Jiří Neduha

Populační komise

„Pozdě,“ řekl předseda populační komise a důrazně zvonil na zvonek, který měl na stole. Do místnosti ihned vstoupili čtyři policisté.

Beletrie – Próza
revue Ravt 6/2019

Erik ani nečekal, že na jeho návrh Jana přistoupí. Prostě ho neodmítla a řekla, že mu děkuje za pozvání, že v divadle už dlouho nebyla. Sešli se před slavným divadlem až půl hodiny před představením. Dříve prý neměla čas. Chápal ji. Obdivně sledoval, že se ten večer slavnostně oblékla. On sám se příliš snažit nemusel, vždycky chodil dobře oblékaný. Cestou z divadla byla Jana plná představení, povídali si o hereckých výkonech, o hře samotné, dokonce si kvůli tomu šli sednout do kavárny. Ale Jana si po hodině příjemného povídání uvědomila, jak ten čas letí, i když Erik byl zatím nejpříjemnější kluk, se kterým se setkávala. Hlavně ji do ničeho přímo nenutil: „Musím už domů, zítra mám děsně důležitý den.“

„Pracovně?“

„Teprve sháním práci, řekla a pak se na něj podívala: „Musím na populační komisi. Mám z toho hrůzu.“

Pokrčil rameny. Všichni věděli, o co jde. I takové komise se najednou staly součástí jejich života. Žen se tento nový fenomén dotýkal mnohem osobněji než mužů. Erik nevěděl co na to říct. Ve dvaceti pro ženy první setkání s komisí, kterou vytvořila nová vláda v zájmu záchrany národa. Janino první setkání s komisí. Optal se tedy v kolik to má hodin a pak se nabídl, že na ni někde počká a posedí: „Zavolej mi, jak to budeš mít za sebou, a kdybych nebral telefon, zavolám zpět, hned jak budu moci. V práci jsme samá porada a schůze…“

„Nevím, zda budu mít na posezení náladu,“ přiznala.

„Třeba budeš potřebovat společnost,“ řekl Erik a pohladil ji lehce po ruce: „Hrozně rád bych tě nějak podpořil, Jano.“

„Zavolám ti, kdybych nechtěla být sama,“ řekla, jen aby ho tak docela nezklamala.

„Můžeš říct, že máš přítele, aby tě nenutili do jiných praktik.“

Na to neřekla nic, jen se na něj mile usmála. Kdykoliv něco potřebovala, byl tady Erik. Měla někdy až výčitky, že mu odpírala to, po čem toužil. Možná, že kdyby byl důraznější, třeba by se dočkal. Jana byla unavena z toho, co ji čekalo, věděla, že tomu neujde, přitom, jak se zdálo, byl Erik docela fajn chlap. Doprovodil ji až domů. Dole u vchodu se zastavili. Dál ho ale opět nepozvala. Přesto neotravoval a nevnucoval se. Řekl jen rozpačitě, že byl moc rád, že spolu byli alespoň těch pár hodin.

„Taky mně to bylo příjemné,“ řekla, otočila se a odemkla si.

„Poslyš, nikam nepospíchám,“ zkoušel to.

Zatvářila se omluvně: „Jsem dneska děsně unavená, Eriku, někdy jindy,“ řekla. Snažil se na sobě nedat znát zklamání. Neuměl to. Ještě mu zamávala a vyslala k němu úsměv, který pro něj už zřejmě nic neznamenal. Takže ani polibek.  Neúspěch svedl na sebe, že byl málo důrazný.

*

Jeden z chlapů za stolem, zřejmě šéf té divné komise byl dlouho zahloubán v papírech, které o ní měl. Posléze si ji dlouho mlčky prohlížel: „Kolik je vám let?“

Dívka odpověděla, věděla, že musí: „Dvacet.“

„Krásný věk. Tak dvacet?“

„Je to v dokladech.“

„Vím to,“ řekl chlap již o něco méně vlídně. Možná už byl v důchodu, když se stal předsedou populační komise. Rozhodoval o životech žijících a budoucích. Taková moc! Opět hleděl chvilku do dokladů před sebou: „Jste dostudovaná, zaměstnaná, ale píšete, že nemáte žádný vztah.“

„Mám jinou orientaci,“ zachraňovala situaci dívka.

Ti kolem stolu se zasmáli. Čtyři chlapi a dvě postarší ženy: Šéf pokračoval: „To si klidně mějte orientaci jakou chcete, to tady nikomu už dávno nevadí. Jsme přece pokroková moderní společnost.“

Jedna z žen se také ozvala: „A už vůbec to nevadí početí.“

„Ale jsem si jist, že jste ještě nezkoušela otěhotnět. Je to tak?“

„I když je vám už těch dvacet,“ dodala skřípavým hlasem asi osmdesátiletá babka.

Dívka zamračeně přikývla. Jejich upřené pohledy na to čekaly.

„Jistě víte, že spermabanky jsou úplně zdarma, to by vám mohlo vyhovovat, když se vám to nejlepší, co příroda lidstvu dala, hnusí,“ řekla druhá z přísedících. Ta měla stěží šedesát, velký výstřih a byla hodně silná. Asi po dětech, řekla si Jana.

„Nevyhovuje,“ přiznala Jana. Jak jí byli ti lidé protivní.

„Všechny ty jinak orientovaní to používají,“ řekla ta mladší přísedící.

„Je mi teprve dvacet let, teprve začínám žít,“ řekla mladá žena: „Chci si našetřit, koupit byt a pak klidně otěhotním.“

„A kdy to bude?“ optala se stařena.

„Já přece vím, že jednou to budu muset podstoupit. Ale proč bych musela už teď?“

Ta druhá ženská nechápavě a nesouhlasně vrtěla hlavou: „Proč asi. Je to zákon. A je to velice aktuální otázka, už několik let a vy se ptáte.“

„Otázka přežití našeho národa,“ dodal předseda komise.

Tučná ženská nechápavě vrtěla hlavou: „Nechceme dopadnout jako zbytek Evropy, slečno, ale vám je to asi docela fuk.“

„Není mi to fuk, ale já nás nezachráním,“ řekla nahlas dívka.

„Zachráníte. Každá žena je povinná porodit čtyřikrát a je spočítáno…“ začal druhý nevýrazný chlap, asi nějaký úředníček.

Obézní žena vzrušeně povstala: „Jedině tak nás nezaplaví ti, kteří se našich krásných žen nebudou ptát jako my, zda chcete dítě.“

„Prostě vám ho udělají. Bez vztahu, o kterém furt melete,“ řekl šéf.

„A nebudou se vás ptát ani na vaši orientaci,“ uchechtl se bývalý úředník.

„Nebudou se ptát ani na to, kolik vám je let. Oplodní i čtrnáctileté, tak je to!“

Dívka mlčela a komise se odmlčela. Bylo na šéfovi komise, aby hovor už konečně nějak vhodně ukončil. Ale ještě tady byla ta tlustá: „Víme, že máte psa.“

To zvedlo předsedu málem ze židle: „Dětem se bráníte, ale psa máte?“

„Nemám psa,“ řekla hodně nahlas Jana.

„Podívejte, nezapírejte, psi mají čipy. I lidé mají čipy, tak nás neoblbnete.“

„Hlídala jsem psa našim, ti snad mají na psa nárok, ne,“ ozvala se bojovně Jana: „Mámě je čtyřicet, tak snad může mít psa i kočku, třeba i lachtana.“

„Klid slečno!“

„Ve čtyřiceti by mohla mít ještě děti, já sama měla ještě dvě,“ řekla ta tlustá.

„A víme, že vaši rodiče měli jen jedno dítě a proto jsme tady, proto musíme sedět v komisi, kvůli takovým…“

Předseda komise se pokusil vypadat autoritativně: „Pokud nemáte stálého partnera, slečno, nemusíte zrovna do spermabanky.“

Úředník se toho hned chytil: „Máme přece dobrovolníky.“

„Zdravotně proklepnuté.“

„Jestliže nechcete oplodnit přirozenou cestou, máme přece dokonalé spermabanky,“ zakřehotala ta nejstarší.

Předseda komise povstal: „To je od nás dneska všechno. Za dva měsíce se uvidíme. Doufáme, že nám sem přineste potvrzení, že jste tam byla. Že chcete vaši situaci konečně řešit. Jinak se postaráme, abyste byla do dvou měsíců březí. Nashledanou.“

Březí? Dívka vstala a bez pozdravu odešla z místnosti. V čekárně čekalo dalších dvacet dívek jejího věku. Hleděly na ni, jako by jim měla říci, o co šlo. Ale všechny moc dobře věděly, o co jde. Některé u komise nebyly poprvé. Tři takové návštěvy, a když ani pak nepochopí, oč národu jde, budou docházet na inseminaci. Nuceně. Kdyby nedocházely, budou internovány do speciálního sanatoria, kde se jich už nikdo nebude ptát, od jakého dárce chtějí sperma. Hlavně, když zabřeznou…

*

Sešla se s Erikem až druhý den, ale jen krátce. Byla z té komise rozhozena. Pověděla mu, co zažila. Erik věděl, jak to chodí, tak jen nesměle navrhl, kdyby potřebovala pomoc, je jí k dispozici. Rozuměla mu, jako by řekl: Rád ti udělám dítě.

Pospíchala domů. Tam se vyplakala a tam se mohla utápět v beznaději. Byla taková povaha, že všechno nechávala na poslední chvíli. Vždycky pak pospíchala domů, nechtěla, aby Erik viděl, jak je nešťastná. Čas děsivě letěl, až jí opět přišlo pozvání od populační komise. Dva měsíce utekly jako voda. A ona stále nevěděla, jak z toho ven. Byla opět před komisí, před kterou už byla před dvěma měsíci. Stařena už tam nebyla, místo ní tam byla ženská stěží po přechodu. Ještě obéznější, než ta zasloužilá matka. Ohromné prsy, velké boky a čtyři brady. Taky po dětech, ptala se sama sebe zděšeně Jana. Ten samý předseda komise, který ji minule doporučil, ať už se sebou něco dělá, ji chvilku zaraženě sledoval: „Spermabanka nebo dobrovolníci?“

„Jsem tady teprve podruhé.“

„Ale kvůli takovým sobeckým holkám, jako vy, vznikla novela zákona, že stačí dvě návštěvy před populační komisí, a už ji podléháté,“ řekl předseda a škodolibě se zasmál. „jako byste nevěděla, že je vaší povinností sledovat, jaké zákony vláda vydává. Neznalost zákona nikoho neomlouvá. Tak spermabanka nebo dobrovolníci?“

Zrudla zděšením: „Počkejte, mám kamaráda, ten by jistě…“

Obézní přísedící se zhrozila: „Tak jste nám o té vaší orientaci lhala?“

„Máte právo mu zavolat, i když jste se s ním už mohla domluvit, ale abyste neřekla, zavolejte mu,“ řekl předseda komise.

Vytočila číslo Erika, ale ten telefon nebral. Měl stále nějaké porady a schůze. Podívala se na ně zděšeně: „Hned mi zavolá zpět.“

Jen se zasmáli, jedna z žen dodala: „To jste si s ním měla vyřídit včera. Třeba večer, v posteli.“

„Pozdě,“ řekl předseda populační komise a důrazně zvonil na zvonek, který měl na stole. Do místnosti ihned vstoupili čtyři policisté. Předseda jim jen řekl, ať dívku odvedou do spermabanky.

„Může si vybrat,“ upozornil ho bývalý úředník.

Předseda mávl rukou: „Mohla, ale tu šanci už propásla.“

Odváděli dívku do policejního auta. Cestou jí odebrali doklady, mobil a šperky: „Až vás pustí, až zapadnete, tak vám samozřejmě všechno vrátíme,“ ujistili ji policisté.

Auto se rozjelo, jelo zbytečně rychle, jako by hořelo.

Chviličku.
Načítá se.
  • Jiří Neduha

      (1949) je básník, prozaik a hudebník, člen kapely Zpocený Voko. Vydal knihy povídek Věčný trosečník (Amadora, 2016), Záloha na slávu (Amadora, 2014) a novelu Portrét Rudy Talbota (Landek, 2018).
    Profil

Souvisí

  • Stanislav Drastík

    Herzliche Wilkommen

    Byl v jejich sadu. Patřil sice kdysi Herbertově rodině, ale po válce jim ho sebrali.

    Beletrie – Próza
    revue Ravt 6/2019
  • Právě vychází
    Arthur Machen

    Malý lid

    Malí lidé nebyli stvořeni z malých kučeravých dětiček pomocí magického uměni čarodějů; a pravděpodobně, pokud se někomu podaří je chytit, zjistí, že mají jazyk jako ostatní lidské bytosti.

    Beletrie – Próza
    Z čísla 5/2019
  • Překlad
    Diego Zúñiga, Alvar Enrigue

    Od pouště k poušti: z Atacamy do Sonory

    Čestným hostem pražského knižního veletrhu Svět knihy 2019 bude Latinská Amerika. Do Prahy přijede řada významných autorů z Mexika, Chile, Argentiny, Peru, Brazílie, Kolumbie. Někteří už jsou zdejším čtenářům známí, od jiných čeští nakladatelé chystají na květen první překlady. Přinášíme ukázku z tvorby dvou pozvaných autorů, Chilana Diega Zúñigy a Mexičana Alvara Enrigueho.

    Beletrie – Próza
    Z čísla 4/2019