V PŘEDZAHRÁDCE

… je nesmírně příjemné jíst třeba okurky
s někým, komu nejste zcela lhostejní.
                       André Breton, 1934

Sedíme s André Bretonem
u stolku v předzahrádce
kdesi na Montparnasu
a pojídáme okurky

je teplý zářijový den
slunce vychází a taky zapadá
příjemné ranní odpoledne
jen občas
spadne dráteník

takový anachronismus, podiví se
Breton, dnes přece nikdo neví
co je dráteník
a nikoho to ani
nezajímá

dávám mu za pravdu
posledních jednadvacet eur
Breton zastrčí obnos do
kapsy a zapálí si
dýmku

pohlédnu na něj zblízka
důkladně kladně a jaksepatří
vidím
není to není žádný Breton
jsem to já
nikoli dvojník, ne ne
já sedím za stolkem
v předzahrádce
sám se
sebou, pojídám
okurky a dýmku
jenom tak pro chuť
občas
přikusuji

je to hodně hodně divný
ale stávají se horší věci
například breberky
válka někde v prdeli
za humny
anebo blbec prezidentem
nejmocnější země
planety

MENGELE HO

Svírá tíže
s… ráno v makovici
ty dětské ručičky, nožičky
botičky
a maminčino levé prso
tatínkův pravý hák
co visel v chodbě na věšáku
to všechno padá
klesá do podzemí
nebes

zde odedávna roste
srandy kopec
kostnatých ostatků už je
tu víc než uškrcených
sopránů
co zbyly
po vrazích a
jejich shnilých tělech…

pomalu kráčí
mengele ho oho
lený
úd

ÍMEJL

Ďábel se
v sprejích ÍMEJL
ukrývá
jimiž je hákována zídka
našich nářků
v drkotu zubů trnoucích
do srdce temnot
padám

potem a krví ten
ÍMEJL otvírám
jazykem suchým
jako zipem cukám
jobovku jedovou
datová schránka
zlým kolovratem
přede

v ní hrabu ve zmatku
očima zkalenýma
očima vpáčenýma
očima ztracenýma

nahoře není kde
a dole vůbec není
schody se rozpadnou
zlomené nohy cení
kost holení
krev cepení…

bez očí křivými
jazyky tápu
po hřebech nejsoucích
v panice poskakuji…

minu-li, mineš-li
miny, co číhaj v poli
ten hajzl ÍMEJL bdí
a v chřtánu Srágory
nám volům volské oči
solí

VÁŽKA

Letoucí letní polétavý hybrid
modrého nebo zeleného
stesku hvězd
a prstů
klavíristových
vznáší se nad ódami
potoků, toků patoků
zraňuje povznáší všechny
ty nevzácné
duchy
které znáš
ne, vážka není koniáš
vážka je alternace šered
můr, co drtily ti krční
páteř v pravěku
nespavosti

opožděn vznášíš stížnost
chvíli se přehrabuješ v mandarinkách
a chvíli v účtech, které nikdy nesplatíš
s údivem zjišťuješ
že zapomínáš číst
najednou nevíš, co
ty divné znaky znamenají
výpadek paměti anebo
příslib šťastných
chvil či terminálních
hlášek… prosíme
vystupte

vážka ti léčí zuby snění
vrací ti strach, protože
se jí bojíš
dotknout
(že neškodná je, přece víš)
chvějí se živé, i kdyby
jenom zbytky
rtuti na
vážkách

NA LODI AVOID

Na lodi Avoid
pořádá se čtení
a vítr vane nevane
kam chce

duch nespí, ne
pod duchnou vlastní tíhy supí
té krutovlády člověka
na lodi Avoid bezbranné
šero tiše
haleká

pobřežní tramvaj hrozí
čelní srážkou
a skřípotem se šíří děs
v prasklinách skel
neslyšně chrastí
skelety
kolemjdoucích těl

snažíš se ovládnout
vidiny ovladačem
a to je věru marné úsilí
tvé oči slzné, zanícené
pláčem
se vyprazdňují
jako padlý
stín

SOCIÁLNÍ SÍTĚ

Velryba je rozzuřená
                       Jacques Prévert

Pod vodou tiše krávy jdou
                       Vratislav Effenberger

Ach ano, byl to Kočkopes
což působilo tuze
nepatřičně, vždyť

sociální sítě
vraždí lidi přímo
do hlavy

Kočkopes na tom
pranic nezmění
kdyby se stavěl na hlavu
na obě (tři) své hydří hlavy
anebo jiná množství
velkoplošných
hlav

jeho kůže líná
válí se a
líná a jeho
líná huba
holí neštěstí

lidé jsou zavraždění
mrtvoly se povalují po ulicích
velryba je rozzuřená

a voli?
voli jdou
pod vodou
v domnění, že
uniknou

však sociálním sítím již
ne, neunikne ani myš
a to je všeobecně
známo, vy hodní blbí

zavraždění
volové

MOTÝLÍ VLASY

Zapomenutý volský potah na cestě
z blázince a zpět
potah a potahy servané z kůže starých autobusů
třísněné krví pohořelců zteřelých
zmatené popisy zasychajících žláz
zbloudění schovaná tam někde mezi stromy
po kapsách překocených Lapuťanů
dnes

táhnu se jako náhrdelní smyčka
těch kroků nazmar přibývá
jak roztlemených
hub po dešti
kam kráčíš s volem svým
můj pane?

či jsou to jenom dvoje hrábě
opřené o stěnu, jež dělí
horu skelných střepů
od hory střepů skelných
pohledů?

vzpomínky bledě mroucí na
konci lebky, svižně oble
zaznívá, duní paso
doble

ti voli, které (dnes už) nikdo nezná
tam stojí jako v snách
z tlamy jim kanou kapky šedé
kůry, rozteklé měkce v kraji
pohořelců

a možná je to jenom prázdná
židle či tůňka blyštivá
v ní zrcadlí se narcis bílý a
síťka na vlasy
jež celý život marně šílí
po motýlech, po sluncem prozářených
vlasech
motýlů

Přítomné básně pocházejí z rukopisu sbírky s pracovním názvem Mezi voly, 2026