Anna B. Háblová

Cyklus Město-já-stavení

Kapitola první

Beletrie – Próza
revue Ravt 7/2019

Já, sídliště

 

Dnes byla děsivá noc. Zdála se mi světla pouličních lamp. Prala se mezi sebou jako výtržníci a vrhala ostré kameny do oken. Chvílemi se zákeřně schovávala za stromy, jindy se plížila spolu s vykloubenými stíny laviček. Vzbudilo jsem se vlhké potem. Tenká blána rosy na mém těle. Na chodnících v ní časní lidé zanechávali otisky podrážek, podle kterých bych je mohlo stopovat jako lovnou zvěř.

Nasávám ranní vzduch do prvních otevřených oken, většina bytů ale ještě pravidelně oddechuje štěrbinami dveří. Miluji toto brzké pomrkávání světel ložnic, kdy moje rysy, v noci splývající s pozadím, dostávají pevný tvar. Jako drobné elektrické výboje mnou projíždí vlny budíků a tím se to všechno začíná: bublání konvic, splachování záchodů, spouštění výtahů, dupání po schodištích, bouchání dveří, útěky k zastávkám, srocování před školkou. Šramot života se zbytky spánku ve vlasech. Zívání dveří supermarketu. Protahování motorů aut. A pak, ach, ten sladký denní balzám. Houpání kočárků a tišení pláče. Vaření kašiček a polívek. Šourání nohou i berlí, opatrné vycházení i opatrné návraty. Odpolední poflakování teplákových souprav s okraji trenýrek nebo cvičení uplých legín s tílky bez podprsenek. Křik houpaček. Šustění slov. Dunění bubnů praček. Věšení pohybů.

Jsem výkladní skříní dějů. Jsem samo pro sebe jako město ve městě. Jsem svým obvyklým tvarem. Opakuji se kvádry. Mezi nimi plochá chodila parkovišť a stejně ploché dlaně parků. Ani jednoho se nelze dotknout tak, aniž bych nepocítilo tvrdost. Asfalt ojížděný auty, trávník zneužívaný psy a suchem. Jsem prostorem, který nemá hranice, který se jen neforemně přelévá. Jsem dítě poválečného modernismu, materializovaná vize moderního bytí, Le Corbusierův nepovedený levoboček.

Není to ale všechno tak zlé. Něco na mě totiž je. I když jsem často hrubé a sprosté, i když je moje betonová kombinéza odpudivá, i když se moje ostré hrany balí do plytkého polystyrenu, i když se moje šeď vylepšuje okatými barevnými omítkami, pořád ještě za něco stojím. Jsem domovem třech miliónů Čechů. Jsem mohutné a vysoké a jen tak něco mě nepoloží. Moje paže spálené životem dokážou podpírat děti na prolézačkách. Moje záda na sobě nesou rozlehlé příměstské parky. Když se poštěstí, mám stále ještě nějaké výhledy. Každý večer postávám u baru a nalévám si lepkavé nekonečno. Jsem vizuálním orchestrem televizí. Zvuky milování rozléhající se potrubím jsou mou nejvyšší pointou. Když přijde můj čas, opětovně se potápím do noci a cítím tisícerý pohyb snů jako v těhotném břiše.

Přiznám se vám ale k jedné věci. Občas to v mém oknu cukne malou loupeží. To když se nahý stín člověka projde po mé tváři. A ono nejde nevzít si ho aspoň kousek pro sebe. Vyrovnávám se pak s jeho pohledy. Vyčítají. Moje pohyby nejsou ladné, jak by chtěl, když prochází anonymním veřejným prostorem a nepotká jedinou spřízněnou duši. Moje řeč není plná květin, jak by si přál, když stojí na balkóně, zalévá pár malých květináčů s klíčícími rajčaty a touží po svém těle ohnutém nad záhonem v náručí zahrady. A právě to mu nemohu dát. Nezbývá mi, než se vypínat koruny stromů k nohám jeho balkónu. Než pobízet ptáky ve větvích, aby s o to větší vervou zpívali. Než domlouvat dešti, aby v noci nerušil klepáním na tabule skla. Romantik, řeknete mi. Ano. Jsem sice velké a tvrdé jako hora, ale uvnitř, uvnitř…

Chviličku.
Načítá se.
  • Anna B. Háblová

    (1983) básnířka, architektka, teoretička. Publikovala básnické sbírky Rýhy (Arbor Vitae, 2015), Nevypínejte (Dauphin, 2018) a básně v literárních časopisech Host, Tvar, Weles a Pandora. V kulturním centru Dominikánská 8 moderuje ...
    Profil

Souvisí

  • Stanislav Drastík

    Herzliche Wilkommen

    Byl v jejich sadu. Patřil sice kdysi Herbertově rodině, ale po válce jim ho sebrali.

    Beletrie – Próza
    revue Ravt 6/2019
  • Jiří Neduha

    Populační komise

    „Pozdě,“ řekl předseda populační komise a důrazně zvonil na zvonek, který měl na stole. Do místnosti ihned vstoupili čtyři policisté.

    Beletrie – Próza
    revue Ravt 6/2019
  • Petr Stach

    Štafeta

    Nedívá se na něj, běží. Jen jeho dlaň otevřená v důvěře a očekávání. Blíží se k ní. Zaváhal. Tím to končí?

    Beletrie – Próza
    revue Ravt 6/2019