Úřad pro odlidštění bylo dost těžké najít. Přemýšlel, jak je možné, že přestože šel touto cestou podle všeho již nesčetněkrát, připadaly mu dnes okolní domy naprosto cizí a bezvýrazné. To nevěděl, že má práci. Aspoň dokud mu to Nebesář neřekl. Děláš úředníka na Registraci, kámo. Nebos aspoň dřív dělal, dokuds nezmizel. Ale čertví, vážněs tu práci miloval, tak třeba tě vemou zpátky. Za zeptání nic neznáš. Je dost možný, že tam nikoho novýho nenabrali. Ostatně, kdo by taky chtěl dělat takovou práci? Ostatně, kdo by chtěl dělat práci?

„No nahromadila se vám tu spousta práce, pane Bé. To vy víte nejlíp, že naučit brigádníky registrovat není žádná krajinomalba,“ začal správce Clint prakticky okamžitě, jakmile Brídl našel své oddělení a vešel. Jako by prostě jen přijel z dovolené.

„Lidi nám tu v poslední době nechtějí chodit vyplňovat Přiznání o rozměrech života ani Předběžnou žádost o přerušení žití, protože se rozkřiklo, že tu nesedíte. To víte, to se pak venku hromadí nespokojených žijících, co z toho mají málem smrt.“ Při tom podával Brídlovi do rukou hromady nějakých formulářů, korespondenci, obálky a další věci. Ukazoval mu na sloupce v nějakých tabulkách, maloval grafy na tabuli, očividně se mu snažil nastínit nějakou krizovou situaci, ale Brídl se nechytal ani zdaleka, ani zblízka. Mžoural do hubených kolonek s nápisy jako DŮVODY ŽÁDOSTI O UKONČENÍ ŽIVOSTI, ZPŮSOB a NÁSLEDNÉ NAKLÁDÁNÍ S POZŮSTALOU SCHRÁNKOU a mnoha dalších, které mu vůbec nedávaly smysl. Nezbývalo mu, než vyjít s pravdou ven. Pravda je ale věc stydlivá a choulostivá, většinou jí uvnitř bývá lépe, venkovní prostředí nezvládá příliš dobře a trpí na různá onemocnění.

Snažil se Clintovi vysvětlit, že si ze své bývalé práce vůbec nic nepamatuje. A že si ani nepamatuje, že by tu někdy pracoval. Pracoval-li tu někdy, že si nepamatuje náplň práce, ani spolupracovníky. A že tedy neví, jak by se zpátky zapracoval, chce-li se vůbec o to pokusit. A to prý taky vlastně ještě neví. Byla to prostě dlouhá a promyšlená řeč.

„Hmm. Jo, jo, chápu,“ začal zase správce, který ho zřejmě vůbec neposlouchal, protože to neměl v popisu práce. „No byl jste pryč dlouho, ale uvidíte, že se do toho dostanete. Rychle. Vemte služební razítko a pojďte za mnou. Vaše ruce potřebujou pocítit pach kůže hrnku s kafem a šanonu. Ša-no-nů!“

No dobře, když si myslí, že jsem kompetentní, je to jeho chyba, pomyslel si Brídl a šel za správcem. Posadil ho za okénko s nápisem registrace a s úsměvem oddělal přepážku. Otevřel dveře. Dovnitř začali proudit žadonitelé.

Nějaký zažloutlý stařík s gigantickými brýlemi, který se opíral o starožitnou hůl a do DŮVODŮ napsal: žádám o dehunamyzaci z dúvodú útěsné životňí tísně. Suspenzorův i dedicův nemajont. Šaty připraveny. Dřevňák vlasnějont.

Děsně hubená slečna a korálky kolem krku a nějakým zajímavým dermatologickým problémem: trpí chronickou depresí a nemá dostatek zdrojů na lásku. Doktor doporučil požádat o zastavení živosti.

Chlápek v nóbl obleku, který vypadal, že i do té rakve už jde pozdě. Narychlo naškrábal: žádám z důvodů obecných i specifických. Nespecifikované příčiny budou uvedeny na pravou míru v pravý čas na pravém místě.

Brídl podal lejstra správci, ten mu ukázal, která políčka proškrtnout a která zakroužkovat. Kam napsat datum a kam napsat ANO/NE. Pak papíry orazítkoval a vrátil je žadatelům. Ti se ztratili ve dveřích s nápisem PŘÍJEM. Ten byl červený a nad dveřmi blikal. Když ve dveřích zmizel, obrátil se Brídl na Clinta.

„A co se s nimi pak děje za těmi dveřmi?“ otázal se nejistě. Přeci jen, žádný z nich už se nevracel.

„O to my se nestaráme. My jen registrujeme jdoucí na smrt. Oddělení příjmu si je už oddělá samo, kolego.“ Široce se usmál úsměvem člověka, který miluje svoji práci, podíval se na hodinky a prohlásil: „Tak. Akorát čas na svačinu.“

Svačina, kafe a cigáro. Zvláštní bylo, že při tom nikdo nemluvil. Skupina úředníků nejdřív pět minut mlčky jedla, pak pět minut mlčky pila kafe, nakonec pět minut mlčky kouřila. Vše jako jeden muž, lžičky cinkaly o šálky unisono a i kouř z cigaret byl snad vyfukován dle šablon a mustrů. Brídl se podvědomě přizpůsobil rytmu. Pak ale najednou, chvíli před koncem pauzy, beze slova vstal a šel na záchod. Po vykonání potřeby se upřeně zadíval oknem ven na ulici. Viděl město a jeho ulice bez lidí, připadalo mu to najednou jakoby strašně vzdálené, jako dívat se přes plexisklo do sousedního vesmíru. Jaké to asi je, strávit tady celý život? Aniž by o tom hlouběji přemýšlel, otevřel okno a bez námahy slezl po okapu dolů. Nikde nikdo. Rozhlédl se a vykročil na ulici, šel stále rychleji. Ohlížel se přes rameno, připadalo mu totiž, že ho za něj každou chvíli někdo chytne. Nic se nestalo. Dům ho nepronásledoval, přepážka taky ne. Přesto stále zrychloval. Začala ho svírat těžko zdůvodnitelná úzkost. Ale tady už přece musí být někde zalidněné ulice, auta a obchody. Lidé. Lidé na balkonech, lidé v autech, lidé mezi baráky a průchody. Nic. Jen černé domy se slepými okny. Pak si začal všímat, že na každém vchodě, u každé jména nájemníka, jsou nějaké drobné cedulky. Byly to samolepky, všechny totožné a neustále se opakující. Jejich poselství znělo: REGISTROVÁNO REGISTROVÁNO REGISTROVÁNO REGISTROVÁNO REGISTROVÁNO REGISTROVÁNO REGISTROVÁNO REGISTROVÁNO…

***

Probudil se v bytě. Probudil se v bytě s kocovinou, sedá si, je v pokoji, na protější posteli sedí se zlomenou rukou Koryčák…

„Tohle je teda laciný trik,“ prohlásí Brídl, když nikdo nic neříká. „Nechceš mi doufám tvrdit, že to celé předtím byl jenom sen?“

Pak si uvědomí, že vlastně neví, ke komu mluví, a že je evidentně pořád ještě ožralý. Koryčák na něj ostatně nechápavě poulí krhavé oči opilcovy. „Zvláštní je, že si nic nepamatuji. Ach, ráno plné otázek. Kam asi všechny ty vzpomínky odchází? Kolik mezi nimi jen musí být například skvělých veršů!? A proč mám ksakru ruku v sádře?“

Při tom posledním, pravda, trochu vypadl ze své poetické zóny. Vytřeštěně si prohlížel zafačovanou paži v gypsu, jako by to byl nějaký hrozivý cizí netvor. Ráno plné otázek se však mělo záhy dramaticky změnit v ráno plné odpovědí. Dveře se totiž otevřely a dovnitř elegantně vplul Roskoš s nějakým cizím člověkem, oba evidentně v dobré náladě. Na podnosech přinášeli čaj, rohlíky, máslo, šunku, sýr a prášky proti bolení hlavy. Brídl věděl, že malíř bývá takto naladěn většinou tehdy, když někdo v okolí trpí. Jakoby z toho čerpal veškerou energii. Cizí kocoviny zjevně zabíraly znamenitě.

„No pánové, pánové, rise and shine, volové! Slunéčko juž po nebi plove, snídaničku jsme vám nachystali, což tak vstát?“

Cizinec vedle něj se jakoby omluvně a rozpačitě usmíval. Zřejmě nepatřil k ranním sadistům nebo to dobře tajil. Jak se později ukázalo, byl to spisovatel, tudíž šlo téměř jistě o druhou možnost. Spisovatel se jmenoval Cumbaj a jak nakonec Brídl pochopil, byl to ten člověk, kterého potkal předchozího večera v baru. Ta holka byla samozřejmě jeho přítelkyně a navíc se oba znali s Roskošem i Koryčákem. Takže tak to bylo. Žádné mystérium. Zbývalo vlastně jen vysvětlit, kam se básník s malířem ztratili, a původ oné zbrusu nové sádry.

***

Posnídali. Brídl si vzpomněl na svůj sen a vyprávěl ho osazenstvu. Básník s malířem se akorát pobaveně zachechtali, ale Cumbaj nad snem asi opravdu přemýšlel, protože chvíli vypadal jako zaseknutý magneťák. Pak si vzal blok a tužku a udělal si pár poznámek. To asi s dovolenim použiju, jestli neva, obrátil se pak na Brídla. Hlavně ten Úřad pro odlidštění. Hodí se mi to skvěle do nové knihy. Život a názory svatého Anchyma. Bude to bestiální bestseller. Trochu geniální detektivka, trochu průměrná romantika. Psaní je jako vyvolávání duchů.