Představujeme poezii autorek a autorů nominovaných na letošní Cenu Václava Buriana Olomouc. Slavnostní vyhlášení proběhne již 2. října.
JONÁŠ HÁJEK
Stopy mého kola
na všech chodnících.
Úpravy terénu, javor, borovice
předstíraly věčnost,
i když tu byly sotva dvacet let.
Starý Střížkov vmáčknutý
mezi panelové domy a dálnici:
plátek mletého masa v hamburgeru,
ještěrka mizející v kamení.
Podivné zpodstatnělé názvy Klipám, Madlina –
dodnes tam ty lípy neslyším.
Učitel jazzu z místní hudebky
napsal skladbu Trocha nostalgie.
Vlasy staženými do culíku se vymykal.
Mé dětství, lnoucí bezvýhradně k okolí,
i kdybych vyrůstal třeba v popelnici
nebo ve válečné zóně.
V řadovce přes ulici
si matka s dcerou otevřely
obchod potravinami.
Na pomlázku nebyly připravené,
dostal jsem syrové vajíčko.
Přál bych si pro tebe lepší svět
bez válek a umírání
bez všech těch průšvihů
jimž tak elegantně říkáme výzvy
Přál bych si i zdatnějšího sebe
tátu co ti sestrojí robota
a bude se s tebou prohánět na kole
jak slíbil
Co se dá dělat: zatopím v kamnech
a půjdeme na houby
třeba ti k něčemu budou i mé pochyby
hlas despotických předků
A pak tu jsou chvíle jako korálky
třeba když nás Nikola vezme do stáje
učí tě čistit kopyta
a nakonec tě na své mírné Nirváně i sveze
tehdy jsem tak neotřesitelně pyšný
že ani smrt v tu chvíli nevypadá
jako podraz
Ruka se pohybuje po verandě,
netečná a zlodějská jak sršeň.
Prst druhé ruky brnká na stále stejný nerv
na vypůjčené kytaře.
Je to struna H.
Hornistka pilně cvičící za zotavovnou
mi připomene, jak jsem jako chlapec
vyhrával dole u vody,
bodec zapřený o hrubý beton schodu.
Všem se to moc líbilo.
Když musím, tak ožiju.
Prší a vlastní poetika stále v nedohlednu.
Z pokrouceného ciferníku
se rozeběhly ručičky.
Kratší se válí na botníku,
minutová šla do myčky.
Věčně nemůžu něco najít.
Odevšad zírá složenka.
Mé dětské knížky procitají
jak po polibku Růženka
a vydané všanc tobogánu
jsou znovu šťastně ničeny…
Občas jsme jednou nohou v Pánu.
Občas krmíme kačeny.
Ráno po akci v kostnici
se cítím obalený masem
a plný života. I starý Ford
vyzvednut ze servisu šlape
jak ledvina, levačka volně
spočívá na budoucnosti,
zatímco míjím křížek na
kraji pole. Jméno a fotka
mi vrásky nedělá, přesila
vápníku málem uklidňuje.
Co ne: druhá smrt hromad
lebek a stehenních kostí,
zmar příběhu každičké nohy
– v jakých chodila šatech? –
a hlavy, jistě sotva tušící,
že z ní udělají ornament;
indiferentní dav ostatků,
armáda očnic a soucit s nimi:
zda aspoň jedny viděly dál,
hlouběji, za… a které.
ANTONINA TOSIEK
pokud se narodila jako poslední z lidí
její nářek bude ubohý nebo směšný
fantazíroval o ní jeden muž
buď moje statistická
předvídatelná křivka nemocnosti a smrti
říkal protože rád věděl s kým bojuje
eso holí:
ostatní budou hledat spásu
my tu zůstaneme
na udusané zemi
pamatuji si těla králíků
poutníků hledajících vodu
bojíš se že budeš připravena
hryzat šlachy kuchat vnitřnosti
vyhazovat z jedoucích vlaků
úplně jako já
ale taky se hloupě bojíš
o cizí děti
že ti prach spálí chodidla
šplhají na střechu
muzejního tanku;
shora jsou vidět
červené dny, modré dny,
pomník s hvězdou,
vlajka s hvězdami;
a snad si mysleli,
že na ně to spořádané pruské
město rychle zapomene,
kdyby neslíbil:
budu se starat
o tvé stárnoucí rodiče;
nikdo nikdy nikomu
neřekl více –
úleva je nejhříšnější z citů
už tuší odkud se bere smrad,
vzduch trhaný nůžkami na
drůbež, hledá tě, prameni, čeká tě;
zadržuje v plicích
jako na památku,
bobtná,
protože trvá,
soustřeďuje
materii;
malinká kuličko slepených výkalů,
která ses ukryla v hrdle
podložní mísy pro seniory
kde jsi byla,
když dva dny hledala
příčinu;
proč jí to
děláte:
kuličko, krčku, mazlavino?
když se krčíš ve smůle,
odíráš si kůži o stěny,
a tvoje hlava je studna,
tvoje hlava je bažinatá studna,
a ptáš se jí:
muško, zázraku přírody,
jak to děláš, že pohybuješ křídly
dvěstěkrát za vteřinu, jak to děláš,
muško, že žiješ v tomhle bytě
beze vzduchu, bez slunce
a díváš se, díváš,
ale tehdy tě někdo vezme za ruku
a chvíli předtím, než by ses
počůrala do postele,
tě poprvé
toho dne
odvede na záchod
(Z polštiny přeložila Marie Iljašenko)
VIKTÓRIA CITRÁKOVÁ
celé noci bdiem
nad všeobecne známym príbehom
z roku 2025
neschopná zaspať
posielam dieťa na preliezačku
ktorú nejde zastaviť
z krajiny za polárnym kruhom
sledujem sedemnásty november
vo full hd
neviditeľná ako modrá
na digitálnej periférii
vyblednutá slnkom
ako belošský predsudok
pozorujem východ
vždy na západnej strane
ilúziu o najkrehkejšom porceláne
nechávam mladíkom
v povinnej vojenskej službe
a v predstavách
vyznávam sa každému stromu
čo nestihne dovŕšiť prirodzený cyklus
možno sa niekto práve modlí
zatiaľ čo ja
oblizujem maslo z prahu dverí
a s jazykom v zástrčke
prepiato imitujem siedmy otčenáš
netúžim nepočuť
iba laloky si prepichujem pinzetou
tancujem dva centimetre nad podlahou
kráčam neznámou krajinou
na dobre-známe miesta
vedie ma hlas čo nemusím poznať
aby som verila
maľujem po tráve hovädzou krvou
a cvrčky kŕmim živým mäsom
čakám kolaps
no davy sa netúžia zblázniť
aj keď toto ráno bolo posledné
nevrav mi že nesnívam iba spím
píšeš do telefónu, prilepená na zadnom sedadle
zatiaľ čo šoféruje niekto iný
zvuky rádia, záblesky svetiel
reproduktor ohlušujúco kričí do pravého ucha
udržuje slová v pohybe
chudobná mládež tomu hovorí sloboda
ty si tiež chudobná, ale v tejto situácií si pripadáš úplne mizerne
pohľadom z okna pozoruješ kopcovitú krajinu
prázdne polia
opustenú krajinu juhovýchodného Slovenska
130 km za hodinu
v tmavomodrej Škode Fabia prvej generácie
utopená v plechovom oceáne
cítiš tú slobodu?
cítiš tú propagovanú slobodu?
pracovať koľko chceš
jazdiť tak rýchlo, ako chceš
míňať za hocičo, čo chceš
snívať zo sedadla spolujazdca
so štyrmi percentami batérie
záleží snáď ešte na niečom?
mala by si utekať
130 km za hodinu
do krajiny denného snenia
bez signálu
bez infraštruktúry
bez diaľnic
bez dopytu a ponuky
do krajiny, kde klimatická kríza konečne začala
a všetci tí hipisáci z komunitných vegánskych fariem prichádzajú na Slovensko
aby nás naučili
ako vykopať jamu a zasadiť rastlinstvo
jazdi opatrne
pa
kráčam po ulici
dívam sa na ženu stredného veku v midi sukni
ako popíja kávu v predajni Tchibo
so svojou najlepšou kamarátkou
ženou stredného veku v midi sukni
blond vlasy
jasne ružové nechty
a nízke podpätky so širokou podrážkou
vyzerá tak pokojne a vyrovnane
som si istá, že jej deti sú v poriadku
určite pracujú na získaní titulov
s kožou takou čistou a bledou
a vždy upravenými nechtami
som si istá, že majú najnovšiu verziu iPhonu
ale aj keby nemali
tak im závidím
závidím tetovania zaplatené z našetreného vreckového
a všetky značkové topánky, čo dostali ako darček na Vianoce
keď som mala sedem rokov, nevydržala som doma ani deň
chodila som k najlepšej kamarátke
hrávali sme sa v ich záhradnom bazéne
každý deň letných prázdnin
boli sme spolu tak často, že som sa začal cítiť ako ich príbuzná
keď boli dni dlhé, večerala som s nimi
potom som pomáhala s umývaním riadu alebo polievala kvety
ležali sme spoločne pred televíziou a pozerali správy
ako rodina
začali ma náhodne brávať na výlety autom
šli sme do lunaparku, do ZOO, do akvaparku v Maďarsku
za všetko zaplatili
ja som tam len bola
a užívala si detstvo
ani neviem, čo vtedy robili rodičia
nikdy sme o tom nehovorili
celkovo sme spolu veľa nehovorili
ale čas plynul a ja som s nimi konečne začala tráviť viac času
napríklad:
išli sme k dodávateľovi elektriny pretože prišiel nečakane vysoký účet
alebo sme išli do inej kancelárie, kde sa mama snažila získať finančnú podporu v nezamestnanosti
často sme spolu chodili na rodičovské schôdze v škole
viem, že tie sú zvyčajne len pre rodičov ale moji rodičia sú nepočujúci, takže som všade chodila s nimi a všetko prekladala
v supermarkete
na pošte
v banke
v reštaurácii
na vlakovej stanici
vo vlaku
v autobuse
na prechádzkach
na verejných podujatiach
na návštevách
doma pred televíziou
všade
prvýkrát som si uvedomila, že v našej rodine je niečo inak
keď som mala asi osem rokov
mama prestala platiť za osobnú asistentku
a spýtala sa ma, či by som s ňou nešla na rodičovské združenie
a učiteľka na mňa ukázala prstom, pretože som bola jediné dieťa, ktoré tam smelo byť
a ja som si vravela: aha…
takže medzi mnou a mojou kamarátkou predsa len nejaký rozdiel je
a nejde o to, že tvoja rodina má auto a veľký dom a veľké hrnce na varenie veľkých jedál
a ty máš svoju vlastnú ružovú izbu s plagátmi Rihanny
o tom to nie je
je to o tvojich rodičoch, ktorí ti umožnili takto žiť
utkvelo mi to v pamäti
ako vedomie o triednych rozdieloch
preto vždy, keď vidím zrelú ženu
začnem si do nej premietať svoju mamu
nemôžem si pomôcť
začnem si predstavovať, že je to moja mama
ale normálna, zdravá
šťastná a bezstarostná
bezstarostne si vychutnávajúca kávu po práci
toto by mala byť moja mama
prečo nie je?
vraj sa jej páčim
vraj má na mňa crush
pre moju gucci tvár
prečo sa nemôžem vidieť
ako ma vidia iní?
vyrástla som s dvoma ošípanými
šiestimi králikmi
dvanástimi sliepkami
mačkou Leou a dvoma ovcami
v gentrifikovanej časti Košice-okolie
na rovnakej ulici ako budúci hokejoví hráči miestnej ligy
a východniarske celebrity Let’s dance
keď v nedeľu periem
vždy periem všetko, čo mám
gucci tvár
sexy a silná
nikdy neplače
nikdy sa nesťažuje
vždy povie čo si myslí
čo chce
empatická krásna silná
altruistka
bez akejkoľvek sebadôvery
a imposter syndrómom
ale tá tvár
bože môj
okrúhla cibuľovitá tvár
čo sčervená vždy bez ohľadu na teplotu v miestnosti
gucci tvár
a špinavé nechty
a nechutná jazva
čo ostala po drastickom rozťahovaní ušných dierok
gucci tvár
nosí tri páry čiernych zvonových nohavíc
vždy s čiernym oversized tričkom
aby nikto nemohol vidieť jej zadok
brucho hruď alebo tučné ruky
gucci tvár
číta stupídne knihy o sebavedomí a sebaúcte a sebaláske
ale pri konverzáciách predstiera sčítanosť v akademickej literatúre
a textoch od Žižeka, Fulghuma či Orwella
gucci tvár
organizuje klimaprotesty
hovorí o konzumizme
chodí po kanceláriách všetkých tých štyridsať ročných chlapov a vysvetľuje im
prečo je bezplatná verejná doprava dôležitá
odíde zo Slovenska
chce aby na ňu mama bola hrdá
ale mama nezabudla
ako kradla v supermarkete
ako ju policajti priviedli domov s 2,56 promile
ako odišla z domu na tri dni a ani nenapísala SMS
ako vždy nad ránom smrdela
nikdy nezabudla
pretože tá tvár jej bude vždy pripomínať
toho lenivého alkoholika na invalidnom dôchodku
čo jej zmenil život
vďaka patrí otcovi
ktorý mi dal túto gucci tvár
ODILE KENNEL
na ty petites filles modèles v jejich
růžové knihovně jsem si vzpomněla díky
Adílii Lopes, která své lososově zbarvené
šaty předčasně opotřebovává,
neúmyslně do nich dělá díry, trhá je
daří se jí s těmi šaty jako Sophii
s jejími malheurs, což se rýmuje
s pleurs: jamais, je ne serai bonne
comme vous. Proč jsem si vzpomněla
zrovna na Sophii a ne na ty ostatní, nic
mě s ní nespojovalo, já z lásky
neničila panenky, protože jsem
panenky neměla ráda, nehrála jsem si
s nimi na maminku. Z přehršle
černého rybízu jsem nedostávala průjem,
jedla jsem i šťovík a kyselý jetel. Nikdy jsem
neviděla lišku, natož pak
vzteklou, která by kousla nezbedné
dítko do prstu. Nezbedné,
jiné, úchylácké. Jamais je ne serai
comme vous. Něco v průběhu
nešlo hladce, něco nebylo v pořádku
s pannami, ovocem, s liškou, něco bylo v textu,
co jsem četla, nebylo zachytitelný, uchopitelný,
nepochopitelné, ta Sophie, pořád něco vyvádí!
Proč vedla láska ke sebezničení, chuť
na ovoce k průjmu, proč byla
zvědavost životu nebezpečná?
Pro Sophii v jejím štěstí v neštěstí
se našla spása: dezinfekce
prstu ve slané vodě, z lékařského hlediska
neudržitelná, ale trvalej
byl můj zmatek: jako by tam
byl příběh za příběhem,
příběh beze slov.
To s těmi slovy bylo komplikované.
Byla ta slaná voda svěcená?
Voda bolesti? Bolest v tvářích
věřících při vstupu
do kostela, roztavení při ponoření
prstů do kropenky, stydlivé
pokřižování, cítili se
přistiženi? Cítila jsem, chybí mi
spojovací článek mezi
bolestí a úlevou,
svěcenou vodou a tělem,
tělem a zpovědí
před mým prvním svatým přijímáním.
Zničila jsem neúmyslně hračku
své sestry,
ta faute, ma faute, tu hračku
jsem schovala pod postel. Zajímal se
Bůh o hračky?
To s tou vinou bylo složité.
Jaká byla souvislost
mezi tělem a zarachem,
kterej mi matka nařídila kvůli
mokrejm-kozačkám, zas-jsem-přišla-pozdě-domů,
kvůli nevím-už-čemu
zaracha, přilepená k domu
corps en arrêt, arrêt de cœur
furt bejt venku, ne uvnitř, srdce
zběsilá věc, vždy v pohybu
nesoustředěná, neskloněná
nad sešitem, ne nad pannama, ne
v klidu, nebo jen klid v knize
v úniku do příběhů.
Jaká byla souvislost mezi
zarachem a Božím trestem
s jeho pannama, ovocem,
liškama? Proč trest
za mokré kozačky, za zapomenutí
na čas? Vždyť to nebylo namířeno
proti mojí matce, stejně málo
jako Sophiiny bêtises vůči Bohu.
Dnes se ptám, šlo o
sebe-zapomnění,
matky-zapomnění, nebo
o mé prostorově náročné,
rozmarné,
dospívající tělo?
které se poprvé uvědomilo,
dotýkalo se sebe, co to je za krasavici!
To s tím trestem bylo komplikované.
Přitom moje tělo
chtělo patřit mezi ně, stejně jako těla
Madeleine a Camille,
na které si díky
internetu vzpomínám, ale cenou
by bylo vzdání se těla,
které by mi pak už nepatřilo.
To mě pobouřilo, já v tom nehraju!
Pohrdání, jímž jsem obdařovala dívky,
které se v mých očích
bez námahy přidávaly,
ztrapňovaly se svou láskou
k roztomilým věcem, nacvičovaly
jazyk svých matek a snily
o baletu. Nechtěla jsem, nechtěla,
být jako ony, miluje mě,
nemiluje mě, un peu, beaucoup,
à la folie.
Zpátky k Sophii: nakonec si nevezme
Paula, toho bratrance, který ji chápe
a brání, ale jeho kamaráda.
Proč se vůbec vdává, s vlasy
coupés court na kluka? Nevšiml si
nikdo kromě mě toho rozporu
mezi chováním a cílem,
mezi spoluvinou a připraveností
stát se nevěstou? Proč si
ostatní dívky hrály na manželky, matky?
Proč ta mužatka rodinná
kamarádka chtěla mít děti?
Proč João v básni Adílie Lopes
nazývá Sofii Safio?
To s tím být dívkou bylo komplikované.
A proč Madame de Fleurville
a Madame de Rosbourg žily na hromádce?
Proč všechna ta jména květin?
Proč byla knižnice mládeži růžová?
Proč byly šaty Adílie Lopes lososové?
A proč dcera panenky mladší
sestry Adílie Lopes na konci básně
spadne do studny?
(ve skutečnosti v tom příběhu nebyla
liška, jen žlutý
pes, který kousl Margueritina psa, a
Marguerite, která svému psovi pomáhala rukou,
do ruky)
(i na Marguerite jsem zapomněla)
(S tou pamětí je to složité)
dnes v noci se můj stín posunul před Měsíc
a Měsíc zrudnul.
To není metafora.
Když píšu Měsíc, myslím Měsíc, když píšu rudá,
myslím rudá.
Superúplněk, megaúrodný Měsíc, úžasný Měsíc.
Cínově červený, menstruačně krvavě červený, zuřivě červený.
Ani to není symbol: menstruace, Medúza, dojnice,
prostě jen: Měsíc.
Planeta, barevná variace, a také ten stín:
stín.
Velké vzrušení ve světě astronomie:
černý pasažér, koktejlový deštníček, zvíře?
Ne, ne, vidíte můj stín
na této kouli mezi Sluncem a Měsícem,
trn ve vesmírném dalekohledu,
pomsta superženy těm machrům, vyhazovačům,
velmi žhavá věc, opakuji:
žádná metafora, žádný symbol,
nebeské těleso, ground control,
can you hear me
poema ufficiale
une langue, ça n’appartient pas
Jacques Derrida
Moje přítelkyně Érica píše svou první
báseň v němčině, jednou nohou
ve slovníku, druhou
na ulici. Překládám její báseň
do italštiny, překládám ji s oběma
nohama ve slovníku, na ulici
se mluví německy, oficiálně. Já
oficiálně nemluvím italsky, i když moje prapraprapra-
babička byla Italka. Moje kamarádka Érica
je v Německu oficiálně Italka, protože její
babička byla Italka, neoficiálně mluví
portugalsky, nebo brazilsky, oficiálně se učí
německy, ale oficiálně i neoficiálně
mluví italsky stejně tak málo jako já. Oficiálně jsem
Němka a Francouzka. Oficiálně píšu
v němčině a francouzštině a překládám do němčiny.
Oficiálně Érica píše v portugalštině a překládá
do portugalštiny. Neoficiálně je v Německu
Brazilka. Já nejsem ani v Německu,
ani jinde oficiálně ani neoficiálně Italka,
ale oficiálně překládám Éričinu báseň do italštiny.
Nevím, co to má znamenat: být Italka.
Vyrostla jsem v Německu, ale nevím,
co to znamená: být Němkou.
Nevím, co to znamená: být Francouzkou.
zabalím svůj zubní kartáček
do básně, báseň
do toaletní taštičky, toaletní taštičku
do kufru. Kufr
si beru s sebou na cestu.
Ne. Sbalím si zubní kartáček
do básně, protože mám chuť
na štětinatou básničku,
na básničku
k ústní péči, která dobře
padne do ruky. Básně
expolodují zubními kartáčky:
Xi Chuan, Sarah Kay
Paul Mabon, Echo Wren
Andreas Schwarz, Eileen Myles
et j’en passe, ano, dokonce i Sylvia Plath
nakonec přece jen našla místo
na zubní kartáček v básni.
Je to pro ten těsný vztah
básní a zubních kartáčků
k ústům? K polibku?
Intimní, nepostradatelný, nějak
obestřený studem. Psal Barthes
o zubních kartáčcích? A přitom tam stojí
šampon, manikúrní nůžky, hřeben, tampon
a had na parapetu v koupelně, chtějí
se také dostat do textu, chtějí
se stát metaforou, čehokoli, hlavně
už neviset kolem dokola, hlavně
slávu, protože sláva přichází
s metaforou, přichází
s básní.
Např.:
Zubní kartáček = štěstí
Šampon = vztek
Manikúrní nůžky = smutek
Hřeben = zklamání
Tampon = láska
Štěstí, vztek, smutek, zklamání, láska
stojí ve frontě, mají to jako slova
v básni ovšem těžké
pro svou touhu po uznání
nad každodenními věcmi
to mají lehké.
A tak se en passant
do textu dostane
dámský hygienický výrobek, což je cosi jako
menstruační krev
v básni roku 2021 furt
jaksi nevhodné.
Nikdo se nečervená, ale stejně to
považuje za nepatřičné.
Ça ne passe pas!
Příliš soukromé. Nějak nečisté. Patří
spolu s toaletní taštičkou do koupelny.
Bad idea: např. vatová, nasáklá
krvavá báseň, z níž
visí modrobílá
šňůrka!
Básníci a básnířky, pozor!
vysypat 59 let po Sylvii Plathové
vaši toaletní taštičku
do básně
je stále ještě
feministický čin
Když vidím pírko, jak se vznáší, pluje, otáčí se,
padá mi k nohám, nepomyslím si:
vznášej se, otáčej se, věj, pomyslím: pírko.
Nevěřím na znamení.
Kdyby se pírko, protože jsem
v to uvěřila, stalo znamením, přibyly by
k jeho vlastnostem pírka
vlastnosti znamení
(o nichž nepanuje shoda).
Ukazovalo by to za hranice pírka, za pád
ptáka, odkazovalo by to
na můj život, o němž by pírko,
i kdyby bylo znamením,
nic nevědělo (mnohé tomu nasvědčuje).
Kdyby pírko bylo znamením, bylo by
dobrým znamením, a protože bych
v něj uvěřila, zárukou úspěchu.
Můj život by nebyl vyložitelný
bez toho pírka, bez toho okamžiku,
v němž jsem se rozhodla vyložit pírko
jako znamení. Kdyby
ten okamžik neexistoval, zůstalo by
pírko jen vějícím, vznášejícím,
otáčejícím se pírkem, jenž se mi
položilo k nohám, ledaže by v něm někdo jiný
viděl znamení, o čemž bych se bezpochyby
nikdy nedozvěděla (mnohé tomu odporuje).
Ten okamžik
nikdy neexistoval, pírko
se vznáší, pluje, sedá si
do této básně, skládá se
z náhodných
znamení, z pochybností
(Z němčiny přeložil David Voda)
MÁTYÁS DUNAJCSIK
Vždycky mě zarazí, když na fotografiích
mých nejmilejších spisovatelů jako bych
zničehonic objevil tvář svého otce zamlada.
Nejdřív je to Marcel Proust, teď Attila József.
Zřejmě to dělá ten knír. Tatínek si ho oholil
právě někdy v těch dnech, kdy se hroutil starý
režim. Takže ze svého hlediska dělím jeho
život na kníratou část a na fázi bez kníru.
Taky bych mohl říct, že jak to vnímám já, má
minulost nahnědlý knír prostřední velikosti.
Ten mi v sobě shrnuje už blednoucí dětská léta,
socialismus, poezii a francouzský román.
Prakticky všechno, v čem se dnes nedá pokračovat.
Snad proto jsme se jedné jarní noci, ozvučené
žabím kuňkáním, stříhali s bratrem dohola.
Abychom si označili místo vyhrazené nám v čase.
Když přišla vlastenecká lyrika na návštěvu,
Zmírala únavou a chtěla si zakouřit;
v očích si promítala němé filmy z archivu,
snad proto nesla stopy po duševní bouři.
Na lůžku pro hosty ji trápily divoké sny
jako v zoologické zahradě medvíďata.
Z kapes od kabátu jí padaly cigarety,
polámané, a občas nakousnutá věta.
Začala mluvit až u ranního šálku kávy,
zdlouhavě, tempem říční nákladní pramice.
„Ani zbla nemám chuť jít znovu do zaměstnání,
ale chci dostat důchod… život je pranice.“
Zeptal jsem se, co je s těmi, co zůstali doma,
jen mávla rukou a řekla: „Dohromady nic.
Nevědí, jak se nepyká, pouze odpočívá
po stresu z minulých i budoucích tahanic.“
V jejím pohledu se rybě vyvržené na břeh
zdály sny o vlnách a planktonu;
pak se však v bílém hluku schovaném za její řeč
rozburácelo loďstvo rybářů.
Vzal jsem ji na procházku a večer jsem ji přikryl.
Nakonec jsme ani nešli nikam pít;
a přesto jsem byl šťastný v posteli před usnutím,
že není nutné stůj co stůj mladý být.
Revoluce neumí chodit na stranu,
i když jsem jí koupil biostelivo.
Sere, kde ji to napadne, i do mých snů
a tlapičkou mě ťala do živého.
Adoptoval jsem ji, neboť znehybněl čas
a něčím jej bylo třeba nakopnout:
krmení, uspávání, běhání v parku,
to podnítí vývoj všech svalových hmot.
Mou mateřštinu nezná, mluví lámaně,
jazyk se nikdo nenaučí klusem.
Knoflíkovým okem zkoumá širé nebe:
když půjde všechno hladce, bude průser
In memoriam Gustav Aschenbach
S poděkováním Máriovi Z. Nemesovi
„… k tomu totiž, abychom se vyhnuli každé
rozhodující pasti, již si sami klademe, musíme
nejprve uzavřít pakt s vlastními démony.“
Péter Balassa
Rohatý bůh k nám přišel z východu.
Tenkrát ještě sám nevěděl, do koho se vtělí.
Zato s úšklebkem bděl. A náhle se na průčelí
Chrámu svatého Marka světci zachvěli
a v horních partiích kopyta bronzových koní.
V jakém vztahu může být kultura
s vlastní materií? Jaký je žádoucí?
Ten otazník provázel celou jeho túru,
přepisoval dřívějších představ partituru,
až mouchy zvolna obsypaly lagunu.
Poledne jiskří na olověné nebes báni
a souše: v město proměněná říše ostrovů.
Novým latinským gestem je zdraví: mír s vámi,
a jak den pokročil blíž k odpolední výhni,
rozhodl se vystoupit v přístavu na Lidu.
Na každém rohu číhala terasa či hotel!
Na balkonech vlály vlajky jak o závod.
A na plážích orgie nezahalených těl,
snad nevinná! Jak kdyby s bakchantkami tančit chtěl
měšťanský mrav, který má dneska prázdno.
K čertu tedy s pokryteckým svátkem, usmál se,
zkusme, co neobstojí a co je věčné.
Věrný smrtelný Apollónův kněz, však se ukáže,
co řekne, až náhodou zjistí, že z Němce
je dost málo v jeho osobnosti starořecké.
„Donekonečna nelze beztrestně sublimovat,
když postavíš si město do horoucích bažin.
Benátky se propadají samy do sebe:
z toho čerpej víru, máš-li k tomu dost sil,“
děl Aschenbachův pohled. Stál po pás ve vodě,
když přijela si pro něj ambulance
a chtěla mu pomoci, bohužel marně.
Jeden obraz zbyl mu v očích do samého konce:
lýtko mladého bůžka, pěkně tvarované.
(Z maďarštiny přeložil Robert Svoboda)
foto:
Zsolt Székelyhidi (Mátyás Dunajcsik)
Jan Beumelburg (Odile Kennel)
Peter Lázár (Viktória Citráková)
Władysław Gardasz (Antonina Tosiek)
Klub Za školou (Jonáš Hájek)
Moje dětství: stojím u okna, brečím, chtěl bych jít ven za ostatními, ale musím cvičit na violoncello. Po mé pravici se hroutí bunkr z dek.
My, čeští spisovatelé, vyzýváme sponzora Českého slavíka Karlovarské minerální vody, aby se jasně morálně distancovaly od hodnot zpěváka Tomáše Ortela a jeho skupiny.
