Sborník Vše kolem mne jako já žije, cítí… přináší svěží a revoluční pohled na vztah lidství a přírody, autentickou vizi, která by mohla obnovit svět.

Když srovnám své sny s těmi Adornovými, vidím, že jeho oficiálně nekorigované zápisy jsou podivuhodně přesné a střízlivé. Když bere do ruky pero, jeho psaním zkušená ruka nebloudí nazdařbůh – na rozdíl od mých, často krajně nečitelných poznámek.

Jak tedy přenastavit kapitalismus na základě morálních principů, o nichž je tu řeč? Jde především o to, aby kapitalismus nebyl v rozporu s hodnotami, jež vyznáváme, ale aby s nimi byl v harmonii.

Má-li Peter Pomerantsev pocit, že Rusko je dnes všude kolem něj, je to zřejmě i proto, že se tato metoda účelového vytváření volebních „většin“ promítla i do událostí v jiných zemích.

Ulovit nějaké zvíře a přilepšit si tak čerstvým masem se jim podařilo málokdy, zčásti i kvůli tomu, že na lov už neměl nikdo z nich sílu.

Kniha je tak dobrou reprezentací směru, který můžeme označit jako „spirituální ekoaktivismus“, tedy takový způsob aktivismu, který se napájí z  klasických i moderních spirituálních proudů a originálně je propojuje s různými podobami současného aktivismu nebo aktivního života obecně.

Hledání zdrojů v tradičních kosmických silách, s vědomím pozdně kapitalistické letargie, by se dalo provizorně nazvat konceptuálním romantismem.

Klárka spala bídně, protože měla žízeň
a trápily ji úzkostné sny a zármutek. Viděla maják
blýskat se a zářit dole pod kopcem po celou noc;
vítr se obrátil a vál od jihu, cítila vůni řeky, od které přišla,
a drobné plující obláčky od jihu táhly přes hasnoucí hvězdy.
Když nastalo ráno, Kapraděnka už nechtěla jít.

A co trpí je nekonečné
vidím bílé světlo věčné
ostře vanout pod kůži
slov

zaprvé očekávat od vůdců nelidskost
zadruhé se vzpínat jako bezhlavý kůň
v pohádce Boženy Němcové
a v neposlední řadě krást nábytek na podpal

Pod konečky prstů jsem cítil tvou opálenou kůži a ty jsi mě svýma silnýma pevnýma rukama hnětl k novému životu, vlastně jsi mě vytvářel, má bedra, vnitřní stranu stehen… ale stejně tak jsi utvářel sám sebe.

Krok za krokem úzkým tunelem a začíná se stmívat. Muž uvnitř studny si uvědomí, že si vzal jenom baterku. Sekyra zůstala v pytli.

Matčina rakev bez jisticích řemenů lítala v kabině sem a tam. Hleděla jsem ve zpětném zrcátku na dřevotřískovou rakev – na dřevěnou jsem neměla – a myslela na to, jak ráda bych byla mámě zařídila důstojný pohřeb.

Vynesl mě odtud polámaný eskalátor, starý nemocný sluha, který celou cestu repetil pakokoko pakokoko pakokoko pakokoko pakokoko pakokoko pakokoko pakokoko…