Kdo si nastavil svá čtenářská očekávání podle prvního do češtiny přeloženého románu Jukio Mišimy (1925–1970) Zlatý pavilon (Brody, 1998), ten nejspíše nebyl překvapen. Ve Zlatém pavilonu dostane zamindrákovaný ošklivý mnich chuť do života až v okamžiku, kdy zapálí pro něj nesnesitelně krásný kjótský zenový chrám. A oba loni česky vydané Mišimovy romány se věnují nesnesitelnému skřípění mezi krásou a ošklivostí. Krása je však tentokrát personifikována v postavách mladých protagonistů.

Zaujměme k Mišimovým románům mírně rezignující přístup: nejsme psychiatři, abychom posuzovali, co z románu je otevřenějším či zastřenějším vyjádřením osobních Mišimových komplexů a jeho posedlosti vlastním zjevem. Nejsme japanologové, abychom konstatovali, co se ztratilo v překladu a co všechno nemůžeme vědět, protože jsme se nenarodili do japonského kulturního prostředí. A nemůžeme tedy ani z hlediska psychologického, ani z hlediska kulturní antropologie hledat v autorových textech důvody jeho zpackaného pokusu o převrat a následné rituální sebevraždy. Obojí zevrubně popsal Antonín Líman v eseji „Jukio Mišima: Poslední samuraj“ (in: Kouzlo šerosvitu, DharmaGaia, 2008, s. 158–175). Soustřeďme se tedy na subjektivní pocit, jak oba romány, u nás poprvé publikované, působí v českém kontextu.

Jestliže literatura evropské belle époque tematizovala japonskou estetiku, pak Mišimův román Zakázané barvy (1951–1953, přeložil Jan Levora) tématem i řadou odkazů jako by skládal jistou poklonu evropské dekadenci. Zmíněný Antonín Líman, který se s Mišimou v 60. letech krátce setkal, vzpomínal, že byl překvapen autorovou velmi dobrou znalostí evropské literatury.

Zakázané barvy začínají jako příběh o krásném homosexuálním mladíkovi Juičim, jehož prostřednictvím se ošklivý spisovatel Šunsuke zrazený manželkou chce pomstít ženám. Od počátku tedy Mišima rozvíjí modelový příběh o temném zasvětiteli a jeho loutce, která se (opět v logice příběhového modelu) vymyká svému stvořiteli. Do tématu homosexuality ostatně zapadají i četné narážky na antiku, homosexuální orientaci u prominentních západoevropských dekadentů se prý totiž říkalo helénské sklony. A dekadent by si ostatně mohl vychutnat i rouhačství scény, kdy se Juiči dvěma starším mužům objeví v bráně torii, která by měla ukazovat k šintoistickému chrámu. Chrám dosud není postaven, a tak se svatyní stává samotná Juičiho postava. Kult mužské krásy intenzifikovaný až k hranici snobství je ale v ději ředěn podstatně civilnějšími výjevy z prostředí poválečné japonské střední třídy, a ještě více dějovou linií odehrávající se v gay baru, kde se schází zahraniční klientela s japonskými mladíky. Je pak logické, že o neřízenou střelu Juičiho se tříští i stylizace homosexuality jako čehosi aristokratického a vlastního „velkým duchům“.

To všechno by se dalo brát jako variování známých témat a postupů. I scéna Šunsukeho morbidní pomsty s využitím masky divadla nó možná působí především jako literární hra. Když se však v románu objeví scény třeba z gynekologické ambulance či porodu Juičiho podváděné manželky Jasuko, text literárně zazáří nečekanou jedinečností. Jsou-li už napsány dějiny beletristického zhnusení, doufám, že v nich má Mišima své důstojné postavení. Mišimovy obraznosti (v české literatuře snad srovnatelné jen s Jaroslavem Durychem) není ušetřeno nic. Juiči třeba pozoruje svou nedávno narozenou dceru právě posypanou dětským pudrem:

Vypadala jako čerstvý želatinový bonbon poprášený cukrem.
s. 403

Českého překladu, tentokrát od Igora Cimy, se loni dočkal i Jarní sníh (1969), první díl Mišimovy tetralogie Moře hojnosti. Odehrává se v době, kterou autor nezažil, v roce 1913, tedy rok po smrti japonského císaře Meidžiho. Soudě např. podle u nás nedávno vydaného románu Kokoro Sósekiho Nacumeho, právě období Meidži, kdy si císař vzal moc z rukou šógunů a Japonsko se začalo modernizovat, hraje v kulturním japonském povědomí možná podobnou nostalgickou roli jako ve střední Evropě Rakousko-Uhersko. Příběh je proti Zakázaným barvám přehlednější, a zmiňujeme-li nějaké kulturní modely, pak působí jako neoromantický příběh o nešťastné lásce, nebo řekněme spíše posedlosti, naprosto se vymykající nejen konvencím, ale vlastně i chápání. Postava krásného mladíka Kijoakiho a příběh jeho vztahu s dívkou Satoko, zasnoubenou princi z císařské rodiny, by mohly být pohádkou či kýčem. Kijoaki, podobně jako Juiči, je postava nejspíš dost vzdorující empatii. Ale Mišimovou silnou stránkou není psychologie chápaná obvyklým způsobem.

Výjimeční autoři často ovládají dovednost, kterou jsem si pro sebe nazval epickou intenzifikací. Zatímco sérioví literární výrobci epicky „extenzifikují“, tj. přidávají do svého příběhu dějové efekty (historické zvraty, nové smrti, zločiny…), těžko zaměnitelný autor naopak dokáže ze zdánlivě neefektní situace vytvářet jedinečné scény. Spojujeme-li si japonskou kulturu s aranžováním květin, interiérů či zahrad, pak snad můžeme říct, že Mišima je mimořádným aranžérem scén, přičemž doba doznívání éry Meidži mu poskytuje příležitost, aby kombinoval tradiční japonskou kulturu se západními prvky. Perspektiva postav je neustále zacílená na právě prožívanou situaci. Každá součást dekorace je vypravěčem pečlivě vybraná. Kojoaki třeba stojí proti svému otci a vidí:

Markýz, jindy lehkovážný optimista, nikdy nevypadal tak hrozivě a tak impozantně. V jeho zádech visel portrét dědečka a zároveň vyobrazení bitvy z rusko-japonské války, stál tam a tágem v jedné ruce poklepával na zem.
s. 353

Vypravěč se tu nespokojí s majestátní stylizací otce ani s propojením japonské dějinné pýchy (prezentované obrazem) s profánním motivem kulečníku. Vlny na vyobrazení bitvy se totiž vzápětí zmocní Kijoakiho pozornosti a v té chvíli se líčením vln vlastně názorně konkretizuje hrdinova psychika. Jindy zase zdánlivě ohraná scéna, kdy se tajní milenci rozcházejí po erotické schůzce, dostává právě konkrétním detailem znovu prvotní dojemnost: „Zvedli se, aby z lodě vytáhli oblečení, které tam schovali. Pak se zadívali na uhlově černé části svých podbřišků – jinak zalitých měsíčním světlem, jako by v nich přetrvávaly zbytky noci.“ (s. 304)

V esteticky často krutě souzeném světě Mišimovy prózy sice na sebe ti dva adonisové, Juiči a Kijoaki, strhávají hodně pozornosti, jsou to však hoši stojící mimo morálku a běžné lidské cítění, jejichž krása umí být pro druhé, a zvláště pro ženy, pořádně toxická. Kolem nich jsou postavy jako Šunsuke, které by to rády dotáhly na démony, ale nedaří se jim to. Ještě zajímavější jsou však ti, kteří musejí kolem těch dvou krasavců žehlit společenská pochybení, musejí občas lhát či kout pikle. Prostě postavy podobné a pochopitelné nám. V nich Mišimovy romány poskytují objekty vhodné pro empatii a skrze ně i přes všechnu tu prezentovanou nelidskost krásy myslí vlastně velmi humanisticky.