Anna B. Háblová

Reznou mi ruce i nohy

Druhý díl Město-já-stavení.

Beletrie – Próza
revue Ravt 8/2019

Je studené ráno a sytě mrholí. Nezbývá mi, než se napít kořalky z mraků a na všechno zapomenout. Zapomenout na svůj život, který zůstal skřípat jako brzdy rychlíku, až si bolestí rveš dlaně do uší. Déšť klepe na mojI střechu jako dlouho očekávaný host a já ho vítám, otvírám mu svými dírami, puklinami a chybějícími střešními taškami. Každý rok si říkám, že nejdůležitější je nějak přežít zimu a pak to bude dobrý. Nenechat si mrazem rozdrtit vnitřnosti, nenechat si těžkým mokrým sněhem probořit střechu. Ale i když se přikrývám kartonem ze všech stran, na slepá okna nasazuju brýle fošen, nahé části těla oblékám do modrých plachet, není mi to nic platné. Každým rokem je to s mým zdravím horší a horší. Kůže mi opadává, vykašlávám krvavé hleny odpadků, reznou mi ruce i nohy. Všude kolem mě pěna nečistot. A i já se tady cítím jako laciné zboží. Jako použitá a odhozená věc, kterou už nikdo nechce.

Vzpomínám si, jak mě do tohoto světa vrhnul architekt Antonín Balšánek. Ještě po mně se mu narodil Obecní dům. Ano, to on je můj slavný bratr. Dost jsem na něj žárlil. Prali jsme se kouřem našich komínů a potají si kradli lidi. Není to snadné mít mladšího a lepšího sourozence. Když mi bylo dvacet, dostal jsem se do maléru. Z ničeho nic mě přestali potřebovat a udělali ze mě výhybnu. V mých devadesáti se mě snažili opravit, ale místo toho mě jen víc poničili. Ani nechci pomyslet na to, kde jsem skončil já, a kde můj rozmazlený, sobecký a zbohatlý bratříček. Byl jsem prodán jednomu cizinci, který se ke mně choval fakt hnusně. Znásilňoval mě, bušil do mě kladivem své lhostejnosti. Ptáte se, čím jsem si to zasloužil? Vždyť jsem byl vždycky tak pěkný. Secesní. Krásný chlapec s bohatým porostem komínů, vikýřků, světlíků a štítů. Moje štuky a ozdobné šambrány byly mými pletenci svalů. Jemné ocelové sloupky směrem k refýži tenké jako žilky pod kůží. Ano, možná si říkáte až příliš jemné, skoro zženštilé, ale já bych tvrdil spíše delikátní. Byl jsem tehdy elegantní a mladý. Vlaky kolem mě jezdili s úctou a obdivem. Lidé se vykláněli z oken, mávali na mě, usmívali se a věřte, že někteří i plakali. Ale dnes? Dnes mě jen pohrdavě minou. Nejenže nezastaví, dokonce už ani nezpomalí. Jsem pro ně nikdo. Nádraží, které přestalo existovat.

Už ani není pravda, že jsem byl kdy oceněn. Pohleďte, já a kulturní památka! No nic. Jako igelitový pytlík lítám bezprizorně mezi kolejemi tramvají a vlaků. Zpoza stromů, které ještě nevykáceli, si mě zvědavě prohlížejí záda činžáků. Po každém setmění si čtu jejich děj, jejich soulady i nesoulady, nekonečné večeře i ještě teplé seriály, setkávání i míjení světel silnice. Připomíná mi to mojí kámošku, hrázděnou čekárnu, která tyhle večerní programy milovala. Plula mezi kolejemi jako malá nádražní víla. Jednou v noci přijely bagry a rozmáčkly jí svými rypadly. Třísky se bezmocně sypaly z jejích dívčích šatů. Takhle zákeřně se chovají ti, kterým na památkách nezáleží. Žalem mi popukaly parkety, vyvrhly se z podlahy jako mrtvé ryby z moře.

Ale něco vám teď řeknu. Jestli se ještě někdy dostanete dovnitř, jestli vás mé sbité dveře pustí, jestli budete mít odvahu přijít za zanedbaným kusem zdiva, za skrčeným prokřehlým domem u nohou Vyšehradu, zůstanete ohromeni. Až uvidíte litinové zábradlí s rostlinnými tvary, klenuté kuželky balustrády mého schodiště, květinové tapety a kamennou mozaiku podlahy, zastaví se vám tep v základech a vy pochopíte. Pochopíte, že ještě stále držím tvar. Držím sám sebe uvnitř. Stále se k vám ještě odněkud může prodřít moje krása.

Chviličku.
Načítá se.
  • Anna B. Háblová

    (1983) básnířka, architektka, teoretička. Publikovala básnické sbírky Rýhy (Arbor Vitae, 2015), Nevypínejte (Dauphin, 2018) a básně v literárních časopisech Host, Tvar, Weles a Pandora. V kulturním centru Dominikánská 8 moderuje ...
    Profil

Souvisí