Dýchá těžce, rychle, plíce ho pálí. Dlaně křečovitě svírají kolena. Druhý běžec se vzdaluje v prudkém osvětlení. V jeho plynulém pohybu zahlédnul nepatrné zaváhání před volbou směru. Jako by se chtěl ohlédnout zpátky a prosit o radu – vpravo, vlevo. Zmizí za levým rohem. Dusí se a osvojená technika pro zpomalení tepové frekvence nepomáhá. Nepřestávej nasávat vzduch, přestože cítíš jeho nedostatek všude kolem. Jsi ty. Teď je bez ohraničení, bez konce. Nepamatuje si začátek běhu, jen pocit, že se vše odehrálo příliš rychle. Nebyla možnost zaznamenávat podrobnosti, byla pouze dráha a zrak upnutý vpřed.

Ticho narušoval jen vlastní dech a sípání, uvnitř stoupající vysoký tón, na který se zaměřil. Nechal se unášet, chtěl dosáhnout jeho vrcholu, rozpustit se, ale pískání sláblo, ztrácelo se ve tmě, hluboko. Už ho slyšel jen v představě, která ho nechtěla nechat uniknout.

Rána ze startovací pistole. Škublo to vněm vpřed, ale zůstal stát. Špičkami prstů se opírá o rozpálenou pryž. Dlaň druhé ruky připravenou, protahuje prsty a svírá je do nervózní křeče. Už to začalo, on stojí a čeká. Všichni na tribuně povzbuzují a hluk stoupá s dalším úsekem. Blíží se, běž! Neohlížej se a věř. Nevydržel to a ohlédl se, Jirkův obličej, nepřítomný, rudý, mírně ho to rozhodilo z trati. Běž! Běž, Běž! Běž běž běž! Vrazil mu kolík do ruky takovou silou, až sykl bolestí, ale jen ho to vyburcovalo a rozběhl se ještě rychleji. Teď ho držel pevně, žár v dlani, který se roznesl celým tělem. Cítil, že ho všichni z tribuny sledují, že křičí na něj. Neviděl je ani soupeře po obou stranách. Jen bílou lajnu. Zaostřil na Pavla, který se rozběhl. Nedívá se na něj, běží. Jen jeho dlaň otevřená v důvěře a očekávání. Blíží se k ní. Zaváhal. Tím to končí?

Zpomaluje do klusu a ohýbá se ke kolenům. Zvedne hlavu, Pavel probíhá cílem, vidí jeho záda, vlající rozlišovací dres na hubeném těle. Zdvihá ruce, gesta vítězství. Čurák! Všichni spolužáci běží k němu, kolem něj. Rodiče ostatních tleskají a někteří scházejí dolů. Přehlédne tribunu, přestože ví, že tam nejsou. Sklopí hlavu zpátky k zemi, k červenému tartanu a bílé lajně, která pohlcuje slunce, září a prořezává cihlovou barvu. Kolem nadšeně probíhají ostatní kluci, běží za Pavlem, za rodiči. Bílá se prohlubuje. Vytrhne ho herda do zad procházejícího tělocvikáře. Dobrý?

Znovu si uvědomil svůj dech, už lehčí. Pískání je pryč. Chce se zachytit očima něčeho, co ho povede vpřed, ale přímka pod nohama se rozpadá do husté sítě. Znovu závrať. Když otevírá oči, sterilní světlo mu propichuje tělo. Vrazí do něj. Cítí v ruce tvrdý předmět. Utíkej! Běží a nedokáže určit pevný bod. Slyší jen ozvěnu horkých chodidel pleskajících o lesklé kachle. Vlevo. Vpravo!