladu na Kamilovy chechtáky, až napíše to svý „jak jako konkrétně, vole?“

„Pochopěj co?“ zeptal se Pavel.

„Že stačí, když tě někdo zradí. Nemusí to bejt pedofil. Nemusí tě mlátit.“

„Když někdo zničí tvoji rodinu.“

„Že nechceš žít v žádný jiný blbý…“

„… která není rodina a nikdy nebude.“ Chechtáci.

„Že nebudeš matce nebo fotrovi dělat blbýho.“

„Že na tu novou rodinu mrdáš.“

„Kdy bude další sraz novejch rodin? Pojedete?“

„Jo.“

„Jo, jestli otčíma nechytnou záda.“

„Prej jo. Šíleně se na to těšej.“

„Měli bychom něco vymyslet.“

„Fotr chce, abych byl bezdomovec,“ napsal jsem.

„To zní jako dobrej plán.“

„Takže když utečeš, nikdo tě nebude hledat!“

„Gól.“

Kamil posílá trojku chechtáků.

„Vymyslíme něco?“

Když jsme se převlíkali na běhání, Tonda mi řek, že mám zas na zádech modřiny a že to bude asi, jak mě sejmul Jirkal, když jsem mu připomněl pana Posránka, protože mi ve škole nechtěl poradit první sídlo českejch králů.

„Skoro vůbec to nebolelo.“

„Byls v šoku, vole! To pak nic necejtíš.“

Běžíme s tátou až na vyhlídku na skálu a pak přes park až ke zrezlýmu obchoďáku. „S korzetem se ti běží pěkně blbě, co?“ říkám Vojtovi.

„Jakej korzet furt? Co to meleš?“

Nemůžu na to nic říct, protože, táta se nás rozhod zničit. Tonda už má taky dost. Běžíme tři kola a pak nás táta nutí ke cvičení. Jsem nastydlej, protože jsme s Džoudym zmokli u něj před barákem, když jsme čekali, až nám jeho fotr odemkne, protože Džoudy si zapomněl klíče.

„Budu eště víc nemocnej,“ křičím na tátu, ale táta mě neposlouchá a rukama dělá na místě tam a sem a pak nohama sem a tam. Celej šedivej nebyl a najednou je. Máma si vlasy barví. Macecha neexistuje. Před tejdnama jsem se na ni úplně přestal koukat. Poznám ji jen podle bačkor, jak klapou, a podle unavenýho hlasu, kterej je medovej jenom na Martu a na tátu.

Břicho macechy, který nevidím, vidím všude. Jen ráno, než si na to vzpomenu, asi jednu sekundu nevím, že existuje. Jenom jednu sekundu z celýho dne.

22. května vychází v nakladatelství Torst

Chviličku.
Načítá se.
  • Petra Hůlová

    (1979), spisovatelka. Zlodějka mýho táty je její desátý román v nakladatelství Torst. Píše také divadelní hry. Je nositelkou mnoha literárních cen a zakladatelkou Asociace spisovatelů. Její knihy jsou hojně překládány.
    Profil

Souvisí

  • Připadám si spíš jako s klientem než jako s kolegyní a poprvé mi se vším všudy dochází, co to pro Hnutí znamená ideologicky spravovat tak rozsáhlé impérium.

    Beletrie – Próza
    revue Ravt 1/2018
  • Takto nazvané čtyřhodinové pásmo v režii Asociace spisovatelů a časopisu Tvar tvořilo doprovodný program letošního knižního jarmarku malých nakladatelů KNIHEX 06, který se konal v Praze na ostrově Štvanice 19. června. Součástí pásma byla přednáška o protektorátní poezii, moderovaná debata na téma „fašismus versus demokracie“, hudební vystoupení, autorská čtení a performance. Ke třem stěžejním bodům programu – přednášce, debatě a performanci – se vracíme v následující reportáži.

    Reportáže – Literární život
    Z čísla 14/2016
  • Viki Shock

    Povídky

    Pakoslav vítězně psal, že osouložil celý hampejz a nyní se dvoří šeredné Fuchsové, a přesto stále miluje Andělu nezměrnou láskou. Anděla triumfovala, že osouložila kreténa, jednonohého kripla a teď laškuje s tuberákem, a přitom myslí pouze na Pakoslava.

    Beletrie – Próza
    Z čísla 9/2019