Pořád chci být
radši silný, unést
všechna naše loučení
a nezlomit se, jak tvoje uschlá růže
Slova se mění,
aspoň
nepřestávám cítit tlukot tvého srdce

venku padaly hvězdy
možná to bylo bombardování
možná blbej sen
co ti po něm zbydou jen v pytlíku kosti pro psa.
Ta noc nestála za nic.

přestal jsem plýtvat slovy
a vlastně i sebou –
teď stojím sám
na konci uliček
které osleply

kolik roků tam tolik i zpět
a každý tvůj dotek
zkracuje krok…

V tom lese žije s divokou kočkou
jestli ji chceš ještě někdy zahlídnout
musíš ho najít

je to lákavější než na něj čekat
protože takhle to aspoň máš ve svejch rukou

temná louka
její pevné a přiléhavé ubrusy
se ve mně točí
ve mně usínají

krátký hlas uprostřed cest
jelení zvěř na obloze

aniž bych tušil že mě volají
vstupuji pomalu na louku