Drahá Virginie,

obecně se má za to, že básníkův osobní život určuje jeho poezii. Jenže v případě básníka, kterého bych Vám dnes chtěla představit, to byly naopak básně, které určily jeho život. Ivan Blatný přijel na Váš ostrov v roce 1948 a požádal zde o politický azyl. Domníval se totiž, že po komunistickém převratu v Československu nebude schopen psát básně ve své vlasti, a zároveň věděl, že bez psaní básní žít neumí. Ta obava o vlastní poezii mu zcela změnila život. Za necelých šest měsíců po získání azylu byl hospitalizován a pak až do své smrti žil na psychiatrických klinikách (některé asi znáte): North Middlesex Hospital, Claybury Hospital v Essexu, Hope House v Ipswich na Foxhall Road, St. Clement’s Hospital, také v Ipswich na stejné ulici. Rovněž Vám nebude úplně neznámá medikace, kterou mu lékaři naordinovali: largactil, majeptil, vellergan. Takový život tedy básně připravily básníkovi. Ale proč? Jak je to možné? Básně jsou přece jen slova! Jen?

Někdy si představuji slova jako světelný sloup, asi takový, jaký kráčel před Izraelity v poušti. Někdy si představuji, že básník musí vykročit ze zavřené brány (i kdyby měl vrata brány vykopnout) a vyjít ven z bludiště smytých, mrtvých slov. A někdy si představuji, že slova jsou jako ptáci: práskneš bičem – rozletí se; skloníš hlavu – tiše usednou. Myslím, že v případě Blatného se slova nejvíc podobala právě ptákům. Slyšel je pokřikovat, štěbetat, krákat; slyšel, jak klapou drápky o plech parapetu jeho okna, když na něj usedají.

Zapjato. Přijímají. Tenké husté dráty
Teď právě… Všecko… Cinkot na lopaty
v smetišti lopuchů

V Brně (žil totiž v Brně, tedy před odjezdem do Anglie, žil ve městě básníků) vídával slova na Obilném trhu, často usedala na vedení tramvaje číslo čtyři, cítil jejich třes, jejich záchvěvy, cítil, že jsou pod proudem, že hřadují do veršů.

Viděl jsem stín, jejž vrhá tramvaj, přijíždějící do
stanice na Obilném trhu,
kde je sychravo a kde jsem před chvílí
pozoroval s úžasem
Světlemodrý mlžný kolorit
Myšlenku klouzající v tomto počasí, jak ryby
v náhonech kolem blikajících svítidel a píšťal
tratě čtyřky, kolem krypt kapucínů […]

Ale co s cizími slovy, která se do veršů nijak neukládají? Neukládají, protože jsou cizí. Ivan Blatný, coby básník, branou anglického jazyka neprošel. Básník má totiž lásku, tu skutečnou, jen jednu a Ivan Blatný přilnul k ledví českých slov (ledví je popisované v Bibli, například v zápasu Jakuba s andělem) láskou velkou, horoucí a zraňující.

Huňaté město s krápající srstí, jazyky ve svítilnách […]

Nejprve se tedy odmlčel, když přijel do Anglie. Ale naštěstí slova, i ta zaplašená, mají zázračnou schopnost přiletět za tím, kdo je miluje. Pravda, široko daleko byl to jen on, básník Blatný, který je zpozoroval, uslyšel jejich vrkání, tokání, výkřiky. Smířil se s tím, že pouze on sám je slyší, a za cenu ztráty normálního života (je to příliš?) začal opět psát básně. Začal milovat slova, kde se dalo – milenec v kostkované košili, v hnědých kalhotách na červených kšandách, v děravých polobotkách. Kdekoli ho slova dokázala vzrušit. Na chodbách blázinců, v zešeřelých jídelnách, když po večeři sklidili a odešli, konečně odešli, psal slova na toaletní papír na záchodech, miloval se se slovy nahý jako Adam v ústavních zahradách, to si pak vykoledoval zvýšenou dávku neuroleptik.

Zaujala mě jedna Vaše velmi důležitá otázka, kterou jste si položila ve svém deníku: „Psát z hloubi duše, anebo spřádat slova, která miluji?“ Domnívám se, že Blatný užíval obě možnosti, pouze bych chtěla upřesnit, že spíš než z hloubi duše psal z hloubi slov (což u některých básníků může být to samé) a milovaná slova nespřádal, neosnoval ani se do nich se nezaplétal, ale nechával je slétat na papír na jejich místa, vědom si toho, že slova, podobně jako ptáci, mají své radary. Podřizoval se slovům, jinými slovy. Není tedy divu, že mu určila a řekněme rovnou zmrzačila život. Slova totiž umí být krutá. Zvláště pak slova básní.

Na závěr ještě úryvek z Blatného rukopisů:

Dveře se otevřely
Všecky se otočily Nikdo nevešel
Nikdo stoupající tiše po schodech
Všude Nikdo
Bylo slyšet Šlapal po skořápkách

S úctou Vaše

M. S.