Máma se mě ptala, co dělám a jestli už mám zdravou nohu, přišla prý zrovna z kostela.

Děláme oheň s kamarády, pálíme nějaký bordel, řekla jsem a začala se s ní loučit.

Hned jsem se připojila na internet. Brácha mi napsal před pár minutami. Hned jsem odpověděla a poslala mu fotku z pálení miliardářů. Rituál uzdravení.

Přestala chodit do práce, nechala si napsat neschopenku a celé dny konzumuje cokoli, co jí přijde pod ruku. Čeká, že se něco stane. Něco se musí stát, myslí si naivně. Přestává vnímat hranice vlastní osobnosti, ztrácí se ve všech teen hrdinkách i cute klucích z romantických komedií, které pohlcuje jak černá díra.

Příšerně však mne slova teď iritují. Popírám jich existenci. Existuje sebevražda, neexistují jakákoli její vyjádření, marně do palice vtloukal mrtvému bardovi. A tak je to se vším, zdůraznil mu přesto na rozloučenou.

Retard Krajčo, obut do sněžnic, aby neaktivoval nevybuchlé petardy ze Silvestra, vycházel z podthují na liduprázdnou náves. I na poměry raného ledna byla obec podivně pustá. Z autobusové zastávky se vítr snažil strhnout reklamní plakát. Usměvavé děti na něm žadonily matku komiksovou bublinou „Maminko, tyhle Vánoce Velkého Kapříka™ od Pašíka“.

Na západní frontě stále vládne klid zbraní. Mezi lidmi se krom jiného říká, že Hitler sedí v polstrované cele, Göring je takřka vyřízený a moc si mezi sebe rozdělili Goebbels, Himmler a Ribbentrop.

Zkrátka, zlobím se a zlobím se na Sovu a na Kaminského.

Vidinu, že Rimbaud je naživu, měla jeho matka Vitálie osm let po smrti svého syna v témže kostele Notre-Dame (postaveném v Charleville až v letech 1860–63), kde se v r. 1866 konala slavnost Arthurova prvního svatého přijímání.

Dobový text Jaroslava Vrchlického o Arthuru Rimbaudovi.

Fragmenty z předmluvy k nevydané korespondenci Arthura Rimbauda.