Filip Černý, Kryštof Rajdl, Ladislav Charouz, Xerodoth Sigmius, Jiří Dynka, František Dryje, Diamant Popelka

Malý letní almanach poezie

Spisovatel Patrik Linhart, vždy jako z prvorepublikové
škatulky, koketník a humorista, měl neodolatelnou
balící techniku. Objednal griotku, sobě i dámě,
a sladkými polibky se k té které přilepil.

Beletrie – Poezie
Z čísla 13/2025

FILIP ČERNÝ: TROUDNĚ PĚJÍ VYKOSTĚNI

 

* * *

– Dnes jdu stříhat nehty Bohu
Dnes jdu Bohu krátit čas
Vraní oka mění v duhu
Ačkoli nám drtí pas

 

Peprmintová zášť

– První jarní déšť
Smývá peprmintovou zášť
A v kysně leží ztrouchnivělý plášť
Vzdáš
Se ho pro minulost
Jí pláštěm budeš busty plést
Vsadíš je v pahleduplnost
Lampiris ti prozradí
Vůkol – chasník to pyknický
Jak jen vybledlou zášť
Snést?
Homogenní
Rady slet
Nad ním jenž mrví
Probouzející se zářný
Erb
– Peprmintová zášť
Stokou stéká do splavu
Nechť průbojně borec jara
Rozkalí úpadek rozkladu
Tam kde
prtě městem čpí
Nechť průbojně
Zalije
Pohladí
V kalvádovém sadu

 

* * * (Neonová hesla)

– Pod neonovými
Vyprázdněnými
Hesly
Žebrák si hýká o almužnu
Pije – strohu
A zní na stroh
Jeho kletzmeru
Falešné tóny
– Vyčkává
V přítmí šibenice
Sagrada
Familia
Na něj skládá své věže
Jak střevlík tykadla
– Křič si žebráku
Vyhrávej
Na kahánku
Máš
Raději ani nedoufej
O co jsi přišel –
Nejen o čest
– Miláčku
– Pod neonovými
Vyprázdněnými
Hesly
My
Všichni tiše
Vykrvácíme
Nektar vši
Už čepýří se
Šibenice
Smete
Ze stolu
To co jest
Nemocnice
Zbloudilých trestanců

 

Šarik goluboj

– Balónek v podsvětí
Klidně a bez zápachu
Posvětí
Melancholii prachu
Kterýžto loupí kontrast
– V tom východním tartaru
Bez kontrastu
Mrazí z lkaní
Potuů
Velkých
A kol kotníků
Fretky
Ledabyle se smýkají
– Z pod jurtové deky
Vyčnívá
Král sám sebou korunovaný
– Něco v podpaží
Černé komtesy
Čáp v podpaží
Kasematy.
Neviditelný žandarm.
Balónek řasy
Krvavě obnaží
Až já který není
Požádám
Požádá
– Balónek šuká žandarm
– Prosíme ho
Ať už raději nekřtí

 

Čekání v konstelaci novogotiky

– Za nečasu
S rukama v barvě pomněnek od zimy
Srp času
Se ohýbá více než jindy
– Národní píseň
Zní v hlavě jak melodram
Pramen smrti
Stéká po čele tak jako život sám
–Pod klenbou
před deštěm se ukryji
Pod klenbou
Nebes
Prostor z kalichu extáze upíjí
– Leží panenky škrpál
Zapadlý ve spáře kočičích hlav
A dým s něhou vál
Z ohně bez dopadu, v tom ránu kdy nastal pat
– Plynutí je jako svrab

 

* * *

– Kulisa přibitá na spíži
Zakrývá
myši a truchlivost
– Za celtou dlí stolička
Už kdysi vystavěná
Na níž se jen v šeru sedává
Na zdech jsou zas nápisy
V té komoře však nic
Dlouho nepřetrvává
Už vůbec ne rukopisy – i když nejsou rušivost
– Kulisa není pofidérní
Ale ten převis za ní
Tak smutně ční
– Nehaním

 

Kořen

– Karmínová oháňka
Rudého Chalífy
Jizvou smutně ejakuluje
Jakýsi
Letmý pohled
Své vlastní dceři
Věnuje
A hned zas jeho
Z bajek sebranka
Bezustání masturbuje
– Pod jejich střevíci
Zarostlý mudrc
Hoví si
A pahýly střídavě
Hyčmo požírá
Plod
Skomírá mrazem
Skomírá na čistém rouchu
Nebera ohledy
Na dcery
Velkomožného
Chalífy
Jako nezřetelný pupen
Na popudivé lysině
Neb paty pnou se
Potřeny
Zaprodány ponuré
Zemi
Zemi zaprodané
– Celé jsoucno toho titána
Uhlédl hemživý pyl
Plavíc se po krajině
Kde záda ukazují pomeje
A svině žerou jejich týl
Pak zas a znovu
Dcery s půvabem tančí,
Lákají lid
By starci
Nechal klid
A střevíc mladší
Nebodal další
Mrtvoly pod žebra
Nechť základy osedlá
A cválá
– Karmínová oháňka
Rudého Chalífy
Jizvou smutně ejakuluje
Jakýsi
Letmý pohled
Své vlastní dceři
Věnuje
A hned zas jeho
Z bajek sebranka
Bezustání masturbuje
To dcera semeno jeho
Na pryčně
Vznešeně, se ctí opatruje

 

* * *

– Temná místnost bez zábradlí
Zvenčí chlad lísá se na tělo
Ale uvnitř těla
V rubu jeho
Oheň exodu pálí
– Stropem ni ach neprochází
Shůry jen dupot hluk a křik zní – se snoubí
– Scéna není
Scéna se nemění
Ale mění rytmus krve
Krve zemdlené
Krve zrazené
Krve z temné místnosti

 

Červencová

– Sžírající parno
Ráno v cizí zemi
Kde to smrdí
Ranní močí
Ulicemi
Brodím se až po pás
Tedy:
– V cizí zemi
Cizí lidi
Cizí lidi
Jiný mravy
Nóbl ženy oblečeny
V modrých šatech zakukleny
Staví zpěvmo sněhuláka
Ztepilé to dámy tehdy
– Taky muži mají zpěvy
Troudně pějí vykostěni
A přes kůži potaženy
Vrstvy slizu
Vždyť je vidí
Každý smělý
– Do podhoubí taky vidím
Jak mléčné kapky v lyceu se snoubí
A všechny na stříbro skapají
– Tehdy v cizí zemi
Tehdy ve zmatení
Byl jsem celý
Bez soustředění
Nevím kdo jsem
Nevím kde jsem
Jak jaguáří člověk u zrcadla
V tom ranním městě bez něhy
Se ztrácím
A mizím
– A beznohý holub
klove do uschlého hovna

 

___________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

KRYŠTOF RAJDL: MALÉ ZÁLEŽITOSTI

 

Noc

Led není křišťál ani sklo
jen vlažně obepíná nohy

Obloha je šedá
modrá
kožešina leoparda

Odchází vám do práce

Nebo odchází odsud?

Otírám o obrubník včerejší kůži
z podpatků cizího neštěstí…

Když v tu ránu!
Udeřila

 

Veverka

Veverce oholili ocas

Ze stromu skočila na panelák
z paneláku na viňuňanou zahrádku rodinného domku

Letěla letadlem
ochutnala moře i Vltavu
smočila
byla v divadle

Potřásla si a někdy ne

Veverce oholili ocas než ze stromu dopadla na strom

 

Holub

Holub se v hejnu proháněl nad střechami letenských domů

Do zdi se najednou vryl jeho stín

Za čas byly ve všech zletných zdech vyryty stovky stínů jednoho holuba
a ten byl už dlouho v teplých krajích
Zrzaví lidé mu drolili piváky

 

Pes

Pes běžel náměstím namístě
smál se a roztomile nadával
byl to jezevčík

Viděl kašnu a moc se chtěl svlažit

Vodítko povolilo

Už ne namístě blížil se ke kašně
hrála barvama
byla to kašna pana Křižíka

Chlupatá nudlička tancovala do rytmu kapek
všude byla cítit veselá srst
Spolykal ale moc mincí pro štěstí a málem se utopil

Naštěstí dnes spokojeně kaká mince

 

Nejlepší přítel člověka

Vykouřila jsem výfuk svému novějšímu autu

Udělalo se, když jsem ho pořádně chytla za olejovou vanu

Všude mě dovezlo
všude mi zaparkovalo
nebylo nemocný a jazykový model nikdy nelhal

To by žádnej člověk nedokázal

 

Květák

V nebi květák
na chodníku resuscitují štětku

Fikaně jsem se ale přidal do blondýnky
co se opalovala na zeleném ostrůvku

 

Prase

Prase před krematoriem dojídá černé brambory
libuje si
pochrochtává
Slunce olizuje zahrádku před ním

Půjde si tam schrupnout

Akorát vidí dva lidi v černém

zapojilo se rozhovoru:

Matka (smutně) – Zachvátil ho plyn,
už jen popel po něm mi zbyl

Prase (směrem k urně) – Chrocht

Otec – Co chceš s ním dělat, bídné zvíře, já jsem otec!

Prase – Ptám se, budete ho jíst?

 

Rajská zahrada

Mokrýma rukama nabírám rajskou
mažu s ní pekáč

Ukrojenou dětskou rukou humorně a s nadsázkou zakrývám prasečí oči

Žeru
Lžu
Pokrývám
tabuli závěsem do sprchy

CINK!
CINK!
CINK!
cinkly tři plné trouby po pětitísících gramech potravy

Nemám hlad
jen málo času
V životě už se neumeju

 

Oslava

Rozlil jsi čaj ty nešiko
svrhl jsi zmrzlinový pohár

Všechno jste zkazili
tohle měla být oslava
teď zase vím, že nejsem víc než kopeček jahodové zmrzliny

 

Lulu

Také bych chtěl být zase maličké zvířátko
vonět jako štěňátko
Nebát se mazlit i ošklivé lidi
Mlčet když se někdo ptá
Vybrečet co mě v očičkách neňuňá

Ale když mě naposledy utírali
bylo mi 82 a půl

Štěstím to nevonělo

 

Poslední koupel

Všechno se to dá odehrát za několik hodin ve vaně
s kachýnkama
nachlazenýma bublinkama
a jednou opravdu dobrou knížkou

Kachna létá, má pískací dírku a je krásná

Bublinky hřejí slastně

Knížka je okýnko

Nemusí se tak urputně žít

tak šup šup
běž se umýt

 

Židovská trojka aneb Ještě nejsem kým chci být

Uložte mě v sametových kalhotkách z růžového pantera, bez jediného chloupku na kůži

Za tři dny vstanu

Podruhé mě uložte v kalhotkách z růžového pantera s veverčím ocasem a místo nosu chci kočičí chřípí

Potřetí ke mně jen přiveďte kudrnatého árijce s orlím nosem a pekáčem buchet společně s fit kozatou židovkou

 

Kočka

Akorát posílen obilnou konzervou se kocourek vydal do ulic

„Váš kočkolit nemusí mít pouze půl metr čtvereční“
povzbudil ho billboard

Měl malý batůžek a rychlé tlapky

Ze střech dýchal provoněný vzduch podzimního slunce

Černý hřbet jako nalakované bodliny
se mírně míhal několik hodin

O nic nešlo bylo mu krásně

Když se vrátil jeho lidé se pohřešovali
Krákala vrána

 

Potkan

Potkan žvýkal asi tisícátou stránku Všech krás světa
vzal to šmahem
a už si to šuškal trubkou na druhou stranu

Vykouk
Pes

Šuškal zpátky

U kanálu teplíčko
u koše další poklad

Rychle za strom
šustl lísteček
zmizel ve světlině o které
nikdo nic neví

 
___________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

LADISLAV CHAROUZ: NEMYSLÍM NA NIC, JEN CHRAMST, CHRAMST, CHRAMST

Thích Quảng Đức

Byly doby, kdy člověk zaplál jako louč
a svět se hrůzou zastavil.
„Jesus Christ!“ vykřikl prý
nad ranními novinami
John F. Kennedy
a senátor z Idaha si vzpomněl
na zmučené křesťany
v arénách Říma.

Na stránce seděl kněz
v černobílém plameni:
klidný, mlčící, se škvařící se tváří,
kousek za ním povalený kanystr,
sedan značky Austin Westminster
a kruh mnichů bez výrazu v očích.
Jejich hábity byly světlé,
protože nehořely.

Jiskra přeletěla Pacifik
a v Americe začal požár.
Herz, Hayasaki,
Morrison před Pentagonem,
LaPorte před Spojenými národy,
Jankowski, Copping, Beaumont,
Thoen, Brazee, Vice, Winne,
někteří před svými domy,
jiní před vlastními dětmi.

Snad byl v šedesátkách oheň jasnější,
neboť vládl nedostatek
barevných televizí
a chytrých telefonů.
Snad byli cizí lidé ještě lidé,
než je internet změnil v monstra.
Snad jen teklo více krve z bližních.

Každý den někde vyjde fotka
dítěte bez hlavy
nebo rozmetaného těla
a v prezidentských domech je ticho.
Místo křiku „Ježíši Kriste“
jen jedna myšlenka šeptá v hlavách
napříč civilizovanými národy:
„Dobře jim tak.“

 

Komár

Lepkavá potem,
Parná letní noc.
V uši mi špitáš
Zvuky vášnění
A chvěním vzduchu
Rozpouštíš můj tep.
Tuším, kde pátráš
V teple tiché tmy.
Jemně se dotkneš,
Spustíš svá ústa
A já chci běsnit,
Seber si, co chceš!
Vysaj mě zcela,
Třeba do běla!

 

Dusno

Takové dusno,
Že pták visí na nebi.
Žába skočila
A nepadá zpět k zemi.
Když chtěly květy
Pustit vůni do světa,
Zvolaly kapky
„Zpátky! Tady je plno!“
A zamknuly vzduch,
Jenž se nedýchá,
Nýbrž nabírá lžící.
Jak je sobecké
Zastavit všechen život
Pro svou netečnost.
Vždyť je vesmír plný míst,
Kde nelze najít lásku.

 

O lásce a nadpozemském tichu

Stínům loutek prsty velí
Běžet v různé rohy plátna.
Láska, již jsme v sobě měli,
Náhle není nám nic platná.
*
Trsem rýže mlatec šlehá zemi,
Zatoulaná zrnka o ni chrastí.
Cit, jenž v srdci jednou zakoření,
Je mu navždy mučením i slastí.
*
V den půstu oko chlapce z oken létá,
Žádajíc, až listy dýně svinou denní svit.
Vymýšlím důvod světlu mého světa,
Pro který se mnou nemůže a nesmí být.
*
Až se poutník vrátí, rodná zemi,
Nehleď na to, co mu jiná dala.
Neroň slzy, které nedocení,
Není tím, kteréhos milovala.
*
Tvou sazenicí byla kopřiva
A z tvého vejce vyklubal se had.
Z těch očí se tvá láska nedívá,
Dřív znát ji, nemohl bys milovat.
*
Žár ohně mění stromy v uhlí
A z uhlí dělá černý dým.
Neželím rtů, jež chladem ztuhly,
Vím, že je nazpět nezměním.
*
Snad tě zabil ghúl a ukradl ti tvář,
Jejíž dech už jenom síru duje.
Bledý ret, co přišpendlil si k lebce lhář
Světu říká, že mě nemiluje.
Pod zdmi Tróji soka zneuctila
Achillova otěž v kruté odvetě.
Není-li v něm láska, jaká síla
Vláčí bezcitné tvé tělo po světě?
*
Když se Adam loučil s Pánem,
Vzýval marně jméno Jehova.
Prázdná ústa má jsou džbánem
V jehož stěny buší jména tvá.
*
V nocích k sobě tulím cizí těla,
Hledě v oči, která nejsou tvá.
Nebesa buď na mě zanevřela,
Či se z nebe nikdo nedívá.
*
O kámen se mořské vlny lámou,
Kámen je též vlnobitím lámán.
Všichni, které miluji, mě zklamou,
Každý, kdo mě miluje, je klamán.
*
Pře se Eva s nadpozemským tichem,
Proč se z rajských plodů nemá těšit.
Je-li, co má ústa činí, hříchem,
Bože, proč je mi tak sladké hřešit?
*
Při svém každonočním rozplétání,
Přetrhla se někdy Pénelopě nit?
Kolikrát jsem v sobě tupil zdání,
Že ti dosloužily city a chceš jít?
*
Někoho prý bolí ruka,
Třebaže ji ztratil před lety.
Mě zas trápí všechna muka
V těle, které odnášíš si ty.
*
Když táhla cizí vojska na Mekku,
Slon v čele odmítl jít o krok dál.
Proč skryl ses, Bože, za svou záseku?
Co by tě jeden malý zázrak stál?

 

Maranasati

Představuji si, jak mé tělo leží v hrobě,
jak hnije a rozpadá se,
jak ho žerou červi a hmyz.
Jeden červ se mi provrtal do hlavy
a jak se vesele prožíral mým mozkem,
narazil někde na mou duši,
na tu část mě, která je opravdovým „já,“
a sežral ji taky.
Teď jsem v červu.
Ne, teď jsem červ!
Teď lezu vlastní hlavou
a požírám lahodný mozek.
Nemyslím na nic,
jen chramst, chramst, chramst,
všude je jídlo a já chci žrát,
budu žrát a žrát, až nebude co žrát,
a pak zase něco sežere mě.
To samozřejmě za předpokladu,
že mé „já“ bylo dobře stráveno.
Jinak jsem červem proplul
a teď jsem jen červím hovnem.

 

Žena expresidenta

I teď, ve svém domě z mramoru,
pod zraky Picassů, Gauguinů a Michelangelů,
přejíždí vlastní paže s chladem v prstech.
Nikdy ji nezarazilo,
kolik je masa v člověku,
než na čepeli spatřila hranici vlastní krve.

Ví, že ji tehdy Bůh nemohl nechat zemřít.
Krása je přeci ztělesněním Boha
a ona její služebnicí.
Když jiní rozdávali jídlo,
Věděla, že jídlo krmí pouze tělo,
a když další rozdávali knihy,
Říkala, že krmí pouze mysl.
Ale krása – ta krmí duši.

Pro nejzbídačenější byla hvězdou, stálicí,
byla vědomím, že svět není hnusný,
a nadějí, že jej Bůh nezavrhl.
Jak pošetilí byli intelektuálové
když jí vyčítali, sami zpití šampaňským,
že se pro chudé neobléká v hadrech.
Chudí si chudoby neváží.

Dávala stavět krásné domy
a ty ošklivé nechávala zkrášlovat.
Všechny své šperky chtěla věnovat muzeu,
aby měli lidé na co koukat.
A co z toho měla?
Svět jí šperky sebral
a do tváře jí naházel odpadky.
Dav jí prošacoval skříně,
ale místo kostlivců našel jen boty,
krásné boty,
tisíc šedesát párů krásných bot.

Ale tak to ve světě chodí.
Když lidi jezdí do Francie, navštěvují Versailles.
Se ztajeným dechem
koulejí očima po zlatě a křišťálu
a Francouzi se prsí,
jako by Marii Antoinettě neusekli hlavu.
Co vlastně tehdy měla na sobě?
Snad ne zlato, to je příliš těžké.
Sama svému manželovi říkávala,
ať jí dává jen diamanty,
hlavně ať nemluví o tom, kolik co stojí.
Ten, kdo ví, jak je bohatý, není bohatý.

 

A ještě něco

Láska prý je něžný květ.
Když ho jednou pohmoždíš,
Nechce se mu ozdravět.
Ale to ty přece víš.
*
S žitím jsem se sžil až moc.
Přestal jsem si vážit chvil.
Den se mnohdy změní v noc,
Než mi dojde, že jsem žil.
*
Muslimští myslitelé
Učí lidské plemeno,
Že kdyby psalo tele,
Měl by pánbůh vemeno.
*
Když se chtěla Eva ptát,
Zda je nutné milovat,
A když Adam začal též,
Řekl pánbůh, budiž lež.

 

___________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

XERODOTH SIGMIUS: STUDUJEŠ TEORII TRAJEKTORIE DROBNÝCH PSÍČKŮ

Ministerstvo jitra rozhrnuje záclony
                    řinčí budíky
              narušuje kolektivní snění
       v nichž nás Vševidoucí améba
       zahrnuje nehynoucí láskou
V devět ráno zachytáváme signál zpoza
meziprostorového přediva a jak špagety jej
motáme na dezertní vidličku Nevíme co
znamená ale šimrání na jazyku evokuje
vzpomínku na první společné pozorování
geminidů
(cca před půl setinou věčnosti)

Od té doby co promluvila prasklina v zrcadle
              na chodbě již nikdo jiný nevidí
              máme v životě jasno

Je nutné podepsat všechna lejstra
       a nechat se chirurgicky přeoperovat
       na vítr prohánějící se po eskalátorech
       stanice metra Vltavská

 

V mračnu vrabců skrze okno hledat známé
                                                  tváře
zachytávat chvilkové kontury podob a pak se
                    ztratit vprostřed
                    obývacího pokoje bez
                    vzpomínky na uplynulý
                                                       den
Čaj se vpil do potahu peřin s mřížkovaným
                               vzorem
Z meziprstů odpadávají šupinky suchého
                          červeného hlenu do škvíry
                                     mezi zdí a postelí
kde dozajista žijí
poštmistři
skřeti
otcové a jiná mytologická stvoření

Oblíbený šatní mol
ten s proužkem na levém křídle
se již několik dní neukázal
Jako by se snažil naznačit že přátelství je
                          závazek jehož
             momentálně není
                               schopen

 

V neposečené trávě
zapomenutý porcelánový amorek
ovinutý klubkem orgií vlhkých žížal

Déšť splachuje inkoustovou skvrnu
co byla kdysi
nečitelným trojrozměrným rukopisem
                             ve tvaru dvojnožce

Dětský pokoj se zalykavě dusí nánosem
                            prachu
Opuštěné hračky připomínají zrůdné tumory
        skryté pod komerční maskou
                                                   nevinnosti

Možná je načase odjet o vesnici vedle
a předstírat
že se tohle místo
nikdy nestalo

Něčí stín vyškrábal na čelní sklo vysmátého
                                                     sněhuláka
Po zbytek cesty se nemůžeme zbavit dojmu
že nás někdo proklel
třesem v kolenou

 

Nedokážu
se tě dotknout

Když jsem byl ještě nedochůdče
viděl jsem jatka

A když mě pak matka
nahého koupala
nemohl jsem přestat křičet

Struktura a barva její pokožky
mi připomínala
rozpůlené vepřové mrtvoly

Nedokázal jsem už
jíst maso
Nedokázal jsem se dotknout
jiného člověka

Nedokážu
se dotknout tebe

Natož se ti podívat do očí
abych tam nespatřil
střípek
prasečího vědomí

 

* * *

Svět
jak ho známe
skončil

Je to víc než měsíc
co někdo naposledy sdílel
Píseň o nejbližší vině
na Poezii pro každý den
Následkem toho
nevyšlo slunce
planeta přestala rotovat
a když se rozevřela zemská kůra
vystoupil z pekelných niter sám Skácel
aby pohltil všechny prvorozené

Z rozevřeného chřtánu mu vyšel zvuk
nekonečna moudivláčků

 

Grňc

Ty
a ty tvý
blíže neidentifikovatelný smutečky

Hovno vo lásce
Všechny texty jsou hlavně
vo progresivních fázích rozkladu
 

•?

Pokud se jednou proměníš v břízu
můžu ti slíbit
že ti dennodenně
budu chodit
loupat choroše

 

Durum vňutka šnekodlak

Pronásleduje tě neodbytný pocit
že na tebe Vesmír shlíží
zlověstným leskem jak z korálkových očí
               vzteklých veverek

Studuješ teorii trajektorie drobných psíčků
a dynamiku jejich vrtichvostů

Jestli se rodíme s nějakým úkolem
tím tvým je jistojistě
nevyplašit animální podstatu kosmu

 

[zvuk co vydá novorozený mrak]

Z dásní ti vyrůstaj okvětní lístky slunečnice
Šmodrchem dlaní diriguješ proudy chodců
hluboko
hluboko pod sebou
Hemžení ve formaci papilár imituje cizí
                                                  předurčení
Čteme si z otisků jazyka
ohniska střetů a konexe známostí tříští
            život mimo vyjetý scénář
Za všemi těmi zdmi
sedí zmatení dramatici
co jak nekonečna opic nad nekonečnem
                             konzolí
buší hypotetické vize světa
aby je někdo jiný přetavil na reklamu
na životní pojištění

 

___________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

JIŘÍ DYNKA: S SEBOU ZÁPISNÍK ZCESTOVALÉHO CZ

Uložili jsme si veliké noci a dny: olomoucké

Hanatica (Velikonoce 2024)
Uložili jsme si veliké noci a dny: olomoucké.
S sebou Zápisník zcestovalého CZ.
S sebou Důvěrné sešity paní Sei Šónagon.
Velice vhodná (přerušovaná) četba do penzionu
(dočasnému domovu) Na hradbách.
Na Velký pátek 29. 3. 2024 mějme krásný den.

Poryvy větru přesýpají písek ze Sahary,
cófavá, ocóraná procházka… neznámo kudy,
jiná okolí se nám staví do cesty, Tritóni Kašny,
železná mříž Branky Jakubského výpadu,
modro-žluté, všude visí cizozemské vlajky…
se zeleným půlměsícem nad řekou Moravou,
nevyznáme se v Olomouci prvního dne,
tudy a tudy k sobě domů nikdy nedojdeme,
v každém městě se dojde do Ztracené ulice,
zachrání nás Informační centrum pro turisty.

Na Bílou sobotu mějme krásný den.
Za Morovým sloupem prosvištěl na skútru
jídlonoš – s azurovou krychlí na zádech.
Jak přeložit olomoucké tvarůžky do latiny?
LACTA SPISSATA OLOMUCENSIA
Ať Bůh Bílé soboty z mrtvých vstane

ve mně! Mějme Velikou noc!
Ve Vile Primavesi. Ve snu
seděla mu na stehně (obkročmo).
Odchlipovala rty. Nedělala cavyky.
Byl s ní rychle hotový. Na Boží hod

v kaplích kostela Panny Marie Sněžné
po pravici brunátné a po levici růžové Vejce
Jóni. Bohorovné – páření holubů hřivnáčů
v korunách parkových stromů očím neujde.
Oplodnění Vejce. V Pondělí velikonoční
1. 4. 2024 mějme krásný den! Apríl! Amor!

 

Zdrhnout CZ

23. 5. 2024
Zdrhnout. 100 kilometrů od Prahy.
Do Českého ráje. 1 500 kilometrů od Delf.
Do Malé Skály (Kleinskal). Pod Suškami –
na chatě 3 noclehy a dost. (Zaplacené
ze mzdy Lesany, úřednice ve státní správě.)
Stravování přizpůsobené
místním kulinářským podmínkám. Guláš

nevalný navařili nám v hostinci Sokolovna.
Jakbysmet živnostníkům.
Venkovankám jakbysmet. Maloskalský guláš;
výživa (tuzemských) venkovanek.
Přes most nad Jizerou (s rafty) projel na kole
jídlonoš – s purpurovou krychlí na zádech.
S výživou hostů (tuzemského) venkova.

Modro-žluté, všude visí cizozemské vlajky.
Se zeleným půlměsícem nad Jizerou (s rafty).

24. 5. 2024
Otvírání oken, dobré ráno! Bílá duha
se k obzoru rozhodně hodí – jsme z toho paf!

Po žluté, po červené… z cesty nesejdeme
s Mapami.cz… 482 metrů nad mořem

neobejdeme se bez modrého lišejníku,
který zastupuje naše zájmy. Na cestě k sobě.

Se zánikem světa se samozřejmě počítá.
Je pětiprocentní šance, že to dobře dopadne,

nedá se nic dělat. Šťastným dnům neujdeme
i dnes. Nejdříve jsme se to snažili nepochopit

266 metrů nad mořem. Moravské vrabce
nevalné navařili nám v hostinci U Boučků,

co bylo zpackáno, už nezastupuje naše zájmy.

25. 5. 2024
Ve světnici s červeným futonem
otvírání oken. Dobré ráno!

Suché skály – to se podívejme!
Je dokázáno, že to jsou barikády.

Proti turistům (v maskáčích).
482 metrů nad mořem

dělat dotyky (nejvyšší jakosti)
na Lesaně.

Přišli jsme od modrých lišejníků.
Vždy se dojde tam, odkud se vyšlo.
Domů, k sobě samým, Lesano,

před sebou neutečeme!

26. 5. 2024
Otvírání oken, dobré ráno! Musíme odjet –
už nebudu člověk
nekvalifikovaný v odjezdu z Malé Skály.

Zůstaňme ještě chvíli!
Před sebou beztak neutečeme. Včetně mě –
básně zachraňují životy. Ok!

 

Na shledanou

20.–27. 7. 2024
Bruntál tak nechvalný na to se tam vracet?

Je jen půlprocentní šance, že to dobře dopadne?
Kopr ve vroucí vodě znovu zavoní?

Dělám hysterické hrubky v žalozpěvu. Testuji
složit z doživotních slov absolutní báseň. O štěstí

smrtelnosti. Netrvá už výslech řeči příliš dlouho?
Z Bruntálu zdrhnout! Na shledanou –

sobě (stálých chlapeckých zlozvyků) nezdrhneš!
Mám se spokojit s neštěstím? Nadobro

jako olivínová pecka v čediči nést tíhu světa?
Být dozorován mrtvým otcem až do smrti?

Všude (v Bruntálu) visí cizozemské vlajky.
Z cesty mluv… poslední slova v bruntálštině!

 

___________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

FRANTIŠEK DRYJE: PROFLÁKANÝ ČAS

Strýček váňa

Říci, že nerozumím ničemu
bylo by asi přehnané
kdysi jsem opravdu
vyřešil nejednu rovnici o
víc než jedné, dvou či více
neznámých z hospod
kaváren
a taky několika vináren
byly to většinou naprostý
blbosti
a našlo by se
ještě nevím kolik dalších
kolik intelektu
když byly v módě
nájemní ubrusy
roubená podpaždí
zvrácená lízátka
či potrhaná čelní skla
dálkových autobusů

to byla prostě
jiná doba
o níž se nesní
nikomu, koho neznám
přiznám se, neznám
víc lidí, než znám
už léta nejsem příliš
společenský
do města chodím
kdoví jestli víc
než mezi puštíky a kočky
hřadující ve větvích
skalárů lesních

ty, vole, nerozumíš ničemu!
bejt blbej jako strýček
váňa
to svede věru málokdo
potkal jsem málokoho
v lese, hleděl do
korun nízkých
borovic
fakt, seděli tam čtyři puštíci
dvě kočky
a nejmíň jeden bílej
dominikán
málokdo nemluvil
jenom tam tiše stál
no ovšem
blbej
strýček
váňa

 

Máslo tálo

Chceš-li, tak
já si hlavu
utrhnu, jen kvůli
tobě, nevím sice
jak se pak dáme
do řeči a jak
se vůbec domluvíme
co z toho budeš
mít a tak
vždyť hlavu trhat
byť by vlastní byla
není hezké
já také
netvrdím, že mám snad
kdovíjakou zkušenost
leč v padesátém šestém to
bylo celkem běžné
zrovna já
tenkrát zcela bez
hlavy
sedával na schodech
(před domem)
a zadržoval dech
vlaštovky létaly vysoko
máslo tálo
a hnal se na nás
zas jeden krásný
slunný den

tak pojďme, leťme
poperme se perem
uviďme, zdali čert
opravdu, věru, jen
na jednu jedinou

hromadu
sere

 

Vyjížďka na kole

Tehdy jsme vyjeli se
projet na kole
silnice obílená zlatým
světlem
příslibem, časem
přítomným
tys teda pěknej prezent
řekla řeka, my právě
jeli po dřevěné lávce
té staré lávce
celé ze dřeva
pes velkej jako dům
dům velkej jako pes
ti oba na nás vyli, jak ještě
nikdo nikdy na nikoho
nevyl ani
neštěkal
neboj se, dyť jsou
za plotem
tam za plotem je Argentina
řekl jsem krásce
šlapající v sedle
přes celý měsíc
nad řekou

a nebyla to jenom jedna
řeka
nějaká taková malá
úpa, ne
bylo jich pět, popravdě
celé souřečí
po stráni hnal se právě
šnelcuk, uhání, netuší
jak je anachronický
ne nyní, dnes, leč
chronicky
šnelcuci tohle prostě
nevědí

odjedou, my na kole též
a zvolna
máme čas
sluníčko dneska kupodivu
neblije
hřeje jak v thrilleru
zajíčka zmije polyká
kola se točí, brzdy bzdí
k smrákanci ještě daleko

osadou Krásné Ňadro projedem
nelžu, během minuty
jsme v břiše lesa
nebuď minutý, zašeptá
kráska, z kola sesedá
do hávu mraveniště halí se
hemžení ustává a
kapky šedomodré
písně jí
ze rtů
neznatelně
stékají

co byste, do prdele
ještě chtěli
víc

 

Možnosti dialogu

Z té místnosti zní
melodické tóny klavíru
zvučné i tlumené
i naléhavé, jdu
vcházím, těžké dveře
otvírám a
tam…

Ale to je scéna
z filmu
to se nestalo

Ne, to se stalo

Nestalo!

Bylas tam?

A kde to podle tebe
mělo být?
snad u vás doma?
vždyť žádný klavír…

No ano, viděl jsem
takové scény
ve filmech
(a nejenom v těch
o Stravinském)
kde také jinde
však pravda
káže, mlč
když evokace
promlouvá, utkvělá
chvojím ojíněná
matná
vzpomínka

Falešná, říká
se, falešná
vzpomínka
sugesce auto, chiméra
kdo podle tebe
na ten klavír
hrál?

Na oknech těžké
tmavé závěsy a
žena, dlouhé rusé
vlasy
a temně modré plisované
šaty
na zem
z vlny a surového
hedvábí
upjaté u krku
medailon, spona
vyřezaný
slon

A ještě řekni, že
to byla
Nataša

Ne, nebyla to
Nataša, byla
to…
Alma, řekni
že to byla Alma?

Už nevím
jak se jmenovala
bylo mi šest
s rodiči u babiččiny
sestry, vdovy
Jarmily
prošli jsme tenkrát
tunelem z Karlína na
Žižkov, činžáky, domy
vysoké drápy mraků
trčely mi v očích a
dlažba, přísvit mlh a
kolumbárií
hubertus šitej
z kůže prousta na míru
a tak…

Únava, nostalgie
hledání, imprese, stíny
mlha, aha, pla
čtivej sentiment
zdaru zmar…

Ach, nebuď, nebuď svoji
starou krávu, drahá!

Debile!

Nu ovšem
možná, kdoví
snad, o čem
si ale

budem
povídat?

 

___________________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

DIAMANT POPELKA: A NE! KDO TY?

* * *

Břitvósní Kozelka rád navštěvoval rozličné rauty. Jedovaté glosy prokládal výběrovými sousty. Jednou přes oponu vousu nadal exprezidentovi do kokotů.
Nedaleko stojící V. R. se odvážila oponovat. Tu se
Kozelka rozezlil ještě víc a sestřelil ji: „Kdybys
byla chlap, narval bych ti půllitr do držky.“

 

* * *

Ivan Wernisch měl v kavárně Řetězová jedno ze svých
vzácných čtení. Fanynka V. R. mu darovala bílou růži.
I. W. si okamžitě objednal černé pivo, květinu zapíchl do
pěny a pozvolna upíjel. Kominické lodě zatím převážely šťastné duše k lustrům.

* * *

Kritik a spisovatel Jan Nejedlý měl tajnou neřest. Každý
čtvrtek chodil k Vltavě a pouštěl si lodičky. Čerti vědí
kde pořád bral ten potištěnej papír!

 

* * *

Spisovatel Oscar Ryba byl dobrý plavec.

 

* * *

Básník Ohnisko neustále hořel. Vyznával lásku i ze
spaní. Pro dámu svého srdce byl hotov zemřít i po smrti.

* * *

Básník Ivan Martin Jirous šel Věře Jirousové na pohřeb.
Stoupl si co nejdál od rakve, protože se bál, aby ho Věra
naposledy neprobodla vyčítavým pohledem. Když ji za
pár měsíců následoval na Pravdu Boží, burácela mu na
pohřbu Vokatá a rouhal se kněz. Labuť zůstala stabilně bílá.

 

* * *

Kritik Jan Rejžek neuměl hrát šachy, protože nedbal
na postavení. Ale fotbal mu šel. Kopat uměl.

 

* * *

Svatava Antošová, básnířka a spisovatelka, nosila
při svých čteních paruku (v zimě), kšiltovku (v létě).
Jednou si nalakovala nehty na růžovo jen proto, aby
při přednesu vynikl verš z Vlčí sliny: … o dlaň
                    se miluje…

 

* * *

Miroslav Huptych, básník a kolážista, tak mocně
obcoval se symboly, že si přál symbolicky i zemřít.
A aby mu ani ve spánku život neunikal, naučil se
spát s otevřenýma očima.

 

* * *

Básník a překladatel Tomáš Míka hrál výborně na
saxofon. Jednou se rozhodl, že si zajamuje se splavem.
Zamilovala se do něj Viktorka a přenechala mu
                    kvílení.

 

* * *

Spisovatel Petr Pazdera Payne rád chodíval do
hospod. Kdykoli se začalo mluvit o Bohu, položil hlavu
na stůl a usnul spánkem spravedlivým.

 

* * *

Václav Kahuda, proutník a spisovatel, přebral holku
každému, kdo mu ji představil. Nejvíc totiž miloval
houštiny a jezevčíky.

 

* * *

Spisovatel Patrik Linhart, vždy jako z prvorepublikové
škatulky, koketník a humorista, měl neodolatelnou
balící techniku. Objednal griotku, sobě i dámě,
a sladkými polibky se k té které přilepil.

 

* * *

Básník Radek Fridrich, úhoř severočeské poezie,
recitoval, jako když tango tančí. Ženy by mu okamžitě
padly k nohám, jen kdyby se neoháněl vztyčeným
                    prostředníčkem.

 

* * *

Spisovatelka Alexandra Berková byla laskavá, ale
nesměla se přes míru napít. To pak její identifikace
s parním válcem byla tak hlubinná, že nejotrlejší
duše básnické se báli i broskví.

 

* * *

Spisovatel Tomáš Zmeškal seděl v parku pod magnolií.
Čekal na milenku, podobající se porcelánové tanečnici.
Když dlouho nešla, rozepsal román Životopis bílého jehněte.

 

* * *

Roman Szpuk sedí v Pekle a pije pivo. Tu k němu
přisedne Bůh a povídá: Tak jsem tu, chtěl ses mě na
něco zeptat!? Roman se chvíli schovává do pěny a pak
vyštěkne: Jaký smysl má utrpení? Bůh odpoví: A co je
to utrpení, nějaký lidský výmysl? Roman se rozzuří
a začne křičet: Ty nejsi Bůh, tys zenový Mistr, prokoukl
jsem tě!!! Bůh se rozřehtá (skoro jako Roman Szpuk
ve šťastných chvílích) a položí mu dlaň na hlavu.
Oba mlčí a čekají na Věčnost.

foto:

Honza Walda Valík (Xerodoth Sigmius)

Jan M. Heller (Jiří Dynka)

Jan Daňhel (František Dryje)

Chviličku.
Načítá se.
  • Diamant Popelka

    (1961) nejradš kvílí v Hroznatově a přilehlých lesích.    
    Profil
  • Filip Černý

    (2010, Praha) v současnosti studuje žižkovské výtvarné gymnázium Na Pražačce. Krom psaní poezie, kterou často zhudebňuje, se věnuje komponování klasické hudby.
    Profil
  • František Dryje

    (1951, Praha) básník, esejista. Od roku 1979 člen pražské Surrealistické skupiny, od roku 1994 šéfredaktor časopisu Analogon. Vydal básnické sbírky: Požíraný druh (1994), Muchomůr – génius noci (1997), Mrdat (1998), Šalamounův ...
    Profil
  • Jiří Dynka

    (1959) pochází z Luhačovic, žije v Praze. Vydal jedenáct básnických sbírek, naposled Matka měla ráda třešně (2023), za kterou obdržel cenu Nadace Českého literárního fondu. Dvakrát byl nominován na cenu Magnesia Litera, jeho ...
    Profil
  • Kryštof Rajdl

    (2004) je studentem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a Akademie výtvarných umění. Své básně publikoval ve Tvaru a účastnil se několika autorských čtení. Tvoří a žije v Praze.    
    Profil
  • Ladislav Charouz

    (1997) je básník, historik a cestovatel. Své dětství strávil mezi Berounem a Prahou, v roce 2015 pak zahájil studium historie a anglické literatury na Yaleově univerzitě v USA. Kvůli studiu čínštiny strávil rok ve východní Asii, kde ...
    Profil
  • Xerodoth Sigmius

    (1995, Mělník) zkráceně Sigma, je autor působící převážně na pražské poetické scéně. Coby básník debutoval na pražském Cross Slamu. Od té doby pravidelně vystupuje na různorodých čteních a festivalech. V roce 2019 začal spolumoderovat ...
    Profil

Souvisí

  • Literatura a politika
    František Dryje

    Nic než marnost (autorský komentář)

    V těchto post-politických poměrech, jejichž kontury tu byly velmi zhruba nastíněny, nemůžu než s útrpností konstatovat: vnutí-li se mému tvůrčímu vzepětí obligátní politické téma dnes, zjišťuji s mrazením v zádech, že je doprovází pocit převážně depresivní úzkosti a bezmoci. Výbuchy jakkoli černohumorného imaginativního hněvu již realitě nestačí.

    Esejistika – Esej
    Z čísla 5/2025
  • Literatura a politika
    Anketa s Karlem Škrabalem, Tomášem Míkou, Annou Beatou Háblovou, Alešem Kauerem, Kamilem Bouškou, Davidem Zábranským, Viktorií Hanišovou, Vratislavem Maňákem, Zbyňkem Fišerem, Ladislavem Čumbou, Sabrinou Karasovou, Ondřejem Fibichem, Patrikem Linhartem, Michalem Vieweghem, Janem Němcem, Michalem Šandou, Vítem Kremličkou, Ondřejem Maclem, Xerodothem Sigmiem, Arnoštem Goldflamem a Ivou Hadj Moussou

    Báseň není politický akt, báseň je ničitelkou politiky!

    Ptá se Milan Ohnisko

    Abych pravdu řekl, v podstatě nijak, nanejvýš druhotně, zprostředkovaně… (Arnošt Goldflam)

    Rozhovory – Anketa
    Z čísla 5/2025
  • Xerodoth SigmiusTak akorát čas jít domů

    Citlivé překvapení

    Reflektuje Vojtěch Kinter

    Nemyslím si, že je nutné, aby každá básnická sbírka byla událostí nebo aby pokaždé přinesla úplně nový typ poetiky. Básnická sbírka může bez problému sloužit k ukojení každodenní čtenářské potřeby, a v tomto ohledu je možné se s knihou Tak akorát čas jít domů spokojit. Na druhé straně je přece jenom dobré zcela neupouštět od nároku, aby nám také řekla „něco nového“

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 20/2024
  • Literatura a nemoci duše
    Anketa s Jiřím Dynkou, Kamilem Bouškou, Martinem Lukášem, Markem Janem Vilímkem, Michaelou Horáčkovou, Danielou Vodáčkovou, Sabrinou Karasovou, Annou Beatou Háblovou, Jiřím Jakubů, Ivanem Motýlem, Vratislavem Maňákem, Stanislavem Zajíčkem, Kateřinou Bartlovou, Patrikem Linhartem, Milenou Slavickou (M. S.), Ondřejem Maclem, Denisou Václavovou, Tomášem Zmeškalem, Alicí Koubovou, Radimem Kopáčem, Michalem Šandou, Terezou Marečkovou, Emilem Haklem, Ivanou Myškovou, Robertem Kanóczem a Jaromírem Typltem

    Z této Platónovy teze jsem vždycky šílel

    Ptá se Milan Ohnisko

    Platón tím „šílením“ nejspíš myslel něco trochu jiného než to, čemu dnešním jazykem říkáme psychiatrická diagnóza. Duševní nemoc by nebyla nemocí, kdyby s sebou nenesla velké strádání, neodčerpávala životní síly, nevystavovala člověka různým omezením a neztěžovala mu podmínky – včetně podmínek k tvorbě. (Jaromír Typlt)

    Rozhovory – Anketa
    Z čísla 16/2024
  • Město a text
    Rozhovor s Jiřím Dynkou

    Každou báseň si odpykám

    Ptá se Milan Ohnisko

    Už nikdy nezáleží na legálním literárním kánonu. A nechce se mi mluvit o knížkách, které mi zbyly v knihovně – o dynkánonu. (P. S. – právě znovu čtu Bruna Schulze – Skořicové krámy plus Sanatorium na věčnosti – takové knížky dokáží pěkně zamávat s mým básnickým sebevědomím – odrazují od vlastní tvorby!)

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 11/2024