Průzkum ostrova
temná louka
její pevné a přiléhavé ubrusy
se ve mně točí
ve mně usínají
krátký hlas uprostřed cest
jelení zvěř na obloze
aniž bych tušil že mě volají
vstupuji pomalu na louku
VERše jsou inspirovány dílem kubánského spisovatele Josého Lezamy Limy. Od jeho smrti uplyne letos padesát let. Věnuji je Petrovi Zavadilovi ve víře, že jednou přeloží Paradiso.
nahé tělo v člunu
ryba spí vedle nahého těla
na břehu v křoví
nehybný člun vydechuje
sen mezi listy
sen o hadech ve stínu
padá list
tvé opomenutí
tříbí vzduch
který se vznáší
v mém hlasu
stín tvého odchodu
nepatří noci
tvá nepřítomnost trvá
stín roste
rosa štípe kámen
úlomek stoupá k lucerně
žába přitiskne svůj vak na lucernu
noc jde k žábě z kovu
hmatá na zadrátovaný měchýř
dokonalost která umírá
ruka rty nebo pták
ruka bez krve
rty bez krve
pták
v nekonečném boji
se otevíral les
chlad západ výkřik
studený plamen
jazyk jako jehla
bubnování šíp smrt
čerstvá díra do srdce
podzim prochází neudržovanými ostrovy
řeka v součtu svých očí
dech který se změnil ve svatozář
pomalu se tvoří vlna v mramorové dutině
napnutý mramor jako řeka
která se přirozeně ohýbá
vlhká země stoupající k tváři
její profil odtržený v oblaku
parohy zabitého jelena
jsou ryby
jsou plameny
jsou flétny
jsou okousané prsty
florentinské rty
vlasy po cestách
smutné plameny vln
okusují její boky
mušle bloudí
volavka v rozptýlení
mrak ve vlně
v době koupání
v rozbíhavé vodě
smáčí se nehybná krajina
nejjemnější zvířata
antilopy
hadi s krátkými kroky
s kroky vypařenými
sny bez touhy
zvednou
nejlépe poznanou vodu
z čistého mramoru rozloučení
stvoří sochu
která by mohla doprovázet vítr
ten milostný vítr
se rozvaluje jak kočka
pážata pracují v ořeší
v plameni vytvářejí své kořeny
v blond zrcadle smrti
proud nestvořených včel kousá stopu
temná louka
její pevné a přiléhavé ubrusy
se ve mně točí
ve mně usínají
krátký hlas uprostřed cest
jelení zvěř na obloze
aniž bych tušil že mě volají
vstupuji pomalu na louku
Láska, kterou v srdci choval Caramuru a Catarina, tedy protentokrát zvítězila nad chamtivostí kolonistů a na pár let ještě umožnila Tupinambům snít sladký předcivilizační sen. Jejich děti už vesele nastoupily do služeb portugalské koruny a zbytek kmene se dílem smísil s novými osadníky, dílem vymřel v důsledku nových z Evropy zavlečených chorob, jako byly neštovice, spalničky, tyfus, úplavice a syfilis.
Stejně tak je u něj vyvážená tragika s komikou – výsledkem je neobyčejně přitažlivá nesnesitelnost, s jakou nám předává vzkaz o tom, že člověk nedokáže žít mimo systém (politický, společenský, intimní i biologický) a že každý systém v sobě skrývá nezrušitelnou osamělost.
Nikdy jste nebyl naživu víc než na prahu
smrti sašo a jméno toho kdo si ji objednal
křičíte dodnes
Nahoře Měsíc jasně svítí
jak Mouse Mickey.
Na Zemi zabíjejí lidi
jako vždycky.