Vrků vrků další den bez ústrků
Les jitra plný poštěváků
zní cvrlikáním neoblomných znaků
z ohniska radiantu kytice poštěváčků vyletí
až Luna blýskne jasem noci okvětí
(† Antonínu Kosíkovi)
Jen si tak trochu špehnout
na kavalec si lehnout
K tomu si zapálit svíčku
Do míčku zapíchnout dýčku
Všechno je snadné, jasné
Čekají nás dni krásné
Mám někdy divné pocity,
příčinou jejich jseš nejspíš ty
Jarní očista kávou
je nesporně tou pravou
Když uslyšíme střelbu
schováme se v kvelbu
Soused si to maže na chleba.
Lidi se koukají divně,
on do toho ale plivne,
říká, že tak je třeba
Utře si dlaně do pleše,
aby se mu víc leskla,
potom prohrábne kokeše
dá si dvě vejce do skla
Tisíc dostavníků
má šídla zpeřený
poštěváky už jsou
vedrem vařený
Nebude to šimpanz
nebude to klíč
jenom poštěváky
letí klidně pryč
Křepký choroš v sudu
žehrá na osud
nic už nenastane.
Do výroby ne!
Brekotají žáby v tůni: kváky kváky,
máme umyté poštěváky
aťsi jaksi je to jisté
čistému vše čisté
Mraky lížou poštěváky,
odlétají. A my taky
Umírání není konec
poštěváky na praporec!
Červená hlína Červené kameny
Na rukách ornamenty V mysli plameny
Červená země Červené kamení
Na nebi světluška K cestě znamení
Červená půda Tramtárie
Na cestě kamení trny patálie
Prašnou zemí Kde vane vítr v bolestných mračnech
Div že vrhají stíny útesy a křoví chundel
Červené mléko z kamene živí poštěváčků ston
Navždycky promazaný ariston
Luna zaplouvá za les jako lampiónová loď za útesy na vlnách vína poesie,
komu by se dnes chtělo spát, pokud není znaven
pustým nicneděláním a střízliv, namísto aby se opil
jak mu touha káže?
Prosvítá chladivé lunární světlo
mezi peřenými hroty stromů a svítání je daleko dosud,
tak posilme ten proud, ať nás unáší
na peřejích hovorů a nicnedělání, na kaskádách
myšlenek a odmlk plných příslibů naplnění cikotavých poštěváčků!
S prvními ptačími trylky půjdeme spát,
není lepší ukolébavky a probuzení
Tak to chodí tak to bývá
že se večer slunce skrývá
tak to bývá tak to chodí
plul jsem jednou parolodí
vypluli jsme z přístaviště,
vrátili se a zas příště
v různých taktech život plyne
znenáhla je všechno jiné
je to fuška je to dřina
vyšívání dírkařina
veselo a smutno na střídačku
za rozmarných zpěvů poštěváčků
tak cítí se Bolek a Lolek
bez prachů pití a holek
V kapse placku rumu, cigár pár a prasklou gumu
to mi nestačí, já chci život jinačí
Les jitra plný poštěváků
zní cvrlikáním neoblomných znaků
z ohniska radiantu kytice poštěváčků vyletí
až Luna blýskne jasem noci okvětí
Na zářném nebi v růžojasu mráčků
táhnou vrkočivá hejna poštěváčků
vracejí se z nadpozemských krajů
kypící tajemstvími rajských jinotajů
Na sluneční straně hor
vedou líbezné stezky v bor
Na slunečné straně ulice
užiješ chladu z probdělé noci
Na slunečné straně řeky
začíná vesna o týden dřív
Na sluneční straně lesa
vyspávají zajíci svůj lehkonohý sen
Tam na sluneční straně
poštěváky lížou si laně
Vrků vrků
další den bez ústrků
večer skončíš kdy se ti zachce
ráno si dáš víno na náplavce
Vrků vrků
další den bez ústrků
Abych pravdu řekl, v podstatě nijak, nanejvýš druhotně, zprostředkovaně… (Arnošt Goldflam)
Na kraj soumrak pad’, když do večerky pro víno jsem šel,
vypláchnul ze srdce žal a neochvějně zítřku vstříc se zahleděl
Anglikanismy v češtině, i v básních, jsou v pohodě, není jen dobré, když jdou za hranici směšnosti.
(Patrik Linhart, spisovatel, výtvarník a performer)
Stejně tak je u něj vyvážená tragika s komikou – výsledkem je neobyčejně přitažlivá nesnesitelnost, s jakou nám předává vzkaz o tom, že člověk nedokáže žít mimo systém (politický, společenský, intimní i biologický) a že každý systém v sobě skrývá nezrušitelnou osamělost.
Romantismus je vědomí prohry s kapkou krve naděje
Romantismus je zřítelnice oka hledící v chladném ránu do šedé oblohy
Romantismus je hluboké jezero v mé mysli
Romantismus je dehet na mé duši
Romantismus je Madona ve skalách