Milena Slavická (M. S.)

Dopisy Virginii 7

V každém případě Wernisch nehodlá připlácnout pravdu ke stolu, přišpendlit si ji na košili, přibít hřebíkem ke dveřím. Podobá se chlapci, kterému v pokoji poletuje sluneční prasátko, kdosi mu ho posílá oknem, rejdí po stěnách, po podlaze, po stropě, občas se ocitne na básníkově ruce, na jeho obličeji. Nechytá ho. Vždyť se chytit nedá.

Drobná publicistika – Slovo
Z čísla 7/2019

Drahá Virginie,

ještě jednoho básníka Vám chci představit, Ivana Wernische, básníka tak odlišného od Blatného a Diviše. Wernisch má ve svých básních zvláštní divoké veselí; cosi mezi drsným uplivnutím vězně právě odsouzeného k smrti a smíchem Kašapy právě osvobozeného z koloběhu životů. Tohle zvláštní veselí mají ve svých básních snad už jen Chlebnikov, Charms nebo Morgenstern. Možná Vám bude Wernischova poesie cizí. Ve Vašich textech sice humor nechybí, ale veselí tohoto druhu v nich nenacházím. Přesto si myslím, že verše, které posílám, se Vám časem zalíbí.

Ale nejdřív se pokusím vysvětlit, proč se Ivan Wernisch liší od svých jmenovců (na jménech záleží, obzvlášť na křestních). Wernisch nepoužívá, skoro nepoužívá, metafory ani jiné básnické příměry, je skromný i ve volbě slov, přesto dokáže vyvolat ve čtenáři velmi silný obraz.

Zpocené fábory pleskaly
roztékal se horký asfalt
kadeřník vymetal ze dveří chuchvalce chlupů
v růžovém sadu bzučela latrína

V jeho básních jsou věci tím, čím jsou. Ale čím věci opravdu jsou? Tahle otázka je prostě k popukání. Předpokládá možnost nějakého pravdivého svědectví o věcech, o člověku, o světě. Předpokládá, že o bytí je možné vyřknout pravdu. Wernischova báseň „Penthesilea“ je uvedena slovy: „Nelze věřit člověku, který nelže.“ Prohlašuji tímto, že Wernischovi se věřit dá. Lže totiž bezostyšně. Wernisch si svět bezostyšně vymýšlí. Ó, jak pravdivý je jeho svět!

Ale její paže! Pětiprsté, útlé, souměrné, bílé, lehce narůžovělé…, na okamžik hadi, chvíli krky vodních ptáků, pomalu se kývaly a svíjely, když Penthesilea poklepávala tabatěrkou na mramorovou desku stolu, když vybírala cigaretu a vkládala ji do jantarové špičky.

Nebo to napíši ještě jinak. Wernisch pozoruje svět, nyní použiji Váš příměr, neznám lepší, „jako když se člověk předkloní a podívá se na svět mezi rozkročenými koleny“. Přesně tak se Wernisch na svět dívá. Nebo znovu s Kašapou a Siddhárthou to zkusím. Wernisch otáčí světem mezi prsty. Jako tenkrát Siddhártha. Otáčel květinou nalevo, napravo. A Kašapa se smál. V každém případě Wernisch nehodlá připlácnout pravdu ke stolu, přišpendlit si ji na košili, přibít hřebíkem ke dveřím. Podobá se chlapci, kterému v pokoji poletuje sluneční prasátko, kdosi mu ho posílá oknem, rejdí po stěnách, po podlaze, po stropě, občas se ocitne na básníkově ruce, na jeho obličeji. Nechytá ho. Vždyť se chytit nedá.

Ano, potud se Wernisch podobá Li Povi. Ale někdy, vlastně docela často, tají Wernischovy verše smutek a zklamání, na rozdíl od Li Pových, které sice smutek skrývají, ale nikoliv zklamání.

Jako když na dvůr padají ořechy,
Asi jako
Když oraništěm běží zajíc,
Pod nohama šustí suchá tráva,
Z lesa voní tabák
A člověk se začíná podobat svýmu dědečkovi

Něco mi říká Nic už neříkej

Dědeček, dokonce pra pra pra práááá dědeček, se zcela jistě ukryl ve Wernischových básních. Vždyť to muselo být tenkrát hrozné. Procházeli se krásnou zahradou, milovali se, lelkovali a najednou se z oblaku vysunul prst: A ven! Jak strašně se museli polekat! Běželi hlava nehlava, jako zajíci pelášili, pod nohama jim šustila tráva. Ten úlek, ten děsivý úlek! A to zklamání, když se pak ocitli v úplně jiné zahradě.

Stále jsem hovořil o zimohrádku, až jsi řekla: tak mě tam zaveď.
A tu jsem se počal vymlouvat: možná, že se zklameš,
je to uprostřed polí a v lese jsou divoké kočky,
na schodech jsou sochy, které si ovívají pupky lopuchou,
nebudou se ti líbit.
Přiznám se, řekl jsem, že jsem si něco vymyslel.
Ale tys uhodla, že jsem si vymyslel všecko, a řeklas:
už si taky myslím, že by se mi nelíbil,
nemám ráda divoké kočky a nikdo nás tam nečeká,
nemysli na to.

Drahá Virginie, ještě tyto verše Vám posílám.

Bedna, kartáč, kravský rohy,
To i tohle schovej někam,
Dřív než přijdou povídači,
Cos kde našel, seberou ti,
Zůstane jen prázdný ticho

S úctou Vaše

M. S.

Chviličku.
Načítá se.

Souvisí

  • Milena Slavická (M. S.)

    Dopisy Virginii 6

    Ale co s cizími slovy, která se do veršů nijak neukládají? Neukládají, protože jsou cizí. Ivan Blatný, coby básník, branou anglického jazyka neprošel.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 6/2019
  • Milena Slavická (M. S.)

    Dopisy Virginii 5

    Některá díla vypadají jako rozvinuté a silně poškozené svitky Tóry a jiná zase jako na cáry trhaná těla, jako Erbenovy svatební košile rozházené ráno na hřbitově.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 5/2019
  • Milena Slavická (M. S.)

    Dopisy Virginii 4

    Paměť si představuji jako nezměrný prostor. Možná nejvíc mi připomíná pohoří. Rozlehlé pohoří, něco jako Himálaje. Nejen nezměrný prostor, ale i úplně jiný čas má paměť. Přesahuje každé lidské vědomí.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 4/2019
  • Milena Slavická (M. S.)

    Dopisy Virginii 3

    Z perspektivy paměti (ať již individuální, nebo kolektivní) vypadá podoba člověka a vůbec čehokoliv jinak. Paměť má, kromě zmíněných dat, i specifický čas. Dokáže zaměnit blízké a vzdálené, tenkrát a nyní, a co víc, stmelit je v jediný koncentrovaný tvar.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 3/2019
  • Milena Slavická (M. S.)

    Dopisy Virginii 2

    Divišova duše ale nevyplula, nýbrž vytryskla, vyřítila se a cenou byly deprese a tlučení hlavou o zeď – a napsal Beránka na sněhu.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 2/2019