Šťavnatě zelená obálka chytí a nepustí. Jak si porozumět aneb Řeč slovy i beze slov je dokonalým exkurzem do všech možných poloh lidské, zvířecí i rostlinné komunikace. Hned v úvodu je třeba zdůraznit, že nejde jen o další knihu o komunikaci pro děti. Je to mnohem víc než pouhá obrázková encyklopedie.

Označit ji za encyklopedii by nebylo přesné. Jak si porozumět je „také“ encyklopedie. Je to do detailu promyšlený populárně-naučný titul, který osloví čtenáře dětské i dospělé na mnoha úrovních. Věnuje pozornost nejen faktickému obsahu, ale také způsobu, jakým ke čtení populárně-naučných textů často přistupujeme.

Kniha je rozdělená do dvou částí. Ta první nechává čtenáře nadechnout, nezahlcuje ho už od prvních stran lavinou touhy sdělit co nejvíc. Dovolí rozehřát se při postupném čtení, zadumat se, poslouchat tiše vlastní myšlenky, ale v případě zájmu mít možnost přeskočit do části druhé pro více informací.

Nenápadně tak podporuje žádoucí budování pozornosti u začínajícího čtenáře, nenutí ho, tak jako jiné encyklopedické knihy, těkat a již od prvního okamžiku překotně listovat. I ten rychlý přesun mezi tématy však kniha lišácky dovoluje, pokud po tom čtenář zatouží (krásné je, že si můžeme vybrat). Dokonce mu nabízí pomocnou ruku v podobě tabulky, která obě části knihy odděluje. V ní jsou přehledně seřazena témata, doplněná dvojicí číselných označení stran, na nichž je v oddělených částech knihy můžeme najít. Zmatené „kde to, safra, bylo?“ tedy víceméně odpadá a my se můžeme soustředit na čtení.

A to vyžaduje komplexní zapojení pozornosti. Tak jako komunikace samotná neprobíhá jen pomocí jazyka, tak ani tato kniha neposkytuje veškeré informace výhradně prostřednictvím jasných definic. I ilustrace je tu třeba číst, nejen na ně mrknout jako na fotografii, která pouze dokumentuje a své sdělení předává okamžitě.

Pro oba autory je ostatně grafické vyjádření klíčové, společně tvoří pod zastřešujícím názvem „Art Studio Agrafka“. Jejich práci zná český čtenář z mezinárodně oceňovaných knih Tak to vidím a Nahlas, potichu, šeptem (obě Argo, 2019, překlad Jana Dvořáková, resp. Helena Pazdiorová) a také díky bilingvnímu picture booku Válka, která změnila Rondo (Větrné mlýny, 2022, překlad Lucie a Meda Řehoříkovy).

Text a ilustrace jsou v absolutní harmonii, doplňují se navzájem a vyprávějí příběh komunikace společně. Setkáme se tu pouze se třemi barvami ilustrací. Modrou, která je základní a výchozí, z pohledu komunikace neutrální a podpůrná, a je často vyhrazena aktérům popisovaných jevů. Červenou, která přitahuje pozornost ke konkrétnímu procesu nebo klíčovému místu či ději. A zelenou, která dvě předešlé doplňuje a rozjasňuje, zvýrazňuje a doprovází, v některých situacích také stojí v kontrapozici k červené. Červená a zelená tak například demonstrují, kdo v online komunikaci probíhající mezi dvěma modrými „textujícími“ postavami právě vysílá.

Nejedná se však o dogmatické dělení, autoři si s barevnou trojicí zkušeně a srozumitelně hrají. A tak jinde nacházíme dvojici aktérů, z nichž jeden je znázorněn zeleně a druhý červeně. Tady je podstatou sdělení potřeba dotyku jako vyjádření podpory – proto je smutná postava vyvedená červeně a postava podporující, jejíž ruka vyjadřuje soucit, zeleně (s. 18–19).

Každá strana první části knihy je doprovozena dvěma formáty textového sdělení. V dolní části stránky je větším fontem vyprávěn příběh. V horní části stránky pak nacházíme drobnější text, opět ve dvou barvách, který poskytuje definici (modře) a odkaz na stránky v druhé části knihy, které poskytují odpovídající, rozšiřující informace (zeleně). Na zmíněné dvoustraně je tedy pod utrápenou červenou postavou a podporující zelenou text: „Když nestačí slova, pomůže citlivý dotyk a soucit.“ A v pravém horním rohu najdeme následující modrý text:

Kontakt hmatem probíhá skrz dotyk. Dotykem můžeme vyjádřit podporu i lásku,

následovaný zelenou douškou: „Více se dočteš na straně 78.“ Přelistujeme-li na danou dvoustranu, dozvíme se toho víc o dotycích v říši lidí i zvířat, a to těch příjemných i zraňujících. Proč uvádím právě tento příklad? Snad proto, že je v knize, podle slov jejích autorů, se skrytým záměrem. Má jasného adresáta. Vzrůstající potřeba pečovat o traumatizované děti i dospělé na Ukrajině prosakuje i do literatury.

Druhou část knihy uvádí časová osa historie komunikace. Autoři se věnují všemu od viktoriánské květomluvy, feromonů a komunikace prostřednictvím oblečení až po binární kód, Braillovo písmo, znakovou řeč, vlajkování, přenos dat pomocí kabelů i komunikaci bezdrátovou, elektromagnetické záření a všemožné vlny. Vše pak uzavírá dvoustrana o šifrách.

Jak si porozumět není však jen jiným, hlubším a atraktivnějším souhrnem známých témat komunikace. Autoři do výčtu různých komunikačních poloh zařadili i informace velice čerstvé. Dozvíme se, že lze milým rozhovorem povzbudit produkci rajčat na balkoně, proč sledovat kruhy, které na hladině vznikají kolem nožek vodních ploštic, jakou frekvencí a proč blikají zadečky světlušek nebo do jakých obrazců dokážou rozsvítit svá těla mořští kalmaři.

V ruce držíme publikaci, která přináší nejen informace, ale také souvislosti. Ponouká k úvahám, vede k pochopení, nenabízí jen suchý výčet encyklopedických dat. Řadí se tak po bok výjimečných (na text o něco bohatších) populárně-naučných knih z portugalské provenience, které na náš trh v minulosti dodalo nakladatelství Baobab v překladu Barbory Müllerové. Kromě Uvnitř – Průvodce hlubinami mozku (2019) a Venku – Průvodce po tajemství přírody (2020) je na této pomyslné poličce i kniha Jak vidět neviditelné – Průvodce krajinou představivosti a kreativity (2023).

Často hledáme způsoby, jak podpořit čtenářskou gramotnost dětí na základní škole, které odmítají souvislé bloky textu a atraktivitu knihy měří velikostí písma a počtem stran. Proč jim nenabídnout titul, který dovolí hluboce se do knihy ponořit i přesto, že samotného textu je poskrovnu? Součástí čtenářského prožitku je v této knize jak spousta faktických informací, tak citlivé vedení k empatickému vnímání současného světa.

Zamysleme se společně třeba nad tím, co nám chce říct to dítě, které stojí na stoličce u okna, vyhlíží, až někdo přijde domů, a říká si: „Okolo nás je spousta příběhů a jeden z nich je můj. Nemůžu se dočkat, až ho někomu povím.“ (s. 56) A jaký příběh mu budeme vyprávět my? Nebo ho třeba napíšeme… nebo zazpíváme?